15 March, 2017 17:16

OBSAH

Dám ti vše 7

Madeleine Kerová

Jaro v Paříži 143

Helen Brooksová

DÁM TI VŠE

Madeleine Kerová

PRVNÍ KAPITOLA

Den nezačal dobře. Hned v pět ráno zacouval Hippy Dave svou dodávkou do dveří dílny a pořádně je naboural.

Hippy Dave patřil k Pennyiným méně obvyklým dodavatelům. Spolu se svou ženou Chandrou Dawnovou jezdili křížem krážem po kraji a nevynechali žádnou vesnickou pouť nebo trh. Také sbírali v přírodě nejrůznější zajímavosti jako samorosty, kůru, suchý mech nebo rákos a podobně, které Penny mohla využít pro svá aranžmá.

Často přinesli neobvyklý materiál, který by Penny sotva jinde sehnala, a tak jejich nepravidelné návštěvy vítala. Zároveň ale Davea a jeho éterickou ženu podezírala, že pro některé své nálezy mají i jiné použití, takže když jí Dave rozbil dveře dílny, vyšla ven pořádně dopálená. „Davee! Že už jsi zase pojídal ty tvoje kouzelné houby!“ Z okénka vozu pomalovaného v barvách duhy vykoukla rozcuchaná hlava. „Nezlob se, Penny,“ omlouval se Dave rozpačitě. „Nějak jsem se nesoustředil.“

Penny si prohlížela způsobenou škodu. „Ach, Davee, zrovna tohle jsem mohla potřebovat!“

Dave vyskočil z vozu, na sobě montérky a žluté vysoké boty. „Fakt jsem si nevšim, že jsou dveře otevřený, Pen.“ Dílna Pennyina květinářství byla ve dvoře vedle bývalých stájí, což se hodilo pro přejímku zboží i jako parkoviště pro její elegantní malou červenou dodávku s hrdým nápisem PENELOPE WATKINSOVÁ, KVĚTINY A VÝZDOBA. Dave narazil do otevřených dveří, když se snažil zajet ke vchodu do dílny co nejblíže. Dveře tu teď smutně visely, vyvrácené z pantů.

„Já do dám do pořádku, fakt,“ slíbil Dave a klesl na bobek, aby si pohromu lépe prohlédl.

„Ne, děkuju,“ odmítla ho Penny rázně. Měla už své zkušenosti s Daveem jako údržbářem a věděla, že bude lepší zavolat truhláře. A žádat Davea, aby opravu zaplatil, nemělo smysl, on i Chandra Dawnová byli permanentně na dně.

Jako by jí četl myšlenky, Dave roztáhl ušpiněné ruce. „Víš co, můžeš si vzít zadarmo všechno, co mám v auťáku. Tak ti to aspoň částečně vynahradím. Co ty na to?“

„Měl bys raději vypadnout, než přijde Ariadně,“ odmítla Penny. „Ta tě stáhne z kůže zaživa.“

Daveovy vodnaté modré oči se rozšířily, jak mu došla pravdivost této rady. Pennyina společnice Ariadně Bakerová, napůl Řekyně s ohnivým temperamentem, mu zrovna nefandila. Už při několika příležitostech vyjádřila pěkně nahlas a šťavnatě svůj názor na jeho nedostatky.

„Jo, asi máš pravdu. Koukej, vyndáme z auťáku ty věci. Dneska, jsem ti přivez, něco fakt speciálního. Máš to mít zadara.“

„Nemusíš se obtěžovat, radši zmiz.“

„Vem to ode mě! Nikdo jinej ty krámy nekoupí,“ zaúpěl Dave. „Koukni na tenhle přírodní objekt, co vytesala ruka přírody. No tak se podívej, Pen!“

„Tak ukaž, co tedy máš,“ vzdychla Penny, příliš otrávená, než aby se dále dívala na rozbité dveře.

Hippy Dave otevřel dveře dodávky a mezi bednami a přepravkami se objevilo něco, co vypadalo jako celý strom.

„Co bych prosím tě s tímhle dělala?“ kroutila Penny hlavou.

„Je to nádherný,“ namítl Dave a vytáhl tu věc z vozu. „Dívej, není to úžasný? Co tomu říkáš?“

„Jsem květinářka, nejsem přes stromy,“ ohradila se Penny při pohledu na obrovskou větev, kterou jí Dave předváděl. „Nevím, co bych si s ní počala.“

„Jen si prohlídni ty tvary,“ vyzval ji Dave. Přivřel oči a neurčitě zamával rukama, aby si lépe představil podivuhodné dílo přírody. „Ta stříbřitá kůra je překrásná a koukni na ty pramínky mechu. Je to kouzelný!“

„Dave, prosím tě, odvez to, já to nepoužiju.“

„Je to jedinečný!“

„Ale k ničemu. Já to nechci.“

Dave otevřel pusu k dalšímu argumentu, ale vtom se ozval nový hlas.

„Co se tu děje?“

Byla to Ariadně Bakerová. Stála tu v mrazivém ránu zahalená až po krk ve vojenském plášti, v jedné ruce cigaretu a v druhé plastový pohárek s kávou, kterou si koupila cestou.

Dvakrát vdaná a dvakrát rozvedená, Ariadně byla dramaticky krásná žena s havraními vlasy a jasnýma zelenýma očima. Bylo jí kolem třiceti, asi o sedm let více než Penny.

Jedním pohledem přeletěla scénu a výrazné oči jí ztvrdly.

„K čemu je ten uschlý kus dřeva? A co se stalo s našimi dveřmi? To ty, Davee?“

Hippy Dave nebyl znám žádnými rozhodnými činy, ale celoživotní uhýbání před dlouhou rukou zákona v něm vypěstovalo zvýšený pud sebezáchovy. Upustil větev a mrštně skočil do vozu.

„Zase zajedu, Pen,“ křikl z okénka a stařičký motor se probudil k životu.

Duhová dodávka se řítila ulicí, a nezavřené zadní dveře mávaly, pochybný pozdrav na rozloučenou.

„Rozsekal nám dveře!“ vyjekla Ariadně.

„Ano,“ přikývla Penny.

„A ten shnilý starý strom abychom teď samy uklidily!“

„I to je pravda.“

„Já z něho nadělám fašírku!“

„Nejdřív ho budeš muset chytit,“ poznamenala Penny. „Ten už je na půl cestě do Londýna. Pomoz mi s tou větví dovnitř.“

„Přece nedáme tu děsnou ztrouchnivělou věc do naší krásné čisté dílny!“ protestovala Ariadně.

„Ne,“ řekla Penny trpělivě, „ale nemůžeme to nechat ležet na ulici, jinak si všichni budou stěžovat a město nám dá pokutu. Tak mi pomoz.“

Ariadnin otec byl plukovník v důchodu a Ariadně vyjádřila své mínění o Hippy Daveovi vybranými výrazy ze cvičiště, zatímco táhly větev do dílny.

V dílně bylo dokonale uklizeno. Nacházely se tu tři pracovní stoly, jeden pro Penny, jeden pro Ariadně a u třetího pracovala Tara, která jim vypomáhala třikrát týdně. Všechno mělo své místo a všechno také na svém místě bylo. Suché materiály ležely ve svazcích na dřevěných policích, stály tu velké plastové nádoby na odpad a v rohu byla umístěna nejdražší část zařízení, klimatizovaná skříň na choulostivé čerstvé rostliny jako orchideje.

Byl tu obrovský dřez a kolem něj plno zinkových kbelíků na řezané květiny a dále „kontrolní kout“ s knihou záznamů a černou tabulí, na niž křídou zapisovaly objednávky. Vedle stála police s konvicí a hrnečky, neustálý zdroj životabudičů – kávy pro Ariadně a čaje pro Penny, které je udržovaly v tempu od úsvitu do pozdního odpoledne.

Vlastní obchod byl oddělený příčkou a vedl na Hlavní ulici. V této chvíli vypadal prázdný, protože musely teprve zajít na trh nakoupit květiny pro tento den.

„Zatracenej Hippy Dave,“ prskala Ariadně, když vlekly suchou větev do rohu. „Praštěný hlupák a k tomu budižkničemu!“

„Musíme sebou hodit,“ poznamenala Penny s pohledem na hodinky. „Zadní dveře teď nezavřeme, co kdybys šla na trh sama, Ariadně? Já zůstanu tady a pokusím se sehnat Milese. Mohla bych zatím vyrobit nějaká voňavá potpourri.“

„Dobře,“ přikývla Ariadně a oprášila ze zimníku kousky mechu a kůry. „Taky laskavě opatři nějakého zabijáka, aby to vyřídil s Daveem.“

„Jasně,“ slíbila Penny. „Tady je seznam, nezapomeň ho tu.“ Ariadně odspěchala na trh a Penny sedla k telefonu a zavolala Milese Champetta. Určitě si napočítá nehorázné peníze. Vždycky to tak dělal. Seznámili se před dvěma měsíci, když připravovala květiny na svatbu jeho bratra. Chodili pak spolu dva týdny, ale jeho humor se jí brzy přestal líbit, a tak to skončilo. Vycházeli však spolu dobře. Účtoval si hodně, ale byl to jediný řemeslník, o kterém věděla, že přijde hned a bez váhání.

Chybělo ještě dost do šesti, neměla však výčitky volat tak časně – šlo o naléhavý případ.

Ozvalo se ospalé mumlání.

„Milesi, tady Penny Watkinsová. Promiň, že tě tahám z postele, ale Hippy Dave mi před chvílí vyrazil dveře z pantů a já teď strašně moc potřebuju truhláře.“

„Pro tebe všecko,“ zívl Miles.

„Jsi vzhůru, že?“

„Ale ano.“

„A slibuješ, že přijdeš ráno? Tedy – hned? Celý den vyjíždíme ven, a jestli nebudu moct zamknout dveře

„Dobře, dobře,“ zabručel. „Jsem u tebe jako na koni. Dej mi půl hodiny.“

„Jsi vážně kamarád,“ poděkovala a zavěsila.

Uvařila si hrnek čaje a dala se do výroby potpourri. Nic namáhavého – skládala jen sušené květiny do misek a stříkala je aromatickými esencemi –, ale taková aranžmá byla v oblibě a dobře se prodávala. Měla skvělé oko pro barvu a tvar a vždycky měla zásobu pěkných porcelánových nádobek. Některé z nich už dobře využila.

Kolem půl osmé měl její citlivý nos už dost těch „voniček“ a pačulového oleje. Milovala květiny – jejich vůni, barvu, strukturu, ale jejich umělé verze obvykle nevyhovovaly jejímu vkusu, obzvláště pak syntetické vůně.

Přešla do obchodu, sundala si čepici a rozpustila vlasy. Spadaly jí v bohatých rudohnědých vlnách až na ramena. Penny byla štíhlá a měla slonovinově bílou pleť, temně modré, téměř fialkové oči a poněkud melancholická ústa. Bylo jí třiadvacet, ale někdy se zdálo, že je stále ještě na pokraji ženství jako květina, která se jen zpola otevřela a čeká, až se rozestoupí mraky, aby ji slunce rozehřálo do plné krásy.

V jejím životě se už mraky rozhodně objevily. Ne všechno šlo tak, jak by mělo. Snažila se ale s nesnázemi porvat a obvykle celkem úspěšně, i když cena, kterou za to zaplatila, se zračila na jejích posmutnělých ústech.

Žaluzie byly ještě stažené, ale skrz ně mohla zahlédnout život na Hlavní ulici. Město se probouzelo. Jezdily už autobusy a svítalo, i když jinovatka dosud neroztála.

Zapnula počítač, a než naběhl, zamyslela se nad touto středou v pokročilém podzimu. Měl to být rušný den, ne zrovna vhodný na to, aby se jí tu pletl Miles se svým boucháním a řezáním, až bude spravovat dveře, a věčnými žádostmi o čaj.

Bylo třeba vyrobit několik kytic a rozvézt je po celém městě. Na jednom ze hřbitovů se konal pohřeb a několik smutečních hostů si objednalo věnce a květiny. Přestože už s Ariadně většinu toho připravily, zbývalo vše dokončit a dovézt včas do příslušné kaple.

A pak tu byla slavnostní večeře na radnici. Penny ji připravovala poprvé a velice jí záleželo na tom, aby nikde neudělala chybu. Znamenalo to hodně práce a jen málo co se mohlo připravit předem. Především bylo třeba naplnit šedesát pět váz čerstvými květinami, pak upravit čtyři stoly a k tomu několik větších květinových aranžmá na uvítanou hostů ve vstupní hale a kolem hlavního stolu.

Všechny podrobnosti už dávno dohodla se starostkou a na radnici musí být nejpozději ve čtyři.

Udělala si už druhý šálek čaje a netrpělivě čekala na Ariadně, až se vrátí z trhu. Muselo se koupit hodně květin, možná s ní měla jít. A kde je Miles?

Na ulici zaslechla vrčení auta a přes okraj šálku vyhlédla ven. Před obchodem zastavil ocelově šedý sportovní vůz. Penny se zamračila a marně uvažovala, kdo to může být v tak časnou hodinu.

Z auta vystoupil vysoký muž.

Skrze žaluzie neviděla jasně, ale bylo zřejmé, že muž nahlíží do výlohy, aby zjistil, jestli uvnitř někdo je. Seděla bez hnutí a přemítala, proč jí připadá vysoká tmavá silueta tak povědomá.

Pak zaklepal na dveře. Tvrdé, rezolutní zaklepání, při kterém jí pokleslo srdce. Postavit tenhle obchod na nohy znamenalo přijít do styku s nejrůznějšími lidmi a takováhle zaklepání vždycky znamenala potíže. Spěšně pátrala v paměti. Komu dluží peníze? Nezapomněla zaplatit nějaké daně? Nevyrovnala nějaké účty? Na nic nepřišla. Přestože ještě nebyla za vodou, doufala, že nejhorší už má za sebou.

S nepříjemným pocitem v srdci došla ke dveřím a odemkla. Otevřela a do obličeje ji uhodil ostrý ranní chlad.

„Promiňte, ještě máme zavřeno,“ chtěla říct, ale slova jí zamrzla na rtech.

Hleděla do zasmušilé tváře toho nejhezčího muže, jakého kdy viděla.

A také posledního muže na světě, kterého vidět chtěla.

„Můj bože, konečně jsem tě našel,“ zašeptal a spaloval ji pohledem šedých očí, které dovedly být ledové jako arktické moře, či plát jako rozžhavené slunce.

Nechtěně ustoupila o krok. Vešel do obchodu a zavřel za sebou dveře. Byl mnohem větší než Penny, tyčil se vysoko nad ní.

„Ryane, nemáš právo tady být,“ řekla přiškrceným hlasem. Srdce jí ale zběsile bušilo, jako by se chtělo rozskočit, a žaludek se jí stáhl. Znovu ji přepadly ty známé pocity, kdykoli stála tváří v tvář Ryanu Wolfeovi. Patřily k němu jako divoký vichr a blesky patří k zimní bouři.

„Myslela sis, že tě nenajdu?“ zeptal se a visel na ní očima, jako by ji chtěl pohltit.

Penny zaťala zuby. „Nechtěla jsem, abys mě hledal, Ryane. Proč ses obtěžoval? Jaký to má smysl?“

„Prostě bez tebe nemůžu žít.“

Srdce se jí na okamžik zastavilo při těch drsně pronesených slovech, ale donutila se promluvit. „Já ale můžu žít bez tebe,“ odpověděla se stínem úsměvu. „Žiju tak už jedenáct měsíců, dva týdny a pět dní. A můžu říct, že opravdu šťastně.“

Konečně od ní odtrhl pohled a rozhlédl se po obchodu. Vášnivá, krásná ústa se zavlnila v úsměšku. „V tomhle jsi šťastná? Když víš, co bych ti mohl dát!“

Hněv jí vehnal červeň do tváře. „Netvař se tak povýšeně! Nic není nikdy tak dobré jako to, co nabízíš ty, že? Pohrdáš všemi a vším.“

Lehce zavrtěl hlavou. „To není pravda. Ale vím, že bych ti snesl modré z nebe, kdybys mě o to požádala.“ Odvrátila se. „Jsi tak sebejistý. Copak tě všechny ty měsíce nic nenaučily?“

„Čas jen mé city prohlubuje,“ řekl zastřeným hlasem. Znovu ji celou hltal očima. Naskočila jí husí kůže, když si připomněla, jak velice fyzická může být jeho touha, jak ve své ohnivé vášni dovede pohltit celé její tělo i duši. „Jak jsi nám to mohla udělat, Penny? Jak se dokážeš schovávat před pravdou?“

Prudce se na něho obrátila. „Neměl jsi sem chodit! Chceš nám zase oběma zlomit srdce?“

„Chci, abychom byli jeden celek.“ Vzal ji za paži a Penny ucukla, jako by ji jeho dotek mohl spálit.

„Nesahej na mě!“

Ryanova na okamžik uvolněná tvář se opět zachmuřila. „Víš, čím jsem kvůli tobě prošel? Trvalo mi téměř rok, než jsem tě našel! Ukrývala ses tu pod falešným jménem, falešnou identitou

„Ne tak docela,“ přerušila ho. „Watkins je jméno mého otčíma Aubreyho. Mám právo je užívat.“

„Vzala sis je, aby ses přede mnou ukryla.“

„Mělo ti to dojít,“ odsekla.

„Penny, nemůžeš se přede mnou schovávat. Nemůžeš pohřbít všechnu vášeň, kterou k sobě cítíme.“

„Vášeň umírá, Ryane. Nemusela jsem ji pohřbít. Vychladla jsem, jakmile se mi podařilo od tebe dostat.“ Chtěl něco říct, ale zarazila ho zvednutím útlé ruky. „Myslela jsem, že jsi tehdy před rokem pochopil. Skončilo to, navždycky. Pronásledovat mě byl velký omyl. Prosím, odejdi. A nevracej se.“

Mýlila se, když si myslela, že její slova na Ryana nějak zapůsobí. Jeho šedé oči, rámované řasami tak hustými a černými, až působily jako rozžhavené uhlíky, na ni pátravě hleděly se vší svou pronikavou inteligencí. „Ty už mě nemáš ráda?“ zeptal se tiše.

„Myslím, že jsem ani nikdy neměla.“

Vlasy měl delší než v Londýně. Tehdy je měl ostříhané nakrátko a stále upravené, tak jak se hodilo pro mladého, dynamického milionáře, který se sám vypracoval až na vysokou příčku v úspěšné kariéře. Teď mu černé kadeře napůl zakrývaly uši a kroutily se po silné šíji. Vlasy, rozcuchané větrem, vypadaly téměř divoce jako lesklá srst nějakého zvířete. Buď se už vyšplhal na nejvyšší příčku žebříku a už mu nezáleželo na tom, jak vypadá, anebo to byl jiný, dokonce ještě nebezpečnější Ryan Wolfe než ten, kterého znala.

Jeho vysoká postava se zdála hubenější, i když se to stěží dalo říct s jistotou, protože si do mrazivého rána oblékl beránčí kožich. Chlupatá podšívka lemovala výraznou bradu a svalnaté hrdlo.

U Ryana jste nikdy nevěděli. Třeba přišel o celé jmění v nějaké katastrofální hazardní hře? Pozorně si ji prohlížel záhadnýma očima a palcem přejížděl po neoholeném strništi na bradě. Toto gesto si dobře pamatovala ze starých dob.

„Penny, dovol mi, prosím, jedno,“ řekl a zjevně se snažil krotit. „Chci vidět naše dítě.“

Cítila, jak jí chladná ruka sevřela hrdlo. „Naše dítě?

O čem to mluvíš?“

„Dítě, které jsi porodila,“ řekl ostře. „Naše dítě. Kde je?“ Kolena jí podklesla, málem se neudržela na nohou. „Nedělej, že nevíš, co se stalo, Ryane! Tohle je kruté i podle tvých měřítek!“

Tvář mu zkameněla.

„Co se stalo? Řekni mi to!“

Podívala se mu do očí. Že by skutečně nic nevěděl? Takhle krutě by si nezahrával, i když dokázal být nevyzpytatelný.

„Žádné dítě není, Ryane,“ řekla tiše. „Potratila jsem.“ Na okamžik jako by nerozuměl. „Cože?“

„Ve třetím měsíci jsem potratila. O to dítě jsem přišla.“ Obvykle byl ve tváři snědý s náznakem červeně na ostrých lícních kostech a plných rtech. Teď však viděla, jak se z obličeje barva ztratila a jak zbledl. „Nevěřím ti.“ Unaveně se odvrátila. „Onemocněla jsem. Byla to encefalitida. Zůstala jsem v nemocnici dva týdny. Jeden z vedlejších účinků byl potrat. Stalo se to, když jsem byla v kómatu, takže jsem se o tom dozvěděla až několik dní potom.“

Zaryl jí prsty do ramen a prudce ji k sobě otočil. „Je to pravda?“

„O něčem takovém bych nelhala,“ řekla hořce. „Copak jsi nedostal můj dopis?“

„Jaký dopis?“

„Napsala jsem ti dopis. Když mě propustili z nemocnice.“ Z jeho tváře vyčetla, že neví, o čem mluví. Nikdy její dopis nedostal. „Nevím, proč jsi ho nedostal. Prostě jsem si myslela, že sis ho přečetl a nechtěl odpovědět. Je mi líto, že se to musíš dozvědět takhle.“

Přikryl si obličej rukama. O jeho pocitech nebylo pochyb. Na okamžik jí ho bylo tak líto, že se málem slitovala. Cítila, jak se jí mlží oči a hrdlo stahuje známou bolestí. Zvedla ruku, aby se ho dotkla. Chvějící se prsty ve vzduchu zaváhaly, neměly odvahu překonat tu velkou vzdálenost.

Konečně sundal ruce z tváře. „Řekni mi pravdu. Ukončila jsi těhotenství sama?“

Byla tak ohromená, že se s ní na chvíli všechno zatočilo. „Ne, Ryane!“

„Zbavila ses našeho dítěte, protože jsi mě už nechtěla?“

Bolestí a hněvem svraštil tmavé obočí a ústa mu ztvrdla.

„Ne!“

Sevřel jí paže tak pevně, že věděla, že jí na jemné kůži zůstanou stopy. Daleko bolestnější ale byl výraz v jeho očích, který jí rval srdce.

„Přísahej!“

Otevřela ústa, ale nevěděla, jaká slova by ho přesvědčila, že neudělala tu hroznou věc, ze které ji obviňoval.

A vtom se zdálo, že do obchodu vtrhlo plno lidí.

Ariadně vešla dovnitř z dílny a volala: „Pen, neměli zdaleka tolik žlutých gladiolů, tak jsem vzala krémové, je to v pořádku?“

A z ulice přišel Miles Clampett, v jedné ruce truhlářské nářadí a v druhé dva kartony.

„Přinesl jsem ti mléko,“ oznámil a očima přelétal z Ryana na Penny a zpět. „Ahoj, doufám, že jsem z něčeho nevyrušil.“

DRUHÁ KAPITOLA

Ryan jí přestal tisknout paži a Penny ustoupila zpět. „Krémové gladioly jsou v pořádku, Ariadně,“ řekla bezbarvým hlasem. „Díky, že jsi přišel, Milesi. Rozbité dveře jsou vzadu, Ariadně ti je ukáže.“

Ariadně pochopila a odvedla Milese do dílny. Oba nedokázali skrýt svou zvědavost nad neznámým návštěvníkem a téměř hmatatelným napětím v místnosti. Ariadně, která nikdy nepřešla žádoucího muže bez povšimnutí, vrhla na Ryana svůdný úsměv.

Ryan jí odpověděl krátkým trhnutím hlavy, a jakmile se ocitli sami, otočil se na Penny s planoucím očima. „Penny, přísahej prosím, že mi říkáš pravdu!“

„Na nic přísahat nebudu,“ odpověděla strnulými rty. „Proč bys mi neměl věřit?“

„Vyhrožovala jsi, že těhotenství ukončíš!“

„Ano, vím, že jsem to řekla, ale.. „Ani na okamžik jsem nevěřil, že to myslíš vážně.“

„Nemyslela jsem to vážně,“ zvolala vášnivě. „Byla to jedna z těch bláznivých věcí, které člověk řekne ze zoufalství.“

„Hrozila jsi, že ukončíš těhotenství, když tě budu pronásledovat,“ připomněl jí Ryan tvrdě. „Udělal jsem někdy něco, abych tě dohnal k zoufalství?“

„Řeknu to ještě jednou,“ odpověděla Penny s pocitem, že jí srdce svírá železný kruh. „Dostala jsem encefalitidu a málem jsem v nemocnici zemřela. A když jsem přišla k sobě, musela jsem se vypořádat se ztrátou dítěte. Byla bych udělala cokoli, abych tomu zabránila, ale nemohla jsem dělat nic!“

„Je všechno v pořádku, Pen?“ ozvala se Ariadně, která se vrátila z dílny, odkud se ozývalo Milesovo kladivo. „Všechno je fajn,“ přikývla Penny bez výrazu.

Ariadně si prohlížela Ryana Wolfea s neskrývaným zájmem. Penny si s ironií povšimla, že za tu chvíli vzadu Ariadně stačila použít rtěnku, učesat se, shodit vojenský zimník a rozepnout horní knoflíček u blůzy, aby odhalila svůdnou křivku bujných ňader. Penny se neměla k dalšímu představování, a tak se bez ostychu sama zeptala:

„A tento hezký pán je…?“

Penny neměla představu, jak odpovědět na tuto nevinnou otázku. Můj bývalý milenec. Moje Nemesis.

V hlavě se jí rojily nejrůznější výrazy, ale nakonec odpověděl Ryan.

„Jsem budoucí zákazník,“ řekl nevzrušeně.

„Výborně!“ předla Ariadně. „Bydlíte někde poblíž?“

„Ano.“ Pohlédl na Ariadně. Byla jako rozkvetlá jiřina vedle růžového poupěte, které připomínala Penny. Ariadně měla křivky, jaké Penny nikdy mít nebude, a navíc koketní způsoby. „Bydlím v Northcote Hall na Dover Road.“

„Northcote?“ opakovala Ariadně se zájmem. „To sídlo dobře známe, viď, Penny? Nádherný starý dům. Znáte se s tou rodinou?“

„Momentálně dům pronajímám,“ odpověděl. „Možná ho koupím, jestli bude vyhovovat mým záměrům.“ Znělo to, jako by koupě toho krásného venkovského sídla představovala zanedbatelnou částku, a Ariadně byla očividně nadšená.

„To je úžasná zpráva!“ vyhrkla. Reagovala na Ryana tak jako všechny ženy bez rozdílu, když ho poznaly. Penny připomínaly hladové ryby vrhající se po skvělé návnadě, aniž by tušily ocelový háček uvnitř.

Ryan lehce pokrčil rameny. „Důležité je, že tu budu mít často společnost. Nejsem ženatý a potřebuju někoho, kdo by se postaral o výzdobu stolů, květiny, dekorace a podobně.“

„Naše specialita,“ rozzářila se Ariadně. „Jsme tu nejlepší.“

Penny nedokázala odhadnout, jestli si Ryan tuto historku předem připravil, anebo si ji vymyslel až tady na místě. „Máme příliš mnoho práce,“ řekla odměřeně. „Lituju, ale teď právě nemůžeme brát nové zákazníky.“ Ariadně nezaváhala ani vteřinu. „Prosím omluvte mou společnici, nemyslí to vážně. Jak často budete mít hosty? Promiňte, nezachytila jsem vaše jméno.“

„Ryan Wolfe. Obvykle musím uspořádat jednu večeři týdně, většinou o víkendech. Tak asi pro dvanáct lidí, někdy víc.“

„Skvělé,“ usmála se Ariadně. „Všichni tady umíráme nudou. Doufám, že do našeho poklidného hnízda přivedete nejrůznější báječné lidi! Mimochodem, já jsem Ariadně Bakerová. Penny Watkinsovou už zřejmě znáte. Nemůžete získat nikoho lepšího, než jsme my, pane Wolfe. Například dnes večer připravuje Penny banket na radnici – květiny, úpravu stolů, prostě všechno. Kdybyste tam dnes nakoukl, viděl byste, co dokáže.“

„Možná tam zajdu,“ řekl Ryan významně.

„Je ještě mladinká,“ vpadla Ariadně. „Je jí jen třiadvacet, ale ohromný talent. A s mým vedením –“

„Rozumím,“ opáčil Ryan suše.

„Kdy plánujete první večeři, pane Wolfe?“

„Stále ještě dům renovuju. Jestli se mi podaří ho dát jakž takž do pořádku, pozvu pár lidí na sobotu.“

„V sobotu jsou svatby,“ namítla Penny ostře. „Máme vždycky plné ruce práce. Je mi líto.“

Ariadně se neklidně zavrtěla. „Ale nějak to zvládneme! Když nám tu práci dáte, věřte, že váš večírek bude skvělý. Všechny vaše večírky budou nádherné.“

„Promiňte, že zase ruším.“ Ve dveřích se objevil Miles, na pažích hobliny a ve tváři vědoucí úsměšek, který Penny kdysi považovala za zábavný. „Já jen že Hippy Dave ty dveře pořádně naboural, takže budu potřebovat nějaká prkna.“ Významně zamnul palcem a ukazováčkem. „Na pile mi nedají na dluh jen na můj krásnej obličej.“

Penny si připadala jako robot, když se vytrhla z rozhovoru, nabývajícího podobu zlého snu. „Kolik potřebuješ?“ zeptala se a otevřela peněženku.

„Kolik máš?“ zazubil se Miles. Než si uvědomila, co dělá, přešel k ní a vzal ji důvěrně kolem pasu. Přitáhl si ji k sobě, aby se mohl podívat do peněženky, obratně strčil ruku od pilin dovnitř a vytáhl tři nebo čtyři bankovky. „Tohle bude stačit,“ prohlásil.

Když spolu před pár týdny chodili, mohlo to projít, ale teď musel dobře vědět, že se chová naprosto nevhodně.

A pak jí vlepil hlasitou pusu na tvář. „Díky, miláčku,“ zakřenil se uličnicky. „Na ženskou, co se hrabe v hlíně, jsi překvapivě voňavá.“

Odkráčel na výsost potěšený svým smyslem pro humor. To si tedy vybral chvíli pro své vtípky! Penny zachytila Ryanův hněvivý pohled plný pohrdání. Nemohla nic vysvětlovat, a tak se na něho vzdorně podívala.

„Omlouvám se, ale i když má Ariadně jiný názor, máme velice mnoho práce a nové zákazníky přibírat nebudeme.“

„Penny!“ zvolala Ariadně úpěnlivě. „Samozřejmě že pana Wolfea vzít můžeme!“

Ryan se ještě chvíli díval Penny do očí, pak slétl pohledem k hodinkám. „Za dvě hodiny musím být v Londýně. Ale vrátím se. Pokusím se vás přesvědčit jinak. Dovedu být velkorysý zaměstnavatel.“

„Ale my máme zájem,“ ozvala se Ariadně, zjevně zoufalá, že se Ryan pohnul ke dveřím. „Máme velký zájem, pane Wolfe! Nechcete si vzít naši vizitku?“

Šedé oči se na ni upřely. „Prosím říkejte mi Ryane, „řekl chladně. „Určitě se vrátím. Omlouvám se, že odcházím tak náhle, v poslední době jsem na štíru s časem. Doufám, že si na to zvyknete.“

„Ale jistě,“ zvolala Ariadně. „Určitě se vám dokážeme přizpůsobit.“

Ryan poděkoval kývnutím hlavy a pak se upřeně zadíval Penny do očí. „Ozvu se. A pak budu žádat vysvětlení. Penny.“

Široká ramena v beránčím kožichu se pohnula ke dveřím a ty za ním zabouchly.

Ariadně přiskočila k žaluzii a vykoukla ven. „Koukni na to auto! Panebože! Sex na kolech!“

„Je to jen auto, Ariadně,“ vzdychla Penny unaveně.

„Já nemluvím o autě, holčičko.“ Dívala se, jak se sportovní auto rozletělo, a pak se celá rozzářená obrátila k Penny. „Ještě nikdy jsem nepoznala nikoho s takovým magnetismem. Být z železných pilin, má mě na sobě nalepenou!“

„Tos byla stejně!“ odsekla Penny.

„Víš, jaká to bude zábava pro něho dělat? Proč jsi proti němu tak zaujatá?“ Ariadně sklonila hlavu na jednu stranu. „Ty ho znáš, viď?“ přimhouřila oči. „On sem jen tak nevtrhl v osm ráno. Kdo je to?“

„Nikdo.“ Napětí pomalu odplývalo. Šok z toho, že opět byla s Ryanem po téměř dvanácti měsících odloučení způsobil, že se sotva držela na nohou. Posadila se za stůl a opřela hlavu o ruku. Bylo jí špatně od žaludku.

„No jasně, není to nikdo,“ opakovala Ariadně posměšně. „Nejúžasnější chlap, který kdy vkročil do tohohle ospalého starého města, a on je to nikdo! Komu to chceš namluvit?“

Penny pohlédla vzhůru na Ariadně. Ačkoli Ariadně byla prakticky společnice v obchodě a dobrá přítelkyně, nevěděla nic o jejím životě v Londýně a jeho důsledcích. Neměla tušení o Ryanovi, o jejich rozchodu, o encefalitidě nebo o potratu.

A kdyby věděla něco o Ryanově světě a jaké „báječné lidi“ si pravděpodobně přivede do tohoto ospalého starého města, asi by byla do něho ještě poblázněnější.

„Kdysi jsem ho znala,“ připustila stručně. „Skončilo to špatně a to je vše.“

„Já to věděla!“ zvolala Ariadně vítězoslavně. „A teď se k tobě vrátil?“

„Myslím, že je to jen strašná náhoda,“ zalhala.

Ariadně se na Penny pronikavě zahleděla.

„Je bohatý, viď?“

„Když jsem ho znávala, byl velice bohatý,“ přikývla Penny.

„Takže když uspořádá party, půjde o něco pořádného?“ Penny se ušklíbla. „Ano.“

„A to chce dělat každý týden? Zlato, ať už se mezi vámi stalo cokoli, nemůžeme si dovolit odvrhnout takovou spoustu peněz! Nezapomeň, že musíme platit účty. Elektřinu, nájem, květiny, auta!“

„Nezapomínám na to.“ Penny si prsty tiskla oči.

„Takže až se k tobě vrátí, ty ho chceš odmítnout?“ Penny vstala a zamířila ke dveřím. „Máme práci. Podívejme se na ty krémové gladioly, co jsi koupila.“

„Ale řekneš ano, viď?“ naléhala Ariadně a dohonila Penny. „Řekneš ano těm jeho penězům?“

„Peníze jsou pěkné, že?“ ušklíbla se Penny a otevřela zadní dveře dodávky plné čerstvých květin v nejrůznějších barvách. „Ovšem záleží na tom, co za ně musíš udělat. Někdy je cena příliš vysoká. A teď do toho, už jsme se zdržely dost.“

Ryanův příchod toho rána v ní uvolnil záplavu vzpomínek a citů, které statečně zadržovala někde hluboko za jakousi mentální přehradou. Přestože byla v jednom kole, že sotva měla čas vydechnout, Penny na něho myslela každou vteřinu. Myslela na to, co mezi nimi bylo, co všechno ztratili.

Nejvíc ze všeho myslela na pohled v jeho očích, když ji obvinil, že úmyslně potratila.

Přirozeně to tak vidí.

Pravda, tu strašnou hrozbu vyslovila. Ale samozřejmě ji nikdy nemyslela vážně! Byla zoufalá a nepřipadla na nic jiného, co by mu zabránilo ji sledovat. To, co následovalo, se zdálo jako osudový trest – přestože už měla zápal mozku, jenž ji téměř zabil, když ta slova vyslovila.

Jak to, že nikdy nedostal její dopis? Přece ho napsala.

Když neodpověděl nebo nepřijel, prostě usoudila, že jí nedokáže odpustit, co udělala.

Jeho mlčení považovala za odpověď.

V těch bolestných dnech po propuštění z nemocnice její mysl nebyla v pořádku. Možná dopis neodeslala. Možná se jí jen zdálo, že ho napsala.

Rozhodně Ryan za ní nepřijel, ačkoli doufala, že se objeví. Byla tak sama, bez jakékoli útěchy a naděje.

Neobjevil se a ona musela jednat.

Při práci na přípravě banketu si promítala, jak dalekou cestu ušla od těch temných dní. Rozhodla se, že začne úplně znovu. A toho také dosáhla.

Už nikdy nebude tak zoufale nešťastná.

Přeletěla kritickým okem hlavní stůl. Krásné umělecké dílo! Penny zvolila nízké a široké nádoby, aby se nedaly snadno zvrhnout a aby hosté na sebe dobře viděli.

Velká květinová výzdoba po stranách stolů byla velice působivá, přestože žluté gladioly z její původní představy musely ustoupit jemnějšímu odstínu krémové barvy.

Dokonale také dopadlo velké ústřední aranžmá, které umístila do čtverce tvořeného čtyřmi dlouhými stoly. Původně chtěla nechat ten prostor prázdný, ale v poslední chvíli dostala nápad. Byla na něj obzvlášť pyšná.

Do sálu spěšně vešla starostka se svou osobní tajemnicí, aby ještě naposled všechno zkontrolovaly. Starostka byla drobná, velice energická žena, hrdá na své moderní názory. Penny se domnívala, že právě proto vybrala k výzdobě banketu nově příchozí místo zavedených, ale staromódních květinářství.

„Je to nádherné!“ zvolala nadšeně a poplácala Penny po rameni. „Opravdu velkolepé, slečno Watkinsová. To ústřední aranžmá je úžasné!“

„Děkuju,“ usmála se Penny.

„Dokonale vyjadřuje podzimní náladu,“ pokračovala starostka. „Holé větve dávají domov novému životu, staré pečuje o nové – vlastně to vystihuje i můj úřad, nemyslíš, Daphne?“

„Přesně tak, paní starostko,“ servilně přitakala tajemnice.

„Velice originální, Penny,“ pokývala hlavou starostka. „Nechápu, kam vy tvůrčí lidé chodíte na své nápady!“

S tímhle pomohl Hippy Dave, i když to sotva mohla starostce prozradit. Působivé ústřední aranžmá totiž nebylo nic jiného než uschlý strom, který jí Dave přivezl dnes ráno do dílny.

Penny se do něj pustila pilou, vypůjčenou od Milese Clampetta, upravila jej do elegantnějšího tvaru a pak ozdobila holé větve ptačími hnízdy – v každém snůška načechraných „kuřátek“ – zlaté a stříbrné stužky a květinová poupata před rozpukem. Rafinované osvětlení skrytými reflektory podtrhovalo vzrušující kontrast.

„Myslím, že můžete počítat se stejnou zakázkou pro příští rok,“ zamumlala starostka Penny do ucha. „Dobrá práce!“

Penny si s úsměvem pomyslela, že takto jedna z nejskromnějších oveček ze starostčina stáda přispěla nemalou měrou k úspěchu banketu. Téměř odpustila Hippy Daveovi.

Tara dokončila rozmístění váz a teď už vše bylo v rukou cateringu a moderátora. Penny si omotala kolem útlého krku šálu a chystala se domů. Byl to dlouhý, chladný den a už se nemohla dočkat, až bude zpátky ve svém vlastním hnízdečku.

Vyklouzla z banketního sálu – přímo do silných paží, které se majetnicky sevřely kolem její štíhlé postavy.

„Ne tak rychle,“ řekl Ryan.

„Co tady děláš?“ zajíkla se a vzhlédla mu do tváře.

„Tvoje společnice mi navrhla, abych se podíval na tvou práci,“ připomněl. „Tak jsem tady. Ukaž mi, co jsi udělala.“

Vymanila se mu z náručí. „Nic zvláštního, Ryane. Vynadívej se, jak chceš, ale já jdu domů.“

„Za chvíli,“ zavrčel. Chytil ji za ruku a majetnicky propletl prsty s jejími. „Ještě jsme spolu neskončili.“

„Pusť mě!“ zasyčela tiše, protože nechtěla dělat scénu přede všemi.

Vedl ji však nemilosrdně ke stolu. „Moc pěkné,“ poznamenal, když šedýma očima rychle přelétl celý sál, jak měl ve zvyku. „Ne zrovna originální, vezmu-li v úvahu, čeho jsi schopná, ale – hezké.“

„Je to banket radnice, ne party pro tvé třpytné hosty z Londýna,“ odsekla, dotčená jeho vlažnou chválou. „Chtěli něco hezkého, ne originálního.“

„Vidím, že jsi nedokázala svůj tvůrčí instinkt úplně zapřít,“ poznamenal. „Jedna autentická věc tu je. Ten suchý strom je inspirativní.“

„Tak to se ti líbí,“ odpověděla suše.

„Ptáčata a poupata na holých větvích. Velice symbolické.“ Měl na sobě sako ze světlé italské kůže, které mu báječně padlo a nádherně vonělo. Dobře si je pamatovala – vybrala mu je v Miláně a dala mu je k narozeninám. Také si pamatovala, co se stalo potom – jak jí je zavěsil kolem nahých štíhlých ramen a miloval se s ní, oblečenou jen v tom saku a ničem jiném. „U vchodu do Northcote je prázdný prostor. Něco takového by se tam hodilo.“

„Lituju, ale tohle je jediný kus, já se neopakuju.“

„Tak vymysli něco jiného,“ opáčil a krásně tvarovaná ústa se pousmála. Jeho ústa jí vždycky připadala úžasně přitažlivá svou kombinací rozhodnosti a citlivosti. Jako by v ní četl, sklonil tmavou hlavu a políbil ji na rty. Dotyk na ni zapůsobil jako elektrická rána a ucukla. „Promiň,“ řekl s ironií v hlase, „bolelo to?“

„Tohle nesmíš!“

Prohlédl si ji od hlavy k patě a se škodolibým úsměvem zaznamenal její ne zrovna elegantní pracovní šaty. „Ano, vidím, že máš na sobě napsáno cizím vstup zakázán. Kam jsi měla naspěch, když jsem tě potkal?“

„Domů.“

„Dobře, pojedu s tebou.“

„To nemůžeš!“ zvolala.

„Ale! Proč ne?“

„Někdo tam na mě čeká.“

Pohrdavě zvedl jedno obočí. „Ten kašpar, co tě ráno osahával?“

„Ryane, nedělej to,“ zašeptala. „Už si nemáme co říct.“

„Naopak,“ řekl rozhodně. „Oba toho máme hodně co říct. Musíme si promluvit, Penny. A budeme mluvit, ať se ti to líbí či ne. Můžeme si promluvit tady před starostkou a radními, anebo můžeme jít někam do soukromí. Jestli mě nepozveš k sobě, pojedeme ke mně.“

Jediný pohled do jeho tváře stačil, aby věděla, že to myslí vážně. Nehodlala mu dovolit, aby ji odvezl na nějaké neznámé místo, takže neměla na vybranou.

„Bydlím tady za rohem,“ kapitulovala.

„A nikdo tam na tebe nečeká?“

„Ne.“

„Dobře. Tak jdeme.“

Vyšli do chladného večerního vzduchu. Už zase začínalo mrznout a Penny se vytvořil u úst bílý obláček.

„Proč pokračuješ v té frašce kolem Northcote Hall? Teď nemusíš, Ariadně tu není, abys na ni udělal dojem.“

„Není to fraška.“

Ostře se na něho podívala.

„Vážně tam bydlíš?“

„Když jsem konečně zjistil, kde se schováváš, požádal jsem své lidi, aby mi našli něco vhodného k pronajmutí co nejblíž k tobě. Venkovský domek by sotva vyhovoval mým potřebám.“

„To sotva,“ poznamenala sarkasticky. „Velký Ryan Wolfe v nějakém ubohém dvojdomku? Bůh chraň!“

„Víš dobře, že musím zvát hosty. Lidé, se kterými pracuju, jsou bohatí. Jsou zvyklí na – co jsi to použila za slovo? Třpyt. Northcote byla jednoznačná volba. Je prázdný a majitelé jej touží prodat. Pronajímají mi jej za rozumnou cenu podle zásady vyzkoušej, než koupíš.“

„Stejnou zásadu jsi použil i v mém případě,“ poznamenala, když zahnuli za roh. „Jsi skvělý obchodník. No ne, tvoje oslňující auto parkuje před mým domem. Vůbec nebylo třeba ti říkat, kde bydlím, že?“

„Proč ses přede mnou tak dlouho schovávala?“ zeptal se. „Promarnila jsi rok našeho života, Penny. Dovedeš si představit, kolik úsilí a bolesti mě stálo tě zase najít?“ Neodpověděla. Jeho stříbrošedý vůz skutečně parkoval před jejím vchodem. Obešla jej a otevřela. Ryan vešel za ní do temného domu.

Rozsvítila v maličké předsíni. „Koupila jsi ten dům?“ chtěl vědět.

„Pronajímám ho od Ariadniny sestry.“ Poklekla u krbu a zapálila oheň připravený od rána. Plameny olízly polena. „Je na opačném konci společenského žebříčku než tvůj Northcote Hall, ale jinak je to totéž. Je prázdný už léta a majitelka ho touží prodat.“

Rozhlédl se.

„Krásně jsi to tu upravila,“ poznamenal.

„Moje obvyklá kamufláž,“ pokrčila rameny. „Až se ta stoupající vlhkost dostane k propadající se střeše, budu se muset vystěhovat.“

Ryan se procházel po domku jako panter obhlížející své nové teritorium. Díval se na obrazy na stěnách a na sochy zakrývající ošklivé kouty. Nemusel se ptát, jestli sama vytvořila ta umělecká díla – už dávno znal její styl.

Penny si sundala kabát a šálu a hřála si zkřehlé ruce u krbu. „Napiješ se? Já si dám whisky s ledem.“

Tenhle drink se naučila mít ráda, když byla s Ryanem. Přikývl, ale jinak nic neřekl. Zatímco nalévala pití, hladil křivky jedné skulptury silnou, ale citlivou rukou. „Takže jsi nakonec začala tesat ve dřevě,“ poznamenal.

„Ano.“

„Jsi skutečně dobrá. A tvůj styl vyzrál.“

„Já sama jsem vyzrála.“

„To vidím. Máš toho mnohem víc co říct.“

„Říct?“

„O sobě. O tom, co vidíš kolem sebe.“ Vzal od ní sklenici. „Jsi teď dospělá.“

„To je od tebe laskavé.“ Nenamáhala se pozvednout sklenici k přípitku a zhluboka se napila tolik potřebné ohnivé whisky. „Raději se posadíme u ohně. Dům je studený a vlhký.“

Byla tu jediná pohovka obrácená ke krbu. Zář plamenů poskytovala hřejivé světlo. Nerozsvítila žádné lampy, nechtěla, aby viděl, jak holý domek ve skutečnosti je, přes všechen ten umělecký nátěr, který sem vnesla.

Seděli naproti sobě. Růžové světlo dodalo její hladké tváři alabastrovou zář, jeho rysy však vyhlížely ostřeji. Anebo se možná zhubl. Jeho rovný nos se zdál výraznější než jindy a v koutcích pevných, smyslných rtů se stíny prohloubily.

„Vypadáš unaveně,“ poznamenala.

„Celý den jsem v Londýně schůzoval.“

„Tuhle únavu nemyslím. Něco hlubšího. Možná navštěvuješ příliš mnoho večírků?“

„Večírků?“ opakoval. „Co jsi mě opustila, můj život není nic než práce. Práce a pátrání po tobě.“

„Zřejmě toho máš hodně na srdci, Ryane,“ řekla s prchavým úsměvem. „Co kdybys mi to tedy pověděl?“

TŘETÍ KAPITOLA

„Kam jsi šla, když jsi ode mě utekla?“

„Vrátila jsem se do Exeteru. Měla jsem tam přátele.“

„A tam jsi onemocněla?“

„Ano.“

„Jak jsi dostala encefalitidu?“

„Nedokázali říct, jak k tomu došlo. Začalo to příšernými bolestmi hlavy ten strašný poslední víkend v Londýně. Pamatuješ, jak mi bylo špatně?“

„Ano,“ řekl temně, „pamatuju.“

„Nejdřív jsem si myslela, že mám ošklivou chřipku. Pak jsem ve vlaku začala zvracet a nemohla přestat. První lékař, kterého jsem navštívila, příznaky nerozpoznal, a tak došlo ke zdržení. Dostala jsem křeče, a než mě dovezli do nemocnice, byla jsem v kómatu.“

„Penny, je mi to tak líto. Proč jsi mě nezavolala? Vím, že jsme se strašně pohádali, ale za těchto okolností by na ničem jiném nezáleželo. Byl bych se k tobě rozletěl.“

„Jestli ti to může být útěchou, vzpomínám si, že jsem ti volala z nádraží. Myslím, že se ozval záznamník. Nejspíš jsem vůbec nic neřekla.“

„Ach, Penny, stačilo by jediné slovo „Nebyla jsem ve stavu něco říkat,“ pokrčila rameny. „Nic si nevyčítej.“

„A říkáš, že jsi byla v bezvědomí, když jsi potratila?“ zeptal se s napětím v očích.

Penny se znovu napila whisky. „Ano.“

„Jak dlouho jsi byla v kómatu?“

„Několik dní. Antibiotika zabrala, měla jsem velké štěstí. A za pár týdnů mě propustili.“

„A pak?“

Znovu pokrčila rameny. „A pak jsem musela dál žít.“

„Ani ses neobtěžovala mi říct, že těhotenství skončilo.“

„Napsala jsem ti!“ vykřikla. „Vím, že ano.“

„Nikdy jsem nedostal ani slovo.“ Z jeho očí čišel chlad. Penny pokrčila rameny. „Třeba se to ztratilo.“

„Určitě jsi mi napsala?“

„Ryane, zrovna jsem se zotavila ze zápalu mozkových blan. Vlastně jsem ani nebyla při sobě. Lékaři mi dokonce nedokázali říct, jestli není mozek trvale poškozený!“

„A je mozek nějak porušený?“ zeptal se a díval se na ni přes okraj sklenice.

„Co ti na tom záleží?“ odsekla.

„Záleží mi na tom moc. Řekni mi tedy pravdu.“

„Musela jsem brát léky proti křečím, abych nedostala záchvat. Nějakou dobu.“

Pronikavé šedé oči na ni pátravě hleděly.

„Nějakou dobu.“

„Vedlejší účinky mi byly protivné. Tak jsem je přestala brát.“

„To se lékařům určitě nelíbilo.“

„Nic jsem jim neřekla.“

„Bylo to moudré?“

„Prostě jsem se rozhodla. Hned mi bylo líp, když jsem ty léky přestala brát. A od té doby se nic nepřihodilo.“ Dlouho z ní nespouštěl pátravý pohled, pak jej obrátil k jejím obrazům, rýsujícím se v záři ohně. „Ale ta zkušenost tě změnila.“

„Byla to strašlivá zkušenost. A teď už o tom nechci mluvit.“

„Já ale musím vědět všechno, Penny.“

„Tak to máš smůlu.“

„Musíš pochopit, že to poslední, cos mi řekla, byla hrozba, že se zbavíš našeho dítěte

„Tak to je ono?“ vpadla mu do řeči. „Tohle ti pořád vrtá hlavou? Jestli jsem zlá, vypočítavá, krutá ženská, která je schopná takového činu, jen aby se ti pomstila?“

„Jistě že nejsi nic z toho, co říkáš.“

„Tak proč mě stále podezříváš? Tolik se bojíš, že jsem zrůda?“

„Vím, že nejsi zrůda,“ řekl tiše. „Nemiloval bych tě tolik, kdybys byla.“

Při jeho slovech se jí sevřelo srdce. „Ryane, nech toho.“

„Ale i kdybys byla zrůda, pořád bych tě miloval. Bezmocně a naprosto. Víš, nemůžu si pomoct, prostě jsem se narodil, abych tě měl rád. Když takhle miluješ, není asi důležité vědět všechno o tom, koho máš rád. Stejně na tom nezáleží, jak jsi právě řekla. Ale přesto pořád toužím to vědět.“

Ruce se jí třásly, když nesla k ústům poslední doušek whisky. „Pak mě bude jen těšit, když ti nic neřeknu,“ řekla rozechvělým hlasem. „Můžeš se dál dohadovat, jestli jsem lhářka nebo dokonce něco horšího.“

Zatím se whisky ani nedotkl. Teď jediným pohybem ruky chrstl obsah sklenice do ohně. Whisky vzplála žhavým zelenomodrým plamenem a kostky ledu zasyčely a vypařily se.

„Víš, co je to někoho milovat, Penny? Myslel jsem, že to víš, ale musel jsem se mýlit.“

Ucukla před barevnými plameny v krbu. Když pohasly, zbyl jen horký zápach vypařeného alkoholu. „Mýlil ses,“ řekla.

„To je škoda. Takže nevíš, jaké je toužit po někom s takovou intenzitou, že jeho tělo se pro tebe stane celým světem. Světem, v jehož krajině žiješ, jenž neustále toužíš ochutnat a cítit. Světem, na který nemůžeš nikdy zapomenout, i kdyby uběhlo sebevíc času, i kdyby vás rozdělila vzdálenost.“

V očích mu tančil odraz plamenů, a jak mluvil dál zastřeným a tichým hlasem, nemohla od něho odtrhnout oči.

„Nevíš, jaké je bolestně toužit po něčí něze – a nenalézt ji. Hledat tvář, kterou miluješ tak, že to zraňuje – a nevidět ji. Chtít slyšet hlas, který už nemůžeš uslyšet.“

„To není láska,“ řekla nejistě, „to je posedlost.“

„Tak jsem tedy posedlý. Jaký je v tom rozdíl?“

„Posedlost je nebezpečnější.“

Zavrtěl tmavou hlavou. „Jen pro mě. Pro tebe ne.“

„Ty jsi pro mě nebezpečný. Proto jsem musela od tebe pryč.“

„Byla jsi příliš mladá, abys to pochopila.“ Vztáhl ruku a jemně jí přejel konečky prstů po tváři. Ten dotyk byl jako samet, ale přesto se otřásla. „Teď jsi dozrála. Prošla jsi tragédií a nebezpečím. Dospěla jsi. Dnes jsme na sebe vzájemně připravení.“

„Mýlíš se!“

Uchopil ji teplou rukou za šíji a jemně k sobě přitáhl. Jak se jeho ústa přiblížila k jejím, Penny cítila, že všechno, čeho dosáhla za poslední rok, začíná klesat do zrádné propasti. Ucítila jeho dech na svých rtech a zavřela oči. „Ryane, já tohle nechci!“

„Myslím, že chceš.“ Jeho ústa se sevřela na jejích rtech. Na chvíli jí bylo, jako by se topila. A pak ji zaplavily vášnivé vzpomínky. Kdysi byli milenci, tak úžasní milenci. Bylo to tak dávno.

Zaplavila ji touha, které nedokázala odolat. Sevřela ruce kolem jeho silné šíje, v oblouku k němu přitiskla tělo a políbila ho.

Po chvíli sklouzli na podlahu před krbem, dosud v těsném objetí. Horké plameny je téměř olizovaly a rozněcovaly ještě víc. Ryan jí začal rozepínat blůzu s tak naléhavou žádostí, až několik knoflíčků odlétlo.

Líbali se, šeptali svá jména a svlékali se navzájem s neobratným spěchem. Nahou ji pak položil na záda a hltal ji hladovýma očima.

Zář ohně vrhala na jeho nádhernou nahou hruď pruhy. Připadal jí jako tygr, který se nad ní sklání a pak ji očichává a saje její vůni.

„Vždycky jsi tak báječně voněla. Tvoje kůže je jako lístky růže.“

„Růže s trny.“

Ale přestože vyslovila toto varování, nebránila se mu. Bylo to víc než šílené, protože pomáhala svému vlastnímu pádu.

Hladil měkkou křivku jejího břicha. Zachvěla se pod tímto smyslným dotykem. „Vždycky budeš moje, Penny,“ zašeptal. „Nikoho jiného. Jen moje.“

Jemně jí políbil bradavky. Hedvábné okruží pod jeho rty zdrsnělo a tvrdé vrcholky se mu neodbytně draly do úst. Sál jeden po druhém a Penny slabě sténala.

Díval se dolů na ni, oči ztěžklé žádostí.

„Tolik jsi mi chyběla. Myslel jsem, že jsem tě ztratil navždycky!“

Její nahé tělo svítilo v záři ohně jako alabastr. Měla boky plnější, než naznačoval útlý pás a Ryan hladil jejich křivky prsty umělce, dotýkajícího se drahocenné vázy.

„Tvoje boky jsou stvořené pro lásku, moje nejdražší,“ zašeptal. „K rození dětí. Je mi to tak líto, že jsi přišla o naše dítě.“

„Jak sis mohl myslet, že bych se zbavila svého dítěte? Jak můžeš říkat, že mě miluješ, když si tohle myslíš?“

„Nevím. Dnes ráno jsem měl pocit, žes mi vrazila do srdce dýku.“

Cítila, že jí po tvářích stékají palčivé slzy. Sklouzly jí na bradavky a vlhce se leskly na matné kůži.

„Proč jsi přišel?“

V odpověď jí zavřel ústa polibkem tak horkým jako její slzy, plným vášně a touhy. Rukama laskal jej nahé tělo, hladově hnětl něžné křivky jejích ňader, sklouzl jí mezi stehna a sevřel houštinu měkkých kudrn.

Odpověděla vlnou nezkrotné touhy, která ji ohromila.

„Byla jsi s někým jiným od té doby, co jsi mě opustila?“ zeptal se a podíval se jí do očí.

„Ne,“ přiznala. „A ty?“

„Ne. Tak nemusíme na žádnou kliniku pro zdravotní osvědčení, než…“

Políbila ho, aby už nic neříkal.

Ryanův jazyk jí vnikl do úst a hledal její. Cítila, jak jeho prsty laskají vlhký důkaz její žádosti. Jemnými, zkušenými pohyby ji přivedl téměř na vrchol rozkoše sotva za několik vteřin. Vykřikla u jeho úst. Jeho touha byla stejně naléhavá jako její. Nedokázal už čekat a zalehl ji.

Penny ucítila jeho tvrdé mužství mezi stehny a opět vykřikla. Byl to nádherný pocit, tak známý, tak vzrušující, až bolestně krásný. Sevřela ho rukama kolem krku a vzhlédla mu do očí. Ryan oddychoval jako po dlouhém běhu a v očích už neměl chlad, ale oheň vášně.

Zvedla boky a přitiskla se k jeho pevnému, svalnatému pasu.

Výzva byla zcela zřejmá. Ryan se k ní přiblížil tak, že vztyčeným mužstvím laskal vlhké okvětní lístky jejího kalichu rozkoše. Penny zasténala a přivřela oči. Klouzal sem a tam po nejcitlivějších místech jejího těla a vzrušoval ji k nepříčetnosti.

Byla tak dlouho sama, uzavřená ve vlastním utrpení. Netušila, že je v ní tolik prázdnoty, která touží být naplněna. Tolik něhy, kterou chce dát.

Zaryla se mu prsty do mohutných ramen v touze, aby už do ní vešel, ale teprve když začala spět k vrcholu, pomalu a hluboko se do ní vnořil.

Celou její bytost zaplavila vlna nejvyšší rozkoše. Vzepjala se k němu, na ústech jeho jméno. Zcela ji naplnil, každý jeho pohyb s sebou přinášel novou vlnu slasti a její duše se toužila rozletět.

Konečně i on dosáhl vyvrcholení, ještě pevněji ji sevřel v náručí a tvář pokryl žhavými polibky.

Pomalu, jako když listí usedá na zem po vichřici, se vrátili do skutečného světa. Vyčerpaně zůstali ležet u krbu.

„Teď, když jsem tě našel, nenechám tě už nikdy odejít.“ Stáhl si její hlavu na prsa a kolébal ji, tak jak to kdysi dělával.

Chvíli leželi mlčky a naslouchali praskání ohně. Pak promluvil.

„Málem jsem tě navždycky ztratil a ani jsem to nevěděl. Nejsi v bezpečí tak sama. Proč mi nedovolíš, abych tě po zbytek života opatroval?“

„Protože svůj život musím žít sama.“

„Nechci za tebe žít tvůj život, moje líbezná. Chci být jen vedle tebe.“

„Tak to není. Chceš mě pohltit.“ Nebezpečně se to blížilo hádkám, které vedli v Londýně. „A stejně bys nezabránil, abych dostala encefalitidu.“

„Byl bych se postaral, abys měla to nejlepší ošetření, ty nejlepší lékaře na světě.“

„To já vím, Ryane. Kdybys mohl, podstoupil bys tu nemoc místo mě, viď?“

„Samozřejmě.“

„Ale já tu nemoc potřebovala mít sama, lásko. Byla částí mého života, mého osudu, v dobrém či ve zlém. Vzít mi ji by znamenalo mě podvést.“

„S tím nesouhlasím. Vyhnout se neštěstí je rozumné. Nemusíš je přijímat s otevřenou náručí. Ty jsi příliš velká pesimistka.“

„Fatalistka,“ opravila ho.

„Pověz mi jméno nemocnice, ve které jsi byla v Exeteru.“

„Proč to chceš vědět?“

„Rád bych si promluvil s lékaři, kteří té ošetřovali.“

Pocítila ledový chlad a vzápětí ji zalila horká vlna. „Aby sis mohl přečíst nemocniční záznamy? Abys zjistil, jestli jsem ti řekla pravdu o potratu?“

V jejích slovech zaslechl silné vzrušení. Zamračil se. „Dotkl jsem se tě?“

„Ne.“ Odtáhla se od něho a posadila se. Její štíhlé tělo tvořilo temnou siluetu na pozadí planoucího ohně. „Ve skutečnosti jsi právě dokázal, že jsi ten bezcitný mizera, jak jsem tě znala.“

Naklonil hlavu na stranu. „Tak já jsem ten bezcitný? Vím, že mám srdce, protože jsi mi je ráno zlomila, Penny. To byla poslední věc, kterou jsem čekal, že uslyším.“

„Promiň, Ryane, ale pro mě to bylo mnohem horší, to mi věř.“

„Řekneš mi jméno té nemocnice?“

„Aby ses mohl pokusit získat, mé zdravotní záznamy? Ne, neřeknu. Když nevěříš mému slovu, pak už vlastně na ničem nezáleží, že?“

„Asi ne,“ přisvědčil podivným tónem.

„Myslím, že bys měl raději jít.“ Svazovala si vlasy zase dozadu a odvrátila od něho obličej, aby neviděl, jak jí po tvářích stékají slzy.

„Raději bych zůstal,“ namítl a dotkl se jejího nahého ramene.

Penny zavrtěla hlavou. „Dostal jsi, co jsi chtěl. Teď jdi.“

„Chci tě celou,“ řekl a hladil ji po rameni. „Nikdy nebudu šťastný, dokud tě nebudu mít celou.“

„Proč ti nestačí, co jsi získal?“ Neobratně setřela slzy. „Dokázal jsi, že jsem pořád blázen. Teď se můžeš vrátit do Londýna a navždycky na mě zapomenout.“

Chvíli mlčel, než odpověděl. „Nikdy jsi nebyla takhle chladná, tak tvrdá.“

„Jak jsi řekl, změnila jsem se. Bývala jsem měkká jako vosk, ale už to tak není. Konečně jsem se naučila za sebe bojovat.“

Jeho silné a mužné paže ji objaly. „Vrátím se.“ Na krku ucítila jeho polibek. „Sladké sny, Penny.“

Oči měla tak plné slz, že oheň v krbu se změnil v rozmazanou skvrnu, která ji oslňovala a bolestně dráždila. Nepřestala však na ni hledět, zatímco se oblékal, a ještě dlouho po tom, co za sebou zavřel dveře a jeho sportovní vůz odjel.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Dala Milesovi Clampettovi klíč od dílny, takže ho tam druhý den ráno našla, jak dokončuje opravu dveří. Počasí bylo nevlídné – v noci sněžilo a ztichlé město zakryla bílá přikrývka, ale Miles si vesele pohvizdoval.

„Září ti oči a vypadáš skvěle,“ zakřenil se. „Určitě sis dala pod polštář levanduli.“

„Prosím?“ zeptala se podezřívavě. Miles rád strkal nos do cizích věcí, a tak přemítala, o čem vlastně mluví.

„My venkovský lidi si strčíme pod polštář levanduli, když si chceme dobře schrupnout.“

„Budu si to pamatovat.“ Překročila hromadu hoblin a vešla dovnitř.

„To nemusíš. Ten tvůj nóbl přítel určitě ví, jak tě zbavit napětí.“ Mrkl na ni. „Včera večer jsem viděl jeho sporťák před tvým domem. A z komína se kouřilo.“

Nepotřebovala, aby jí Miles připomínal včerejší pošetilost. Vzpomínka na ni se jí vpálila do mozku. A stejně bylo příliš brzy ráno na nějakou slovní potyčku s Milesem.

Šla dál a nevšímala si ho.

Zážitek minulé noci byl přinejlepším pochybný. Její city byly zmatené, ale tělo necítilo žádné výčitky. Zdálo se, že někdejší vytrvalá melancholie je ta tam. Srdce jí bilo rychleji a mrazivé počasí jí rozproudilo krev, až celá zrůžověla.

V maličké koupelně se na sebe podívala do zrcadla. Byly to ty ruměnce na tváři, co vyvolalo Milesovy posměšné poznámky. Donutila se nemyslet na Ryana. Nebyl čas na nějaké sebezpytování. Věděla, že ji čeká další rušný den.

Pozítří byla sobota a neměla jednu, ale hned dvě svatby. Obě svatby byly velké, což znamenalo nejen kytice a květy do klopy pro svatební hosty, ale i výzdobu kostelů. Budou muset přizvat Taru. Naštěstí Tara si šetřila na cestu do Austrálie a potřebovala peníze.

Jejich obchod vzkvétal. Penny se nikdy nelekala těžké práce a byla ochotná za úspěch bojovat.

Sotva se pustila do práce, zazvonil telefon. Zvedla jej a uslyšela chraptivý, až příliš dobře známý hlas.

„Je mi líto, že včerejšek skončil na nepříjemné notě. Takhle jsem to neplánoval.“

Cítila, jak se jí napjaly bradavky v reakci na jeho hlas. „Nevěděla jsem, žes to plánoval, Ryane,“ odsekla, „ale asi mi to mělo dojít.“

„Špatně jsem se vyjádřil. Měl jsem říct, že to nedopadlo tak, jak jsem o tom snil.“

„Tak tedy promiň, že jsem tě zklamala.“

Ryan se tiše zasmál. „Přestaň hledat hnidy na všem, co řeknu. Včerejší večer byl nádherný. Tak dlouho jsem po tobě bolestně toužil. Připadal jsem si jako v nebi, když jsem tě zase mohl držet v náručí a líbat… Jen jsem se chtěl omluvit, že jsem tě nakonec urazil. Vyložila sis moje slova špatně.“

„Opravdu?“

„Penny, ty mi pořád nerozumíš. Někdy si říkám, jestli mě vůbec někdy pochopíš.“

„Máš pravdu. Nerozumím ti, Ryane. Nechápu, proč jsi mě vyhledal. Skutečnost, že sis dal práci mě najít, ukazuje, že ani ty nerozumíš mně. Anebo že je to jednoduše jedno.“

Ztišil hlas.

„Nebyla včerejší noc pro tebe úžasná? Vím, že byla.

A vím, že ti dnes hoří krev právě tak jako mně. Cítíš se živá poprvé od chvíle, co jsi mě opustila. Není to tak?“ Bylo jí nepříjemné, jak přesně vystihl situaci. „Sex je něco docela jiného než láska. Sex může být báječný i mezi docela neznámými lidmi.“

„Ano?“ V jeho hlase zazněl nový tón. „To znáš ze zkušenosti?“

„To se tě netýká,“ odpověděla spěšně. „Mám plno práce, Ryane. Chtěl jsi ještě něco?“

„Chtěl bych tě zítra večer vidět.“

„Ne!“

„Jsem zpátky v Londýně,“ pokračoval, nevšímaje si jejího protestu. „Do zítřka tu mám jednání. Chci, abys se mnou zítra povečeřela v Northcote. Můžeš mi poradit, jak to tam zařídit, dům je pořád ještě prázdný.“

„Neustále ti opakuju totéž, ale ty mě neposloucháš. Nemáme si co říct!“

„A taky mám nějaké tvé věci,“ nenechal se vyvést z míry. „Když jsi ode mě utekla, nechala jsi v našem bytě polovinu svých věcí. Obrázky svých rodičů, dopisy, šperky ode mě.“

„Ty šperky nechci,“ ujistila ho. „Prosím nech si je.“

„V Northcote je krásný krb od Adama. Zapálím v něm pořádný oheň a všechno do něj hodím, mám?“

„Ne! Ty fotografie chci!“

„Tak si pro ně přijď,“ řekl stručně. „Zítra večer v sedm.“

„Ryane.“

Na druhé straně cvaklo sluchátko.

Dopáleně práskla telefonem.

„Tak kdopak to je?“ zeptal se Miles Clampett, pusu plnou hřebíků. Přišoural se dovnitř a opíral se o veřeje s obvyklým úsměškem na tváři.

„To jsi poslouchal za dveřmi?“ obořila se na něho.

„V podstatě jo,“ připustil a vyndal hřebíky z úst. „Ale ty jsi tak křičela, že bych tě slyšel i z protějšího chodníku. No tak, Penny, vždyť jsme staří kamarádi. Kdo je to?“

„Jmenuje se Ryan Wolfe. Znala jsem ho v Londýně.“

„Čím se živí? Přepadá banky?“

„Více méně. Ale ne s puškou v ruce. Podniká ve filmu. Dává dohromady různé filmové projekty.“

Zdálo se, že to na Milese udělalo dojem. „Jaké filmy?“

„Co ho zrovna zaujme. Krátké filmy, celovečerní filmy, dokumenty, vážné věci, komerční trháky. Cokoli, o čem si myslí, že k něčemu bude. Dává dohromady konsorcia investorů a seznamuje je s tvůrčími lidmi.“

Miles hvízdl. „Zdá se, že má úspěch.“

Pokrčila rameny.

„Je velice dobrý v tom, co dělá. Všechny jeho projekty peníze nevydělají. Někdy se pustí do věci, protože věří v talent příslušných lidí, i když ví, že nejde o komerční úspěch. Ale obvykle na všem slušně vydělá.“

Miles si prohlížel nehty na ruce. „A ty a on? Velký román v Londýně?“

„Znali jsme se.“

„Tak to je jasný, zlatíčko. V biblickém významu v těch dalších. Co se tedy pokazilo mezi takovými krásnými lidmi?“

„Do toho ti nic není!“

„Že jsme ale netýkavka.“

„Skončilo to,“ řekla stručně. „Na ničem jiném nezáleží.“

„Možná pro tebe,“ ušklíbl se, „ale pro něho zřejmě ne.“

„Mám plno práce,“ řekla a odvrátila se.

„Tak ty ho nechceš? A on chce tebe? Zajímavá situace!“

„Jdi pryč, Milesi,“ řekla rozhodně.

„Ale vždyť jdu. Už jsem tu skončil. Pošlu ti účet, jen co vymyslím dost vysokou cenu.“

„Spravil jsi to pořádně?“ zeptala se Penny podezřívavě. „Máš zadní dveře lepší, než kdy byly. Doufám, že udrží velkého, zlého vlka od malého prasátka.“

Co se tedy pokazilo mezi takovými krásnými lidmi?

Milesova ne právě nevinná otázka zněla Penny v hlavě, když opatrně projížděla po úzkých cestách vedoucích k Northcote Hall. Neexistovala žádná jednoduchá odpověď. K pochopení bylo třeba znát její život a jaká byla, než poznala Ryana. A jaký byl on, když jí vtrhl do života.

Tehdy v něm viděla málem boha. Byl jako vycházející slunce, které změní tmu v oslňující světlo a horko.

Byla tehdy tak mladá. Jen jedenadvacet let.

Ryanovi bylo devětadvacet a těch osm let, jež je dělilo, představovalo hlubokou propast. Ryan byl už velice úspěšný, bohatý a vlivný muž, a ona dívka s nedokončenou univerzitou a sotva něčím kromě výtvarného talentu.

On žil ve středu oslňujícího světa celebrit a důležitých osob, ona byla sama, a navíc neobyčejně plachá.

On byl muž, který se směšnou lehkostí získal kdekterou krásnou ženu, ona byla stále ještě hluboce nešťastná a uzavřená po milostném vztahu, který tak špatně skončil.

Byla zmatená a nejistá, nevěděla, co si počít se životem. Ryan si byl naprosto jistý vším, co dělal. Řítil se životem jako lokomotiva a svou autoritou strhával všechny a všechno.

Když se poznali, nešlo vůbec o dobývání.

Seznámili se při natáčení filmu v krásném, ale sešlém gregoriánském domě v Hampsteadu. Šlo o nízkorozpočtový umělecký film podle viktoriánského románu. Minimální finanční prostředky znamenaly, že producenti šetří kde se dalo, takže Penny, která se právě do města přistěhovala a byla ochotná pracovat téměř jen za stravu, byla šťastná, že ji přijali na aranžování květin.

Počínala si tak skvěle, že nakonec dělala mnohem víc než jen květinovou výzdobu. Neobešel se bez ní žádný záběr, pokaždé přispěla něčím, co oživilo scénu. Zvykli se s ní radit téměř o každém detailu pozadí. Toužila všemu porozumět a rychle vstřebávala tajemství filmového řemesla.

Ryan Wolfe se přišel jednoho rána podívat, jak si vede jeho děcko – všechny jeho filmy byly jeho „děcka“ – a stačil mu jediný pohled na ni, aby se rozhodl, že musí být jeho.

Bylo to typické, ta jeho jistota, ta arogance. Prostě se stala jedním z jeho projektů. Jeho posledním „děckem“.

Od samého začátku však něco skřípalo. Nechat se pobláznit starším mužem už měla Penny za sebou.

Řekla Ryanovi důvod, proč v druhém ročníku odešla z univerzity, kde studovala výtvarné umění: její poměr s mnohem starším docentem, který jí způsobil tolik bolesti a zničil její štěstí, studia, život.

Zdálo se, že Ryan poslouchá její vyprávění o Tomovi, který využil nevinnosti a důvěry své nejlepší a nejhezčí studentky, tak jak to udělal s jinými výbornými a hezkými studentkami před ní.

Ano, zdálo se, že Ryan poslouchá. Pak ji políbil a řekl jí, aby zapomněla na Toma, že teď začíná nový život.

Problém byl vyřešen.

Vůbec nepochopil, jak zranitelná je Penny po zkušenosti s Tomem a že by se mohl stát druhým Tomem v jejím životě. Že by ji mohl chytit do stejné pasti. Přes všechna tato varování ji nedokázal nechat být. Tolik ji chtěl. Nedokázal jí dát to, co tak zoufale potřebovala – čas. Čas překonat Toma a podívat se na svůj život.

Nad všemi jejími námitkami mávl rukou. Na její prosby měl stejnou odpověď – on to ví nejlíp.

Šťastný Ryan, pomyslela si hořce Penny, když projížděla zimní krajinou. Musí být báječné vědět, co je pro druhé nejlepší. Zjednodušuje to život. Nemít pochybnosti o sobě, takže zamotané životy druhých představují jen jednoduché problémy, které se dají vyřešit několika chytrými tahy.

Když se ale dozvěděla, že čeká jeho dítě, že se za několik měsíců stane matkou, věděla, že tenhle problém nemá řešení.

Byla to poslední kapka.

Zoufale toužila uniknout, být sama a nahlédnout do svého srdce, a tak řekla Ryanovi, že odchází.

Ryan bez sebe radostí, že bude mít konečně skutečné děcko, že mu jeho milovaná porodí dítě, byl naprosto ohromen.

Proč ho chce opustit právě teď? Teď, když ho bude potřebovat víc než kdy jindy?

Protože má pocit, že život se nad ní zavírá, dříve než začal. Protože se ocitla v bezvýchodné pasti mezi Ryanem a dítětem.

Zuřivě se hádali, až na pokraji zoufalství vyslovila tu strašnou hrozbu. Zůstal ohromený natolik dlouho, že se jí podařilo uniknout – a zmizet nadobro z jeho života.

Ve snu ji nenapadlo, že by příroda mohla proměnit nerozvážná slova v tragickou realitu.

Blížila se k Northcote. Lehce sněžilo a reflektory její malé dodávky poskakovaly po zasněžených cestách. Nepotkala žádné vozidlo, mezi holými větvemi jen občas přeletěla sova.

Penny věděla, že v dobách své slávy byl Northcote jedním z nejkrásnějších domů v téhle části Kentu. V posledních letech byl ale prázdný. Údržba stála příliš mnoho, a tak majitelé dali dům do prodeje. Zmodernizovaná budova byla v dobrém stavu, ale téměř všechno kdysi tak vyhlášené zařízení se rozprodalo, takže dům byl prázdný. Potřeboval od základu zařídit, a to si žádalo bohatého kupce.

Přestože Ryan Wolfe měl zřejmě dostatečné prostředky, aby si nádherné staré sídlo koupil a naplnil je krásným nábytkem a uměleckými díly, Penny pochybovala, že to myslí vážně.

Ryan byl příliš nestálý, příliš miloval nové věci a dobrodružství, než aby se chtěl uvázat k životnímu projektu, jaký představoval Northcote.

Dojela k bráně a ale jí stromů se blížila k domu. Své vzpomínky a úvahy bude muset odložit až po setkání s Ryanem. Nervozitou se jí stáhl žaludek a v ústech jí vyschlo.

Její zmatek se zvýšil, když před mohutným sloupovím vchodu spatřila zaparkovaná další dvě auta. Neupozornil ji, že pozval hosty, podle drahých aut zřejmě ze světa filmu.

Zůstala sedět a zpocenýma rukama svírala volant. Srdce jí tlouklo, jen se rozskočit. Tohle si nepřála. Ne dnes, kdy jí tak otřásl Ryanův vpád do jejího života.

Ale vtom se u jejího vozu objevila temná postava a bylo příliš pozdě uprchnout.

Pomalu stáhla okénko. Ryan se sklonil, na krásné tváři sněhové vločky. Řekl tiše: „Jsem rád, že jsi přijela.“

„Ty mizero,“ odsekla, „neřekl jsi mi, že tu někdo bude.“

„Brzy odjedou, a navíc je oba znáš. Strašně tě chtějí vidět. Vypni motor a pojď dál.“

PÁTÁ KAPITOLA

Vešel s ní do domu, teplou ruku, na její šíji.

Pohledem sklouzla na zdobný štukový strop a mramorové schodiště, vedoucí do vyššího poschodí. Prázdný prostor jen zdůrazňoval vznešenost domu a dodával mu nádech monumentálnosti, harmonizující s Ryanovou výjimečnou osobností.

„Nádherné, viď?“ poznamenal. „Dům je rozlehlý, ale má tak dokonalé proporce, že rozměry ani nevnímáš.“

„Hodí se k tobě.“ Podívala se na něho. Nevypadal tak neupraveně jako před několika dny. Tmavé vlasy měl zastřižené a obličej uvolněnější. Oholil se a voněl nějakou báječnou kolínskou. Na sobě měl tmavý oblek s tmavě šedým rolákem. V elegantních šatech vypadal jako vždy úžasně.

Pomohl jí z kabátu, pod kterým měla džíny s vyšívanou blůzou a k tomu kozačky. Rozhodně nic, co by patřilo k elegantnější části jejího šatníku.

„Byla bych se jinak oblékla, kdybys mě byl upozornil.“

„Nejde o nic formálního.“ Přelétl ji od hlavy k patě výraznýma očima lemovanýma černými řasami. „Vypadáš kouzelně, moje nejdražší.“ Pověsil kabát pod schody a vzal ji za paži. „Pojď.“

Zavedl ji do místnosti, která zřejmě sloužila jako knihovna nebo pracovna. Stěny byly potažené krásnou látkovou tapetou. Police na knihy však zely prázdnotou a z nábytku tu zbyla jen stará kožená křesla, vyrovnaná kolem jasně hořícího krbu.

Z křesla se zvedla s otevřenou náručí Lucinda Strongová. „Penny! Holčičko, tak strašně ráda tě zase vidím!“

Bylo to objetí, při kterém se Penny stáhlo hrdlo. Slavná herečka, jedna z blízkých Ryanových přítelkyň, bývala k Penny velice laskavá a vidět se s ní bylo jako uvidět opět zemřelou matku. Lucinda už byla středního věku, ale její tvář zářila mateřskou krásou.

Další, kdo čekal, až ji obejme, byl David Warlock, významný filmový režisér, známý svými působivými filmy o lásce, který se v poslední době jen málo objevoval na veřejnosti.

„Vítejte zpátky, má milá,“ usmál se a pevně ji objal. „Všem jste nám scházela.“

„Ano, to je pravda,“ přitakala Lucinda s úsměvem. Ryan usadil Penny mezi ně a dal jí do ruky sklenici se šampaňským.

„Já jsem byla tady a pracovala,“ řekla v rozpacích.

„Jste krásnější než dřív,“ poznamenal David Warlock tiše. „Je dobře, že vás zase máme.“ Pohladil ji po ruce. Při filmování býval nepříjemně velitelský, ale v soukromí působil mnohem jemněji, často až melancholicky. Hřívou stříbrných vlasů a orlím nosem připomínal Penny starodávného druida. Věděla, že už více méně odešel do důchodu, a přemítala, co ho sem přivedlo z jeho keltské svatyně.

Tito dva lidé patřili k Ryanovu nejbližšímu kruhu přátel. Na pohled se od sebe velice lišili. Samotářství Davida Warlocka, který nyní žil na západním pobřeží Irska, kontrastovalo s extrovertními způsoby Lucindy Strongové, již bylo možno označit za velkou dámu divadla.

Přesto měli něco společného. Přestože se pohybovali ve světě, kde panovala neupřímnost, tito dva byli naprosto spolehliví. Ačkoli oba dosáhli velkých úspěchů, kolem ohně teď nezazněl falešný tón, neobjevil se hraný úsměv.

Brzy pochopila, že Ryan se snaží sehnat peníze na film režírovaný Davidem Warlockem, prvním po několika letech. Narazil na scénář s názvem Druhá strana, který popsal jako „to nejoriginálnější, co jsem za celá léta četl“, příběh vášnivé lásky mezi mladým mužem a starší ženou. Zatím o něj žádné studio neprojevilo zájem. Davidu Warlockovi se ale scénář líbil, Lucindu zaujala hlavní role a Ryan dělal, co mohl, aby jejich zájem ještě povzbudil.

„Něco romantického jsi nedělala už celou věčnost, Lucindo,“ připomněl jí. „Od Podzimu v Šanghaji nic.“

„Protože jsem už stará paní, můj milý. Teď hraju praštěné babičky a zlé víly, na víc se nehodím.“ Ale oči se jí třpytily a na rtech se chvěl proslavený úsměv.

„Říkáš si o poklony?“ povzdychl Ryan. „Jsi velice krásná a dobře to víš. Ale o to nejde. Jsi jediná herečka s dostatečným citovým rejstříkem, která by tu roli zvládla.“

„Ale všechny ty ložnicové scény,“ postěžovala si Lucinda. „Lidé nejsou zvědaví na chůvu v posteli s Romeem. Nevypadá to dobře.“

David Warlock se ozval na protest.

„Druhá strana je dojemný příběh o neobvyklém a krásném milostném vztahu,“ namítl tiše. „Tamaru může hrát jen herečka s krásnou duší.“

Lucinda se obrátila na Penny, která s úsměvem mlčky naslouchala debatě. „Co si myslíš ty, srdíčko?“ Herečky by měly přestat hrát sexy role, když už nejsou mladé, že?“

„Nečetla jsem ten scénář, ale láska nemá věkový limit. A sex taky ne. Hranice prostě neexistují. A vy jste tak skvělá herečka, že všechny vaše role jsou nezapomenutelné.“

„Nechme lichotky stranou,“ usmála se Lucinda. „Opravdu si myslíš, že veřejnost chce vidět šedovlasou Julii?“

„Myslím, že kdyby se Romeo a Julie poznali v domově důchodců, zamilovali by se do sebe stejně vášnivě.“ Ostatní s ní souhlasili. David přikývl. „Bravo, moc dobře řečeno, Penny.“

Začalo hustě sněžit, cesty měly být brzy nesjízdné. Bylo na čase se rozejít.

Když vycházeli, Lucinda se obrátila k Penny a tiše řekla: „Jsem tak strašně ráda, že jste s Ryanem zase pohromadě, Penny. Byl bez tebe ztracený. Celý rok jsme si o něho dělali starost. Posledních několik dní vypadá zase jako dřív.“

Penny se podívala do očí legendární herečky. „Nejsme tak docela spolu, Lucindo.“

„V každém případě jste spolu dnes večer. Ty a Ryan tvoříte jeden z nejdokonalejších párů, jaké znám.“

„Zdání může klamat. Jsme každý úplně jiný.“

„Neříkala jsi před chvílí, že láska nezná hranic?“ usmála se Lucinda.

„To je pravda,“ souhlasila Penny. „Ale některá podoba lásky toho druhého stravuje. Nedává mu prostor být sám sebou.“

„Myslím, že ty budeš vždycky sama sebou,“ poznamenala Lucinda. „Já to ovšem vidím jinak. Myslím, že lidé se stávají sami sebou, teprve když doopravdy milují.“

Penny věděla, že Lucinda ztratila manžela, a nepřišla na jinou odpověď než: „Je mi to moc líto, Lucindo.“

„Pořád ho miluju,“ odpověděla Lucinda lehce. „A vždycky budu. Víš, to se nedá vyléčit.“

„Váháte s tou rolí, protože jste ztratila Billa?“

„Částečně ano,“ připustila Lucinda.

„Třeba byste to mohla udělat kvůli němu,“ navrhla Penny tiše. „Na jeho památku.“

Lucinda se usmála s nádechem sarkasmu. „Ty a Ryan jste z jednoho těsta, holčičko. Nu, budu o tom přemýšlet. A teď mi něco pověz – proč jsi vlastně od Ryana odešla?“

„Bylo to na mě moc,“ odpověděla Penny. Nevěděla, jak jinak to vyjádřit.

„Ryanův životní styl?“

„Ne… Zvykla jsem si na snobské prostředí, slavné lidi a závratné tempo. Byl to Ryan sám. Nedával mi žádný prostor.“

„Důležité je, že jsi ho opět vpustila do svého života.“

„Dělám, co můžu, abych ho z něj zase dostala!“

„Ryan je neobyčejný člověk,“ namítla Lucinda tiše. „Je jako kouzelník. Svede dohromady lidi, kteří zdánlivě nemají nic společného, a pak se stanou úžasné věci. Nemyslím si, že je dominantní netvor, jak ho vidíš ty. Je jen velice sebejistý. A vím, že si je naprosto jistý, že je pro tebe ten pravý muž.“

Ta slova zněla jako ozvěna toho, co jí řekl Ryan, a Penny lehce zavrtěla hlavou.

„Tohle za mě nemůže rozhodnout.“

„To vím! Ale stejně si myslím, že ho pořád miluješ a vždycky budeš. Musí se jen naučit dát ti prostor.“

Penny zachytila pohled Ryanových jasných očí. Usmál se na ni a jí poskočilo srdce jako vždycky. Měl nepochybně radost, že pomohla přesvědčit Lucindu Strongovou, aby přijala tu roli.

Lucinda zachytila jejich pohled. „On tě zbožňuje, Penny,“ řekla jemně.

„Svým způsobem asi ano. Víte, na univerzitě jsem udělala zlou zkušenost a neměla jsem příležitost ji překonat. Ryan vpadl do mého života jako bouře. Bylo toho na mě moc, i jeho lásky. Příliš mě miluje, příliš mě nutí dělat to či ono, příliš mě ovládá. Moje duše mi už nepatřila. A pak –“ Chtěla se zmínit o těhotenství, ale bylo to příliš bolestné.

„A pak se něco stalo?“ zeptala se Lucinda a pohlédla na Penny bystrýma očima. „Něco, o čem nechceš mluvit?“

„Prožila jsem zlé časy,“ odpověděla s námahou. „Nějakou dobu jsem byla nemocná a…“

Lucinda ji objala kolem ramen. „Já vím, Ryan mi řekl, co sis prožila v Exeteru. Je mi to moc líto.“

Penny ztuhla. „On vám vyprávěl o Exeteru?“

„Neřekl nic konkrétního,“ usmála se Lucinda. „Jen že jsi byla nemocná. Lékaři mu řekli, že jsi málem umřela.“ Pocítila ještě větší chlad. „Lékaři?“

„Před několika dny zajel do nemocnice, kde ses léčila. Myslela jsem, že to víš.“ Lucindina tvář potemněla, když uviděla výraz hrůzy v Pennyině obličeji. „Můj bože, asi jsem ti to neměla říkat!“

Penny se donutila ke stínu úsměvu na ztuhlých rtech. „To je v pořádku. Tak tam tedy jel. Do Exeteru, ne do Londýna.“

„Penny, neměla jsem o tom mluvit. Prosím, odpusť mi.“

„Není co odpouštět,“ řekla Penny živě. „Opravdu jsem moc ráda, že to vím.“

Penny pozorovala koncová světla posledního auta mizejícího ve zvířeném oblaku sněhu, s Ryanovou paží pevně kolem jejího pasu. Byla ztuhlá hněvem.

„Jsem na tebe tak pyšný,“ prohlásil Ryan a políbil ji na krk. „Všichni tě mají rádi.“

„Já se o to nesnažím. A od tebe nebylo fér takhle mě zaskočit.“

„Potřeboval jsem mluvit s Lucindou a Davidem. A ty jsi byla skvělá.“

„Já jsem vždycky skvělá, že?“

„Ano, vlastně jsi,“ odpověděl s úsměvem. „Zlobíš se na mě kvůli něčemu?“

„Poznal jsi to.“

Vedl ji z chladné noci dovnitř. „O co jde?“ zeptal se a upřeně se jí zadíval do očí.

„Slyšela jsem, že sis vyjel do Exeteru,“ odpověděla napjatým hlasem. „Sbíral jsi fakta, že? Možná sháněl materiál na nový film?“

Zdálo se jí, že se jeho tvář k ní přiblížila. „Lucinda ti to pověděla.“

„Ano. Ale stejně jsem to měla uhádnout, že? Už bych měla znát tvé vychytralé způsoby. Tak co jsi udělal? Dostal jsi se do nemocnice převlečený za doktora a vylákal jsi mé zdravotní záznamy? Nebo jsi jen svedl nějakou roztouženou úřednici v kartotéce?“

„Nesnažil jsem se dostat k tvým záznamům,“ řekl tiše. „Říkej si své lži někomu jinému,“ odsekla.

„Neukázali by mi je, i kdybych o ně požádal. A já bych to nikdy neudělal.“

„Ryane, ty si myslíš, že jsem tvůj majetek. Domníváš se, že mě vlastníš a že máš právo za mě rozhodovat!“ Celá se zadýchala, jak na něj chrlila hněvivá obvinění. „U tebe mě už nic nepřekvapí. Co jsi tedy udělal? Požádal jsi nějakého přítele odborníka, aby se sám zeptal? Vytáhl jsi z kartotéky mé záznamy, aby ses přesvědčil, jestli jsem z vlastní vůle potratila tvé dítě?“

„Je strašné slyšet tahle slova z tvých úst.“ Jeho chladný tón teď odpovídal jejímu vzteku.

„Vlastně na tom nezáleží.“ Pennyiny oči ztmavly do fialkově modré, jak se často stávalo, když se rozčílila. Jeho byly naopak ledově šedé. Jejich pohledy se do sebe zaklesly. „Už jen to, že jsi šel do nemocnice slídit, ukazuje, jaký ve skutečnosti jsi.“

Jeho obvykle tak smyslná ústa se proměnila v tvrdou linii. „Jaký tedy jsem?“

„Někdo tak zahleděný do sebe, že pro ostatní nemá porozumění. Jel jsi tam, protože jsi mi nevěřil. Chtěl jsi dokázat, že jsem ti lhala, že jsem nikdy nebyla nemocná a že jsem se zbavila našeho dítěte, abych se ti pomstila.“ Očividně se jen stěží ovládal. „To není pravda! Jel jsem do nemocnice kvůli tobě. Kvůli něčemu, co jsi řekla.“

„Doufám, že jsi ukojil svou zvědavost,“ zasyčela vztekle. „Doufám, že to stálo za to! Protože já se s nimi taky spojím, a jestli zjistím, že ti ukázali moje zdravotní záznamy, rozpoutám ten největší skandál, jaký jsi kdy zažil. Dám to – a tebe taky – k soudu a do novin. Je mi jedno, co mě to bude stát. Ale budeš litovat! Děkuju za příjemný večer, Ryane. Sbohem.“

Vyběhla z domu se skloněnou hlavou proti přívalu sněhových vloček. Slyšela, jak za ní volá, ale prudce otevřela dveře své dodávky a skočila dovnitř. Byla tak rozzlobená, že sotva popadala dech. Nastartovala motor a vyrazila tak rychle, až se kola ve sněhu protočila.

Sněžilo tak hustě, že si stěrače s tím přívalem nedokázaly poradit. Ve voze bylo velice chladno. Dech od úst a nosu se měnil v páru. Dostala se k vysokým kamenným sloupům vrat a vyjela na silnici. Kdyby vyjela s ostatními, místo aby vynadala Ryanovi, mohla by aspoň sledovat jejich koncová světla. Cesta byla temná a reflektory neosvětlily nic víc než rozptýlená zář ve víru sněhových vloček. Cítila se velice osaměle.

Zatraceně, pomyslela si v novém návalu vzteku, jak se opovažuje? Každé slovo své hrozby myslela naprosto vážně. Jestliže nějak přemluvil personál v nemocnici, aby mu vydali její záznamy, dokáže, aby oni i on za to draze zaplatili.

Mluví o lásce! Tvrdí, že ji zbožňuje! A pak slídí po jejích nejsoukromějších věcech a hledá důkazy, že mu řekla strašlivou lež! Vařila se jí krev.

Smykla se na úzké cestě a zaklela. Jako by jela neosvětleným tunelem. Pak vydechla úlevou, konečně věděla, kde je. Silnice tu prudce klesala k mostu. Opatrně přejela úzký kamenný most a pak prudce šlápla na plyn, aby vyjela na kopec na druhé straně říčky.

Motor se rozeřval na plné obrátky.

A pak se zadní kola protočila a auto se začalo obracet kolem své osy.

„Ach ne!“ slyšela se, jak volá.

Neměla tušení, že by se její maličká dodávka mohla takhle rychle točit.

Obrátila se dokola jednou, dvakrát a při třetí otáčce se zabořila pozpátku do živého plotu. Penny nadskočila a ze všech sil se držela volantu. Slyšela, jak se všude kolem vozu lámou větve.

Jízda pozadu skončila nárazem, když dodávka dosedla na dno jakéhosi příkopu. Zoufale túrovala motor, ale v mokrém sněhu se kola točila jen naprázdno.

Dokonale a beznadějně uvízla.

Penny v bezmocném zoufalství praštila do volantu. Chovala se jako idiot, měla přece vědět, že dodávka je mnohem silnější než auta, se kterými předtím jezdila. Teď je tedy dokonale uvězněná v příkopu uprostřed sněhové bouře.

Vzpomněla si na radu, že pokud uvízne ve sněhu, neměla by opouštět vůz. Motor by měl běžet, aby zůstala v teple, a má čekat na pomoc.

Vyhlídka na noc strávenou v autě s myšlenkami na její trápení ji ale lekala.

Už teď se začínala třást.

A pak k její radosti zazářily v dálce reflektory. Pomoc se blížila!

Utáhla si kabát kolem prochladlého těla, vysoukala se z vozu a postavila se na kraj vozovky. Přimhouřenýma očima proti vířícím vločkám pátrala v temnotě. Světla byla stále jasnější, až se na mostě s rachotem objevil velký vůz s náhonem na čtyři kola.

Oslněná světly začala zoufale mávat. K její velké radosti luxusně vypadající džíp zastavil vedle ní. Cítila úlevu nad záchranou, smíšenou s pocitem trapnosti nad svou pošetilostí.

„Moc vám děkuju, že jste zastavil,“ zvolala.

Z džípu vystoupila vysoká postava.

„Potěšení je na mé straně,“ řekl Ryan Wolfe. „Jen jsi říkal, ve kterém příkopu tě najdu.“

ŠESTÁ KAPITOLA

Do vstupní haly Northcote uváděl teď mnohem zaraženější Penny. „Nedělej si starost,“ uklidňoval ji, „dodávce se do zítřka nic nestane a pochybuju, že by byla vážně poškozená. Zítra ji džípem vytáhnu a nejspíš s ní budeš moct odjet domů.“

„Díky, že jsi mi přijel na pomoc,“ vysoukala ze sebe neochotně. Čekala, že se bude radovat z jejího pokoření.

„Bál jsem se, aby se ti něco nestalo,“ jekl jemně. „Vystřelila jsi odtud jako popálená kočka. Čerstvý sníh bývá zrádný, proto jsem jel v džípu za tebou. Ulevilo se mi, že sis nezlomila ten svůj krásný krk.“

„Mně taky,“ připustila.

Pomohl jí z kabátu. „Jsi celá promrzlá. Nahoře hoří oheň. Jsou tam také tvoje věci a fotografie. Pojď nahoru, dám ti to.“

Šedivý, prázdný dům byl ztichlý, a přece se zdál teplý a příjemný, když spolu s Ryanem stoupala po schodech. Pro sebe si vybral jednu z ložnic vedoucích na trávník za domem. Byla to rozlehlá místnost s velkou sloupkovou postelí uprostřed.

Z ohně v krbu zbyla hromada žhnoucích polen. „Promiň, je tu trochu chladno, omluvil se a přiložil na oheň dvě polena. „Myslím, že nové vytápění bude první, s čím začnu, až to tu koupím.“

„Opravdu máš v úmyslu dům koupit?“

„Ano. Asi budu muset brzy začít shánět nějaké lidi, kteří by to tu obstarávali.“

„Když jsi mluvil o koupi Northocote, myslela jsem, že chceš jen obalamutit Ariadně. Ani na okamžik mě nenapadlo, že to myslíš vážně!“

„Proč ne?“

„Především je to grandiózní sídlo. Majitel musí chtít obrovské peníze.“

„Peníze jsou něco, čeho mám spoustu, to přece víš.“

„A pak, nejsi zrovna domácí typ.“

Ryan naklonil hlavu na stranu.

„Co tím, proboha, myslíš?“

„Nu… máš přece byt v Londýně.“ Představila si krásné apartmá v Knightsbridge se švédským nábytkem a přísně jednoduchou výzdobou, kde bývala tak nešťastná. „Vždycky jsi říkal, že víc nepotřebuješ. Téměř žádná údržba, a když si vzpomeneš, jen zamkneš dveře a odletíš třeba do Mexika. Northcote je obrovský krok jiným směrem.“

„Skutečně obrovský krok,“ souhlasil. „Jenže, má milá, od chvíle, co jsme se rozešli, udělal jsem těch velkých kroků několik. Změnil jsem se a dospěl právě tak jako ty.“ Položil na postel koženou schránku a otevřel ji. „Tady jsou tvoje věci. Je to pomíchané, musíš si v tom udělat pořádek.“

Penny se posadila na postel a podívala se do skříňky. Jako by se dívala na kaleidoskop svého života, a na chvíli se jí zatočila hlava.

Byly tu staré fotografie jejích rodičů. Otec v elegantním tenisovém oblečení. Matka hezká a bezstarostná. Její vlastní fotky, když byla malá, boubelatá a s roztomilými copánky. Pak obrázek matky s Aubreyem, jejím otčímem, po otcově předčasné smrti. Tvář otčíma laskavá a usměvavá, matčina klidná, ale se stopami žalu, kterým prošla.

Byly tu snímky z doby jejího dospívám a rané dospělosti, kdy se boubelatá holčička proměnila ve štíhlou krásku s klidným pohledem očí a výraznými ústy. Pak v devatenácti, už okouzlená Tomem, profesorem, který ji svedl, s očima potemnělýma bolestí.

Byly tu i jiné suvenýry, korále, prsteny, divadelní lístky a abonentky na koncerty.

A kazeta potažená modrým sametem, kterou otevřel Ryan.

„Pamatuješ se na tohle?“ zeptal se a posadil se vedle ní. Vyndal rubínový náhrdelník. Ve světle ohně se kameny temně rudě třpytily. Zahleděla se na náhrdelník. Koupil jí jej ten týden, co se s jistotou dozvěděla, že je těhotná. Ten drahý dar v ní vyvolal ještě větší paniku a strach. Jako by tyto nádherné kameny tvořily články řetězu, jímž ji ještě pevněji svazoval.

„Vezmi si ho na sebe,“ požádal tiše a otevřel uzávěr.

„Já ho nechci.“

„Jen na chvíli. Myslím, žes ho měla na sobě jen jednou.“

„Měl bys ho prodat. Myslím, že je příliš drahý, než aby se tu jen povaloval.“

„Nikdy ho neprodám. Patří tobě, má nejdražší.“ Zavěsil jí náhrdelník na krk. Zadíval se jí do očí, zatímco jí vzadu zapínal sponu.

Penny se podívala dolů. Napadlo ji, že šňůry rubínů jsou jako kapky krve ztuhlé v čase. Na pozadí blůzy žhnuly jasnou barvou.

„K téhle blůze jsou příliš dlouhé,“ řekl tiše. „Dovol, abych ti rozepjal knoflíčky.“

Silnými, obratnými prsty jí rozepjal halenku a odhalil smetanovou hladkost jejího hrdla. A pak se objevila plná křivka ňader v zlatavé krajce podprsenky.

„Takhle je to lepší,“ zašeptal chraptivým hlasem.

Na pozadí bledé kůže dostaly rubíny nový tón. Nepřipomínaly už kapky krve, ale ohnivé krystalky, jejichž smyslná barva kontrastovala s chladivým dotekem na jejích prsou.

„Jsi překrásná,“ zašeptal Ryan. Sklonil tvář k voňavé prohlubni mezi ňadry, k místu, které vždycky tak rád líbal.

Pod jeho dotekem se zachvěla a nedokázala zabránit, aby nezavřela oči, nezaklonila hlavu, neobjala ho kolem krku a nevjela mu prsty do hustých černých kadeří. Pak se přemohla a pokusila se zapnout si blůzu. „Už bych měla jít.“

„Ještě ne.“ V jeho tónu zazněla prosba milence i rozkaz tyrana. „Ještě se mnou chvíli zůstaň.“

„Je pozdě.“

„Tolik jsi mi chyběla, Penny.“ Na kůži cítila jeho teplý dech. Držel ji tak něžně, jako by byla vánek, který při hlasitějším slově může uletět. „Já jsem ti nechyběl?“

V ústech měla vyschlo. „Zpočátku…“

„Zpočátku?“ napověděl, když se odmlčela.

Penny zavřela oči. „Nic.“ Nemělo cenu mu říkat, jak zoufalá byla v těch strašlivých týdnech, když ji propustili z nemocnice, jak toužila po jeho síle a útěše.

Později byla ráda, že k ní tehdy nepřišel. Určitě by opět skončila v sametovém vězení, z něhož uprchla s tak bolestným úsilím. Vlastně bylo dobře, že její dopis nedostal. Osud k ní byl laskavý.

„Nic,“ opakovala.

Ryan ji políbil na hrdlo a vdechoval vůni její kůže a jejího parfému. Přejela mu rukama po ramenou a vnímala jejich sílu a šíři. Pak se z posledních sil pokusila ho odstrčit.

„Zůstaň,“ zašeptal.

„Musíš tu mít pokoj pro hosty. Dovol mi jít tam!“

„Ale teď jsme tady.“ Přejel jí rty po jemné kůži pod bradou. „Máme pro sebe celou noc a celý zítřek.“ Políbil ji na koutky úst. „Zůstaň se mnou. Nechceš být v noci sama a já taky ne.“

Na to nenalezla odpověď. Přejel jí dlaněmi majetnicky po zádech a prsty rozepjal podprsenku. Ze zlatého krajkoví se vyhouply pevné prsy. Bradavky, tak citlivé na jeho blízkost, se dychtivě zvedaly. Ryan je dlouze políbil. „Jsou kouzelné,“ usmál se. „Mění se z růžového saténu na růžový manšestr.“

Musela se také usmát. „Praktické kouzlo.“

A pak mu dovolila, aby ji stáhl do náruče.

Zapomněla – anebo úmyslně tu vzpomínku hluboko zasula – jak úžasné může být jeho milování.

Jeho tělo bylo nádherné a používal je bez zábran, aby dával a bral si rozkoš. Jeho žízeň po ní byla neuhasitelná. Chvílemi spali stulení si v náručí, ale zanedlouho ji jeho polibky probudily k nové touze, k nové žádosti.

Za okny vířil sníh a nezdálo se, že ustane. Veliká sloupková postel se stala jejich celým světem, jejich vesmírem. Dělalo jí radost pozorovat Ryana, jak vstává a přikládá dřevo na oheň. Jeho silueta proti jantarové záři plamenů připomínala boha ohně z nějaké dávné legendy, jehož dotek působil spalující, nikdy neutuchající slast. Vrátil se k ní, posadil se na postel a hladil jí ňadra, až předla jako spokojená kočka.

„Řekla jsi mi pravdu, žes nebyla s nikým od té doby, cos ode mě odešla?“

„Samozřejmě. Proč bych ti lhala?“

„Prostě žárlím.“

„To nemusíš,“ usmála se na něho.

„Dávám ti radost?“

„Jestli to nevíš, pak musíš být slepý a hluchý!“ Ryan se zasmál. „Tak proč…?“

„Proč co?“

„Proč přede mnou pořád utíkáš?“

„Drogy jsou určitě také velice příjemné, ale zrovna tak bych před nimi utíkala.“

„Není moc lichotivé srovnávat mě s nebezpečnými drogami.“

„Měli by tě přidělovat jen v menších dávkách a pouze v nutných případech,“ odsekla. „Neměl bys být běžně k mání.“

„Nejsem běžně k mání,“ ohradil se se svraštěným obočím. „Máš mě jen ty.“

Jeho ruka našla cestu k jejímu lůnu a její stehna se pomalu rozestoupila, aby mu dovolila jít dál. „Ano,“ zašeptala, „ale je to jako opium na předpis. Je to příliš lákavé.“ Přikryla si tvář rukama.

Ryan jí políbil prsty. „Co se děje?“

„Nevím, proč ti nedokážu odolat, Ryane,“ řekla přiškrceným hlasem. Někdy si myslím, že jsi nebezpečná droga a že se nikdy nedokážu od tebe osvobodit.“

Povzdychl si. „Můžu ti jen říct, Penny, že jsem nikdy takhle nemiloval a už nikdy takhle milovat nebudu. Ty jsi žena mých snů, má velká životní láska. Věděl jsem od chvíle, kdy jsem tě uviděl tehdy na natáčení, že tě musím mít. A když jsi ode mě odešla, bylo mi, jako by zhasla všechna světla a já zůstal v temnotě.“

„Proč jsi jezdil do Exeteru?“ zajíkla se. „Proč mi nevěříš, když mě tak moc miluješ?“

„Penny, to ty mně nedůvěřuješ. Nejel jsem do nemocnice, abych se vyptával na okolnosti tvého potratu, ale protože jsi mi řekla, že jsi brala léky proti křečím a přestala je brát bez konzultace s lékaři.“

Penny pomalu odkryla obličej a hněvivě se na něho podívala. „Co je ti do toho?“

Ryan vzdychl. „Víš dobře, že encefalitida přináší určitá nebezpečí. Když jsi mi řekla, že jsi přestala brát ty léky, začal jsem si dělat velké starosti. Chtěl jsem vědět, jaké by mohly být následky. Kvůli tobě.“

„To neomlouvá tvé slídění!“

„Možná ne. Pravda je, že jsi neměla s léčbou přestávat.

Mluvil jsem s neurologem, který tě v Exeteru ošetřoval, Ellisem Brent-Jonesem. Měl o tebe velké obavy. Měla jsi za ním přijít na pravidelnou prohlídku, ale ty ses vůbec neukázala.“

„Cítila jsem se v pořádku a to je důležitější než prohlídka u starého Brent-Jonese.“

„Hlupáčku.“ Na chvíli se odmlčel a lehce hladil prameny jejích bohatých temně rudých vlasů. „Ty jsi pro mě taky droga.“

„Právě tohle pořád opakuju. Nejsme jeden pro druhého dobří.“

„Tak s tím bych nesouhlasil.“ Něžně jí políbil na břicho a pak jí rty přejížděl po stehnech. „Ale po tvém odchodu jsem si něco uvědomil – že o tobě tak málo vím. Náš život v Londýně byl příliš naplněný, tolik práce, cestování, tolik dalších lidí v našem životě, že jsme ani neměli čas komunikovat. Když jsme byli spolu, milovali jsme se a pak vyčerpaní usnuli. Nikdy jsme vlastně spolu nemluvili.“

„Tys nechtěl poslouchat,“ vyčetla mu.

„Teď poslouchám.“

„Nemůžeš poslouchat s pusou tam dole,“ namítla, když ji opět začal ústy laskat mezi stehny.

„Neposlouchám pusou,“ ohradil se a líbal vlahé místečko, v němž se soustředila její touha.

Zasténala. „Stejně je už pozdě o tom mluvit,“ zašeptala. „Všechno jsme ztratili.“

Ryan pozvedl hlavu. Jeho krásné oči se setkaly s jejími. „Ne, neztratili jsme všechno,“ odporoval jí jemně.

„Takhle nemůžeme pokračovat.“

Ryan se zvedl na loktech a pozorně se na ni zahleděl. „Co tím myslíš?“

„Řekl jsi, že o mně nic nevíš, a to je pravda. Myslíš si, že mi rozumíš, ale jsou věci, které jsi ani nezačal chápat.“

„Například?“

„Například to, co mi provedl Tom. Například co mě na tobě děsí. Co ve mně vyvolává paniku, i když jsme spolu nejšťastnější.“

„Tak mi to tedy pověz, Penny. Řekni mi to teď, poslouchám.“

„Už je na všechno pozdě.“

Soustředěně se na ni díval. „Co vlastně chceš, Penny?“ Polkla. „Chci, abys mě nechal na pokoji.“

„To po mně nežádej! Strávil jsem už bez tebe rok.“

„Jestli koupíš tenhle dům, zase uteču.“

„Penny..“

„Myslím to vážně. Můžeš tu utratit, co chceš, ale já zavřu obchod a odejdu někam, kde mě nenajdeš!“

„Jak můžeš takhle mluvit, když jsme se právě tak nádherně milovali?“

„Protože potřebuju čas, Ryane!“

„Měla jsi celý rok,“ namítl. „Jestli ses nerozhodla za tu dobu, pak se nerozhodneš nikdy.“

„Těžko se můžu rozhodnout, když tě budu mít nablízku.“

„Nechtěj na mně, abych tě zase opustil,“ opakoval. Zjevně bral její hrozbu vážně. Napjatě se na ni díval. „Ale jsem ochotný ke kompromisu.“

„Co tím myslíš?“ zeptala se podezřívavě.

„Dám ti prostor a čas. Dozvím se o tobě, kdo jsi a co potřebuješ. A přitom na tebe nebudu naléhat.“

„Jak to myslíš?“

„Když tu zůstaneš, slibuju, že se s tebou sejdu, jen když mě budeš chtít vidět. Jak si budeš přát.“

„Žádné neohlášené návštěvy?“

„Jen po předchozí domluvě,“ usmál se.

„Nevěřím ti,“ řekla nedůvěřivě.

„Jestli si budeš přát, před každým setkáním tě požádám o dovolení. A když řekneš ne, nebudu naléhat. Musíš mi ale slíbit tři věci.“

„Jaké?“

„Za prvé, že mi pomůžeš zařídit tenhle dům. Pomůžeš mi vybrat nábytek, umělecké předměty, ostatní zařízení. Potřebuju tvůj smysl pro styl, tvůj vkus, tvoji znalost historie umění. A také organizovat moje večírky. Alespoň jeden týdně.“

„Nejsem hloupá. Tohle slíbit znamená být spolu prakticky pořád,“ ohradila se.

„Ne tak docela. Mám svou práci jako vždy. Dám ti úplně volnou ruku. Můžeme se setkávat jen na profesionální bázi, pokud se nerozhodneš jinak. Zaplatím ti, kolik budeš chtít.“

Penny se na něho pozorně dívala. „Kolik si řeknu?“

„Jsem velkorysý, to víš. A určitě tenhle obchod potřebuješ.“

„Co když se ti můj vkus nebude líbit?“

Ryan se usmál a pohladil ji po tváři. „Máš ten nejvybranější vkus, jaký znám. Můžeš všechno zařídit přesně podle svého přání. Nebudu ti do toho mluvit. Budeš prakticky paní domu.“

„S omezeným rozpočtem?“

„Domluvíme se na obchodní bázi,“ ujistil ji. „Můžeš mít vlastní šekovou knížku.“

„Co ještě musím slíbit?“

„Další věc je, že se vrátíš do nemocnice na kontrolu. A brzy.“

„A to třetí?“

„To třetí je,“ řekl prostě a políbil ji na trojúhelník kudrn v jejím klíně, „že mi budeš věrná. Že když budeš potřebovat lásku, půjdeš za mnou.“

„Můžu mít i na to šekovou knížku?“

Zazubil se.

„Samozřejmě. Neomezenou šekovou knížku, šeky splatné v bance Ryana Wolfea.“

Pohladila ho po kadeřavých vlasech. „Takže můžu mít peníze a sex, ale necháš mi svobodu?“

„Jestli si to takhle přeješ. Jestli to takhle musí být. A já ti budu naslouchat a učit se, pokud budeš ochotná se mnou mluvit.“

„A dostanu peníze a sex podle svých podmínek?“

„Ano.“ Usmál se. „Je to dobrá nabídka, ber ji.“

„Nevím,“ váhala. „Musím to uvážit.“ Potřebovala přemýšlet. Potřebovala vzpomínat.

Vzpomínat, jak to vlastně bylo.

SEDMÁ KAPITOLA

Jak to vlastně bylo.

Ačkoli se za společný rok s Ryanem událo mnoho věcí, pamatovala se přesně, jak to bylo. Všechno měla vryté v srdci jako scény z pohádkové knížky. Například jejich první setkání.

Starý dům v Hampsteadu byl dosud krásný, ale ve velmi špatném stavu. Film byl nízkorozpočtový. Producenti doufali, že ho prodají televizi. Jejich naději posilovala skutečnost, že scénář vycházel z klasického románu Anthonyho Trollopa Ayalin anděl, který měl být příští rok povinnou četbou na středních i vysokých školách.

Dům měl představovat domov pohádkově bohaté viktoriánské rodiny. Bohatství se mělo často projevovat v extravagantních květinových aranžmá, která měla zastřít poněkud nedostačující zařízení. Velká část rozpočtu se utratila na nádherné dobové kostýmy hlavních představitelů, kteří byli všichni mladí – tři z nich, včetně hlavní hvězdy Annie Drummondové, která hrála Ayalu, byli dosud studenti.

Měla se točit scéna v salonu se čtyřmi hlavními herečkami. Seděly kolem nízkého stolku s lesknoucím se stříbrným servisem a v nadýchaných kostýmech vypadaly kouzelně.

Objevil se však problém v podobě velkého a očividně moderního radiátoru, upevněného na stěně přímo za herečkami. Režisér Angus Robertson zavolal Penny, aby něco vykouzlila. Kamery a herečky čekaly.

Právě aranžmá dokončovala, když zaslechla vzrušené hlasy a slova: „Přišel Ryan Wolfe!“

Jeho jméno v ní vyvolalo jiskru zájmu. Samozřejmě že po třech měsících u filmu věděla, kdo je pan Wolfe – legendární podnikatel, který dokáže vdechnout život filmu skomírajícímu pro nedostatek financí. Všichni doufali, že se jednoho dne objeví na natáčení Ayalina anděla, nadchne se pro to, co uvidí, a vyčaruje ze vzduchu hory peněz.

A tak se Penny narovnala a přes rameno se podívala na velkého muže. Očekávala někoho, kdo vypadá jako bankéř, se šedivými vlasy, v obleku a brýlích se zlatými obroučkami. Nikdo jí neřekl, jak Ryan Wolfe vypadá.

Nikdo jí neřekl, že je to ten nejkrásnější muž na světě.

Ryan stál s Angusem Robertsonem na kraji scény. Měl na sobě džíny a plátěné sako, tmavovlasý muž něco přes třicet, s tváří jako odlitou z bronzu nějakým pohanským sochařem, aby lámala ženská srdce.

Jeho oči byly temně šedé, rámované hustými černými řasami a vyzařovaly sílu charakteru. Mohutné tmavé obočí dávalo tušit vášeň nebo ohnivý temperament. Nos měl dlouhý a rovný s citlivým chřípím.

Vlasy nosil tehdy kratší a upravenější, vůbec vypadal víc jako profesionál než Ryan Wolfe, který vešel do jejího obchodu o rok později.

Byl to však pohled na jeho ústa, při kterém Penny poklesla v kolenou. Nejkrásnější mužská ústa, jaká kdy viděla, plná a smyslná, a přece rozhodná a velitelská. Nezadržitelně ji přitahovala a nějakou černou magií je náhle cítila na svých rtech, cítila hluboký, temný polibek, na který jako by čekala celý život.

Viděla, že Ryan Wolfe hledí jejím směrem a pocítila střet jejich pohledů jako fyzickou sílu – zemětřesení, jež pohnulo zemí pod jejíma nohama, silný vichr, jenž jí zacloumal tělem.

Při natáčení je všude rušno – lidé, kamery, světla, kabely klikatící se po zemi, hlasy vykřikující nejrůznější povely, takže jí vždycky byla příjemná jistá anonymita, pocit, že je jen maličkým kolečkem ve velkém soustrojí.

Toho dne v Hampsteadu však cítila, jako by stála v záři reflektoru, umístěného přímo nad její hlavou.

Cítila horko a vzápětí chlad. Nemohla popadnout dech. Žaludek se jí pevně stáhl.

Tak to bylo mocné, tak elektrizující.

Jejich pohledy se od sebe odtrhly, teprve když Angus Robertson vzal Ryana za paži a začal ho představovat herečkám.

„Tohle je Annie Drummondová, která hraje Ayalu. Yvette Simonová hraje Lucy, Jennifer Bridgesová je Augusta a Lisa Bonnieová má roli Emmeliny.“

Ryan pozdravil všechny herečky s vážnou zdvořilostí a poslechl si Angusův výklad o scéně, kterou měli právě točit. Pak přikývl a otočil se k Penny, která tu stála jako socha. Neřekl nic, ale směr jeho soustředěného pohledu byl tak zřejmý, že Angus Robertson byl nucen pauzu vyplnit.

„A tohle je Penny Wellcomeová, naše skvělá dekoratérka,“ představil ji. „Všechny ty květiny kolem jsou její dílo.“

Ryan ji vzal za ruku. Jeho stisk byl hřejivý a pevný. Zadíval se jí hluboko do očí. „Jsou skutečně překrásné.“

Penny nevěděla, co zamumlala v odpověď, jistě nějakou banalitu, ale věděla moc dobře, že se začervenala ke kořínkům vlasů.

První herečka, Annie Drummondová, byla výjimečná kráska. Každý muž na ni okouzleně hleděl, fascinovaný jejími zlatými vlasy, chrpově modrýma očima a dokonalým úsměvem. Každý muž s výjimkou Ryana Wolfea. Zdálo se, že má oči jen pro Penny.

Nevhodný radiátor byl zakryt a natáčení mohlo započít. Akci snímaly dvě kamery. Herečky byly dobře připravené a plné života, takže dlouhá scéna se rozvíjela bez přerušení.

Ryan stál se založenýma rukama za jednou z kamer a Penny poblíž něho. Srdce jí dosud divoce bušilo. Proč pořád nemůže popadnout dech? Cítila Ryanovu přítomnost skoro fyzicky.

Když se k ní pak znovu otočil a pohlédl na ni, udělalo se jí mdlo, a přece se cítila tak živá, tak vzrušená. Nemohla od něho odtrhnout oči. A tak si v zářivém pohledu jeho šedých očí přečetla, že ho fascinuje právě tak jako on ji.

Po dotočení scény přispěchal k Ryanovi Angus, dychtivý uslyšet jeho názor. Vlastně na Ryanovu reakci čekali napjatě všichni, a když odpověděl: „Je to nesmírně půvabné, a rád bych viděl nesestříhanou verzi,“ nadšení nebralo konce.

Mnohem později přistoupil Ryan k Penny, která připravovala příští scénu. „Tenhle víkend pořádám ve svém bytě večírek pro pár přátel. Myslím, že jsem neviděl krásněji uspořádané květiny než ty vaše. Chtěl bych, abyste mi na večírek provedla květinovou výzdobu. Můžete to pro mě udělat?“

„Ano,“ odpověděla bez zaváhání. „Můžu.“

Takhle to začalo. Pak už věci vzaly rychlý spád. Tak rychlý, že měla pocit, jako by se sotva dotýkala nohama země.

Ukázalo se, že ve společnosti na večírku se nacházela i Oscarova herečka a slavný hollywoodský režisér.

Upravila stůl nádherně, projevila svůj styl a vkus.

Vždycky měla nadání pro aranžování květin a úpravu interiéru, už od dětských let. Když se její univerzitní kariéra tak tragicky zhroutila, bylo jen přirozené, že se pokusila živit se svým talentem.

Londýn jí ukázal, jak vysoko si jiní cení jejího nadání. Ti, kdo se setkali s její prací, ji často žádali, aby jim připravila večírky nebo recepce.

Zprvu tomu ani nemohla věřit. To, co dělala, bylo pro ni přirozené, takže ji překvapovalo, že i ostatní to nedokážou tak snadno jako ona, brzy však pochopila, že původně jen prozatímní řešení se může proměnit v životní kariéru.

Najít práci na částečný nebo plný úvazek nebyl problém. Květinářství, restaurace či různé agentury volaly po tak dobré práci, jakou odváděla.

Stůl na večírek Ryana Wolfea připravila obdivuhodně. A pak ji v poslední chvíli Ryan pozval, aby zůstala na večeři.

Jako v pohádce.

Ryanova společnost ji oslnila – a koho ne? Ohromilo ji jeho obrovské apartmá v Knightsbridge, způsob, jak Ryan samozřejmě hovořil o milionech dolarů, slavní lidé, velké filmové projekty.

To však nebylo nic ve srovnání s tím, jak ji oslnil on. Jakmile překonala vyloženou fyzickou krásu Ryana Wolfea, zjistila, že je toho mnohem víc – jeho nevyčerpatelná energie a cílevědomost, vysoká inteligence, výjimečný pohled na svět, tak jiný než u lidí, s kterými se dosud stýkala.

Připadal jí jako kouzelník, který svádí lidi a věci dohromady a vytváří něco zcela nového. Jednou zaslechla někoho, jak ho nazývá alchymistou, a tak si ho často představovala – jako čaroděje, jenž dokáže proměnit obyčejný kov ve zlato.

Cítila se vedle něho velice mladá a nezkušená. Po celou dobu nenašla rovnováhu, plachetnice zmítaná vichřicí, řítící se vpřed, aniž by měla kontrolu nad směrem.

Poprvé si uvědomila, jak daleko se ocitla na širém moři, když ji Ryan vzal na premiéru Andersena, filmu o slavném dánském spisovateli pro děti, který financoval. Premiéra měla triumfální úspěch a byla předzvěstí kasovního úspěchu v nadcházejícím létě.

Vyšli z přeplněného kina do nádherného červencového večera v Londýně. Nebe bylo dosud jasné a bez mráčku, ve stromech kolem náměstí zpívali ptáci. Mířili na oslavu premiéry s herci a filmovým štábem. Penny si připadala jako ve snu, který se řítí vpřed tak překotně, že se ani nedá vychutnat.

Ryan ji posadil do taxi.

„Chci ti něco říct,“ obrátila se na něho, když se usadili na prostorném zadním sedadle.

Vzal ji do náručí. „Jsi tak krásná,“ zašeptal a políbil ji na tvář a na hrdlo. „Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího, než jsi ty, má nejdražší.“

Hlava se jí točila. „Počkej,“ zaprosila, „musím ti něco povědět.“

„Já tobě taky,“ odpověděl a teplými rty hladově líbal její jemné hrdlo.

„Prosím, poslouchej mě!“

„Dobře, řekni mi svou novinku a pak ti povím já tu svou.“

„Zítra se musím vrátit do Devonu.“

„Cože?“ Odtáhl se od ní a překvapeně se na ni zadíval. „Proč?“

„Aubrey má zítra narozeniny. To je můj nevlastní otec. Vždycky za ním jedu o jeho narozeninách.“

„Tentokrát nemůžeš,“ usmál se na ni. „Letíme totiž do Mexika. To je zase moje novinka.“

„Prosím?“

„Máme letenky na zítra v jedenáct do Guadalajary.

Musím tam mluvit s nějakými lidmi. Rozhodl jsem se, že si zároveň uděláme malou dovolenou.“

„Ale Ryane,“ zajíkla se Penny, „nemůžu jet do Mexika jen tak ze dne na den!“

„Proč ne? Vím, že příští týden nepracuješ. A Mexiko se ti bude líbit, je to pohádková země.“

„To není důležité! Aubreyho bude strašně mrzet, jestli za ním nepřijedu!“

„Tvého otčíma by určitě moc mrzelo, kdybys kvůli němu odřekla cestu do Mexika, miláčku.“

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Jednak jsem se rozhodl teprve včera a pak políbil ji na plné rty chtěl jsem, aby to bylo překvapení.“

„Ale vždyť ani nemám připravené žádné šaty!“

„Pojedeš s prázdným kufrem a já ti koupím všechno nové, až tam přijedeme.“

Cítila, že se s ní všechno točí.

„Ale Aubrey..“

„Tvému otčímovi pošleme velký dárkový koš z nejlepšího lahůdkářství. Pošlu někoho ze svých lidí, aby ho dovezl do Devonu spolu s nějakým dárkem. Co takhle zlaté manžetové knoflíčky?“

„Aubrey je v důchodu,“ řekla omámené. „O manžetové knoflíčky už nestojí.“

„Tak soupravu golfových holí?“

„Ryane, ty ses zbláznil! V životě jsem nikomu nekoupila takhle drahé dárky!“

Podíval se na ni se zvláštním úsměvem. „Ještě jsi nepochopila, moje milovaná? Tvůj život se navždycky změnil.“ A skutečně změnil.

Samozřejmě druhý den s Ryanem do Mexika jela. Nedovolila Ryanovi poslat Aubreymu drahý koš, toho jemného muže by to uvedlo do rozpaků. Místo toho mu brzy ráno zavolala, popřála mu všechno nejlepší a snažila se co nejlépe situaci vysvětlit.

On i její matka měli velkou radost. Po katastrofě s Torném si zoufale přáli, aby někdo solidní pomohl Penny „se usadit“.

Zřejmě je nenapadlo, že člověk, který ji odveze do Mexika ze dne na den, zrovna nezaručuje stabilitu.

Ani to, že silný, dominantní muž, který vzal do svých rukou její život, je přesně to, co byl Tom.

Mexiku se z nich stali milenci.

Další věc, kterou nikdy nemůže zapomenout.

Hacienda patřila Ryanovu bohatému mexickému příteli a nacházela se v horách nad Rio Lerma, asi třicet kilometrů od Guadalajary. Scenerie byla velkolepá. Penny, která cestovala jen málo, uchvátila skalnatá, vyprahlá krajina svou záhadností a majestátností.

Mirandovi, jejich hostitelé, je zahrnovali pohostinností. Při jídle jim hrála mexická kapela, jeli se podívat na chovný hřebčinec, projížděli se na koni po kaňonech a vyschlých korytech potoků, účastnili se veselých večírků.

Když se ohlédne zpátky, je pozoruhodné, že se do té doby ještě nestali milenci. Znali se pár týdnů, ale přestože se vášnivě líbali, Ryan se k ní choval jako pravý džentlmen, jak by to nazvala její matka.

To se však změnilo jedné noci plné hvězd a měsíčního svitu.

U její ložnice byla terasa vedoucí do zahrady. Ocitli se na ní jednoho časného rána po party, na níž poprvé pila tequilu, která se dle zvyklosti v Guadalajaře, domova tequily, pila v koktejlu s čerstvou pomerančovou šťávou. Cítila se jako očarovaná. Nevěděla, jestli to způsobily koktejly, nebo měsíční zář.

Anebo Ryan Wolfe.

Nebo to, jak ji vzal do náručí a políbil ji. Takový polibek znala jen ze starých romantických filmů. Tom ji takhle nikdy nelíbal. Po takovém polibku toužila už jako zasněná dívenka, kdy hvězdy zářily právě tak jasně jako ty nad její hlavou.

Držel ji tak pevně, líbal ji tak vášnivě. Penny cítila, jak se s ní točí svět. Probírala se prsty jeho hustými kadeřemi, vnímala vůni jeho vlasů.

„Jsi nejkrásnější žena, jakou znám,“ zašeptal a hladil ji po zádech. „Hned jak jsem tě uviděl, chtěl jsem tě tak strašně moc, až jsem se chvěl.“

„Se mnou to bylo stejné,“ přiznala roztřeseným hlasem.

Noc byla vlahá, kolem nich zněl melodický zpěv ptáků. A pak ji Ryan zdvihl do náručí, tak jak to vídala jen v těch starých romantických filmech, odnesl ji na její postel a položil ji tak jemně, jako by byla jen kousek chmýří.

Pomalu ji svlékal a přitom ji líbal, tolikrát a tak žhavě, až cítila, jak jí natékají rty jako po včelím žihadle. S Torném to nebylo ani zdaleka takovéhle. Tom se nikdy ani v nejmenším nestaral o její pocity, a jelikož byl její jediný opravdový milenec, Penny nikdy nepoznala podobnou touhu – nesmírnou, divokou a spalující. Ryan jí líbal nahá ňadra, břicho, hedvábnou kůži stehen. Najednou pocítila stud a snažila se mu zabránit, aby ji líbal dál.

„Copak je?“ zeptal se.

„Nikdy – nikdy jsem tohle nedělala,“ zašeptala.

Usmál se. Oči mu v měkkém šeru zářily. „Nikdy?“

„Nikdy.“

„Zkus to a uvidíš. Je to docela normální.“

Pro mě ne, chtěla mu říct. Tom nikdy nezacházel s jejím tělem jako s něčím krásným, jen jako s věcí, kterou chtěl plenit, drancovat, aby naplnil svou žádost.

Ryan vsunul široká ramena mezi její stehna. Něžně ji políbil, jeho ústa jí řekla, jak nádherná mu připadá její chuť a vůně. Jemně oddálil její okvětní lístky, aby jazykem dosáhl na všechna tajná místa.

Ten polibek se jí zdál tou nejněžnější věcí, jakou kdy zažila. Ryan jako by o ní věděl všechno, takže fyzická rozkoš – s Tomem tak prchavá – přerostla v mohutnou sílu, podobnou řece plynoucí v mexické noci… a dosáhla výšin, kam ji Tom nikdy nezavedl.

Ve své nezkušenosti se domnívala, že se to může stát jen jednou. Nevěděla, že Ryan ji může opět vzít na vrchol, tolikrát, kolikrát si přála se tam vznést. Poznala, že jí dává rozkoš jako dar, který chce přinášet znovu a znovu.

Jeho milování bylo něco zcela jiného než s Tomem. S Ryanem cítila, že její duše se spojila s jinou lidskou bytostí. V té době už ale na Toma vůbec nemyslela. Ocitla se ve světě Penny Wellcomeové a Ryana Wolfea.

V poslední době ztratila půdu pod nohama. Ryan se teď stal její jistotou, opravdovou a jedinou.

Chtěl milování prodloužit, vychutnat každičký kousek jejího těla, ale toužila po něm s narůstající naléhavostí. Chtěla ho tak moc, že celé její tělo po něm volalo. Dotkla se jeho vzrušeného mužství, stiskla jeho tvrdost v ruce.

„Už nemůžu čekat,“ vydechla. „Teď, Ryane!“

Zalehl ji a zahleděl se na ni. Nad jeho ramenem zářil měsíc, zlatavé světlo na sametově modrém nebi. Penny zvedla boky, aby ho přijala, a zašeptala jeho jméno.

„Prosím!“

„Moje Penny!“ Ponořil se do její vlhkosti a celou ji vyplnil.

„Ach, Ryane, Ryane,“ sténala.

„Neubližuju ti?“

„Ne, prosím, Ryane!“

Pohroužil se ještě hlouběji, hluboko a s něhou. Bylo to spojení tak dokonalé, že cítila, jak se blíží vyvrcholení. Zvedl se na loktech a pokryl jí tvář horkými polibky. Pak znehybněl, aby ho sama mohla slastně drtit a opájet se tou chvílí.

„Nepřestávej, Ryane,“ vydechla prudce. „Pojď ke mně!“

Sevřel ji v náručí s jejím jménem na rtech a oddal se jí zcela bez zábran. Byl velký a silný a málem ji rozdrtil. Pevně se k němu tiskla, proměněná jeho vášní. Tom se s ní nikdy takhle nemiloval. Nic takového nikdy nezažila. Měla pocit, že se vznáší mimo sebe, že její duše tančí v rytmu jeho lásky.

Plakala, když spolu dosáhli vrcholu.

Slíbal jí slzy se slovy: „Stále budeš moje, Penny, stále a navždycky.“

OSMÁ KAPITOLA

To bylo poprvé. A každé další milování bylo stejně vášnivé a intenzivní.

A všechno se řítilo stejně závratným tempem, jako když pustíte film dvojnásobnou rychlostí.

Během dvou týdnů spolu jeli do Paříže, Berlína a Amsterodamu a Mexiko se stalo jen kouzelnou vzpomínkou. Tou dobou natáčení Ayalina anděla končilo. Dostala nabídku pracovat na filmu natáčeném na Hebridách, ale Ryan zaplnil všechny její noci a dny, takže odmítla. Dal jí kreditní kartu ke svému účtu v bance. Samozřejmě zlatou kartu s neomezeným úvěrem.

Na matčiny narozeniny jela do Devonu a matka nad kreditkou žasla.

„To je důkaz, holčičko, jak moc ti důvěřuje,“ prohlásila.

Penny si v duchu pomyslela, že to pouze ukazuje, jak příliš rychle jde všechno dopředu, ale nahlas nic neřekla. „Ještě jsem si pro sebe nekoupila jedinou věc,“ svěřila se matce. „Používám ji jen na nákup věcí pro domácnost.“

„Určitě chce, abys ji využila i pro sebe.“

„Měla bys trochu peněz rozházet,“ usmál se Aubrey. „Kup si pár drahých tretek a uvidíš, jestli to myslí vážně nebo ne.“

Po návratu do Londýna ji Ryan vzal na večeři do hotelu Claridge’s.

Dosud nikdy do slavného hotelu v Mayfairu nevkročila, ačkoli mnohokrát: míjela jeho pěknou fasádu z červených cihel.

Restaurace byla krásná. Vždycky měla slabost pro art deco a zdálo se jí, že nenápadná elegance velké, tiché místnosti s nástěnnými malbami, odrážejícími se v zrcadlech, a původní osvětlení z dvacátých let ztělesňuje půvab dávné éry.

„Jak se daří všem doma?“ zeptal se jí Ryan.

„Dobře. Moc by si přáli poznat mého záhadného milence.“

„Brzy se za nimi podíváme.“

Objednali jídlo. Jako obvykle, když jedli mimo domov, Ryan na začátek objednal šampaňské a ústřice. Penny si šampaňské zamilovala, ale její vztah k ústřicím byl rozporuplný. Někdy jí připadaly báječné, a jindy by je nejraději vyplivla.

Dnešní večer ústřice chutnaly úžasně, na jazyku se jen rozplývaly. V Penny vyvolávaly vzpomínky na moře.

„Chci s tebou o něčem mluvit, Ryane.“ Upíjela ledově chladné a velice suché víno.

„Povídej,“ vybídl ji a mazal si krajíček tmavého chleba máslem.

„Potřebuju poradit. Ty víš, co se mi letos stalo na univerzitě. Teď se musím rozhodnout, co dál.“

„Dál?“

„Aranžovat květiny pro film je zábava, ale sotva něco trvalého do budoucnosti.“

„Úplně s tebou souhlasím.“ Měl na sobě formální večerní oblek. Penny ve stříbrných přiléhavých šatech dokonale ladila s výzdobou z dvacátých let. I v tomto exkluzivním prostředí tvořili krásný pár, který k sobě přitahoval zraky všech přítomných.

„Takže se musím rozhodnout. Brzy mi bude třiadvacet, nemůžu se jen nechat unášet proudem. Mám dvě představy.“

„Ano?“

„Jedna je vrátit se na univerzitu – samozřejmě ne na stejnou – a dostudovat výtvarné umění. Druhá je otevřít si květinářství a vybudovat si vlastní obchod.“

Jestli čekala, že bude jejími představami nadšený, byla zklamána. Netrpělivě se zamračil. „Ani jedno se mi nelíbí, Penny,“ odpověděl stručně.

„Proč ne?“ zeptala se udiveně. „Moji rodiče si přejí, abych získala univerzitní diplom, a já je chápu. Jenže po tom, co se stalo, jsem nějak ztratila odvahu. Bojím se vrátit na univerzitu. Připadám ti zbabělá? Za tu dobu v Londýně jsem zjistila, že bych na aranžování květin mohla založit svou kariéru. Pořád mě někdo žádá

„Nechci, aby sis otevřela obchod,“ přerušil ji. „A nechci, aby ses vracela na univerzitu.“

Znělo to kategoricky a Penny zdvihla obočí. „Řekla jsem něco špatně?“

„Je správné, že myslíš na budoucnost. Už nějakou dobu jsem chtěl o tom s tebou mluvit, takže jsem rád, že jsi o tom začala.“ Nepokojně otáčel v štíhlých prstech sklenkou šampaňského. „Ale proč chceš pryč ode mě, sotva jsme se našli?“

„Já přece od tebe nechci odejít,“ ohradila se překvapeně. „Jestliže se vrátíš na univerzitu, budeš vždycky pryč celý semestr,“ namítl. „A kdybys pracovala v nějakém obchodě, to už bych tě neviděl vůbec. Samozřejmě, že bys byla pryč!“

„Ryane, musím se svým životem něco udělat. Nemůžu se jen nechat unášet,“ opakovala.

Ryan krátce mávl rukou dokola, na vysoké ladné sloupy, na dokonale oblečené hosty a jemné fresky. „Tomuhle říkáš nechat se jen unášet?“

„Unášet se luxusem,“ poopravila se s úsměvem, aby odlehčila atmosféru. „Nechci se stát tvou vydržovanou ženou.“

Hned jí bylo jasné, že zase řekla něco nevhodného. Hněvivě zvedl obočí. Než mohl něco říct, přistoupil k nim číšník a začal sklízet tác s ledem a ústřicemi. Po jeho odchodu se Ryan k ní naklonil.

„Rozhodně tě nevidím jako svou vydržovanou ženu! Jak můžeš něco takového říct?“

„Nechtěla jsem tě urazit. Chci jen být za sebe odpovědná.“

Stále ještě se tvářil zachmuřeně.

„Tím, že ode mě utečeš?“

Penny si povzdechla. „Řekl jsi, že chceš se mnou všechno probrat. Pověz mi tedy, jaké jsou tvoje představy o mojí budoucnosti?“

„Chci, aby ses ke mně nastěhovala.“

„Potřebuju svůj prostor.“

„V našem bytě můžeš svůj prostor mít, miláčku. Nic ti nebude chybět. Budeš mít všechno, co chceš, stačí říct slovo.“

„A to je ten problém, Ryane. Čím víc toho od tebe přijímám, tím jsem na tobě závislejší. Nikdy jsem nepoznala štědřejšího muže než jsi ty, ale bereš mi vůli bojovat.“

„A jakou bitvu chceš vlastně bojovat?“ zavrčel.

„Se životem,“ usmála se. „Ryane, je mi teprve dvaadvacet. Popravdě ještě ani nevím, kdo jsem. Zatím jsem toho dost zpackala! Nedozvím se, kdo jsem, dokud nevezmu život do vlastních rukou.“

Číšníci se vrátili a začali servírovat další chod. Penny přihlížela, jak před ni staví výtečné jídlo na jemném porcelánu s masivním stříbrným příborem. Ve stříbrných šatech vypadala kouzelně a naprosto zapadala do tohoto třpytného světa. Uvnitř však cítila chlad a smutek. Ryanova tvář byla bez výrazu, ale věděla, že se zlobí. Když číšníci odešli, dali se do jídla. Oba si však s jídlem na talíři jen hráli.

„Nevím, jestli jsem se dobře vyjádřila,“ řekla, aby věci urovnala.

„Vyjádřila ses naprosto přesně.“

„Ryane, kdybych se k tobě nastěhovala, co bych celý den dělala?“

„Byla bys se mnou. To by ti nestačilo?“

„Jako co? Tvoje příživnice? Tvoje konkubína? V tvé posteli, kdybys mě zrovna chtěl?“

„Myslel jsem, že jsi v mé společnosti ráda.“ Zadíval se jí do očí.

„Cestovat do čtyř zemí během jednoho měsíce je v podstatě šok pro dívku, která do té doby sotva vytáhla paty z rodného města,“ odpověděla. „Spíš než vztah je to větrná smršť.“

„Neuvědomil jsem si, že necestuješ ráda.“

„Samozřejmě že ráda cestuju! Ale neviděla jsem své spolubydlící celé dny!“

„To zrovna nevidím jako problém,“ odtušil suše. Její přítelkyně se mu nelíbily a nijak to neskrýval. „Neposmívej se jim!“ sykla rozhořčeně.

„Promiň, ale většinou jsou to nezaměstnané, ztroskotané existence, které se na tebe nabalily. Nepřipadají mi nijak stimulující. Víš dobře, že bych rád, aby sis udělala přátele v mém okruhu lidí.“

„Mezi filmovými hvězdami a producenty,“ podotkla jedovatě.

„Máš proti nim něco?“

„Ti lidé plní lesku se o mě nezajímají, Ryane.“

„Naopak, všichni moji přátelé tě mají moc rádi a ty to víš. Co se ti nelíbí na našem životním stylu?“

„Ryane, zlatá kreditka není životní styl.“

Odložil nůž a vidličku. „Chceš mě záměrně rozzlobit?“ zeptal se sametovým hlasem.

„Ne,“ odsekla, „ale doufám, že ty mě nechceš záměrně urazit.“

„Urazit tě?“ opakoval hrozivě.

„Jsi velice štědrý, to už jsem řekla. Jsem ti vděčná za dary, za cestování, za laskavosti, kterými mě zahrnuješ. Ale nejsem příživnice, nedávám lásku na oplátku za letenky nebo značkové zboží.“

S nehybnou tváří Ryan oběma nalil víno. Postavil láhev a opřel se v židli. „Chci, abys něco pochopila, Penny. Nejsem mnich. Poznal jsem v životě už mnoho žen. S některými jsem se stýkal déle než s jinými. Vždycky jsem ale věděl, že žádná z nich není pro mě ta pravá. Pro celý život jsem hledal jednu ženu. Zvláštní ženu. Někdy jsem si už myslel, že ji ani nepotkám. Málem jsem se vzdal naděje – a pak jsem poznal tebe. Od prvního okamžiku jsem věděl, že ty jsi ta pravá, ta jediná žena, kterou jsem hledal celý život.“

Penny cítila, jak se jí sevřelo srdce. Nevěděla, jestli ji jeho slova naplnila radostí – nebo panikou. „Jsem jen někdo, kdo tě upoutal,“ poznamenala v pokusu o lehkost. „Ne,“ řekl rozhodně. „Jsi žena, kterou miluju.“

„Co je tu k milování?“ zeptala se a nejistě se zasmála. „Já jsem jen já.“

„Ty možná nevíš, kdo jsi, ale já to vím. A tuhle ženu miluju.“

Bylo to poprvé, co řekl, že ji miluje. Ta slova v jejím srdci zapůsobila jako bomba, která rozprášila všechny její nejisté plány. „Jsi velice vášnivý muž, já jsem, bohužel, mnohem pragmatičtější. Dělám si starost s nájmem, počasím, abych nezapomněla na maminčiny narozeniny.“

„Copak nevíš, co je láska?“ zeptal se jí.

„Ryane, ty přece víš, co se mi stalo s Tomem. Říkal, že mě miluje, a já jsem si myslela, že miluju jeho. Ale byla to jen past. Ztratila jsem kvůli tomu všechno, málem jsem přišla o rozum. Nejsem prostě připravená navázat další intenzivní vztah.“

„Už jsi to udělala.“

„Ne, ty jsi to udělal. Já se snažím udržet si hlavu nad vodou.“

„Můžu ti dát spoustu práce, jestli si přeješ,“ navrhl, „Musím často zvát hosty a díky tobě byly všechny moje party velký úspěch. Jestli to chceš pro mě dělat na obchodní bázi, jsem pro.“

„Vždycky ti ráda připravím večírky. Víš dobře, že za to nechci peníze!“

„Kdyby sis otevřela obchod, pak bys za to peníze brala. Pracovala bys pro cizí lidi místo pro mě.“

„Kdybych si otevřela obchod, měla bych kontrolu nad svým životem. A to je teď pro mě důležitě.“

„Důležitější, než jsem pro tebe já?“

„Proboha, Ryane, proč musíš vždycky všechno stavět buď – anebo?“

„Protože tě nechci ztratit, sotva jsem tě našel!“

„Můj drahý, přece bys mě neztratil.“ Vzala ho za ruku. „Jen bys mi dovolil, abych se stala sama sebou.“

„Stáváš se sama sebou, kdykoli se s tebou miluju,“ řekl s potemnělýma očima.

„V jistém smyslu je to pravda. Na druhé straně čím jsem na tobě závislejší, tím méně jsem to já sama.“

U stolu se náhle zjevil vrchní číšník, který zřejmě Ryana dobře znal. „Je všechno v pořádku, pane?“ zeptal se znepokojeně s pohledem na jejich netknuté talíře.

„Jistě,“ odpověděl Ryan netrpělivě a uvolnil Pennyiny prsty. „Prosím odneste to.“

Talíře byly sklizeny v naprostém tichu.

Než jim přinesli dezert, o kterém Penny věděla, že se ho nedotknou, Penny tiše řekla: „Myslela jsem, že mě máš dost rád na to, abys mi dovolil jít vpřed.“

„Chci tě po svém boku,“ zvolal vášnivě. „Nedovolím ti odejít!“

„Možná budeš muset.“

„To tě nesmí ani napadnout!“ vyrazil ostře. „Nevyhrožuj mi,“ odsekla. Začalo to v ní vřít. „Tohle mi dělal Tom.“

„Já nejsem Tom!“

„Čím dál víc se mu podobáš, až je mi z toho nanic! Jestli mě opustíš, postarám se, abys neudělala zkoušky. Jestli mě neposlechneš, budeš toho litovat! Těchhle řečí jsem za osmnáct měsíců vyslechla víc než dost, Ryane! Víc už nesnesu.“

„Nebuď směšná,“ odpověděl s bolestně sevřenými ústy. „Já nejsem jako ten malý mizera.“

„Ne, ty usiluješ o titul velkého mizery.“

Oči mu vzplanuly.

„Zapomínáš se, Penny,“ řekl chladně.

„Vlastně jsem si právě uvědomila, kdo jsem.“ Sáhla do kabelky a vyndala zlatou kartu se svým jménem, kterou jí dal. „Tohle jsem vůbec nechtěla, ale stejně děkuju.“

Vhodila kartu do jeho vinné sklenky, kde se začala potápět jako miniaturní zlatý Titanic.

Pak se zvedla, štíhlá postava ve stříbrném, a zamířila k východu. Cestou potkala číšníka nesoucího jim dezert.

„Hoďte mu to na hlavu,“ poradila překvapenému muži. „To je nejtvrdší věc v téhle místnosti.“

Samozřejmě druhý den se smířili, po noci, kterou strávili nešťastní každý zvlášť.

A samozřejmě Ryan odpustil Penny její neomalená slova a ona jemu jeho aroganci. Ale jejich vztah se narušil a téma její nezávislosti se stalo neustálým předmětem jejich sporů.

Během léta jejich hádky nabyly na síle. Připadala si jako na horské dráze, na níž nemůže zbrzdit a řídit, kdy je nahoře a kdy dole.

Počátkem podzimu už bylo všechno velice složité.

Stále neúprosněji ji strhával proud Ryanova života, ať se jí to líbilo nebo ne.

Penny se dovídala stále více o Ryanově práci – a o něm samotném. Začala chápat, že částky peněz, se kterými operuje, jsou astronomické podle jakéhokoli měřítka. Nebylo možné necítit úctu k tomu, jak chladně dokáže zacházet s takovou spoustou peněz, s tolika osobnostmi, s tak velkými a složitými projekty.

Zároveň však cítila, že vkládá čím dál víc nevítané odpovědnosti na její ramena.

Těšilo ji zkrášlovat jeho svět. Bylo pro ni přirozené upravovat květiny, pořádat večeře a party, zajišťovat, aby všechno bylo co nejpůvabnější.

Pod tímto krásným povrchem však všechno muselo běžet s vojenskou přesností, a to bývalo často jejím úkolem.

Hostit ty z nejbohatších a nejslavnějších nebylo právě jednoduché. Ať už to byla pravda nebo ne, Penny měla pocit, že i ta nejmenší chybička by byla ihned odhalena, nepatrné pochybení by bilo do očí. Žila v neustálém vypětí.

Nešlo jen o byt, slavnostní tabuli a květiny. Ona sama byla pokaždé jako na výstavě. Ryanova partnerka. Žena po jeho boku, která se nenuceně bavila s velkými a slavnými.

Jako by ho nikdy nenapadlo, že pro ni není lehké srovnávat se s nejkrásnějšími a nejpopulárnějšími lidmi na světě.

Pokud někdy začala o svých nejistotách s Ryanem mluvit, se smíchem tvrdil, že je půvabnější a mnohem víc okouzlující než kterákoli filmová hvězda.

„Jsi jako líbezná růže vedle skleníkových orchidejí,“ řekl jí.

„Ale já si připadám tak obyčejná, Ryane. Někdy je to hrozně těžké.“

„Ty jsi přirozená, holčičko. Všichni tě mají moc rádi, copak to nevidíš?“

Ovšem Ryan zároveň trval na tom, aby si kupovala nové šaty, které by odpovídaly jejímu novému způsobu života. Možná byla líbezná růže, ale chtěl, aby se oblékala jako skleníková orchidej. Ačkoli její osobní styl byl nenápadný a nenáročný, najednou se její šatník plnil značkovým oblečením a doplňky.

Zmizely džíny a trička a na jejich místo nastoupilo hedvábí a vlna. Rozloučila se s bižuterií a začala nosit drahé šperky z New Bond Street. I když bylo vzrušující dostávat diamanty, Penny měla pocit, že nejkrásnější náramek může někdy tížit jako okovy.

Také ji donutil, aby změnila účes. Celá léta mívala temně rudé vlasy dlouhé a neupravené. Vzal ji k jednomu z nejpřednějších kadeřníků, který vlasy upravil do elegantnějšího sestřihu, jenž se musel po každém umytí pečlivě vyfoukat.

Při pohledu do zrcadla sotva ženu v něm poznávala. Žádná studentka Penny, smějící se a bezstarostná, ale vyrovnaná, sebejistá žena, jejíž šaty a šperky jí propůjčovaly uhlazenost bohatých, jejichž úsměvy jsou pečlivě vyrobené, jakoby vytvořené počítačem a vyryté do tváře laserem.

Vzdala boj i v jiném ohledu. Už nepředstírala, že se hodlá vrátit do svého bytu. Patřila teď do apartmá v Knightsbridge. To ovšem také znamenalo, že ztratila všechny přátele, které si našla po příchodu do Londýna. Což se Ryanovi samozřejmě hodilo.

Stejně jimi pohrdal.

Nyní ji většina jeho přátel přijala jako stálou součást Ryanova života. S některými z nich navázala vřelá přátelství, zvláště s Lucindou Strongovou, krásnou herečkou středního věku, kterou vždycky obdivovala, a s několika dalšími. V některých případech se však musela přemáhat.

Stále více zapadala do role, kterou jí Ryan zjevně určil do role půvabné organizátorky, která se stará, aby v Ryanově životě byly vždycky krásné květiny, vynikající jídlo a nádherná hudba, hostí jeho přátele a utrácí jeho peníze. Spoustu peněz.

Čím víc se ocitala v jeho světě, tím menší se cítila. Někdy si přála, aby mohli byt jen oni dva. Toužila po životě s Ryanem bez celebrit a obchodních partnerů, nevymezeném leteckými cestami, večírky a schůzemi. Chtěla se k němu stulit v posteli, mlsat bramborové lupínky z pytlíku a neslyšet neustálé vyzvánění telefonu nebo cinkání počítače oznamující, že Ryanovi přišel mail.

To se ale stávalo jen velice zřídka.

V listopadu odjeli na čtyři dny do Milána.

Ryan ji už dávno přesvědčil, aby si vzala zpátky zlatou kartu, a teď mu na ni koupila kožené sako v pánském butiku Armaniho.

Bydleli ve stylovém starém hotelu s výhledem na velké náměstí a katedrálu. Sloupková postel zvala k mileneckým hrám, a když se vrátili do pokoje ověšení nákladnými balíčky, Penny se na ni s povzdechem svalila.

„Teď vím, co znamená fráze – nakupovat do posledního dechu.“

„Tomuhle městu jen tak neodoláš,“ poznamenal. „Nemáš chuť na oběd?“

„Pochybuju, že bych do sebe něco dostala po těch božských šlehačkových dortech, které jsme si dali.“

„To jsi mě zklamala,“ ušklíbl se. „Myslel jsem, že vy devonshirské holčičky vyrůstáte na samé smetaně.“

„Jen když se chceme proměnit v malé devonshirské kravičky.“ Přejela si rukama po bocích. „Za těch pár dní jsem se strašně spravila. Pro lidi na dietě představuje Itálie očistec.“

„Neměla bys pořád držet dietu.“

„Kdybych to nedělala, jak bych se dostala do všech těch elegantních šatů, které jsi mě donutil nakoupit?“

„Ve skutečnosti by ti pár kilo navíc slušelo.“

„Já vím, kdybych tě nechala, udělal bys ze mě pěknou kuličku. A pak bych se nevešla do žádných šatů a přestala bych se ti líbit a poohlédl by ses po nějaké štíhlé krasavici.“

„Nikdy nebudu stát o jinou než o tebe,“ prohlásil a políbil ji.

„Když na tebe dělají oči všechny ty začínající hvězdičky?“

„Kdo stojí o hvězdy, když má měsíc?“ usmál se a sundal jí střevíčky.

„Jaká krásná slova, můj rytíři!“

„A jaká krásná nožka, má paní,“ zamumlal a políbil ji na ni.

Snažila se mu vykroutit, když jí sál prsty.

„Nedělej to! Chodila jsem celé dopoledne a určitě mi nohy zrovna nevoní.“

„Ale já zbožňuju tvou vůni a chuť.“

„Nikdo nemůže zbožňovat tlustou dívku se zpocenýma nohama.“

„Takhle se vidíš?“ zeptal se. Něžně ji políbil na chodidla. „Jsi tak krásná, tak jemná, copak nevíš, že je pocta líbat tvé vlhké malé prstíky?“

Přestože líbání nohou bylo sexy, Penny stáhla nohy a ukryla je pod jedním z balíčků. „Dostaneš mé vlhké malé prstíky zpátky, až se vysprchují.“

„Ty tvoje věčné nejistoty,“ povzdychl si. „Až se vysprchují, nebudou už zdaleka tak zajímavé.“ Zvedl se. „Musím vyřídit pár telefonů. Podívej se na menu pokojové služby a objednej si, na co máš chuť. Já si dám jen kávu.“ Odešel do vedlejšího pokoje a zvedl sluchátko. Penny otevřela dveře na balkon a vpustila dovnitř hluk milánské dopravy a pach velkoměsta. Byla pravda, že v těchto dnech neustále držela dietu a stále si dělala starosti se svým vzhledem, a jak je cítit.

Nikdy předtím si s tímhle hlavu nelámala, věřila si. Teď se bála, že její boky, vždycky poněkud širší, se rozrostly jako u selek na Brueghelových obrazech, nebo její nohy, vždycky statné, jsou jako kmeny stromů.

Nebyla to tak docela její vina. Elegantní prodavačky v obchodech se šaty jí uměly dát najevo, že by měla být štíhlejší. Kdykoli požádala o velikost dvanáct, vždycky se setkala se zvednutým obočím. Myslím, že tohle máme jen v desítce, madam, ale podívám se.

Nedej bože, aby potřebovala čtrnáctku.

Bylo tak teplo, téměř dusno, že si sundala šaty.

Jen v pistáciově zeleném prádle se posadila se zkříženýma nohama na postel a dala se do otvírání balíčků. Zdá

lo se, že v italských obchodech umějí všechno půvabně zabalit. Koupili jste si jen kousek dortu, a už vám jej pečlivě zabalili do voskovaného papíru a převázali stuhou, přičemž nezapomněli na smyčku pro váš prst.

Na dopolední nákupy si vzala zlatou kartu. Jak řekl Ryan, v Miláně se nedá šetřit. Většinou koupila dárky pro jiné. Největší výdaj představovalo Ryanovo kožené sako od Armaniho. Jeho stříbrošedý odstín dal ještě víc vyniknout jeho očím.

Přehodila si sako přes ramena a vychutnávala jeho hladkost. Kůže byla tak měkká, že ji mohla zmáčknout v ruce jako kousek másla. Právě takováto sexy věc mu slušela nejlépe, podle jejího názoru se oblékal příliš konzervativně.

Otřela tvář o poddajnou klopu, zavřela oči a vdechla silnou vůni nové kůže.

„Nádhera!“

Vzhlédla a spatřila Ryana, jak se opírá o veřej dveří a dívá se na ni potemnělýma očima. Zasmála se. „Promiň, prostě neodolám hebkosti a vůni nové kůže. Asi jsem trochu vyšinutá.“

„Na tobě není nic vyšinutého,“ řekl tiše a vykročil k ní se soustředěnou ladností zvířete na lovu. „Jsi jako jemná smetana.“

„Doufám, že ne plnotučná,“ zamumlala a položila se, zatímco Ryan si sedl na postel a naklonil se nad ní.

„Ta nejlepší devonshirská smetana.“ Dotkl se jazykem jejího hrdla. „A já jsem vyhládlý kocour, který tě teď celou olízá.“

„Spíš bengálský tygr,“ vydechla a přejela mu štíhlými prsty po tváři. „Myslela jsem, že máš volat nějakým důležitým lidem?“

„Nikdo není důležitější než ty, miláčku.“ Vzal ji do náručí a začal ji líbat na obličej, hladově si bral její ústa, tváře, oční víčka. Nastavila mu hrdlo a on ji políbil na dolní prohlubeň, místo, které vždycky rád líbal. Projela mu prsty husté vlasy a ztratila se v tom dotyku a jeho vůni. „Snil jsem o tobě celá léta,“ zašeptal. „A teď jsem tě našel.“ Srdce jí divoce bušilo. Přes všechny jejich rozpory na ni pokaždé fyzicky působil jako hořící zápalka hozená do benzinu. Stáhla ho k sobě a rozevřela nohy.

Nezdržovala se svlékáním jeho nového koženého saka a on jí ani nesvlékl kalhotky, jen je stáhl kousek dolů, aby do ní mohl vstoupit. Milovali se dlouho, vpíjeli se do sebe očima, a bez zábran vychutnávali rozkoš ze svých těl.

Pokaždé, když se blížili vrcholu, úmyslně zpomalil, aby nový začátek byl o to intenzivnější, o to hlubší.

Nakonec Penny plakala, jak se jí to občas stávalo, když byl prožitek obzvlášť silný. Pevně ji svíral v náručí a ještě dlouho spolu leželi a naslouchali rušnému životu na náměstí pod jejich okny.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Než se ale vrátili do Londýna, opět mezi nimi vzplála hádka a vypadalo to, jako by ani nebyli přátelé, natož milenci.

„Proč se ke mně nenastěhuješ?“ naléhal na ni rozzlobeně cestou z letiště. Hádka vznikla proto, že ho požádala, aby ji na noc dovezl do jejího bytečku místo do apartmá v Knightsbridge. „K čemu držet tu ubohou garsonku, když můžeš pohodlně bydlet u mě?“

„O pohodlí vůbec nejde,“ odsekla. Byla unavená a podrážděná. Let z Itálie byl plný turbulencí a už samotný odlet byl značně zpožděný.

„Mohla bys mi tedy laskavě říct, o co jde?“

„O mou nezávislost, Ryane. Potřebuju ji občas projevit, abych si zachovala sebeúctu.“

„Nesmysl! Právě jsme spolu strávili několik úžasných dní v Miláně. Proč bychom nemohli jet společně domů?“

„Potřebuju si u sebe uklidit. Zalít květiny, utřít prach. A vybrat schránku.“

„Nemáš tam nic k jídlu.“

„Tak si dojdu pro něco do čínské restaurace, to mi nevadí.“

„Penny, já na tebe počkám, dokud si všechno neuděláš. Pak tě odvezu domů, dáme si brzy večeři a sklenici vína a půjdeme si lehnout.“

„Je to tvůj domov, Ryane, ne můj,“ namítla a dívala se z okénka na proud vozidel v podvečerním světle. Olovnatě šedé londýnské nebe připomínalo viktoriánské doby, když zdrojem kouřma dnes nebyly komíny, ale motorová vozidla.

„Měl by to být i tvůj domov. Všechno, co mám, je tvoje, to už bys měla vědět.“

„Ale o nic z toho jsem se nezasloužila. Uvědomuju si, že jsem sobecká. Prostě jsem doufala, že to pochopíš. Vím, že jsi mi právě dal nádhernou cestu do Milána, ale potřebuju být chvíli sama.“

„To je ti moje společnost tak protivná?“

„Ryane, jsem s tebou moc ráda. O to nejde. Jen potřebuju čas, abych se zase dostala nohama na zem, copak to nechápeš? Ty jsi zvyklý žít obrovským tempem, já ne. Zítra chceš možná odjet do Ria. Nebo do Moskvy.“

„To ne, ale příští týden skutečně musíme být v Paříži.“

„V Paříži! Točí se mi z toho hlava!“

„Rozhodně si udělám spoustu času, abychom zašli do kina, do muzeí, na nákupy. Cesta do Paříže by neměla být žádné utrpení.“

„To by nebyla, kdybych do toho mohla mluvit. Ale to nemůžu! Já jen dostávám rozkazy. Sbal se do Paříže, odjíždíme v 8.00. Někdy si myslím, že bych si radši zašla na roh na rybu s hranolky z vlastního rozhodnutí, než jela do Paříže podle tvého diktátu.“ Věděla, že je to od ní hrubé, ale rozzlobil ji svým pánovitým chováním a chtěla projevit svou vůli. Odměnou jí byl hněvivý výraz v jeho očích. „Jsi nemožná, Penny.“

„Ryane, zrovna takhle to bylo s Tomem Uhodil pěstí do volantu. „Já nejsem Tom! Už si to jednou pamatuj!“

K její garsonce dorazili oba pořádně dopálení. Vynesl jí nahoru zavazadlo a balíčky z Milána.

Odemkla a rozsvítila. Byt vypadal tak ošuměle a nehostinně, tak nekonečně vzdálený Ryanovu luxusnímu apartmá, že téměř upustila od svého předsevzetí. Měla co dělat, aby nedala na sobě nic znát.

„Promiň, že jsem na tebe křičel,“ řekl napjatým hlasem. „Nerozmyslíš si to a nepojedeš se mnou domů?“

„Díky za všechno, Ryane. Opravdu si moc vážím, co pro mě děláš. Ale zůstanu.“

Ryan se rozhlédl po neradostné místnosti, kde se dlouho nevětralo a zatuchle tu páchlo. „Strašně nerad tě tady nechávám,“ řekl.

„Já jsem tu šťastná,“ zalhala. Nehledala zde štěstí, ale klid. Otevřela schránku na dopisy, zavěšenou vedle dveří. Vypadl z ní silný svazek obálek s razítky různých univerzit – výsledek jejích písemných dotazů, odeslaných týden předtím.

Začala je sbírat a Ryan ji sledoval přivřenýma očima. „Co je tohle všechno?“

„Napsala jsem si o informační materiály některých univerzit.“ Cítila se zahanbeně a bylo to na ní vidět. Nezmínila se o tom Ryanovi, aby se vyhnula hádce. Teď ji přistihl při činu.

„Informace? Ty se vracíš na univerzitu?“

„Ještě jsem se nerozhodla,“ zamumlala.

„Penny, já ti nerozumím,“ řekl zachmuřeně.

„Já vím. Uvědomuju si, že mě nechápeš!“

„Copak nejsi se mnou šťastná?“

„Jsem šťastná s tebou. Ale netěší mě způsob života, který jsem nucena vést.“

„A tohle je tvůj únik?“ zeptal se a ukázal na svazek dopisů v její ruce.

„Je to mnohem víc než únik. Copak to nechápeš?“

„Proč je jich tolik?“

„Psala jsem na všechny ty školy, abych zjistila, jestli v předmětech, které mě zajímají, mají zkrácené kurzy. Tak bych mohla zároveň pracovat a školu si zaplatit. Jestli se mi to podaří, splním si oba cíle zároveň.“

„A budeš mít pro mě ještě míň času.“

„Díváš se na to skutečně sobecky.“

„Penny, já tě miluju,“ řekl tónem, který naznačoval, že by se rád okamžitě z té lásky vyléčil, kdyby toho byl schopný. „Jak můžu bez tebe žít? Pracuju v Londýně. Co mám dělat, jestli odjedeš do Midlands nebo do Skotska? Uvidím tě jednou měsíčně, jednou za semestr? Je ode mě sobecké, že se mi to nelíbí?“

„Nebude to dlouho trvat. Jakmile získám diplom, vrátím se.“

„Pokud se zase nezamiluješ do nějakého profesora,“ poznamenal suše.

„Ryane, tohle tě není hodno,“ vybuchla. „Víš, že nikdy nepotkám muže, jako jsi ty.“

„Tak proč ode mě utíkáš?“

„Nejde o tebe, jde o mě.“

„Tak kdo z nás je sobecký?“ Unaveně pokrčil rameny. „Dobře, už na tebe nebudu naléhat. Dej si rybu s hranolky a nech si chutnat.“

Krátce ji políbil na tvář a sešel ze schodů bez jediného ohlédnutí. Věděla, že ho hluboce ranila, když si napsala o prospekty a nic mu neřekla. Chtěla za ním zavolat, ale nenapadlo ji, co by mu řekla.

Zavřela dveře a rozhlédla se kolem sebe.

jejím životě náhle zela propast. Malý, zatuchlý byt na ni začal padat, cítila se osaměle. Přistoupila k oknu a zahlédla Ryana, jak nastupuje do auta, vysoká, tmavá postava, a odjíždí.

Nebe potemnělo a na ulici už blikaly neony nad ošumělými obchůdky.

„Kdybys to jen věděl,“ zašeptala za mizejícími koncovými světly Ryanova vozu, „vždyť já si tě nezasloužím, miláčku. Bylo by ti beze mě mnohem líp.“

Druhý den byl dnem pro přemýšlení. Nezavolala Ryanovi, a když on zavolal jí, nechala zprávu nahrát na záznamník a schválně si ji neposlechla.

Cítila hluboký neklid. Nízké nebe a klaustrofobická atmosféra jejího maličkého bytu nijak nepomohly. Celou její duši zachvátila úzkost.

Utřela prach a uklidila s pocitem studu, že tolik zanedbala své hnízdečko, na něž byla kdysi tak pyšná. Po práci si sedla a zahloubala se nad univerzitními prospekty ze všech koutů země – z Manchesteru, Liverpoolu a dokonce až z Walesu a Skotska.

Pročítala lákavé popisy přednášek a univerzitních areálů a cítila se jako vězeň, nahlížející zamřížovaným okénkem na život, který kdysi vedla.

V brožurkách byly i fotografie. Spokojení studenti v neformálním oblečení na přednáškách nebo jak odpočívají uprostřed zeleně areálu. A také v akademickém oděvu, v rukou diplomy – na cestě do života, který si sami vybrali.

Zasnila se a představila si, jak všechno vychází podle jejího přání – získává diplom, otvírá si květinářství a k tomu má i Ryana Wolfea.

Když se sen rozplynul, šla udělat to, co celé dopoledne odkládala.

Zkontrolovala diář a musela se podívat pravdě do očí – dnes neměla měsíc, ale dva měsíce zpoždění.

Vyndala z kabelky peníze a odešla si do lékárny koupit těhotenský test.

Ryanovi zavolala na pokraji hysterie, ačkoli ten, kdo ji dobře neznal by to na ni nepozoroval.

„Víš to jistě?“ zeptal se bezbarvým hlasem. Zasedal na schůzi se skupinou důležitých bankéřů a odskočil si z konferenční místnosti, aby vzal její hovor.

„Těhotenské testy jsou prý velice přesné,“ odpověděla hlasem chvějícím se napětím. „A periodu jsem naposled měla před třemi měsíci.“

„Přece jsi říkala, že máš všechno pod kontrolou?“

„Myslela jsem si to, ale občas něco nevyjde. Dnes odpoledne jsem objednaná na laboratorní testy. Ale já vím, že jsem těhotná. Už týden mi je ráno špatně. A strašně mě bolí hlava!“

„Ach, Penny!“ Po počátečním šoku se Ryanův tón změnil. „To je ta nejúžasnější zpráva!“

„Co je na tom úžasného?“ zeptala se a hlas se jí zlomil.

„Budeme mít dítě!“

„Ne my,“ vyjela, „ale já. To já budu mít dítě, Ryane.“

„Penny,“ vydechl vzrušeně, „musím zrušit tuhle schůzi a za hodinu jsem u tebe. Prosím čekej na mě v našem bytě.“

Připadala si jako sopka před erupcí. Byla to pro ni ta nejhorší zpráva. Všechny možnosti se zhroutily, všechny její plány, spekulace, pochybnosti, tužby byly rázem vymazány.

Proč neutekla od Ryana hned na počátku?

Odjela do Knightsbridge a odemkla Ryanovo apartmá. Naposled tu byla před cestou do Milána. Úklidová služba tu udržovala dokonalý pořádek, ale její květinová aranžmá povadla.

Vyhodila je s pocitem, že s nimi vyhazuje i zvadlé květy vlastních nadějí.

Hlava jí třeštila, za očima cítila oslepující bolest. Ze skříňky v koupelně vytáhla hrst pilulek a pak se zarazila. Neublíží to dítěti? Musí se někoho zeptat.

Znechuceně pilulky zahodila. Už teď každé její rozhodnutí ovlivňovalo těhotenství – ještě na to nemohla myslet jako na dítě. Už teď nemohla dělat, co potřebovala.

Ryan přijel radostí bez sebe.

Uchvátil ji do náručí a pevně ji k sobě tiskl. „Ach, Penny,“ šeptal jí do ucha, „je to báječné! Vím, že máš smíšené pocity, ale to přejde. Miláčku, moje nejdražší, jsem tak šťastný!“

Seděli na kožené pohovce a Penny k němu vzhlédla zamženýma očima.

„Ryane, není to vůbec báječné, je to pohroma.“

„Chci, aby sis mě vzala,“ řekl a sevřel jí obě ruce.

„Ale já se nechci vdávat!“ Rozplakala se. „Je mi teprve dvaadvacet.“

„Miluju tě a nepožádal jsem tě o ruku jen proto, abych tě neodradil. Ale vždycky jsem chtěl, abys byla mou ženou, od první chvíle, co jsem tě poznal. A teď si to přeju ještě víc.“

„Ryane, chtěla jsem jít na univerzitu, chtěla jsem získat diplom. Chtěla jsem si otevřít obchod. Nic z toho teď není možné!“

„V nejbližší době ne,“ přikývl. „Ale přijdou jiné věci. Úžasné věci a budeš šťastná. Podívej, něco pro tebe mám.“

Podal jí krabičku z modrého sametu. Otevřela ji. Uvnitř našla překrásný rubínový náhrdelník. Kameny plály jako rudý oheň.

„Jsou to barmské rubíny. Viděl jsem ten šperk před několika týdny a hned jsem věděl, že ho chci pro tebe. Vedle něj nádherně vyniknou tvé oči a vlasy.“

„Musel stát celé jmění,“ poznamenala otupěle.

„Dovol, abych ti ho připnul.“

Hlava se jí málem rozskočila, když jí náhrdelník zavěšoval na hrdlo. Bolest hlavy se neustále zvětšovala. Rudé záblesky rubínů ji bodaly do očí, až sebou trhla.

Náhrdelník všechno nějak zhoršil. Musel stát obrovskou spoustu peněz a jen jí připomněl, jak velice je teď v Ryanově moci.

Teď už nemusela být pouze dokonalou přítelkyní.

Teď mu musela darovat dokonalé dítě, stát se dokonalou matkou a strávit zbytek života jako dokonalá manželka.

Něco jí sevřelo hruď a do očí jí vstoupily dlouho zadržované slzy. Začala hystericky vzlykat.

Ryan ji pevně objímal a snažil se ji uklidnit. Ale její pláč nebral konce.

Odpoledne šla na laboratorní test. Nedovolila Ryanovi, aby ji doprovodil. Výsledky na klinice potvrdily, že je osm až deset týdnů těhotná.

Byla zoufalá. Vrátila se raději do své garsoniéry než do Knightsbridge a pokusila se dovolat matce. Ta ale odjela s Aubreyem na víkend. Neměla nikoho, s kým by si mohla promluvit.

Sestra na klinice jí řekla, že může brát léky proti bolesti v menších dávkách, takže si vzala povolené množství. Strašlivá bolest hlavy však ani trochu nepolevila. Za očima jí tak třeštilo, že ani nedokázala myslet.

Ryan za ní přijel plný starostí. Posadil se vedle ní na pohovku a přidržoval jí studený mokrý obklad na žhnoucím čele.

„Chudinko moje malá, dovol mi prosím, abych tě odvezl k lékaři. Měla by ses nechat hned prohlédnout.“

„Já k doktorovi nechci!“

„Tady zůstat nemůžeš. Teď už ne. Přišel čas, aby ses nastěhovala ke mně. Abych se mohl o tebe starat. Myslím, že bychom také měli zajet do Devonu. Potřebujeme si promluvit s tvými rodiči, povědět jim tu krásnou novinu. Říct jim, že se budeme brát.“

„Nebudeme se brát!“

„Penny, máš mě ráda?“

Dlouho mlčela. Po jeho slovech bušení v hlavě nabralo na intenzitě.

„Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem umělkyně,“ řekla konečně. „Ne velká, ani dobrá. Ale vím, že potřebuju tvořit.“

„Vytváříš překrásné věci.“

„Musím se toho tolik naučit, Ryane. Umím trochu aranžovat květiny. Trochu maluju, trochu kreslím. Ale jen jsem si zatím hrála. Nikdy jsem nepracovala s dřevem nebo s kamenem. Nezkusila jsem keramiku. Nedělala jsem mozaiku, nesochařila nebo nemalovala olejovými barvami. A teď už nikdy nebudu.“

„Hlupáčku,“ usmál se nad slzami stékajícími jí po tvářích. „Proč bys tohle všechno nezkusila? Po zbytek těhotenství můžeš dělat, co si budeš přát. A až se naše děťátko narodí, opatřím ti všechnu pomoc, kterou budeš chtít, abys mohla malovat nebo tesat celý den.“

„Nemůžeš se jen tak pustit do kusu mramoru. Musíš se nejdřív učit, chodit na uměleckou školu. A to já už nikdy nebudu!“

Hořce se rozplakala a Ryanův úsměv se změnil ve výraz starosti.

„Najdu ti lékaře,“ prohlásil. „A radši bys měla jít rovnou se mnou domů. V téhle díře už nemůžeš zůstat.“ Podívala se na něho uslzenýma očima?“

„Copak nemáš dnes odpoledne schůzi?“

„Ano, ale hned ji zruším.“

„Nedělej to,“ řekla a s námahou se posadila. Bolest hlavy se stále zhoršovala, rozšířila se do šíje a páteře. Snažila se ale vypadat uvolněně. Běž na tu svou schůzi. Já si zabalím a vezmu si do Knightsbridge taxi.“

„Myslíš to vážně?“

„Naprosto vážně.“

Dokonce spolkla slzy a donutila se k úsměvu. Nebylo to snadné, ale přesvědčila Ryana, aby šel na schůzi. Odešel, když si začala balit nejnutnější věci.

Neměla však v úmyslu jet do Knightsbridge.

Konečně věděla, co musí udělat – dostat se od Ryana co nejdál. Způsobil to poslední rozhovor, představa, jak je uvězněná v nádherném apartmá, hýčkaná a rozmazlovaná, její dítě v náručí chůvy a jakýkoli únik navždy nemožný.

Líbezná růže utržená a zastrčená ve váze, aby se mohla obdivovat, ale která už nikdy nepocítí dotyk slunce nebo závan větru.

Teprve o mnoho týdnů později si Penny uvědomila, že toho dne už se zřejmě rozvinula její encefalitida. To, co považovala za nejstrašnější migrénu svého života, bylo počáteční stadium infekce, která po několika dnech vyústila v kóma.

I její hysterický stav byl z větší části způsoben stejnou příčinou, což tehdy nevěděla, když prchala jako o život.

Sbalila si batoh, zamkla byt a vzala si taxi na paddingtonské nádraží. Koupila si lístek do Exeteru, pouze na cestu tam. Nemínila se do Londýna v dohledné době vrátit. Ve vlaku našla své místo, usadila se a zachumlala do džínového sáčka. Blížil se podzim, ve vlaku bylo chladno a tenký kabátek ji nijak nehřál. Všechno nové oblečení nechala v Knightsbridge, nejen šaty, ale i šperky od Ryana, knihy, věci osobní potřeby – vlastně tam nechala celý svůj život. V odřeném batůžku se skrývalo jen těch několik věcí, které si před několika měsíci přivezla do Londýna.

Vlak se rozjel a Penny se zamyslela nad novým životem, který se v ní probouzel. V jejím rozbolavělém mozku se rýsovala nejasná představa budoucnosti její i dítěte.

Vrátí se na univerzitu a zapíše si přednášky, které jí budou nejlépe vyhovovat. Pokusí se najít si práci, aby se sama uživila. Matka a Aubrey jí také jistě pomůžou.

Bude mít dítě a nějak se protluče. Půjde cestou, kterou si sama zvolí, nebude se řídit něčím, co pro ni naplánuje Ryan. Bude se starat o dítě a pracovat, bude soběstačná.

Jestli o ni bude Ryan ještě stát, bude ji muset najít a přijmout ji za jejích podmínek. Už nikdy se nestane ptáčkem v kleci, i kdyby mříže byly ze zlata a posázené rubíny.

Hlava ji ale tak příšerně bolela, až se jí dělalo špatně od žaludku. Zřejmě ji přepadla ošklivá chřipka. Sepjala ruce na břiše, jako by chtěla dítě uchránit před rizikem. Uvědomovala si, že jí stoupá horečka a že v Exeteru musí k lékaři. Matka s Aubreyem se vrátí až za několik dní, zůstane do té doby u přátel. Zavolala Amandě Johnové, aby jí přišla na nádraží naproti.

Za oknem vlaku se míhal okolní svět. Cesta na západ trvala tři hodiny. Upadla do neklidného spánku a bušení v hlavě se prolínalo s rachotem ocelových kol.

Probudilo ji zvonění mobilu. Cítila se hůře než předtím. Zalovila v kabelce a pohled na displej jí prozradil, že volá Ryan. Maličký červený mobil bylo jediné pouto s ním, které zapomněla přetnout.

Váhavě stiskla knoflík. „Ahoj, Ryane.“

Jeho hlas se chvěl naléhavostí. „Penny, kde jsi?“ Zhluboka se nadechla. „Musím na chvíli pryč, Ryane. Prosím pokus se mě pochopit.“

„Pochopit? Co mám pochopit?“

„Potřebuju prostor. Svůj vlastní prostor.“

„Penny, kde jsi?“ Bylo zřejmé, že se nutí ke klidu. „Odjíždím na nějakou dobu z Londýna. Musím si udělat jasno.“

„Co to říkáš?“

„Žádám tě, abys mi dal čas.“

„Kolik času?“ Znělo to, jako by nemohl uvěřit, co mu provedla.

„Kolik budu potřebovat.“

„Potřebuješ doktora,“ namítl napjatým hlasem. „Domluvil jsem ti na zítra návštěvu u předního gynekologa v Harley Street.“

„Půjdu k doktorovi,“ slíbila. „Ale nepotřebuju žádného prominenta. Stačí mi někdo na středisku.“

„Penny, prosím tě, vrať se! Ať jsi kdekoli, vrať se ke mně, moc tě prosím.“

„Ne, Ryane,“ řekla dutě. „Nemůžu se vrátit. Odjet pryč mě stálo všechny moje síly.“

„Proboha, proč jsi musela ode mě ojíždět?“

„Copak jsi neslyšel ani slovo z toho, co ti říkám celé měsíce? Copak pořád nechápeš?“

„Jistě že jsem slyšel! A ovšem že chápu. Ale musíme si promluvit, Penny. Musíme se domluvit. Útěk nic nespraví!“

„Nic jiného mi už nezbylo,“ odpověděla. „Mluvíme, ale ty mě neposloucháš. A jestli posloucháš, tak nechápeš. A jestli chápeš, tak je ti to prostě jedno.“

„Penny..“

„Já už zkrátka nechci, Ryane. Nemůžu být otrokyní v hedvábí.“

„Penny, prosím tě, poslouchej mě. Udělám všechno, co si budeš přát, jen se ke mně vrať. Miluju tě, aspoň tohle nemůžeš popřít.“

Do očí jí vhrkly slzy a začaly horce stékat po tvářích. „Ne,“ zašeptala. „Vím, že mě máš rád. Nikdy mě nikdo nemiloval tak jako ty. Ty jen nevíš, jak mi nechat volnost.“

„Vždycky jsi byla volná, Penny, jen jsi to nevěděla.“

„Kdybys mě opravdu miloval, nechal bys mě jít.“

„Láska neznamená nechat druhého odejít. Láska je kompromis. Neznamená být otrokyní v hedvábí, ani útěk tři sta mil daleko ode mě. Je to něco mezi tím. Něco, na čem se společně domluvíme podle zdravého rozumu.“

„Myslím, že ty se nechceš na ničem domlouvat.“ Stále ještě plakala. „Ty chceš všechno podle svého.“

„Penny, já tě najdu a odvezu domů.“

„Dobře mě poslouchej,“ vzlykala. „Jestli se pokusíš mě najít, půjdu na kliniku a těhotenství ukončím.“

Slova jí vyšla z úst dřív, než si uvědomila, co vlastně říká. Byla to nejhorší věc, na kterou přišla, aby ho zadržela. Ohromilo ji, že mohla vyslovit něco tak děsného. „Penny!“ vyjekl.

„Myslím to vážně,“ řekla lámaně. „Prostě mě nech být!“

Ukončila hovor, vypnula mobil, aby ji nemohl zavolat zpátky, a hodila ho do batohu. Pak musela běžet na záchod, kde prudce zvracela.

Plakala a zvracela po zbytek cesty do Exeteru. V bolestech vyklopýtala z vlaku, vyděšená tím, jak se cítí.

Teď už věděla, že se děje něco zlého. Strašně teď potřebovala Ryana.

Na nástupišti ji čekala přítelkyně Amanda. Pozdravila ji vylekaným výkřikem. „Penny, ty jsi nemocná!“

„Myslím, že mám chřipku, nebo je to otrava z jídla či co,“ vysoukala ze sebe Penny. Nohy se pod ní podlamovaly, že sotva stála. „Asi bych měla jít k doktorovi.“

„Rovnou k němu zajedeme,“ rozhodla Amanda a vzala jí batůžek. „Vypadáš příšerně.“

„Počkej.“

Penny zašátrala v ruksáčku a vytáhla mobil. Zapnula ho a zavolala Ryanovo číslo v Londýně. Ozval se záznamník s výzvou, aby zanechala vzkaz.

Stála na nádraží s maličkým telefonem u ucha a přemýšlela, co by mu mohla říct. Omluvit se za to, co udělala? Poprosit ho, aby ji přišel zachránit před její pošetilostí?

„Pojď, Penny,“ pobídla ji Amanda, vylekaná jejím stavem. „Už ať jsi u doktora.“

Penny ukončila hovor beze slova a mobil vypnula.

A už ho nezapnula.

DESÁTÁ KAPITOLA

„Co se stalo s dodávkou?“ zaječela Ariadně.

Ariadnin zděšený výkřik zahnal vzpomínky na minulost a Penny se znovu ocitla v přítomném světě. „Projela jsem pozpátku živým plotem,“ přiznala.

„Ach, Penny! Nejsi zraněná?“

„Nemám ani škrábnutí,“ odpověděla a vyndala z vozu obrovskou kytici hrachoru vonného.

„Chudák auto je celé podrápané a pomačkané. Musí se nechat přelakovat,“ prohlásila Ariadně. „Bude to stát pěkný peníze! A co chceš proboha dělat se všemi těmi hrachory?“

„Náš nový klient opravu zaplatí,“ odpověděla Penny. „A ty hrachory taky.“ Zářivě se usmála. „Víš, kolik stojí hrachory v zimě?“

Ariadně si přestala svlékat kabát a překvapením ztuhla. „Který nový klient?“

„Ryan Wolfe z Northcote Hall. Nehoda se stala, když jsem kvůli němu služebně jela zavátou cestou, takže je fér, když zaplatí, nemyslíš?“

„Ryan Wolfe? Mluvíš vážně? Ty sis to rozmyslela?“

„Od teďka budeme pro něho aranžovat květiny a připravovat všechny jeho party. Taky mu budu zařizovat dům.“

„Cože?“ vyjekla Ariadně.

„Od sklepa až po střechu.“ Penny odložila voňavý náklad. „Pro dnešek to bude intimní večeře pro šest. Budou se topit v hrachorech. Velice, velice, drahých hrachorech.“ Ariadně zajiskřilo v zelených očích. „Penny, prosím tě, zaraž! Jak se tohle všechno stalo? Ve středu jsi prohlašovala, že s tím člověkem nechceš nic mít!“

„Dejme tomu, že mi udělal nabídku, kterou jsem nemohla odmítnout,“ usmála se Penny a začala hrachory upravovat do jednotlivých kytic.

„Dejme tomu, že tě dostal do postele a tys najednou prohlédla,“ řekla Ariadně významně. „Ty šťastná ďáblice! Proto vypadáš tak samolibě. Páni, jsem zelená závistí! Asi ti nasypu něco do kafe.“

„Takhle to nebylo.“

„Ne? A jak to tedy bylo?“

„Nechci zacházet do podrobností.“

„Miláčku, podrobnosti by nepochybně popálily moje delikátní ouška.“ Ariadnin obličej svítil směsicí pobavení a žárlivosti. „Ale rozhodně mě nešetři. Pro ty z nás, které momentálně po sexuální stránce strádáme vzhledem k nedostatku mužských, kteří by nebyli absolutní idioti, je každý frivolní detail nebeskou manou. Jen pověz, co ti ten nádherný chlap prováděl a co jsi dělala ty jemu! Pěkně podrobně, ať nezmírám zvědavostí.“

Penny přestala pracovat a ve fialkových očích se objevil zamyšlený pohled.

„Dal mi volnou ruku,“ řekla prostě.

Ariadně spráskla ruce a v očích se jí zablýskalo. „Ne! Tys ho přivázala k posteli!“

„Takhle jsem to nemyslela,“ vzdychla Penny. „Chci říct, že mi dovolil, abych se sama rozhodla o svých citech. Nechává mi prostor, můžu si dělat věci podle svého.“ Dodala významně: „A já mám v úmyslu je podle svého dělat! Když je dost bláhový, aby mě nechal pískat, já pískat budu! Uvidíme, jak se mu to bude líbit.“

Ariadně se zamračila. „Takhle jste se dohodli?“

„Tvrdí, že je ochotný mi naslouchat a bude se snažit mě pochopit,“ usmála se Penny.

„Vážně?“ podivila se Ariadně. „Oba moji manželé mě opustili hned v počátečním stadiu toho naslouchání a rádoby chápání.“

„Však on to nemyslí vážně,“ ušklíbla se Penny. „Bude předstírat, že poslouchá každé moje slovo, ale půjde si svou cestou jako vždycky.“

Ariadně náhle zvážněla. „Dej si pozor na srdce, Penny.“

„Jak to myslíš?“

„Myslím si, že ho možná miluješ víc, než si uvědomuješ. Už jednou jsi před ním utekla a on tě našel. Jestli ho ještě jednou odeženeš, může si myslet, že to myslíš vážně. Ztratíš ho a po zbytek života budeš litovat, to ti garantuju.“ Penny na Ariadně v údivu zírala. Vtom se otevřely zadní dveře.

„Dobré ráno!“ Do dílny vešel Miles Clampett se spokojeným úsměvem od ucha k uchu. „Jak se vede mým pracovitým včelkám?“

„Padej, Milesi,“ obořila se na něho Ariadně. „Mám tu s Penny nějaké řízení.“

„Co kdybyste vyřídily tohle?“ zvedl do výše obálku. „Můj honorář za opravené dveře. Podle síly obálky zajisté odhadnete, že jsem si za svůj nadlidský úkol pořádně napočítal.“

„Klidně to odnes a připočítej si padesát procent,“ mávla rukou Penny.

„Cože?“ Miles zamrkal. „Připočítat padesát procent? Myslíš snad odečíst?“

„Slyšel jsi mě, velký loupežníku. Přihoď pár pytlíků hřebíků a novou elektrickou pilu.“

Nechápavě na ni civěl. „Děláš si legraci. Vždyť ses ani nekoukla na konečnou cifru.“

„Nemusím, platí můj šéf, ten se na ni podívá.“

Miles se poškrabal na hlavě plné pilin.

„Stahovat zákazníky z kůže není žádná zábava, když se nebrání zuby nehty.“

„Promiň, že tě zklamu,“ řekla se zářivým úsměvem a pokračovala ve vázání kytic.

„Staň se, jak pravíš. Ale je to fakt divný,“ došel k závěru, když za sebou zavíral dveře. Pak už ho slyšely odjíždět.

Ariadně zavrtěla hlavou.

„Má pravdu. Chováš se vážně podivně. Opravdu předložíš Milesův účet Ryanovi?“

„Ale ano.“

Penny si tiše pozpěvovala. Ráno se probudila pevně rozhodnutá. Přijme Ryanovu nabídku. Koneckonců, v životě se málokdy stane, aby se karta zcela obrátila.

Když spolu žili v Londýně, Ryan jí nedal na výběr. Teď si vychutná, až mu podobně nedá možnost volby.

Nabídl jí, aby ho využila. To také udělá a podle svých podmínek. A proč by si nevzala od něho peníze. Sex a peníze byly vždycky dvě věci, ve kterých Ryan vynikal.

Jestliže ji přesvědčuje, že se neobejde bez jejích dovedností, přestože je Londýn plný bytových architektů a aranžérů květin, tak ať za tu poctu platí.

Bude mít Ryana podle svých podmínek.

A pokud jde o Ariadnino varování, že miluje Ryana víc, než si uvědomuje, a že kdyby ho ztratila, litovala by po zbytek života, nu, tyhle věci se stávají jen ženám, které nemají vše pod kontrolou. A to ona má!

„Stůl bude dnes večer krásný,“ poznamenala a s hlavou na stranu si květiny zkoumavě prohlížela. „Mezi jednotlivými místy se potáhne řetěz hrachorů a uprostřed stolu bude kytice z bílých kvítků richardie. K tomu věnce z břečťanu a červené a bílé květy čemeřice. Bude to mít podzimní náladu, nemyslíš?“

„Zní to úžasně,“ přitakala Ariadně.

„Objednala jsem čtyři nádherné stříbrné svícny, každý pro tucet svíček. A taky broušené sklo a porcelán.

Slíbili, že všechno dodají do Northcote do čtyř odpoledne. A ten nejkrásnější damaškový ubrus s ubrousky, jaký jsi kdy viděla.“

„Všechno tohle jsi objednala pro jedinou večeři?“

„Koupila, miláčku, koupila.“

„Penny!“ zajíkla se Ariadně. „Bude to stát hrůzu peněz!“

„A co má být?“

„Takové výdaje ho brzy přestanou bavit!“

„Pak se může vrátit do Londýna, a nepředstírat věci, které nemyslí vážně,“ odpověděla nevzrušeně Penny.

„Ach, Penny,“ vzdychla Ariadně, „nezabíjej slepici, která ti snáší zlatá vejce. A neodháněj ho – je děsně krásný!“

„Řekl si o to, má to mít.“

„A co jídlo? Máme na starosti i to?“

„Ne, říká, že si to zařídil.“

„Ale kuchyň v Northcote je úplně prázdná a nemá obsluhu!“

„Jistě, ale to je jeho věc,“ Penny pokrčila rameny. „Já se starám jen o prezentaci. Pokud jde o mě, ať si třeba otevře fazolovou konzervu. Fazole a hrachory,“ zanotovala. Skutečně vybraná kombinace.“

Ariadně se zachichotala. „Jsi hrozná. A kdo má přijít na tenhle improvizovaný banket se stříbrnými svícny a pečenými fazolemi?“

„Nějací lidé od filmu. A taky Cameron Ray a Lenka Manchesterová.“

„Ty si děláš legraci,“ vydechla Ariadně. „Cameron Ray!“

„Slaví třetí výročí svatby. Víš, jak každý rok v životě psů se rovná sedmi rokům u lidí? S hollywoodskými manželstvími je to stejné. Vlastně mají jedenadvacáté výročí a to je událost.“

„Propašuj mě tam,“ zaprosila Ariadně. „Stačí mi dýchat stejný vzduch jako Cameron Ray!“

„Můžeš mi odpoledne pomoct s výzdobou,“ slíbila Penny. „Třeba zahlédneš Jeho Cameronstvo. Ovšem varuju tě, můžeš být zklamaná. A teď do práce!“

V devět večer Ariadne nejen dýchala stejný vzduch jako Cameron Ray, ale také blaženě vdechovala kouř z jeho doutníku.

Mladý kalifornský krasavec, se světlou kšticí jako vždy umně rozcuchanou, spokojeně mezi chody dýmal své havana, zatímco jeho půvabná žena Lenka se živě bavila s Ryanem.

Penny musela přiznat, že všechno vypadá překrásně. Daly si s Ariadne záležet a stůl byl nádherný.

jídelně nebylo nic kromě stolu a židlí, ale přesto působila majestátně svým bohatě štukovaným stropem a působivým krbem. Čtyři obrovské stříbrné svícny měkce zářily a osvětlovaly rozesmáté obličeje hostů. V krbu hořel jasný oheň. Jinak byla místnost prázdná, roztančené stíny zaujaly místo bohatého zařízení, které sem jednoho dne mělo přijít.

Jako by dům podivným způsobem ožil, ještě než zde začala pracovat. Kouzelnou roli sehrál i Ryan.

Souhlasila, že počká na příjezd hostů, aby Ariadne uviděla Rayovy. Ale jen hosté vystoupili z taxíků a limuzín, každý z nich ji hlasitě zdravil a vřelá objetí a polibky ji dojaly. Přestože chtěla dům opustit, hned jak dokončí svou práci, zůstala na večeři a okouzlená Ariadne byla také pozvána.

Prohlížela si teď tváře okolo stolu. Seděla tu známá britská herečka se svým hezkým novým americkým manželem a rovněž známý britský herec se svým dlouholetým partnerem. Dále italský producentský pár, spolupracující s Ryanem, a konečně Rayovi, skutečné hollywoodské celebrity.

„Jela jsi lodí kolem světa, Penny?“ zakřenil se Cameron. Ryan usadil Penny k jejímu zděšení do čela stolu, jako by byla hostitelka. „Nebo jsi byla zavřená v nějakém klášteře?“

„Vzala jsem si rok volna na práci,“ odpověděla v rozpacích.

„Zdá se, že ti to prospělo,“ usmál se na ni svýma svůdnýma očima. „Jsi rozkošná k sežrání.“ Jeho divoké způsoby byly notoricky známé, ale Penny si v skrytu duše myslela, že jeho sex-appeal se nedá srovnat s Ryanovým.

Flavia Pollini, italská producentka, se k ní naklonila. „Výzdoba stolu je prostě úžasná, Penny. Jako na svatbě princezny z pohádky.“

„Děláte překrásné věci,“ souhlasil její manžel. „Jsme ohromně rádi, že jste s Ryanem zase spolu.“

Usmála se a zamumlala něco nezávazného. Kolikrát bude muset čelit téhle poznámce?

A jak hodlá Ryan nakrmit všechny ty lidi v tomhle holém – přestože impozantním – domě?

Ryan si však věděl rady jako vždy. Najal jednu z pojízdných cateringových společností, které dodávají jídlo filmovým štábům a hercům v exteriérech. Kdepak on a fazole!

Ačkoli jí Ryan přiřkl roli hostitelky, nemusela dělat nic než se zúčastnit zábavy.

Menu bylo čínské. Z kuchyně proudila nejrůznější báječná jídla a všichni se do nich s vervou pustili ve veselé náladě, jak ji pamatovala z tolika filmových natáčení.

Až na žertík Camerona Raye o klášteře, jako by se všichni dohodli, že nebudou netaktní, a nikdo se nezeptal, kde strávila minulý rok.

„Je dobře, že tě zase máme,“ zamumlal Roland Quincy a pohladil ji po ruce. „Chyběla mi tvoje jemnost.“ Na plátně byl jedním z nejlepších komiků, ale v životě byl uzavřený. Penny věděla, že trpí depresemi, a chovala se k němu obzvlášť ohleduplně, což oceňoval ve světě, kde se od něho čekalo, že bude neustále klaunem.

Penny tu seděla se sklenicí šampaňského v ruce, hřála se na výsluní přátelství a uvědomovala si, jak moc postrádala podobné příležitosti. Bylo zábavné pozorovat Ariadně, jak s rozzářenýma očima všechno sleduje. Vybavila si, jak nové jí vše připadalo, když ji Ryan poprvé uvedl do tohoto světa.

Ačkoli jí tato atmosféra byla známá, znovu ji stimulovala přítomnost tvůrčích lidí, kteří dosáhli velkých úspěchů. Pozorně poslouchala a snažila se pochytit, čím se kdo zabýval od té doby, co před rokem uprchla z Londýna.

Hovor se samozřejmě točil kolem filmu. Brzy pochopila, že Ryan se snaží získat Camerona Raye pro hlavní ro

vedle Tamary Lucindy Strongové do filmu Druhá strana. Cameron hrál v poslední době v řadě akčních komedií a měl zájem dělat něco vážnějšího. Zpočátku ale bral tuto roli s posměchem.

Ryan vysvětloval záměr Lence, kterou nadchlo, že by Cameron hrál spolu se známou herečkou, jež by pro jednou nebyla ztělesněním sexuálního idolu. Získat Lenku byl chytrý tah – patřila k několika málo lidem, kteří měli vliv na jejího rozmarného, ale diváky tak obdivovaného manžela.

„Počátek filmu se odehrává po válce v New Yorku,“ popisoval Ryan. „Kostýmy a scéna jsou skutečně elegantní. Tamara je velice bohatá a velmi osamělá stárnoucí žena, Christopher je bývalý voják zcela bez peněz. Tamara ho zasvětí do světa sexu a citů. Vyjedou do Evropy na velkou cestu, navštíví jeho bojiště a jí se podaří zacelit mu citové rány. Je to velice erotický a zároveň hluboce dojímavý příběh.“

„Dokonalá role pro Camerona,“ poznamenala Lenka.

„A když bude stará Lucinda vypadat v krajkový košili jó příšerně, vždycky můžeme na čočku plácnout kus vazelíny, viď, Ryane?“

Cameron byl jediný, kdo se svému žertu zasmál. Penny sebou při jeho urážlivé poznámce o Lucindě trhla. Cameron Ray byl nebroušený diamant, pokud jste se chtěli vyjádřit diplomaticky, ale Penny věděla, že v konečné verzi filmu z něj bude vyzařovat pouze jeho charismatické kouzlo.

Flavia Pollini se dotkla Pennyiny paže. „Tohle je nádherný dům, úplně mě nadchl. Přesto jsem překvapená, že ho Ryan chce koupit a odstěhuje se z Londýna. Je to asi váš nápad?“

„Ale ne!“ Penny to vyvedlo z míry. „Ujišťuju vás, že je to jeho idea. Říká, že ho už byt v Knightsbridge nebaví.“

„Možná jsem se špatně vyjádřila,“ usmála se Flavia. „Měla jsem říct váš vliv.“

„Já na Ryana Wolfea žádný vliv nemám,“ zasmála se Penny.

Flavia zavrtěla zářivou hlavou. „Obě víme, že to není pravda. A tenhle dům má být dokonalou výkladní skříní pro vás. Zahradou, v níž může kvést anglická růže.“

„Ne, Flavio, opravdu se mýlíte.“

„Ryan mi říkal, že vám předal veškeré zařizování domu.“

„Ano, ale…“

„Chce, abyste sem dokonale zapadla.“ Flaviiny vědoucí oči se usmívaly. „Vy a vaše děti, které mu dáte.“ Cameron vyrukoval s dalším vtipem. Za všeobecného smíchu vešly hezké dívky z cateringové společnosti s novou dávkou kouřících se jídel. Cameron Ray obrátil svou krásnou tvář k Penny, v svítivě bílých zubech doutník.

„Penny, ty si mě vážně dovedeš představit, jak si to v posteli rozdávám s ženskou, která by mohla být moje matka?“ zeptal se posměšně.

Penny, ještě zmateně uvažující o Flaviiných slovech, odpověděla bez rozmyšlení. „Měl bys být vděčný, kdybys mohl hrát vedle herečky takového kalibru.“

Viděla, jak Cameron rozevřel oči v údivu a všichni ztichli. Vzpamatovala se a snažila se napravit, co snad způsobila. „Lucindiny zkušenosti dají vyniknout tvému velkému talentu, Camerone,“ řekla se vší vážností. „Když hraješ vedle hollywoodských krásek, musíš se dělit o slávu. Lucinda ví, co dělat, aby vedle ní hvězda vypadala dobře. Na plátně budeš především ty. Budeš v té roli nezapomenutelný.“

Cameron se přestal mračit. „Myslíš?“

„Rozhodně,“ ujistila ho. „A jestli tu roli nepřijmeš, skočí po ní některý z tvých rivalů – a ty nebudeš ten, kdo si příští rok půjde na jeviště pro Oscara.“

Ozval se smích a Cameron se obrátil k Ryanovi. Zamyšleně se začal vyptávat na podrobnosti, tentokrát ve vážném tónu.

Ryan na ni téměř nepostřehnutelně mrkl přes Cameronovo rameno. Najednou měla Penny pocit, že tohle všechno už zažila, až se jí z toho zatajil dech. Ryan s ní tak chytře dnes večer manévroval! Padla mu do pasti, aniž si všimla. Bez přemýšlení vklouzla do role, kterou jí určil. Na jeho večírku představuje příjemnou hostitelku, která využívá svou krásu a půvab k dosažení jeho cílů, spolupracuje s ním, aby se hosté cítili dobře a zároveň udělali to, co si přeje.

Zatraceně! Jak to, že si vždycky prosadí svou?

Společnost se začala rozcházet hodně po půlnoci. Začalo opět sněžit a právě to přimělo hosty, aby pomýšleli na návrat.

Ve všeobecném zmatku, kdy se hledaly kabáty a kabelky a hosté se loučili, přiběhla k Penny rozzářená Ariadně.

„To bys neuhodla! Rayovi mi nabídli, že mě svezou domů jejich limuzínou!“

„Hezké,“ poznamenala Penny. Ariadně si uměla věci zorganizovat.

„Řeknu jim, aby mě vysadili před hospodou,“ zahihňala se. „Dovedeš si představit, jak se budou všichni tvářit?

Vystupuju z limuzíny po večeru stráveném s Cameronem Rayem a Lenkou Manchesterovou!“

„Skvělé.“

„Oni jsou báječní!“ vydechla Ariadně už v běhu. „Měla jsem vědět, že se stýkáš s takovými slavnými lidmi!“ Penny s úsměvem sledovala, jak její přítelkyně odjíždí s filmovými hvězdami. Cameron byl krásný, ale ve skutečnosti byl sobecký a marnivý sukničkář. Lenka zoufale doufala, že bude mít dítě, aby udržela svého záletného manžela doma, a byla stále neurotičtější. Ariadně ovšem z toho nic neviděla. Viděla v nich pouze hvězdy. Stýkat se s takovými slavnými lidmi bylo stejné jako pohybovat se mezi lidmi nijak slavnými – ve všech bylo něco dobrého a něco zlého.

Začala si oblékat kabát, ale Ryan k ní s úsměvem přistoupil. „Dej si se mnou skleničku na dobrou noc.“

Měl na sobě džíny a tmavě modrou košili. Ta barva mu slušela, vypadal v ní přirozeně a sexy. Na okamžik zaváhala. „Dobře,“ souhlasila nakonec a pověsila kabát zpátky na věšák, „ale jen jednu.“

Nalil jim oběma whisky s ledem a pak k ní vztáhl ruku. „Pojď, chci ti něco ukázat.“

Penny přijala ruku a cítila, jak jeho teplé prsty majetnicky sevřely její. Vedl ji nahoru.

„Nikdy jsem neviděl tak krásně upravený stůl. Penny. Bylo to kouzelné.“

„V roce 1899 se tu konala vánoční večeře. Byla to velká událost, protože za pár dní mělo nastat nové století. Tu noc byly na stole tytéž květiny – řetězy z hrachorů, věnce z břečťanu a kytice z richardií a čemeřic.“

„Jak to proboha víš?“

„Trochu jsem si prostudovala historii Northcote. Majitelé prodali většinu zdejších pokladů a já chci vědět, jak dům vypadal za své největší slávy, abych ho mohla řádně zrestaurovat.“

„Existují nějaké zápisy?“

„Samozřejmě, když si dáš práci je najít. Zvlášť užitečný je novinový archiv. O domě se neustále psalo a můžeš si přečíst spoustu popisů společenských událostí. Zachovalo se i hodně fotografií. Taky je možné čerpat z uměleckých publikací s odkazy.“

„Udivuješ mě. A moc se mi líbí všechno, co jsi koupila. Křišťál, porcelánový servis i svícny jsou skutečně nádherné.“

„Jsem ráda, že jsi rád. Byl to zábavný večer.“

„A toho nafoukaného hrubiána jsi dokonale zvládla,“ usmál se Ryan. „Kdyby nebyl nejhezčí muž v Hollywoodu, nehodil bych ho Lucindě na krk. Pravda ale je, že v konečném sestřihu budou spolu dokonalí.“

„Taky si myslím.“

Ryan ji dovedl k oknu ložnice. Vyhlédli ven.

Sníh padal tiše a vytrvale. Mračna na nebi se však roztrhla a mezi nimi stříbrně zářil měsíc v úplňku.

Sníh pokryl trávníky měkkým kobercem a vyhladil nerovnosti. Mohutné stromy, mnohé přes dvě stě let staré, se halily do bílých závojů. Krajina, ozářená zvláštním světlem, vypadala neskutečně krásná.

„Není to úchvatné?“ zamumlal a přitiskl ji k sobě. „Přestane tě to bavit,“ předpověděla. „Nemůžeš si odtud zaskočit do lahůdek k Harrodsovi na kaviár a krekry.“

„Přestal jsem obědvat kaviár s krekry,“ opáčil Ryan. Držel ji pevně v náručí. „A co je důležitější, v Brompton Road si nemůžou hrát děti. Tady můžou volně běhat.“

„Děti?“ opakovala v rozpacích. Vzpomněla si, co jí před několika hodinami řekla Flavia Pollini.

„Tohle je nádherné sídlo, jak jsi jednou poznamenala. Ale především je to rodinný dům. Jen jsem ho uviděl, věděl jsem, že je to skvělé místo k vychovávání dětí. A pro domov.“

Vymanila se mu z náručí. „Ty přece nechceš děti. Nechceš se vázat.“

„Možná je příliš brzy, abys pochopila,“ řekl jemně. Zadíval se jí do očí. „Chceš zůstat přes noc?“

Stáli u sloupkové postele. Odhrnutá smetanově bílá péřová deka zvala k ulehnutí. „Ne, děkuju,“ odmítla rychle. „Pojedu domů.“

Nepřel se s ní, jen se slabě usmál a přikývl.

„Jak si přeješ.“

Dopila sklenici a podala mu ji. „Díky. A jsem ráda, že se ti líbila moje práce a věci, které jsem koupila. Dobrou noc, Ryane.“

Políbila ho lehce na tvář a zachytila vůni jeho kolínské.

„Prosím jeď tentokrát opatrně.“

„Slibuju. A navíc jsou dnes cesty uklizené. Nemusíš jet za mnou.“

Rychle seběhla ze schodů.

Vyšla z teplého domu do chladné a přece jakoby vlahé zasněžené noci. Ve větvích stromu zahoukala sova.

Kráčela ke své dodávce. Otevřela dvířka a ohlédla se přes rameno. Okna velkého domu zářila jako drahokamy.

Zvláštní pocit – odcházet. Velice zvláštní pocit.

Něco takového dosud nikdy neudělala, pouze od Ryana odchází. A on ji nepronásleduje.

Nasedla do vozu. Dokázala to. Její odchod byl důstojný. Rozloučila se. Políbila ho na tvář. Odešla.

Bylo po jejím.

A bylo to snadné.

Teď zbývalo odjet do chladné, temné noci, dostat se k chladnému, temnému domku a lehnout si do chladné, temné postele. Sama.

Penny chvíli pozorovala sněhové vločky dopadající na přední sklo a cítila, jak se v ní šíří prázdno.

Pak vystoupila z vozu, zamkla dveře a vrátila se do domu.

Stál tam, kde ho opustila, vedle postele. V jeho krásných šedých očích byla vřelost, žádný výsměch.

„Rozmyslela jsem si to,“ řekla prostě.

„Je to tvoje volba,“ odpověděl tiše.

„Jsi rád, že jsem se vrátila?“ zeptala se váhavě.

Místo odpovědi rozpřáhl ruce. Přistoupila k němu a Ryan ji pevně k sobě přivinul. Políbil ji na ústa a Penny cítila, jak mu v náručí taje.

Byl to dlouhý, sladký polibek, plný touhy a něhy. Srdce jí bušilo ve spáncích. Na pažích jí naskočila husí kůže a bradavky se jí napjaly.

Ryan ji položil na záda na postel a sáhl pod sukni, aby jí stáhl kalhotky. Poklekl vedle ní.

„Tolik tě potřebuju,“ zašeptal.

Přisunul si její štíhlá stehna na ramena a sklonil se, aby políbil růžovou orchideu v jejím klíně. Jeho ústa byla tak teplá, tak citlivá. Rozkoš, kterou jí působil, byla intenzivní, a přece plná něhy.

Znal její reakce tak dobře, jako by se díval do skrytu její duše. Věděl, kdy být trpělivý, když potřebovala více času, věděl, jak prodloužit její slast téměř k vrcholu a pak začít zase znovu, než si vůbec uvědomila, že je připravená.

Když už touha byla k neunesení, zavolala na něho a on do ní vstoupil. Váha jeho těla, to, jak se do ní vášnivě pohroužil, odvály strach a pochybnosti, jako by jeho milování nedávalo prostor panice, kterou tak často v jeho společnosti cítila.

Jako vždy dosáhli vyvrcholení najednou. Zůstali nehnutě ležet a vychutnávali doznívající vlny rozkoše. Do okna jim jasně svítil měsíc.

„A teď je ta pravá chvíle, abych se něco dozvěděl,“ zašeptal. „Povídej, Penny. Pověz mi o sobě všechno.“

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Žádná velká vzpoura to nebyla, pomyslela si Penny s nádechem ironie. Došla jen k autu, než se obrátila a vrátila se do Ryanovy náruči.

Důležité však bylo, že šlo o její rozhodnutí. Její rozhodnutí odejít, které nezpochybnil. Její rozhodnutí se vrátit, které uvítal. A v tom byl velký rozdíl. I když se to zdálo pošetilé, Penny poprvé cítila, že není ve vleku Ryanovy osobnosti. Měla prostor pro sebe a svá rozhodnutí.

Hodně změnilo i to, že ji Ryan vyzval, aby o sobě mluvila, a skutečně jí naslouchal. Samozřejmě netrvalo dlouho a usnula. Byla příliš unavená na hluboké úvahy. Ale byl to počátek.

V následujících týdnech zabíral Penny Northcote Hall stále více času. Práce bylo mnohem víc, než si představovala, když přijala Ryanovu nabídku. Northcote měl osm ložnic, deset koupelen, čtyři salony, knihovnu, obrovskou kuchyň, hudební pokoj a hernu, nemluvě o půl tuctu nejrůznějších užitkových místností a velkém domku pro hosty.

„Včera jsem udělal majitelům nabídku,“ oznámil jí Ryan.

Překvapilo ji to. „Opravdu?“

„Ano, a docela dobrou. Jen o málo méně, než žádají. Nechci se handrkovat o něco, o co skutečně stojím.“

„Takže by měli přijmout.“ Penny mu vzhlédla do očí.

„Mají-li trochu rozumu, tak to udělají.“

„Ryane, tohle je zásadní rozhodnutí,“ řekla vážným tónem. „Něco jiného než koupit pár obrazů nebo novou kuchyň. Vím, že jsi bohatý, ale jestli si to pak rozmyslíš, takhle velký dům hned tak neprodáš. Bude ti v něm ležet spousta peněz.“

„Rozhodl jsem se,“ odpověděl prostě.

Zařídit dům představovalo dlouhodobou záležitost. Hned zpočátku se rozhodla, že začne s nejdůležitějšími místnostmi a dokončí je, než se pustí do zbytku rozlehlého domu. Z hlediska Ryanovy práce to znamenalo kuchyň, jídelnu a salony. V ložnici může i dál kempovat a věci mít jen v kufrech, dokud se nedokončí ostatní místnosti.

Ryan dostál slovu a dal jí na nákupy pro dům šekovou knížku a kreditní kartu. S kreditkou se vrátily i některé podivné vzpomínky.

Použila peníze s rozmyslem. Objednala kuchyň na míru od jedné z nejvyhlášenějších firem, koupila pohodlný nábytek do přijímacího pokoje a nejrůznější krásné starožitné kusy.

Doufala, že Ryan to myslí vážně ohledně vysokého rozpočtu. Účty strmě narůstaly – kupovala jen to nejlepší.

Pochopila, jak si Ryan Northcote představuje. Měl se stát středem jeho podnikání, krásným místem, kde se jeho přátelé a obchodní společníci mohou sejít v uvolněném, luxusním prostředí daleko od shonu hlavního města.

Northcote brzy zaplnili řemeslníci, některé zjednala Penny, jiné Ryan sám. Opravily se i stáje a brzy tu měli být koně, na nichž by se hosté mohli projíždět po krásné krajině.

Jeden ze salonů už byl upraven jako soukromé kino, vybavené plyšovými sedadly a nejmodernějším technickým zařízením.

Kancelář sloužila i jako místnost pro semináře s možností mezinárodních video konferencí.

Během toho všeho Ryan nepřestával pracovat. Druhá strana začínala nabývat tvaru. Jakmile si Ryan zajistil obě hlavní hvězdy, začala se o projekt zajímat různá nezávislá studia. Předháněla se, kdo bude film produkovat.

Potenciál filmu se stával jasnější – měl to být svěží, erotický a dojemný příběh, který si získá přízeň kritiky i diváků. Do Northcote proudili hosté a během dvou týdnů musela Penny zorganizovat tři velké večeře.

S Ryanem se viděli každý den – a téměř každou noc.

Plnil svůj slib. Změnil se nepatrným, a přece zcela určitým způsobem. Přestože s ním konzultovala všechna větší rozhodnutí, myslel to vážně, že bude paní na Northcote. Měla volnou ruku utvářet dům podle svých představ.

Přestože jeho milování stále představovalo uchvacující bouři rozkoše a vášně jako vždy, neměla už pocit, že je unášena jako bezmocné pírko ve vichru.

Po jednom nedělním večírku odešli do Ryanovy ložnice, v ruce sklenku na dobrou noc, jak se jim stalo zvykem. Ryan si svlékl temně šedý blejzr od Armaniho a přehodil ho přes opěradlo židle.

„Kdy začneš kouzlit v naší ložnici?“ zeptal se s úsměvem. „Je pořád tak prázdná jako na počátku.“

„Tak za prvé, není to naše ložnice, ale tvoje ložnice,“ odsekla. „A pak, držím se striktně svých priorit. Tady tě nikdo nevidí a můžeš si tu dělat nepořádek, ale především musíš mít kde hostit své oslňující přátele.“

Objal ji kolem pasu a políbil ji na ústa. „Cokoli řekneš.“ Jeho dech ji hřál na krku. „Ty jsi tu paní.“

„A ne abys na to zapomněl!“ Zavřela oči a vnímala jeho polibky na hrdle a jemné linii brady.

„Neboj, nezapomenu. Znám své místo.“ Lehce jí přejel ústy přes rty, něžný polibek jako dotyk andělského křídla. „Viděl jsem ty oleje, co jsi pověsila v hale. Jsou překrásné.“

„To by měly být. Zaplatil jsi za ně hromadu peněz.“

Tiše se zasmál. „Zůstanou tu navždy. Jako já.“

„Vážně tu zůstaneš navždy?“

„Rozhodně. Líbí se mi tu čím dál víc.“ Políbil ji stejně jako předtím, jen tentokrát se andělské křídlo zdrželo na jejích poddajných rtech o trochu déle.

Pak jí políbil víčka, jedno po druhém, až se zachvěla touhou. „Chci tě, Penny. Můžu tě mít?“

„Snad. Přemluv mě.“

„Jako bys byla v čele studia?“

„Jako bych byla náčelnice.“

„Vynasnažím se,“ řekl se zábleskem v očích. „Takže, slečno Watkinsová – nebo smím říkat Penny?“

„Myslím, že slečna Watkinsová je prozatím vhodnější,“ odpověděla chladně.

„Slečno Watkinsová, mám na mysli jistý projekt.“ Hladil jí křivky ňader přes hedvábnou blůzu a nějak se při tom rozepnuly knoflíčky. „Ten projekt mě opravdu nesmírně vzrušuje.“

„Pracujeme už na několika nových projektech, pane Wolfe,“ odpověděla. „Pochybuju, že bychom letos mohli uvažovat ještě o něčem. Možná za pár let.“

„Slečno Watkinsová, moc by mě mrzelo, kdybyste o tohle přišla. Jde o něco skutečně speciálního. Vybral jsem si Watkinsovo studio, protože přicházíte s báječnými věcmi jako je tahle.“

„O čem to je?“ zeptala se a zvrátila hlavu, jak jí rozepjal blůzu a líbal hrdlo.

„Je to příběh lásky,“ řekl tiše. Líbal jí ňadra a prsty jí rozepínal pásek u kalhot. „O dvou lidech, kteří se šíleně milují.“

„Starý, otřepaný příběh, pane Wolfe.“

„Nejstarší příběh ze všech,“ souhlasil. „Starý jako Adam a Eva. A právě tak úspěšný.“

„Máte dobrý scénář?“

„Scénář je skvělý, slečno Watkinsová. Nejsladší příběh, jaký jste kdy slyšela. Chybí mu jen jedno – konec. Ten se stále ještě píše.“

„A kdy se dopíše?“

„Možná nikdy.“ Rozepnul jí kalhoty a stáhl jí je přes boky. „Mmm, slečno Watkinsová, můžu vám složit poklonu, pokud jde o vaše prádlo? Je velice, velice hezké. Co je to za barvu?“

„Na obalu stálo divoká třešeň.“ Cítila, jak se jí při jeho dotycích napíná kůže.

„Vaše pleť v něm vypadá jako smetanová,“ zašeptal. Měla teď na sobě jen temně růžové prádlo. Svlékl se a jeho nádherné svalnaté tělo se zalesklo v záři ohně.

Pak se k ní přitiskl. Pod horkou kůží cítila utajenou sílu.

„Chtěl jste mluvit o projektu, pane Wolfe, ne o mém prádle!“

„Ten projekt a vaše prádlo jsou důvěrně propojené, slečno Watkinsová. Dalo by se říct, že se překrývají. Rozhodně můžu zaručit, že výsledek bude nanejvýš naplňující.“

„Skutečně?“

„Určitě! Bude to nejlepší rozhodnutí, jaké jste kdy udělala. Slibuju, že v konečné fázi budete nesmírně spokojená.“

„Jak můžu být spokojená, když projekt nemá nikdy skončit?“

„Nebudete si přát, aby někdy skončil.“ Sáhl ji pod záda a rozepnul podprsenku. Otřela se mu bradavkami o hruď, zatímco ji líbal na ústa, tentokrát ne jako andělské křídlo, ale jako milenec toužící po své milované. „To je na něm tak zvláštní,“ šeptal jí horce do ucha. „Jiné projekty všechny končí, tenhle ale ne. Ten bude trvat věčně.“

Vsunul palce za gumičku jejích kalhotek a stáhl jí je ke kotníkům. Vystoupila z nich. „Je tohle součástí vašeho běžného postupu, pane Wolfe?“

„Věřím, že je třeba se subjektu řádně zmocnit, slečno Watkinsová.“

Penny se ušklíbla. V jejím štíhlém těle se skrývala netušená síla. Teď ji použila a povalila ho na postel na záda. Stiskla dlaněmi jeho širokou, svalnatou hruď, přehodila nohu přes jeho stehno a posadila se na něho. Pobavení a žádost se smísily v nebezpečný koktejl. Chtěla ho, ale zároveň si přála ho ovládnout, tak jako ovládal dříve on ji. „Dovedete dobře přesvědčovat, pane Wolfe.“

„Tak to jsme dva.“

Penny hladila svaly rýsující se mu na břiše. „Hodně jsi zhubl. Býval jsi hladký jako dobře krmený lev. Teď je vidět každý sval a šlacha.“

„Už se ti nelíbím?“

„Budeš vždycky ten nejkrásnější muž, jakého jsem poznala,“ řekla prostě. „A taky ten nejnemožnější.“

„Rozpusť si vlasy,“ poprosil. „Ať se můžu dívat.“

Měla temně rudé vlasy svázané do ohonu. Teď sáhla dozadu a rozvázala stuhu. Sledoval, jak se jí tím pohybem zvedla ňadra. Zatřepala hlavou a hedvábné vlasy spadly kolem obličeje ve dvou tmavých vlnách. Jako ve snu vztáhl ruku a pohladil lesklé kadeře.

Penny se sklonila a políbila ho na rozevřené rty. Cítila, jak se její měkké prsy zhouply na jeho svalnatou hruď.

Ryanovo tvrdé mužství se opíralo o její tělo. Uchopil ji silnýma rukama za štíhlý pás a navedl jí boky nad sebe, aby do ní mohl vstoupit.

„Potřebuju brzy odpověď, slečno Watkinsová,“ řekl se slyšitelným napětím v hlase. „Nemůžu už dlouho čekat.“

„Proč? Ztratil byste zájem?“

„Ne, ale asi bych se musel prosadit sám.“

„Je o vás známo, že musí být po vašem. Radím vám ale, abyste tenhle přístup u Watkinsova studia nezkoušel. Dejte pozor, abyste měl mé osobní schválení, než se do něčeho pustíte!“

„Slečno Watkinsová, prosím!“ řekl tiše.

Penny zaslechla své vlastní roztoužené vydechnutí ve chvíli, kdy přitiskl své vzrušení do jejího roztouženého klína. Stačilo, aby se lehce pohnula, a mohl by se do ní vhroužit. Ale čekal. To nejdůležitější rozhodnutí nechával na ní.

Penny neváhala.

Slyšela, jak volá její jméno, když se pomalu na něho snesla. Pronikl do ní hluboko, pocit závratně silný a zároveň tak známý. Prudce oddychovala a přivřenýma očima se mu dívala do tváře. „Jaké to je, pane Wolfe?“ zašeptala hlasem chraplavým žádostí.

„Penny, tolik tě chci!“

Vykřikla a v tom nesrozumitelném vzlyknutí se ozvala všechna její touha. Houpal ji proti svému tělu, takže při každém pohybu narážela nejcitlivějším místem na jeho tvrdost.

Nejprve ohnivě projevila svou žádost, zaryla mu prsty do ramen a prudce přirážela boky. Když se však blížili k nevyhnutelnému vrcholu, její pohyby se zjemnily a zpomalily, vychutnávala každou vteřinu.

Dívala se mu upřeně do tváře, aby dospěla k nejvyšší rozkoši ve stejnou chvíli jako on. A pak to přišlo. Několikrát zvolal její jméno, když se v ní prudce vzedmul a zaplavila je horká vlna slasti.

Vášeň ustoupila a Penny spadla hlava jako lilie na zlomeném stonku. Klesla mu do náručí a Ryan ji pevně svíral s ústy zabořenými v jejích voňavých vlasech. Za oknem jasně svítil měsíc a sněhové vločky se tiše snášely k zemi.

Majitelé Northcote odvezli z domu prakticky všechno zařízení, především většinu obrazů a nábytku, kdysi jedinečné ozdoby velkolepých místností. Nahradit to vše představovalo pro Penny jeden z nejtěžších úkolů.

„Není to jako objednat záclony nebo rozhodnout, jakou barvou by měly být vymalované stěny,“ postěžovala si jednoho rána Ryanovi nad šálkem kávy. „Umělecké předměty v takovémhle domě se sbírají po generace. Je nesmírně těžké je nahradit, zvlášť během několika měsíců.“

„Jestli to někdo dokáže, pak jsi to ty,“ prohlásil Ryan. „Máš skvělé oko, Penny.“

Usmála se na něho. „Ach, Ryane, máš v moje schopnosti tak bezmeznou důvěru.“

„Jsi umělkyně, já ne. Vlastně kvůli tomu jsi mě především opustila, ne? Bránil jsem ti v uměleckém rozletu, viď‘?“

„Nějak tak.“

„Teď se tedy můžeš rozletět, jak si budeš přát.“ Díval se na ni přes okraj šálku, v šedých očích pobavení. „Ty máš ale něco za lubem. Copak?“

Seděli v promítacím sále. Práce v něm právě skončily a byla to jediná místnost v Northcote, kde se nepohybovali řemeslníci a panoval tu klid.

Penny měla tuhle místnost ráda, jedinou, kterou navrhl Ryan. Líbilo se jí obložení z javorového dřeva, široká kožená křesla, vysoké koberce. Líbilo se jí velké plátno a prostorový zvuk, což v ní vyvolávalo očekávání zážitku, pocit, jaký mívala v dětství při prvních návštěvách kina.

Dokonalé místo pro promítání filmů vybrané společnosti a také elegantní prostředí pro posezení v domě plném cizích lidí, takže si zvykli se tu scházet na kávu a popovídání. Nikdo je tu nikdy nevyrušil.

Seděli v poslední řadě u ovládacího pultu. Penny procházela papíry z aktovky a Ryan pročítal e-maily ve svém notebooku.

Penny se zabořila do pohodlného křesla. „Ty víš, že hledám kvalitní nábytek pro Northcote, že?“

„Jistě.“

„Minulý týden jsem narazila na něco úžasného. Příští týden se v North Yorkshiru koná aukce v jednom venkovském sídle. Jmenuje se Havelock Hall a pochází ze stejného období jako Northcote. Mají spoustu nádherných věcí. Vlastně je to celá sbírka pod jednou střechou.“

„Zní to zajímavě.“

„Prošla jsem si katalog.“ Otevřela aktovku a podala mu na tři centimetry tlustý aukční katalog. „Jsou tu obrazy, mramorové a bronzové sochy, hodiny, koberce, stříbro, nábytek, zahradní sousoší

„Zadrž,“ zasmál se a listoval katalogem. „Chápu, o co jde.“

„Dům se má strhnout, takže se všechno musí prodat. Aukci organizuje jedna velká londýnská firma. Jde o to, miláčku, že je to jedinečná příležitost získat celé pokoje překrásných věcí, které se k sobě hodí. Mohlo by mi trvat měsíce, než bych tohle dala dohromady „Počkej,“ přerušil ji a vzhlédl od katalogu.

„Co je?“

„Neřekla jsi mi zrovna miláčku?“

„Ne, musel ses přeslechnout.“

„Přísahal bych, že jsi to řekla.“

„Možná je tu problém s akustikou.“

„Možná. Tak pokračuj.“

Usmála se na něho. Pravda byla, že v poslední době spolu tak dobře vycházeli, že ji to děsilo a vzrušovalo zároveň.

„Prostě je to úžasná příležitost. Jediný problém jsou peníze. S tím, co jsme dosud koupili, bychom mohli ze sbírky Havelocku zařídit Northcote najednou. Znamená to ale obrovské vydání.“

Ryan přikývl. „A ty chceš vědět, jestli jsem definitivně rozhodnutý.“

„Ano.“

„Máš zájem o věci, které jsi v katalogu zaškrtla?“

„Ano.“ Naklonila se k němu. „Všechno jsou to kusy ze stejných místností. Jdou dokonale k sobě, vidíš? Moje představa je, že bychom mohli přemístit do Northcote celé místnosti. Ale abychom získali věci, o které stojíme, budeme možná muset nabídnout víc než někteří pevně rozhodnutí zájemci. Tady jsou odhadní ceny.“

Penny se nakláněla těsně k Ryanovi a pramen hedvábných vlasů mu přejel tvář.

„Máš moc příjemný parfém,“ nadechl se vůně. „Je nový?“

„Ano, nový. Našla jsem ho na nočním stolku. Nejspíš mi ho tam dala víla kmotřička.“

„Má výtečný vkus.“

„Nediv se, nakupuje v Paříži. Aspoň to stojí na visačce.“ Ryan se dotkl rty jejího hřejivého hrdla a Penny přeběhla po těle slastná vlna. „A kolik by musela kmotřička zaplatit za všechny ty starožitnosti, které chceš?“

Penny sáhla po katalogu a zalistovala v něm. „Vypočítala jsem u všeho, kam by se ceny mohly vyšplhat, kdybychom narazili na nějaké umanuté kupce.“

Podíval se na sumu. „Kolik je to nul?“

„Je to šílené, že? Ale při troše štěstí to může být mnohem méně. A i kdybychom zaplatili plnou částku, budeme mít nádhernou sbírku, a navíc hodně pod cenou dealerů.“

„Takže i když utratím tolik, ve skutečnosti ušetřím peníze?“

„Správně! Měl jsi být ekonomem.“

„A kdy je ta aukce?“ Ruka mu nějak vklouzla kolem jejího pasu a přitáhla ji k sobě.

Penny mu opřela hlavu o rameno a přitulila se k němu. „Příští sobotu.“

„Co kdybychom tam jeli spolu?“ Lehkými polibky sjel od víček po sametových tvářích až k jejím rtům. „North Yorkshire je krásný.“ Jemně ji políbil na koutek usmívajících se úst. „Jako ty.“

Pennyina obchodnická zdatnost se rozplynula pod tímto něžným útokem. Zvedla bradu, aby ji mohl políbit. Ryanův jazyk se dotkl jejího. Vtáhla ho do svých úst a cítila, jak jí vklouzl rukou pod blůzu a sevřel oblý prs.

„Co mi to děláš?“ zašeptala.

„Milujeme se na zadním sedadle v kině,“ odpověděl a obratně jí rozepnul podprsenku.

„Neměli bychom počkat, až zhasnou?“ zeptala se a vpíjela se do něho očima.

„Tvé přání je mi rozkazem, miláčku.“ Natáhl ruku k vypínači na kontrolním panelu a stiskl. Místnost se potopila do tmy.

A pak už byla ztracená v jeho náručí.

DVANÁCTÁ KAPITOLA

Do North Yorkshiru vyrazili v pátek. Počasí bylo jasné a chladné a krajina krásná. Ne snad ta někdy ponurá vřesoviště, ale bohatě zalesněná šachovnice vesniček a zelených polí.

Pronajali si apartmá v hotelu v pěkném městečku Barnard Castle. Havelock Hall se nacházel asi patnáct kilometrů odtud. Byl to velký dům asi tak jako Northcote, ale ve velice špatném stavu. Cestou do domu řadami zaparkovaných aut zaznamenali zjevné příznaky zanedbanosti a sešlosti.

„Doufám, že věci v aukci nebudou v tak hrozném stavu jako dům,“ poznamenala Penny s pohledem na drolící se omítku kdysi krásného domu, „a že tě sem netáhnu zbytečně.“

U dveří se zapsali a vešli dovnitř.

Ryan se rozhlédl. „Myslím, že si nemusíš dělat starost. Tyhle věci jsou nádherné.“

Byla to pravda. Majitelé Havelocku dali během generací dohromady skvělá umělecká díla a svou sbírku očividně pečlivě opatrovali. Jak přecházeli z místnosti do místnosti, Penny cítila, jak se jí vzrušením zrychluje tep. Připadala si jako v pohádkové říši, plné nejkrásnějších pokladů.

Byly tu nábytkové soupravy od Sheratona a Hepplewhitea, dokonale ladící s neoklasicistním stylem Northcote, pěkné oleje z konce osmnáctého do počátku dvacátého století, italská mramorová a francouzská bronzová díla, vitríny plné jemného anglického porcelánu, sbírky hodin, starožitné zbraně, perské koberce, čínské a indické umělecké drobnosti – poklady, které spolu ladily tím nedefinovatelným způsobem, k jehož dosažení bývá třeba staletí.

„Ach, Ryane!“ Chytila ho za ruku a prsty zaryla do tvrdých svalů pod hedvábným sakem. „Tohle jsou ty dva obrazy jezerní krajiny, o kterých jsem ti povídala – vypadaly by úžasně v jídelně. Vím, že v Northcote bývala podobná dvojice, ale majitelé je už před lety prodali. Viděla jsem je na obrázcích v knize o anglických venkovských sídlech. Tyhle jsou možná i lepší.“

„Jsou překrásné.“

„Jsou tu všichni dealeři,“ zašeptala Penny Ryanovi do ucha a rozhlížela se po majetných návštěvnících. „Konkurence bude tvrdá.“

„Kolik nul budu muset přidat k číslu, cos mi naškrábala do katalogu?“

„Přijde na to, jak moc chceš, aby Northcote byl něco opravdu neobyčejného,“ odpověděla.

„Hmm. Bojovný postoj. Víš co, zítra nakupuj ty. Pokud cena stoupne na můj vkus moc nahoru, dloubnu tě do žeber.“

Pohladila mu bicepsy. „Hm, sílu máš pořádnou! Nechodíš tajně do posilovny, když se nedívám?“

„Udržuju si kondičku tím, že mlátím hollywoodské magnáty do nosu.“

„Tak mě hlavně nedloubej moc, mohl bys mi zlomit žebro.“

Když v sobotu v poledne dražitel vyhlásil polední přestávku, Penny už získala úspěšně na dva tucty předmětů a Ryan ji ani jednou nedloubl do žeber.

Penny se vznášela v oblacích euforie. Měla z těch nádherných věcí takovou radost, jako by je koupila pro sebe, a ne pro Ryana. „A ani jednou jsme nešli s cenou moc nahoru,“ jásala.

Odnášeli si stranou papírové talíře se zapékanou klobásou a hranolky. Předměty v aukci byly sice skvosty, ale pohoštění za moc nestálo.

„S úlevou konstatuju, že jsme ušetřili spoustu peněz,“ podotkl suše. „Ten pár kroucených sloupků nás stál jako malé auto.“

„Ale až je uvidíš v Northcote pod těmi alabastrovými soškami, budeš rád, že jsi mě nešťouchl do žeber!“ Překypovala radostí. „A máme taky ty bronzové sochy do zahrady! Potřebují jen vyčistit a pak se budou úžasně vyjímat po obou stranách vstupní haly.“

Napil se čaje a trhl sebou. „Řekni si o pár hrnků téhle břečky. Tou by se dobře čistilo.“

„Máš pravdu, měli jsme si přinést láhev šampaňského!“ Jedla ve spěchu a probírala svůj seznam. „Nemůžu uvěřit, že jsme získali všechny tyhle věci, Ryane. Jsme skvělí!“

„Co máš ještě na seznamu?“ zeptal se Ryan. „Chudáčku,“ políbila ho ústy posetými drobky. „Jsi v šoku?“

„Nechám se vléct tvým válečným vozem,“ usmál se. „Co chceme dnes odpoledne?“

„Zatrhla jsem tyto věci. Ale chci hlavně tohle.“ Zaťukala na katalog. „Ty dva obrazy jezerní krajiny.“

Ryan vzhlédl od katalogu a zadíval se na zmíněné obrazy, opřené o dražitelovo pódium. Byly to značně velké, nádherné viktoriánské oleje v těžkých zlatých rámech, které k sobě patřily.

„Ten vlevo s horami v pozadí vypadá jako Grasmere,“ poznamenala Penny. „Ten druhý s ostrůvky na jezeře by mohl být Coniston. Oba jsou překrásné. Možná jsou i dost cenné. Připomínají raného Constablea, ovšem nejsou signované. Vsadila bych se, že jde o významného malíře.“

„Moc se mi líbí,“ přitakal Ryan. „Musel je malovat skutečný mistr.“

„Mohl by se o ně strhnout boj a cena by pak vyletěla daleko nad odhad.“

„Proč myslíš?“

„Vidíš tamhle ty dva?“ Ukázala na draze oblečený pár, stojící poblíž obrazů. „To jsou londýnští obchodníci se starožitnostmi. Neustále se k těm obrazům vracejí. Určitě je budou chtít koupit.“

„Zdá se, že to myslí vážně.“

„Já ale taky.“ Vrhla na dealery bojovný pohled. „Ta blond barva není přirozená. A navíc má plastiku!“

Ryan ji s úsměvem pozoroval. „Jestli se na ně budeš tak upřeně dívat, ještě chytnou.“

„Ty se mi směješ?“

„Naopak, obdivuju tvé nervy. Vidím tě dnes z docela jiné stránky.“

„Jde ze mě strach, ne?“

„Je to působivé, řekl bych.“

„Napadlo tě, že bych dokázala utrácet tvé peníze takhle rychle?“ Napětí a vzrušení v Penny šumělo a bublalo ani nepotřebovala šampaňské. Za pár hodin vydražila pro Northcote překrásné věci. Její tušení se ukázalo být správným. „Jsem na sebe strašně pyšná!“

„To vidím. Jen doufám, že získáš ty své jezerní oleje. Zdá se, že ti dva mají spoustu peněz.“

„Nebudeš mě šťouchat do žeber, že ne? Já prostě ty obrazy musím mít!“

„Uvidíme,“ zakřenil se. „Třeba mi selžou nervy. Já nejsem tak statečný jako ty.“

„Jsi kraťas. Já ty obrazy chci, jsou to mistrovská díla. Promiň, že jsem jak posedlá. Člověk by myslel, že je kupuju pro sebe.“

„Doufám, že ano,“ zamumlal.

„Jak to myslíš?“

Na chvíli se odmlčel. „Northcote je tvůj domov, jestli chceš. To přece víš.“

Podívala se mu do očí a cítila, jak se jí srdce zachvělo. „Teď máme před sebou aukci,“ řekla v rozpacích.

„Vloni jsem tě požádal, aby sis mě vzala. Chci tě teď víc než kdy předtím. Pokud jde o mě, kupuješ si všechny tyhle věci pro sebe – a Northcote ti patří.“

„V jídelně by se nádherně vyjímaly,“ řekla polekaně ve snaze ignorovat, co s ní ta slova dělají. „Jeden na každé straně.“

„Miluju tvoje ňadra,“ řekl.

„Cože?“ nechápavě na něho pohlédla.

„Jsou to taky mistrovská díla. A každé je na jedné straně. Chci je mít v ložnici. Navždycky.“

„Copak nikdy nepřestaneš myslet na sex?“

„Ne, nechci zapomínat na něco tak úžasného. A ty?“ Před odpovědí ji zachránil příchod licitátora s asistenty. Aukce měla opět započít. Zájemci usedali na místa a Penny s Ryanem je následovali.

Každý kupující dostal kartu s pořadovým číslem. Měli třináctku, která jim dopoledne přinesla štěstí. Penny byla napjatá očekáváním, zatímco se dražily první položky. Ryanova slova jí zněla v hlavě.

Když jí tehdy nabídl manželství, byla těhotná. Udělal „správnou věc“ – aspoň tak to chápala. Náhle ji napadlo, že kdyby o dítě nepřišla, byla by se k němu nejspíš vrátila.

Vždyť přece její plán studovat a pracovat s dítětem k tomu byl dost nereálný. Nakonec by se k němu pravděpodobně vrátila. Teď by byl jejím manželem.

Tato myšlenka ji nikdy předtím nenapadla a vzbudila v ní zvláštní pocit. Nadlouho se ztratila v zamyšlení.

Ryan do ní jemně šťouchl.

„Nic nekupuju,“ zašeptala.

„Možná bys měla,“ odpověděl.

Vzhlédla a spatřila obrazy jezerní krajiny na pódiu. Dražba už pokročila. Zahlédla pohyb karty – číslo padesát sedm – v rukou peroxidové obchodnice se starožitnostmi.

S bušícím srdcem Penny zvedla vlastní kartu a viděla, že dražitel na ni pohlédl.

„Pětadvacet tisíc od dámy po mé pravici,“ slyšela ho ohlásit. „Pětadvacet tisíc liber, dá někdo víc?“

Penny cítila, jak jí srdce pokleslo. Tolik se zamyslela nad Ryanem, že zmeškala počátek dražby. Tato částka už daleko překročila vyvolávací cenu. Blondýna znovu zvedla kartu.

„Dvacet šest,“ zanotoval dražitel, „děkuji, madam. Dvacet sedm vzadu v sále. Dvacet osm vepředu. Dvacet devět vzadu.“

S vyschlými ústy se Penny ohlédla přes rameno, kdo je zájemce vzadu. Zachytila zvednutou kartu s číslem devadesát dva v rukou elegantního čínsky vyhlížejícího muže.

Na třiceti tisících librách se dražba pozastavila. Poslední nabídka patřila blondýně. Penny ukázala dražiteli kartu.

„Děkuji vám, madam,“ přikývl, „jedenatřicet tisíc. Třicet dva. Třicet tři. Třicet čtyři.“

Penny byla bez dechu. Číňan a londýnští obchodníci dražili rychle proti sobě. Podívala se na Ryana. Zdálo se, že je naprosto v pohodě, přivřenýma očima sledoval dražbu. Jestli si za dva kroucené sloupky mohl koupit malé auto, pak za tuhle cenu mohl mít už auto pěkně velké. Ale zdálo se, že ho to nevyvádí z míry.

Na čtyřiceti tisících se dražba znovu zadrhla.

Penny opět zvedla kartu.

„Čtyřicet jedna tisíc,“ řekl licitátor s úsměvem, „děkuji, madam. Někdo víc za tento pár skvostných olejů?“

Sálem proběhla vlna vzrušení. Penny s Ryanem přitahovali pozornost, kdekoli se spolu objevili. Tvořili obdivuhodný pár, a navíc dnes Penny úspěšně vydražila celou řadu věcí, které se těšily velkému zájmu. Teď k ní putovaly úsměvy a přátelská pokývnutí.

Ne však od blondýny vepředu. Ta se otočila a přes rameno vrhla na Penny hněvivý pohled. Pak pánovitě zvedla kartu.

„Čtyřicet dva v přední řadě,“ zvolal licitátor úlisně. „Děkuji vám, madam. Čtyřicet tři vzadu. Čtyřicet čtyři. Čtyřicet pět, děkuji, pane. Čtyřicet šest. Čtyřicet sedm.“

Dražba pokračovala strašlivě rychle. Penny pevně svírala Ryanovu ruku. Třásla se napětím. „Co mám dělat?“ zasyčela.

„Je to na tobě,“ zamumlal klidně.

duchu se modlila, aby její nabídka už byla poslední, a zvedla kartu.

„Čtyřicet osm po mé pravici,“ potvrdil dražitel.

Blondýna znovu vrhla na Penny podmračený pohled a zamávala kartou.

„Čtyřicet devět. Čtyřicet devět tisíc liber.“

Penny zaryla Ryanovi nehty do ruky. Podívala se na něho. Nepřikývl, ani nezavrtěl hlavou.

Penny zvedla kartu. Připadala jí těžká jako z olova.

„Padesát tisíc liber,“ zvolal dražitel. V sále se ozval slabý potlesk. Blondýna i její manžel se rozzlobeně otočili na Penny. Mužův obličej, hubený a bledý, se leskl potem. Osušil si čelo kapesníkem.

Jeho partnerka vzdorně pozdvihla kartu.

„Padesát jedna,“ oznámil dražitel. „Padesát dva vzadu. Padesát tři. Padesát čtyři.“

Penny se chtělo zvracet. Cena vystoupila na dvojnásobek odhadu. Kope si hrob?

Podívala se na ty dva obrazy. Byly to nejkrásnější krajinomalby, jaké viděla mimo muzea. Do Northcote se hodily dokonale. A ať teď stojí co stojí, takováhle příležitost se jí sotva někdy naskytne.

Zvedla kartu.

„Děkuji, madam, padesát pět po mé pravici. Někdo víc?“

Blondýna se tvářila, jako by kousala do citronu, když znovu zamávala kartou.

„Padesát šest, děkuji. Padesát sedm vzadu. Padesát osm vepředu. Padesát devět vzadu.“

Dražba se opět pozastavila. Sál hučel napětím. Byla to ohromující částka. Penny si však uvědomovala podivný jev. Ač měla nervy napjaté k prasknutí, s každým navýšením ceny jí obrazy připadaly krásnější.

Najednou cítila s naprostou jistotou, že tyto dva skvostné oleje stojí za každou penci a mnohem víc.

Podívala se na Ryana. Pouze tiše řekl: „Tvoje volba.“

Penny zvedla kartu.

V bouři potlesku zaslechla, jak dražitel volá: „Mám tu šedesát tisíc od dámy po mé pravici. Dá někdo víc?“

Blondýna prudce zvedla ruku s kartou.

„Šedesát jedna v přední řadě,“ řekl dražitel a tázavě pohlédl na Penny. „Proti vám, madam.“

Penny se příliš třásla ruka, než aby ji zdvihla, takže jen přikývla.

„Děkuji, madam. Mám tu šedesát dva tisíc liber po mé pravici. Někdo víc?“

Tentokrát se blondýna nepohnula, zůstala sedět se svěšenými rameny.

Penny se nedokázala neohlédnout na Asiata vzadu. Zachytil její pohled, usmál se a zavrtěl hlavou na znamení, že už nebude přihazovat.

V sále panovalo naprosté ticho, zatímco licitátor opakoval poslední nabídku, ruku s kladívkem ve vzduchu.

Když kladívko dopadlo na pult, ozval se potlesk a vzrušený hovor. Penny se svezla Ryanovi na rameno.

„Prosím tě, odpusť mi,“ zašeptala mu do ucha.

„Jsem na tebe pyšný. Mám tě tak rád, Penny. Byla jsi báječná!“

„Ach, Ryane!“

Objal ji silnými pažemi a pevně k sobě přitiskl. „Máš toho na seznamu ještě hodně?“ zeptal se.

„Ne, proč?“

„Protože se nemůžu dočkat, až tě budu mít doma – a v posteli.“

Po každém jejich milování byl Ryan velice něžný, říkal jí, jak je úžasná a žádoucí, takže se cítila jako ta nejkrásnější žena na světě. Té noci v hotelovém pokoji ji sice držel v náručí a líbal, ale byl neobvykle tichý.

Konečně promluvil.

„Přišel čas, abys splnila druhou část svého slibu, miláčku.“

„Co myslíš?“ zeptala se ospale.

„Měla bys jít na tu kontrolní prohlídku, Penny.“

„Ale mně je dobře! Nepotřebuju chodit po doktorech!“

„Měla jsi chodit na prohlídku každých pár měsíců,“ připomněl jí a hladil ji po vlasech. „Nemůžeš utíkat před skutečností.“

„Já před ničím neutíkám,“ vybuchla.

Ryan se usmál. „Jsi dokonalá žena, skoro. Máš snad jedinou chybu… utíkáš před některými věcmi. Co kdybychom to udělali příští týden?“

„Nemůžeš jen tak vtrhnout do ordinace,“ namítla. „Musíš se objednat a neurolog má obsazeno na měsíce dopředu.“

„Doktor Brent-Jones tě přijme ihned,“ odpověděl Ryan. „Má o tebe velkou starost. Ujišťuju tě, že nebudeš muset čekat. Zavolám mu a objednám tě, jen co se vrátíme do Northcote. Jestli budeš chtít, můžeme jet do Exeteru spolu. A zůstat pár dní v Devonu, udělat si dovolenou.“

„Ty chceš jet se mnou?“ zeptala se podezřívavě a zvedla rozcuchanou hlavu, aby mu viděla do očí.

„Ano. Tentokrát žádné vyjednávání, holčičko.“ Vzdychla a klesla mu opět do náručí.

„Snad to Ariadně pár dnů zvládne beze mě, když si přibere Taru na celý den.“

„Pokud jde o mě, mohla bys ten krám úplně zavřít,“ zavrčel a připomněl tak své někdejší panovačné chování. „Mluvíme přece o tvém zdraví, Penny!“

„Tak dobře,“ souhlasila s povzdechem, „jestli mě pak přestaneš sekýrovat.“

„Fajn, zavolám Brent-Jonesovi hned v pondělí ráno.“ Ryan ji jemně políbil na krk. „Doufám, že jsem tě moc neunavil. Noc je ještě dlouhá, moje milovaná!“

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

Na západě sněžilo ještě hustěji. Do Devonu dorazili k polednímu, cestou jim zimní sluce občas ozářilo vysoké závěje sněhu při stranách silnice. Po tání ani stopy. Obrovité temné mraky od moře věstily další příval sněhu.

Jízda byla krásná i přes rozbředlé silnice. Kvůli obtížným podmínkám zvolil Ryan luxusní velký džíp a místo po rušných dálnicích jeli po klidnějších vedlejších silnicích.

Penny se uvelebila na širokém koženém sedadle a těšila se z cesty. Hřála ji Ryanova uvolněná přítomnost, obdivovala zasněženou krajinu hrabství Surrey, Hampshiru a Wiltshiru, jimiž projížděli. Studený svět míjel kolem nich a Penny se cítila v bezpečí ve velkém voze s Ryanem za volantem.

Ryanův návrh, aby se v Devonu zdrželi pár dní, se ukázal nutností – Brent-Jones nařídil na dnešek magnetickou rezonanci hlavy a prohlídku až na druhý den, aby mohl vyhodnotit výsledky. Netěšila se ani na jedno.

Vybrali si příjemný venkovský hotýlek kousek od Exeteru. Vybalili, chvilku si odpočinuli a pak sešli do restaurace na oběd. Byla to půvabná místnost s trámovým stropem i stěnami a planoucím ohněm ve velkém krbu. Na zdech visely staré rybářské pruty, sítě a další rybářské příslušenství.

Číšník jim přinesl jídlo a vtom se ozval Ryanův mobil. Ryan mluvil jen krátce.

„Volali mi z realitní kanceláře v Tunbridge Wells. Majitelé Northcote přijali moji nabídku.“

„Ryane! Takže je tvůj!“ zajásala a cítila, jak v ní stoupá vlna vzrušení.

„Bude můj, až se rozloučím s pořádnou hromadou peněz.“ Zadíval se jí do očí. „Rozhodl jsem se už dávno, Penny. Vybudujeme z něj krásný domov plný života.“

Číšník jim přinesl grilovaného pstruha. Hovořili o Northcote a nádherných věcech, které koupili v Yorkshiru a jež jim měli příští týden dovézt. Penny se už nemohla dočkat, až její poklady přivezou.

„Měl bys najmout zahradníka na plný úvazek,“ navrhla Ryanovi. „Vzadu je už teď pěkná užitková zahrada. A s malým skleníkem bychom mohli mít čerstvou zeleninu po celý rok.“

„Máš pravdu, to bychom mohli,“ usmál se.

Na magnetickou rezonanci měla jít až ve tři, takže měli čas se v klidu najíst. Penny se ani na okamžik neobávala, že je s ní něco v nepořádku, ale děsila se návratu do nemocnice. Něco z napětí v ní se muselo odrážet v její tváři, protože Ryan se dotkl její ruky.

„Jsi z dnešního odpoledne nervózní?“

„Kvůli prohlídce ne, ale nechci znovu vkročit do téhle nemocnice. Mám na to…“ zarazila se.

„Příliš bolestné vzpomínky?“ doplnil.

„Ano. A magnetická rezonance je nepříjemná. Strašně hlučná a klaustrofobní.“

Ryan ji něžně políbil na tvář. „Budu odpoledne s tebou. A vůbec slibuju, že už nikdy nepůjdeš do nemocnice sama.“ Pstruh byl výtečný, ale Penny ztratila chuť. Vrátili se do pokoje, lehli si na postel a leželi si beze slova v náručí, dokud nepřišel čas jít do nemocnice.

Byla to velká viktoriánská budova s odpudivým vzhledem, připomínající klášter či vězení. Za touto ponurou fasádou se však skrývalo moderní klinické vybavení.

Penny si vše až příliš dobře vybavovala. Přistihla se, že svírá Ryanovi ruku tak pevně, že ho to muselo bolet, přestože nedal nic najevo.

Obrovský přístroj jí vždycky naháněl hrůzu a přála si, aby tam Ryan mohl být s ní. Tady se s ním však musela rozloučit. Nicméně jí pomohlo vědomí, že je hned ve vedlejší místnosti a že k němu může utéct, kdyby se jí zmocnila panika.

Ležela naprosto klidně, jak jí technik nařídil, už dobře znala postup. Přístroj ji pohltil do svého jícnu. Normálně klaustrofobií netrpěla, ale ležet v tak omezeném prostoru bylo velice nepříjemné. Zaoblený strop tunelu na ni hrozivě padal. Zavřela oči a snažila se nepohnout.

Ostré a hlasité zvuky se opakovaly a Penny se zdálo, jako by na ni dopadala velká sekyra a rvala z ní kusy masa. Nebolelo ji samozřejmě nic, ale děsivé zvuky vyvolaly minulost s příšernou jasností.

Ležela nehnutě a cítila všechnu tehdejší bolest – fyzickou bolest v hlavě a šíji i hluboký žal nad ztrátou dítěte. A jako vždy se jí vybavila noc, kdy zemřel její otec, to zoufalé, nekonečné čekání a poslední pohled na jeho tělo.

Když vyšetření skončilo, byla celá roztřesená. Snažila se chovat statečně, ale Ryan se na ni jen podíval a sevřel ji do náručí. Kdyby se mu nevymanila, vynesl by ji z nemocnice na rukou. Alespoň ji celou cestu k vozu pevně podpíral.

Odvezl ji rychle do hotelu. Mezitím se setmělo a opět začal padat sníh – velké bílé hvězdy jako z vánočního stromku. Vlastně do Vánoc nechybělo moc. Ulice Exeteru byly už svátečně osvícené a vyzdobené a panoval v nich veselý ruch.

Z auta vystoupila stále ještě s roztřesenýma nohama. „Necháme si poslat nějaké jídlo na pokoj,“ rozhodl Ryan. „Dneska jdeš brzy do postele, holčičko.“

V pokoji bylo teplo a útulno. Penny si dala horkou lázeň, jak nařídil Ryan. Ležela v bublinkové pěně a začínala se uvolňovat. Ryan si k ní přišel sednout. Přinesl jí whisky s ledem, kterou vděčně vypila. Byl hezčí než kdy jindy, ostře řezané rysy tváře vynikly, co se zhubl. Jeho někdejší plnost jako by navždy zmizela a s ní i jeho nesnesitelná arogance. Zůstala klidná sebejistota, zdůrazněná ochotou poslouchat.

„Bylo to tak hrozné, jak ses bála?“

„Hlavně to přivolalo vzpomínky.“

„Bolí tě za krkem?“

Usmála se na něho. „Jak to víš?“

Vyhrnul si rukávy černého svetru a začal jí masírovat šíji a ramena. Jeho silné a obratné prsty přinášely úlevu. „Koupil jsem ti malý dárek.“

„Už žádné šperky,“ zaprotestovala.

Ryan se zasmál. „Ne, něco mnohem přízemnějšího. Dám ti to po masáži.“

Bylo tak báječné nechat se rozmazlovat. Když napětí v ramenou povolilo, zabalil ji do osušky a dovedl do ložnice. Podal jí balíček v hedvábném papíru.

„Něco pro zahřátí.“

Penny rozbalila dárek a neubránila se úsměvu. Bylo to krásné pyžamo, světle modré poseté růžovými ovečkami. „Je kouzelné,“ políbila ho. „Moc děkuju, miláčku.“

„Oblékni si ho a do postele,“ zavelel.

Vklouzla do pyžama a vychutnávala dotyk jemného hedvábí na kůži. „Věděl jsi, že pyžamo je jedno z mých oblíbených slov? Myslím, že je čínské.“

„Vlastně je perské,“ opravil ji s vážnou tváří. „Ze dvou urdských slov pa a jama, což znamená sexy kalhoty k milování.“

„Ty toho tolik víš,“ zahihňala se.

„Zvláště o pyžamech,“ přikývl. Svlékl se, vždycky spal nahý. Penny byla přesvědčená, že částečně i proto se tak často milovali.

Dnes večer ale ležela unavená a poničená. Pochybovala, že by mohla cítit nějakou touhu.

Vklouzli do postele, Ryan ji k sobě přivinul a přitáhl si její hlavu na hruď. „Dnešek musel být pro tebe těžký,“ zašeptal a něžně ji hladil. „Proto ses sem nikdy nevrátila na kontrolu? Protože ses děsila místa, kde jsi tolik vytrpěla?“

„Částečně ano,“ přiznala. „Především jsem vždycky nesnášela nemocnice. Začalo to, když mi bylo deset a tatínek měl tu nehodu.“

„Pověz mi o tom,“ vyzval ji Ryan jemně.

Bolestně sevřela ramena. „Není toho moc k vyprávění. Jel domů z práce a kousek od našeho domu měl ošklivou bouračku. Sanitka ho odvezla do nemocnice. Oznámila nám to policie a hned jsme se s maminkou za ním rozjely. Ale nesměly jsme k němu.“

„Byl na operačním sále?“ zeptal se Ryan tiše.

Penny přikývla, znovu prožívala úzkost toho strašného večera. „Snažili se ho zachránit, ale zranění byla příliš vážná. Šest hodin jsme čekaly před jednotkou intenzivní péče. O půlnoci nám přišli říct, že zemřel. Dovolili nám, abychom se na něho podívaly. Jen na chvilku.“ V očích měla slzy. „Ani jsme si pořádně neuvědomily, že je mrtvý. Od té doby se mi v nemocnici pokaždé dělá špatně. Asi ty pachy a zvuky přivolají všechno zpátky.“

„O tomhle jsi mi nikdy nevyprávěla,“ řekl Ryan a slíbal jí horké slzy.

Zavrtěla hlavou. „Já vím. A pak vloni… encefalitida, potrat mi daly nový důvod nenávidět nemocnice. Mám s nimi spojené jen špatné asociace.“

„Chápu, miláčku. Ale teď spi. Zítra bude všechno v pořádku.“

Obrátil Penny na bok a těsně se přivinul k jejím zádům. Ležela mu v náručí, vděčná za jeho teplo. „Je to tak zvláštní být zase v Devonshiru,“ povzdechla. „Jsem moc ráda, že jsi tu se mnou.“

„Já taky.“

Ryan ji políbil vzadu na krk a zabořil se do jejích kaštanových vlasů. Bylo to nádherně erotické. Lehce se prohnula.

Ryan ji pevně objímal silnými, spolehlivými pažemi. Jednou rukou jí vklouzl pod kabátek, laskal jí ňadra a probouzel citlivé bradavky k životu. Druhou rukou vklouzl do pyžamových kalhot, hladil jí břicho a vjel do kudrn v jejím klíně.

„No tak, pane Wolfe, co to děláte?“ zamumlala.

„Testuju tvoje pyžamo,“ zašeptal horce.

Tiše se zasmála. Byla tak uvolněná a šťastná, že se jen soustředila na potěšení, které jí dával. Za okamžik už sténala v extázi, když jí jednou rukou sevřel oba prsy a druhou přejížděl po vlhké hladkosti klína.

„Miluju tě,“ zašeptal a prsty zajel do ní, až nahlas vykřikla. „Jsi ta nejkrásnější žena na světě a já po tobě budu toužit do posledního dne.“

Jejím unaveným tělem se rozlévaly horké vlny, ohromující svou intenzitou, dokud ta nejsilnější z nich ji zcela nepohltila a nevěděla, jestli chce přestat, nebo pokračovat donekonečna.

Sáhla za sebe a našla jeho vzrušení.

„Chci tě,“ zašeptala.

„Počkej.“ Stáhl jí pyžamové kalhoty ke kolenům a pak ji vzal znovu do náručí. Pokryl její tvář a hrdlo polibky, zatímco ji naplnil a dal jí zapomenout na všechen strach a bolest.

Miloval se s ní s neskonalou něhou, dokud je vyvrcholení nesemklo v tom nejtěsnějším objetí.

Pak se Penny propadla do spánku jako do hlubin temného moře.

Tentokrát v nemocnici zamířili na neurologické oddělení.

Doktor Ellis Brent-Jones byl ve svém oboru kapacita.

Nechybělo mu mnoho do sedmdesátky, ale byl zřejmě ve formě, opálený, bílé vlasy a vousy nakrátko ostříhané. Jeho pronikavé modré oči zazářily, když spatřil Penny vcházet do ordinace.

„Slečna Watkinsová!“ zašveholil. „Nezdárné dítě se vrací.“ Po svém útěku od Ryana začala používat jméno svého nevlastního otce místo rodného jména Wellcomeová. Neviděla důvod, proč se vracet ke starému jménu – pro Ryana bylo pak těžší ji najít, i přes všechny své peníze a moc.

„Dobrý den, pane doktore,“ pozdravila a podala mu ruku. „Nezlobte se, že jsem vám nepřišla poděkovat za to, co jste pro mě udělal.“

„O to nejde,“ řekl přísně. „Důležité je vaše zdraví, mladá dámo, zvláště když mě váš snoubenec informoval, že jste přestala brát předepsané léky bez porady s lékařem!“ Penny se ostře podívala na Ryana při slově snoubenec, než odpověděla. „Moc se omlouvám, ale po těch pilulkách mi bylo špatně.“

„Nu co, musíme být vděční, že jste se přece jen rozhodla přijít. Mám tu výsledky magnetické rezonance. Chci provést ještě několik jednoduchých vyšetření a pak si promluvíme.“

Následující tři čtvrti hodiny nebyly pro Penny zrovna příjemné, jelikož ji lékař všelijak píchal, dloubal a proťukával gumovým kladívkem, aby zjistil, jak předpokládala, že její neurologické reakce jsou v pořádku.

K velké úlevě Penny čekal Ryan během tohoto nedůstojného vyšetření venku. Doktor jí ještě položil řadu otázek a odpovědi zapisoval drobným písmem do jejích záznamů.

Konečně spokojeně odložil pero a pozval Ryana opět do ordinace. Ten se posadil vedle Penny a vzal ji za ruku. Brent-Jones se na oba pozorně zadíval.

„Výsledky magnetické rezonance jsou velice příznivé. Zdá se, že poškození v důsledku encefalitidy je minimální.“

Ryan jí pevně stiskl prsty. Lékař pokračoval. „Po zápalu mozku je největším nebezpečím případná dočasná epilepsie. Symptomy se značně liší, ale mohou být velice nepříjemné, dokonce nebezpečné. Proto jsem předepsal ten lék. Nesmírně jste riskovala, když jste jej přestala brát. Co kdybyste ztratila vědomí při řízení auta? Co kdybyste zranila sebe nebo spolucestující či nevinné lidi v jiném voze?“

„Máte pravdu,“ přiznala Penny tiše, „byla jsem blázen.“

„Dobrá zpráva je, že něčemu takovému nic nenasvědčuje. Zdá se, že jste měla velké štěstí. Byl bych raději, kdybyste pro jistotu brala ten lék ještě rok, ale vzhledem k tomu, že vedlejší účinky, které jste popsala, byly tak zlé, doporučím vám alternativní postup. Také chci, abyste každé čtyři měsíce šla na řádnou neurologickou prohlídku. V Tunbridge Wells jsou skvělí odborníci a já vám jich doporučím víc, takže si můžete vybrat.“

Načmáral pár jmen a čísel na papír. Ryan jí stiskl ruku a krátce se na ni usmál. V jeho krásných očích se zračila úleva.

„Pokud jde o tu druhou věc, myslím o ztrátu dítěte,“ pokračoval lékař, „nemusíte si dělat starosti. Reprodukční systém nebyl nijak poškozen a z toho, co jste mi řekla, se zdá, že v tomto ohledu je všechno v pořádku. Můžete se snažit o další dítě, kdykoli budete chtít.“

„Děkuju,“ špitla Penny, červená po kořínky vlasů. Brent-Jones ještě krátce pohovořil o alternativních metodách léčby a dal Penny k přečtení tlustou složku materiálů. Pak se s ní rozloučil vřeleji, než ji přivítal, očividně měl z výsledků vyšetření také radost.

Poděkovali a rozloučili se poblíž recepce. Po odchodu lékaře zavolala na Penny sekretářka.

„Slečna Watkinsová? Mám tu pro vás vzkaz z vrátnice – nechala jste si tu nějaké věci, když jste vloni odtud odcházela. Zůstaly tady v úschově, můžete si je vyzvednout.“

„Díky. Co to může být?“

Sekretářka vysvětlila, jak se dostanou do úschovny. Procházeli chodbami na způsob kláštera, jejichž okna vedla do zahrady, teď plné špinavého sněhu a nepříliš vábné.

„Nedovedeš si představit, jak se mi ulevilo,“ svěřil se Ryan a objal ji tak pevně, že jí div nevyrazil dech. „Co ti prováděl, když jsem čekal venku?“

„Jestli si přeješ, předvedu ti to, až se vrátíme do hotelu,“ řekla významně. „Potřeboval k tomu věcičku se špičatým hrotem na jednom konci a na druhém s gumovým kladívkem!“

„Trošku ujeté na můj vkus,“ zakřenil se Ryan. „Hlavní je, že je s výsledky spokojený. Měla sis nechat změnit křestní jméno, holčičko, co takhle Štěstěna?“

V úschovné si od nich zřízenec vzal lístek, který jim dala sekretářka, a odešel do skladu. Vrátil se s průhlednou plastovou taškou, obsahující několik kusů oblečení, knihu, červený mobil a jakousi obálku.

Přes obal zahlédla, že místo adresy tu stojí jen dvě slova: Ryan Wolfe.

Chvíli na ně nechápavě hleděla.

„Ryane, to je ten dopis, který jsem ti napsala.“

„Dopis?“ opakoval.

„Říkala jsem ti přece, že jsem ti napsala, když mě propustili. Psala jsem o tom, co se stalo.“

„Proč je ještě tady?“

Nechápavě na dopis zírala. „Byla jsem tak zmatená, mozek mi pořádně nefungoval. Měla jsem halucinace. Musela jsem si myslet, že jsem ho poslala. Nebo jsem chtěla doplnit adresu, až přijedu domů, ale zřejmě jsem ho tady nechala. Byl tady celou tu dobu, proto jsem ho nikdy neodeslala.“

Díval se na ni zvláštním pohledem. „Můžu si ho teď přečíst?“ zeptal se tiše.

„Nevím!“ Pevně tašku svírala. „Rozhodně ne tady a teď!“

„Dobře.“ S náznakem někdejšího pánovitého chování ji vzal za paži. „Půjdeme.“

Nasedli do vozu a Penny stále tiskla plastovou tašku k prsům.

„Kam chceš jet?“ zeptal se Ryan.

Zavřela oči. „Kam chceš, je mi to jedno.“

„Projedeme se a pak se rozhlédneme, kde bychom se mohli naobědvat.“

Na silnicích za Exeterem byl stále ještě rozbředlý sníh. Vysoká vrstva sněhu vyrovnala nerovnosti devonské krajiny, takže všechno vypadalo až neskutečně. Ryan jel opatrně, soustředil se na jízdu. Penny se dívala z okna a sotva poznávala krajinu, která jí měla být dobře známá. Vždyť tady poblíž vyrostla.

Nález balíčku s dopisem, který téměř před rokem napsala a nikdy neodeslala, jí změnil náladu. City, které si ani nechtěla připustit, se draly nebezpečně na povrch.

Pak si uvědomila, že se ocitli v Dartmooru v části, kterou poznávala. Tato divoká krajina pro ni měla zvláštní význam. Tady se kdysi procházela s Tomem, když si ji vyhlédl. V těchto chmurných žulových kopcích ji začal svádět.

Bylo to dlouho před tím, než se dozvěděla, že tohle všechno dělal už dřív, s jinými chytrými a hezkými studentkami – citoval stejné verše, vytáhl z ruksaku stejnou láhev šampaňského a dal dívce najevo, jak je výjimečná…

Toto vždy ponuře působící místo teď bylo zaváté sněhem. Jen skaliska vypínající se nad slatinami tvořila kontrast s bílou plochou.

Penny pohlédla na Ryana. Přemítala, proč ji sem zavezl, jestli ví, s jakými vzpomínkami je toto místo pro ni spojené. Zachytil její pohled a lehce se usmál.

„Vidíš, přece jen poslouchám, když mi něco říkáš.“

„Já jsem ti o tomhle místě vyprávěla?“

„Řekla jsi mi, že tady jste se s Tomem procházeli a tady se z vás stali milenci.“

„Ty si to pamatuješ,“ podivila se. „Ze všeho, co jsem ti říkala, si pamatuješ zrovna tohle.“

„Ve skutečnosti si pamatuju každé slovo, které jsi mi kdy řekla, i když mi zřejmě nevěříš.“

„Proč jsi mě sem zavezl?“ Zachvěla se, přestože ve voze bylo teplo.

„Chtěl jsem to tu vidět.“

„Chtěl jsi, abych se postavila stínům z minulosti!“ obvinila ho.

Ryanových šedých očích se zablesklo. „Zatím sis vedla výborně. Dnes už jsi se setkala se dvěma stíny.“

„Někdy tě nenávidím!“ Pak se její pohled stočil k divokým kopcům a temným mračnům, která se nad nimi hrozivě stahovala. „Tehdy bylo léto,“ řekla tiše. „Vypadalo to tu úplně jinak. Nebe bylo modré a všude kvetly květiny. Bylo to divoké a krásné.“

Ryan zaparkoval vůz při okraji silnice a nechal běžet motor, aby jim bylo teplo. „Proč jste si vybrali právě tohle místo?“

„Byl to Tomův nápad. Měl rád takováhle romantická místa.“ Důraz na slově romantická zněl hořce. Tom volil taková místa, protože v ženách vzbuzovala tu správnou náladu, ne že by byl milovník přírody. „Byl na univerzitě předsedou turistického klubu. Když nenašel vhodnou dívku na přednáškách, měl naději najít ji v klubu.“

„Vhodnou dívku?“

„Obvykle měl každý rok novou,“ řekla nevzrušeně. „Občas vydržely déle.“

„Udivuje mě, že se mu podařilo svést jich tolik. Není nijak hezký nebo působivý.“

Penny na něho překvapeně pohlédla. „Tys ho viděl?“

„Setkal jsem se s ním.“

„Jak jsi to dokázal?“

Ryan pokrčil rameny. „Nebylo to těžké. Malí muži s velkým egem se dají snadno manipulovat. Řekl jsem mu, že obdivuju jeho knihy, a on velice stál o setkání.“

„Dovedeš být lstivý, až jde z tebe strach,“ vydechla. „Tak v čem bylo jeho tajemství?“

„Žádné velké tajemství, miláčku,“ zavrtěla hlavou. „Prostě si vybíral ty nejnevinnější a nejdůvěřivější dívky a říkal jim ty správné věci.“

„Byla jsi panna?“ zeptal se Ryan a pohladil ji po vlasech. „V každém slova smyslu. Mentálně i fyzicky. Naivní dívenka toužící po otcovské autoritě. Byla jsem snadná kořist a přesně to, co měl Tom rád.“

„Určitě nepoznal nikoho tak výjimečného, jako jsi byla ty,“ řekl Ryan jemně.

„To mi samozřejmě říkal,“ přisvědčila suše. „Odtud jsme šli na tamhle tu horu. Nahoře jsem měla pocit, že jsem na vrcholu světa. Jako bych byla součástí oblohy. Tom otevřel batoh a vyndal láhev sektu a deku. Recitoval mi Shakespearovy sonety. Jak už jsem říkala, banální, ale působivé.“

„Milovala jsi ho?“

„Samozřejmě jsem si to myslela.“

„A myslela sis, že on miluje tebe?“

„Ano. Aspoň zpočátku. Později jsem už věděla, že mě nemůže mít rád.“

„Proč?“

„Kvůli tomu, jak se miloval. Byl posedlý tím, aby dostal, co chce. Víš, jak někteří lidé jedí, hrábnou do jídla a nacpou si je do pusy? Takový byl. Nevěděla jsem toho o sexu moc, ale věděla jsem, že takhle to nemá být. Věděla jsem, že bych se neměla pokaždé cítit… znásilněná.“

„Moje ubohá holčičko,“ zašeptal. „Je mi to hrozně líto.“

„To nemusí. Tys mi ukázal, jak úžasný může být sex. Naučil jsi mě milovat a být milována. Vždycky jsi mi dával najevo, že jsem ta nejkrásnější žena na světě. Tom mě chtěl ponížit. Ze všeho nejvíc si přál ovládat. Chtěl, abych věděla, že jsem v jeho moci – ve všech směrech. Byl mým učitelem a dal mi najevo, že neudělám zkoušky, jestliže nebude po jeho. Byla jsem v pasti.“

„Zkusila jsi někomu říct, co se děje?“ zeptal se Ryan. „Byla jsem příliš pod Tomovým kouzlem. Musíš pochopit, že jsem byla strašně naivní, plachá studentka prvního ročníku, a on profesor, autor učebnic, mnohem starší než já – měl v rukou všechny karty. I když se choval hrozně, stále jsem si opakovala, že je génius, že se v něm musím mýlit. Takže jsem nikomu nic neřekla, ani mamince. Jen jsem byla stále nešťastnější.“

„Udělala jsi zkoušky?“

„S vyznamenáním,“ ušklíbla se Penny. „Jako nejlepší v ročníku. Potíž je v tom, že jsem věděla, že si ty skvělé známky nezasloužím. Nic jsem nedělala, nemohla jsem. Byla jsem příliš nešťastná, nedokázala jsem otevřít knihu. Ty známky byly odměnou za to, že jsem byla v Tomově posteli. Moje kolegyně to věděly a říkaly mi nepříjemné věci. Zlobilo je, že mám lepší výsledky než ty, které vážně pracovaly.“

„O Tomovi se už ví,“ poznamenal Ryan. „Zničil mnoha studentkám kariéru a v některých případech i život.“

„Jistě, v profesorském sboru se to ví, ale nikdo s tím nic neudělá. Je příliš vážený.“

„To se může jednoho dne změnit,“ namítl tiše Ryan. „Pochybuju. Slavní profesoři, kteří publikují módní knihy, jsou prakticky neprůstřelní.“

„Asi ano. Co se stalo ve druhém ročníku?“

„Když se ohlédnu, zřejmě jsem se nervově zhroutila. Už toho na mě bylo moc. Zachránil mě můj otčím Aubrey. Odvezl mě, stejně jsem se už nemohla učit. Zkoušky bych nedokázala složit, pořád jsem jen plakala.“ Otřásla se při té vzpomínce. „A tak jsem odjela do Londýna a našla si práci.“

„A setkala se se mnou.“

„A setkala se s tebou. Nebyla jsem v Londýně ani rok, když jsem tě poznala.“

Ryan se na ni vědoucně díval. „Někdo by mohl říct z louže pod okap.“

Usmála se na něho.

„Ano, někdo by to mohl říct.“ Sáhla pro plastovou tašku a vytáhla obálku. „Ryane, nevím, co jsem v tom dopise psala. Tys ho nedostal a já jsem si myslela, že tvé mlčení znamená, že jsi mi neodpustil. Byla jsem tak raněná, že jsem se ukryla, kdyby sis to přece jen rozmyslel. Snad ti obsah dopisu vysvětlí, jak jsem se cítila.“

Ryan si od ní dopis vzal. „Ani nevíš, jak moc pro mě znamená, že jsi mi tehdy napsala.“

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

Ryan četl dopis a Penny se zatím dívala z okna na zasněženou krajinu. Nevěděla, co v něm je, pamatovala si jen, že mu chtěla říct, jak moc pro ni Ryan znamená. Dočetl a obrátil se k ní. „Na co myslíš?“

„Jen jsem si procházela svůj život. Setkání s Tomem a těch osmnáct zoufalých měsíců s ním. Jak jsem utekla do Londýna a den, kdy jsem poznala tebe a hned věděla, jak pro mě budeš důležitý.“

„Taky se na ten den pamatuju,“ řekl jemně.

„Tvůj kouzelný svět mi byl tak vzdálený. Vzpomínám na naše první milování. Dovedeš si představit, jaké to bylo zjevení pro ženu, která netušila, že fyzická láska může být tak úžasná?“

„Ani já jsem nevěděl, jaké to je takhle milovat.“

„Živě si vybavuju Miláno, a jak se po našem návratu začalo všechno rozpadat. Jak jsem zpanikařila, když jsem otěhotněla. Jak strašně jsem se cítila na útěku do Exeteru, jak slabá a opuštěná po propuštění z nemocnice. A pak ses jednoho chladného rána objevil. Trvalo mi týdny, než jsem si uvědomila, že mi dáváš novou šanci ke štěstí.“

„A myslíš, že teď máme spolu naději?“

„Ano,“ řekla tiše. „Poslední týdny jsem šťastnější, než si zasloužím. Trvalo mi hodně dlouho pochopit, kdo jsi.“ Usmál se na ni. „A kdo jsem?“

„Lucinda mi jednou řekla, že jsi kouzelník. Ale ty jsi mnohem víc. Jsi muž, který mě miluje. A já miluju tebe. Odpusť mi mou pošetilost, a jak jsem ti ublížila.“

„Penny, ty mi odpusť, že jsem tě tak nutil, abys mě milovala. I tys mi dala druhou šanci.“

Cítila dojetí, ale raději se zeptala: „Co je v tom dopisu?“

Podal jí list. „Přečti si ho a posud sama.“

Penny poznala své písmo, místy roztřesené a neurovnané.

Můj nejdražší Ryane, píšu ti z nemocnice v Exeteru. Když jsem od tebe utekla, byla jsem už velice nemocná, měla jsem encefalitidu. Několik dní jsem byla v kómatu a pak mi řekli, že jsem přišla o naše dítě.

Je mi to strašně líto. Vím, jak jsi byl šťastný, že budeme mít dítě, a já je ve skutečnosti někde uvnitř také chtěla.

Jsem zoufalá. Jsem jako strom, který zbavili listí. Připadám si jako někdo, kdo žil v nebi a pak si nevysvětlitelně zvolil pád do pekel. Už nevím, proč jsem se takhle chovala.

Vím jen, že tě miluju a že jsem ti strašlivě ublížila. Zasloužím si bolest a trest za svou sobeckost.

Nevím, jestli mi můžeš odpustit. Pochopím, když nebudeš moct. Ztratila jsem velkou životní lásku svou vlastní vinou.

Zítra mě pustí z nemocnice. Zůstanu u přítelkyně Amandy Johnově, adresa je na začátku dopisu.

Prosím přijď za mnou, moje lásko! Nevadí mi, jestli budeš zuřit, zasloužím si to. Ale přijď, nevím, jestli zvládnu všechnu tu bolest bez tebe.

Tolik tě miluju!

Tvoje Penny

Jako by četla poslední kapitolu příběhu ženy, jejíž pýcha byla někdy silnější než láska, ale která nakonec pochopila, že je láska silnější. Oči se jí zalily slzami.

„Teď si vzpomínám, jak jsem se nenáviděla za tu hloupou pýchu.“

„Oba jsme potřebovali čas.“

„Kdybych ten dopis poslala, přijel bys?“ zašeptala. „Samozřejmě! Víš, že bych přijel. Ale možná jsme oba potřebovali ten rok od sebe, abychom pochopili, co jsme ztratili. Musel jsem se naučit ti naslouchat, dát ti prostor. Nenaléhat, abys dělala věci podle mého.“

„A já musela pochopit, že někdy víš, co je pro mě nejlepší, že mi rozumíš líp než já sobě,“ usmála se skrz slzy. „A hlavně jsme museli pochopit, jak moc se milujeme.“ Penny se mu vrhla do náručí. „Už nikdy tě neopustím, můj nejdražší, nikdy, nikdy!“

„A já tě už nikdy neztratím,“ řekl zastřeným hlasem. „Udělám všechno, abych ti ukázal, jak tě miluju, jak tě zbožňuju!“

Věci zakoupené v Yorkshiru dorazily následující týden. Pro Penny to byl hektický den, připravovala zároveň vánoční party v Northcote. Měla se konat ve velké jídelně při svíčkách a Penny se rozhodla, že tentokrát v nové úžasné kuchyni připraví večeři sama.

Takže když ji Ryan našel v jídelně, stála na židli, do jednoho mobilu dávala pokyny řezníkovi, do druhého Ariadně, ukazovala řemeslníkovi, kam zavěsit obrazy, a ostřížím zrakem sledovala stěhováky, nesoucí drahocenný nábytek.

„Přechod k bohyni domácího krbu je dokonán,“ ušklíbla se.

Podal jí noviny a ukázal na článek nadepsaný Univerzitní profesor rezignuje.

Přečetla si stručnou zprávu a pomalu slezla ze židle. „Stojí tu, že Tom se vzdal svého místa.“

Ryan přikývl. „Vyhodili ho. Místo něj přijali jednu Američanku. Myslím, že ho nikdo nebude postrádat.“

„Měl jsi s tím něco společného?“

„Myslím, že nikdo nemá právo zničit tolik štěstí a zůstat bez trestu. Já jsem se jen postaral, aby správní lidé promluvili. Nic víc.“

Objala ho kolem krku a políbila. „Díky, můj rytíři! Ale trochu ho lituju.“

„To nemusíš. Nebude už mladým ženám ničit život.“ Rozhlédl se po jídelně. „Ty oleje jsou nádherné. Je to tu úžasné.“

„Jen počkej na Hod boží. To teprve uvidíš!“

Ani jako bohyně by nedokázala vykouzlit lepší počasí. Na Hod boží napadl čerstvý sníh a svět byl bílý, čistý, svatý.

Když se k večeru začali sjíždět hosté, sníh ustal a z jasného nebe zářily hvězdy na zimní pohádkovou zem.

Velký dům se změnil. Nezkrásnily ho jen nové poklady, ale něco méně zřetelného: stal se domovem.

Stůl zdobily květiny a svíčky. Uprostřed se vyjímal obrovský stříbrný tác s ovocem, květinami a břečťanem kolem nádherného trsu lilií.

Po stříbrných svícnech se pnul břečťan a cesmína a u každého talíře ležela malá kytička vonné levandule, tymiánu a rozmarýnu. Pod stromkem se vršily dárky pro každého hosta.

U stolu bylo plno – čtyřiadvacet hostů, někteří slavní, jiní ne. Vedle Penny seděla Lucinda Strongová. Měkké světlo vyhladilo stopy stáří, její tvář vypadala věčná a krásná.

„Ještě si myslíš, že láska lidi stravuje?“ zeptala se.

Penny zavrtěla hlavou.

„Ne, pravá láska duši naplňuje.“

Lucinda se usmála. „A už víš, kdo jsi?“

Penny chvíli mlčela. „Ne, ale vím něco mnohem důležitějšího. Nevím, kdo jsem. Přestala jsem předstírat, že to vím, a učím se stát se sama sebou.“

Lucinda pohladila Penny po ruce. „Jsem tak ráda, že jste s Ryanem šťastní. To z vás tady vychází světlo.“

„Nemůžu bez něho žít,“ řekla Penny prostě.

„A on bez tebe. Nejdůležitější věci bývají někdy ty těžko dosažitelné.“

Penny políbila Lucindu na měkkou tvář a zaběhla se podívat do kuchyně. Krocan byl už z trouby venku a odpočíval povinných dvacet minut, než bude rozporcován a podáván. Vypadal dokonale. Tara ho teď zdobila zeleninou.

„Myslím, že už ho můžeme podávat. Doufám, že chutná tak dobře, jak vypadá.“

Zezadu ji objaly pevné paže. „Všechno, co děláš, chutná výtečně,“ zašeptal jí Ryan do ucha.

Zavřela oči a opřela se mu o širokou hruď. „Máš být v jídelně a bavit naše hosty.“

„Neboj, baví se skvěle. Chtěl jsem ti jen poděkovat za nádherný večer. Tolik jsi na tom pracovala!“

Obrátila se a políbila ho. „Vždyť ty taky!“

„A v tom to je – oba se snažíme, aby náš život byl krásný.“

„Řekneš jim to dnes večer?“

„Jestli myslíš.“

„Je to dobrá chvíle.“

„Dobře. Povím jim to teď.“

Usmáli se na sebe, nebylo třeba slov.

„Co bude s krocanem?“ zeptala se Tara, rozpačitá z ticha. Penny se vymanila Ryanovi z náručí.

„Doneseme ho na stůl.“

Hosté je uvítali potleskem a se smíchem sledovali, jak Ryan divadelně brousí porcovací nůž. Ryan pak zvedl ruku.

„Chtěli bychom vám s Penny poděkovat, že jste tu dnes s námi, a popřát vám všem veselé Vánoce.“ Pak vztáhl ruku k Penny. Ta vstala a ruku přijala.

„Chceme vám s Penny říct ještě něco. Je to oznámení.“

Usmál se. „Radši jim to pověz ty, Penny. Nemuseli by mi věřit, že mám takové štěstí.“

„Štěstí mám já,“ řekla Penny tiše, ale jasně. „Ten nejúžasnější muž na světě mě požádal, abych se stala jeho ženou. V novém roce se s Ryanem vezmeme.“

Na okamžik se rozhostilo ticho. Pak se ozval potlesk, všichni hosté vstali a přišli je obejmout.

„Dali jste mi ten nejkrásnější dárek,“ řekla Lucinda se slzami v očích. „Bůh vám žehnej.“

Vzali se v Northcote na jaře. Přestože byl dům velký, zdál se pro tolik hostů malý.

Obřad byl prostý, a přece se všichni shodli, že to byla nejkrásnější svatba, jakou kdy zažili.

Ryan a Penny byli oddáni pod větví rozkvetlé mandloně. Vyměnili si prsteny a slib a kněz je prohlásil za manžele.

Po sněhu už dávno nebylo památky, zelené louky rozkvetly divokými květinami. Hosté, z nichž mnozí přijeli až ze zahraničí, tančili a oslavovali nebo se procházeli po domě a obdivovali jeho nadčasovou krásu.

Ženich a nevěsta spolu tančili a nespouštěli ze sebe oči, až se hosté začali hlasitě domáhat jejich pozornosti.

Pozdě odpoledne ale vyklouzli ze společnosti a vyběhli

nahoru do ložnice. Ryan zavedl Penny k oknu jako tehdy poprvé. Tentokrát místo měsíčního světla a sněhu zdobilo krajinu slunce a květiny a mohutné staré stromy nesly koruny zeleného listí. Všechno však bylo nadpozemsky krásné jako té noci, kdy se snažila od něho odejít, ale nedokázala to.

„Vzpomínáš, jak jsi mi jednou řekla, že mě to tu přestane bavit?“ zeptal se. „Řekl jsem ti, že je brzy, abys to pochopila. Ale teď chápeš.“

„Ano, vím, že jsi koupil dům pro mě a naše děti, pro náš společný život.“

„Mám tě tak rád, Penny. Ušli jsme dlouhou a bolestnou cestu, než jsme dorazili sem. Ale teď vím, že to stálo za to a bez rozmýšlení bych to zopakoval.“

„Já zrovna tak,“ zašeptala ústy u jeho rtů.

A pak se ztratili v polibku. Z rozkvetlé zahrady k nim doléhala hudba a v radostné melodii se neobjevil náznak, že někdy skončí.

JARO Y PAŘÍŽI

Helen Brooksová

PRVNÍ KAPITOLA

„A jakpak se má dnes ráno moje roztomilá Holly? Užila sis přes víkend, miláčku? Rozhodně vypadáš jako holčička, která si umí pěkně užívat, že je to tak?“

Holly zvedla zrak a bez jediné reakce pohlédla ke dveřím, odkud na ni chlípně hleděla odulá tvář Jeffa Robertse.

„Dobré ráno, pane Robertsi,“ pronesla odmítavě. A pak se jí žaludek stáhl děsem, protože se k ní naklonil přes stůl.

Byl tak blízko, že jí jeho ostrá voda po holení vháněla slzy do očí, ale Holly silou vůle pokračovala v práci. Doufala, že mu to konečně dojde a nechá ji být.

V podstatě existovaly tři způsoby, jak se vypořádat s problémem obtěžování v práci, uvědomila si Holly před několika týdny, kdy nastoupila do Querruel International. První – ignorovat daného člověka a dát mu ledovým chováním jasně najevo, že jeho pozornosti jsou nevítané.

Druhý – obvinit ho ze sexuálního obtěžování a hnát ho k zodpovědnosti co nejvýš.

A třetí – zachovat se podle momentálního rozpoložení a dosáhnout okamžité satisfakce tím, že mu vrazí pár facek. Holly se pokoušela už osm týdnů o racionální přístup, ale bez viditelného účinku. Oznámit jeho chování se ale také zdráhala – to by udělala jedině v případě, že by chtěla svoje místo opustit, protože Jeff Roberts byl synem obchodního ředitele a zřítelnicí jeho oka.

Třetí možnost by pro ni zcela určitě znamenala nejen ztrátu místa, ale zároveň i možnosti získat jakoukoli pozitivní referenci pro dalšího zaměstnavatele. A místo, které nyní zastávala, slibovalo takové perspektivy! A teď by se jich měla kvůli jednomu zvrhlému člověku vzdát! Ale – a toto ale bylo pro ni stále přitažlivější – takovou lekci by ten darebák zcela jistě jen tak nezapomněl.

Naklonil se přes ni a četl si zprávu, kterou právě opisovala z rukopisu na stole. „Už jsem ti několikrát zdůrazňoval, abys mi říkala Jeffe, když jsme spolu sami,“ vydechl tiše.

Z jeho oblečení, nebo dokonce možná z jeho pokožky, vždycky vzlínal podivně zatuchlý pach, ze kterého se Holly obracel žaludek. Jen taktak, že se neotřásla odporem. A navíc se v její kanceláři dalo sotva otočit! Vedle ní bylo malé okénko a u protější stěny dvě registračky. Tady vykonávala svou práci asistentky sekretářky Jeffova otce. Nebyly zde žádné jiné dveře než ty, které se otevíraly do její kanceláře. Ty měly zůstávat otevřené. Ale vzhledem ke stísněnému prostoru musely být před nimi umístěny další registratury, a když kdokoli vstoupil dovnitř, musela nejprve osoba, která zde byla, vyjít ven – to byla výhoda, které Jeff od prvního týdne začal neomaleně zneužívat.

„Margaret se z kantýny vrátí každou chvilku,“ informovala ho Holly významně.

„Opravdu?“ Nahnul se přes ni a sáhl po propisce. Při tom pohybu se mu podařilo dotknout se jejího ňadra. „Můžu si ji na chvilku půjčit?“

Holly přestala psát a přinutila se pohlédnout do jeho upocené tučné tváře. „Už jsem vám mnohokrát říkala, pane Robertsi, že si nepřeji, abyste to dělal.“

„Prosím?“ Jeho hlas nezněl ani trochu provinile. Sjel očima z jejích ňader na nohy a zpět. Pak si olízl spodní ret.

„Nepřeji si, abyste se mě dotýkal,“ vyštěkla.

„A já jsem se tě dotkl?“ Usmál se na ni a naklonil se k ní blíž, takže bohužel ucítila jeho zkažený dech v plné síle, když zamumlal: „Co kdybychom si po práci vyšli na drink? Znám místečko tak zrovna pro nás dva. Líbilo by se ti to?“

Až zamrzne peklo! „Mám jiné plány,“ odpověděla Holly suše.

„Tak třeba zítra?“ Jeho přivřené oči ji hltaly pohledem. „Když budeš hodná holčička, koupím ti taky večeři. Už nemůžu být laskavější, ne?“

Co si ten chlap o sobě vůbec myslí? Že se díky svému postavení ve firmě může chovat, jak se mu zachce? Holly už během přestávek na kávu zaslechla, že Jeff obtěžuje všechny dívky, ale většina z nich pracovala v podmínkách, kde jim bezpečí zajišťoval fakt, že nepracovaly v kancelářích samy.

Podívala se mu zpříma do očí. „Nepůjdu s vámi na drink ani zítra ani kterýkoli jiný den, pane Robertsi,“ řekla ledově.

Jeho výraz se změnil. „Mohl bych ti tady být prospěšný, Holly, když na mě budeš hodná,“ řekl velice tiše, „ale může se stát i opak. Víš, co tím chci říct?“

„Rozumím vám dokonale,“ odsekla.

„A?“

„A moje odpověď je ne. A teď potřebuji dopsat tu zprávu.“

Jeff na ni chvíli hleděl, a pak se napřímil. Holly měla za to, že konečně odejde, a vrátila se očima ke své práci. A pak náhle, v jedné šokující vteřině, se jí kolem ramen sevřely dvě masité ruce, přitiskly ji k opěradlu, a pak bleskově sklouzly po její hrudi a hrubě sevřely její ňadra. Pak ji Jeff prudce pustil a obrátil se k odchodu.

Nemusela dlouho přemýšlet nad tím, co dělat. Jako blesk se vymrštila ze židle a vpálila mu dvě facky, jejichž ozvěna jí doznívala v uších jako andělské zvonky.

Zcela určitě neočekával takovou reakci. Zavrávoral několik kroků zpět a těžce narazil do registratury u dveří.

Odrazil se s takovým výbuchem vulgarismů, že Holly zatajila dech. Věděla, že po ní znovu půjde. Její modré oči teď nenávistně plály a celé tělo měla napjaté v předtuše útoku.

„Co se to tady kčertu děje?“

Při zvuku toho hlasu se Jeff prudce otočil a Hollyiny vylekané oči se zaostřily na vysoké tmavé postavě ve dveřích. Okamžitě věděla, kdo to je, i kdyby jí to neprozradil jeho silný francouzský přízvuk. Od ostatních děvčat ve firmě toho už slyšela tolik o úžasném majiteli Querruel International, že by ho mohla popsat od hlavy až k patě, když tohoto přitažlivého Francouze nikdy neviděla.

Jacques Querruel. Třicet dva let. Nezadaný, ale s řadou známostí, které z něj dělaly šťavnaté sousto pro společenské časopisy a bulvár. Lamač ženských srdcí, i když, a to mu přiznávali všichni, pracuje stejně tvrdě, jako si užívá. Milionář, který se vypracoval z hlubin pařížské chudinské čtvrti, aby se z něj během několika let stal veleúspěšný obchodník, jehož společnost, která vyráběla originální nábytek v Paříži, teď měla pěknou řádku poboček ve Francii, Spojených státech a Anglii.

Žil život podle svých vlastních pravidel, jak slyšela. Podle drbů, které se přemílaly ve firmě, vlastnil několik nablýskaných vozů, jak by se ostatně od úspěšného mladého muže dalo čekat, ale jeho nejoblíbenějším dopravním prostředkem, když přijel do Anglie, byl motocykl značky Harley-Davidson.

„Je to dech beroucí kousek,“ poznamenala jedna z jejích mladších kolegyň zasněně, když se s Holly před několika týdny sešla v kantýně nad kávou. „Král silnic, celý v chrómu a černé. Když tě něco takového mine na silnici, koukáš na to tak dlouho, že se sama div nenabouráš.“

„Měla bys spíš vidět pana Querruela v jeho kreacích z černé kůže,“ namítla jejich spolusedící u stolu, která zjevně nemínila marnit čas hovorem o motocyklu, když se dalo mluvit o jeho řidiči. „Když sem vejde, všechno se zastaví, to ti povídám. Neexistuje tady snad ani jedna žena, která by při pohledu na něj neslábla v kolenou. Abys tomu rozuměla, Holly, mluvíme tady o čistém dynamitu.“

A teď ho vidím před sebou, pomyslela si Holly trochu hystericky. A opravdu, Jacques Querruel vypadal jednoznačně jako nebezpečný materiál. Ale její pozornost se náhle přenesla od vysokého impozantního muže zpět k Jeffovi, který začal prudce mluvit. „Pane Querruele, je mi nesmírně líto, že jste se stal svědkem této situace. Je to neomluvitelné. Upozorňoval jsem slečnu Stantonovou na podprůměrnou kvalitu jejích pracovních výsledků a ona zareagovala velmi nepěkně. Obávám se, že jsem ztratil nervy, když mě uhodila.“

„Ty lháři!“ Holly byla šokovaná jeho obojakostí. „Jak se opovažuješ tvrdit něco takového?“

„To by stačilo,“ přerušil ji tiše, ale ostře Jacques Querruel. „Prodiskutujeme to v kanceláři pana Robertse. Oba mě tam nyní doprovodíte.“

„Tak moment!“ Holly hodila všechnu opatrnost za hlavu. Věděla, co se stane, když se do věci vloží pan Roberts senior. Bude na dlažbě dřív, než bys řekl Harley-Davidson. „On lže! Žádná práce –“

„Nevyjádřil jsem se jasně?“ Francouzský přízvuk byl teď ještě silnější. „Promluvíme si o tom v soukromí kanceláře pana Robertse, slečno Stantonová. Bylo mi řečeno, že tady ještě minimálně hodinu nebude, takže nebudeme rušeni.“

Cožpak uhodl důvod jejího výbuchu? Holly hleděla do přivřených jantarových očí, které v sobě měly teplo této prastaré fosílie. Najednou zjistila, že není schopna odvrátit zrak. Ty oči byly znepokojující. Hypnotické, ale také chladné jako oči lovce, měly v sobě něco z očí vlka nebo kočkovitých šelem.

A pak se musela vzpamatovat. Zlobila se sama na sebe za svou dětinskou představivost. Co se to se mnou děje?, ptala se sama sebe, když následovala oba muže přes Margaretinu kancelář do obrovité pracovny pana Robertse.

Měla tak zrovna čas si všimnout, že Margaret stojí u stolu s pootevřenými ústy a zmatkem ve tváři, což svědčilo o tom, že dozajista zaslechla něco z toho, co se odehrálo vedle. Ale pak se dveře kanceláře se zabouchnutím zavřely a ona osaměla s Jacquesem Querruelem a zuřícím Jeffem Robertsem.

„Opravdu, pane Querruele, není třeba, abyste se touto nešťastnou záležitostí zabýval osobně,“ pronesl se servilitou, ze které se Holly dělalo špatně od žaludku. „Máte bezesporu daleko důležitější věci na práci a..“

„Naopak, Jeffe.“ Jeho hlas byl chladný. Velmi chladný. Mávl jim směrem ke křeslům a ten autoritativní pohyb Jeffa nadobro umlčel.

Holly předpokládala, že se Francouz usadí za stolem, který ohromné místnosti dominoval, místo toho se však lehce opřel o jeho okraj a kriticky ji pozoroval.

Přinutila se ke klidu. Nechtěla si upravovat vlasy, přihlazovat sukni nebo jiným způsobem dát najevo svou nervozitu, ale bylo to těžké. Obzvlášť, když Jeff seděl sotva pár centimetrů daleko. Ale rozhodla se, že neustoupí ani o píď. Zvedla bojovně hlavu.

„Takže.“ Jacquesův zvažující pohled se přesunul od její planoucí tváře k Jeffovu mastnému obličeji. „Domnívám se, že tady máme problém, že?“

„Poradím si s tím raz dva, pane Querruele.“

„To tedy těžko!“ vpadla Holly do patolízalského proslovu svého nepřítele. „Už několikrát jsem striktně žádala pana Robertse, aby ode mě držel svoje ruce dál. Dnes překročil všechny meze. Ten muž je zvrhlý a já odmítám být vystavena jeho dalším drzostem a oplzlostem!“ Tmavé obočí se zvedlo a jemně vykrojené rty se lehce zvlnily.

„Jen nechoďte kolem horké kaše, slečno Stantonová. Řekněte mi všechno.“

On si snad myslí, že je na tom něco směšného! V Holly se vzedmul vztek, který zabarvil její oči do fialova. V tom okamžiku jí bylo úplně jedno, kdo tento muž je. Postavila se a hlasem, který se třásl vztekem, promluvila. „Děkuji, pane Querruele. Přesně to hodlám udělat. Syn vašeho obchodního ředitele je lhář a chlípník. S mojí prací není a nebylo nic v nepořádku. Nic mi nevytýkal, jen své obtěžování dnes pozvedl do netušených výšin. Proto jsem ho uhodila. A může být rád, že z toho vyvázl tak lacino.“

„Vypadá to tak,“ zamumlal skoro neslyšně.

Nebyla to ta nejvhodnější chvíle myslet na to, že má ten nejpřitažlivější hlas, jaký kdy slyšela, ale nedokázala si pomoci. V duchu si nad sebou znechuceně povzdechla.

„To všechno je nesmysl. Naprostý blábol.“ Jeff se očividně rozhodl, že byl už dlouho vyřazen z konverzace, a snažil se to napravit. V jeho hlase zazníval protest. „Skutečná pravda je ta, že slečna Stantonová zdaleka nemá předpoklady pro práci, kterou zde vykonává. Ale bylo mi jí líto. Dal jsem jí během posledních týdnů bezpočet příležitostí, ale příliš pozdě jsem si uvědomil, že zaměňuje moji laskavost za osobní vztah k ní. Když jsem měl za to, že je potřeba dát jí na srozuměnou, že nesouhlasím s jejím flirtováním, najednou začala zuřit. Odmítnutá žena, a tak dál. Znáte to.“

Nepohnutý pohled Jacquese Querruela se přesunul od tělnatého muže s mastnými vlasy k rozkošné dívce, která stála před jeho stolem. Její vlasy měly barvu tmavé hořké čokolády a byly volně svázané do uzlu, který jí spadal na ramena. Oči měly barvu chrpy a pro tvar jejích lícních kostí by nejedna modelka ochotně zabíjela. A teď zuřila. To, že by tahle bytost flirtovala s tím nechutným chlápkem, bylo asi tak pravděpodobné, jako že papež oznámí svoje zasnoubení. Usmál se. „Předpokládám, že vysvětlení pana Robertse popíráte?“

Zvedla hlavu a přimhouřila oči. „Tím si můžete být zcela jist.“ Vypadal tak skvěle. Byla v něm agresivita, tvrdost a pevnost. Nic změkčilého. Což bylo zvláštní, protože z různých drbů si o něm vytvořila představu hezkého hocha, zvláště, když se řeči obrátily na jeho snědou pokožku, havraní vlasy a dlouhé řasy. Ale ano, skutečně měl dlouhé a výrazné řasy – skoro by se dalo říct, že vyplýtvat takové řasy na muže je hřích, ale přesto na Jacquesi Querruelovi nebylo nic chlapeckého. Vlastně by Holly nebyla překvapená, kdyby se dozvěděla, že se narodil jako sto devadesát centimetrů vysoký autoritativní muž. Nikdy nemohl být bezmocné miminko nebo zranitelný malý chlapec.

„Tím se ovšem dostáváme do jakési patové situace.“ Jantarové oči těkaly z jedné tváře na druhou. „Má někdo z vás nějaký důkaz, kterým by podložil svá tvrzení? Předpokládám, že práce slečny Stantonové nesou známky její neschopnosti,“ podotkl lehce směrem k Jeffovi.

„No… všechny chyby už byly odstraněny,“ zakoktal se Jeff.

„A vy, slečno Stantonová? Máte nějaké svědky, kteří by mohli potvrdit nepatřičnou familiárnost pana Robertse?“

„To nebyla žádná familiárnost,“ namítla Holly ostře. „Bylo to sexuální obtěžování toho nejintimnějšího druhu a on si teď myslí, že z toho může vyváznut jen proto, že je syn obchodního ředitele. I všechny ostatní dívky se mu vyhýbají. A k vaší otázce, ne, nemám žádné svědky toho, co se událo, o to se pan Roberts postaral. V tom mém kumbálu nemám moc možností utéct. A těžko bych si tam mohla nainstalovat kameru! A jestli se mě chcete zeptat, zda by někdo další mohl podpořit to, co říkám, pak odpověď zní nevím. Zřejmě ne, pokud si bude chtít udržet toto zaměstnání.“

„To je trochu zatrpklý názor, slečno Stantonová,“ zavrčel. Holly si všimla, že jeho francouzský přízvuk mění její jméno ve velmi vzrušující shluk slabik.

„Ne. Je realistický, to je vše,“ odsekla rychle. Nehodlala mu podlézat jako tolik jiných. Nehodlala každý jeho názor odkývat, jako by se měl tesat do mramoru. A nehodlala říkat nic víc a nic méně než pravdu. Neměla žádných pochyb o tom, že pan Roberts senior zajistí, aby polovina ženských zaměstnankyň odpřisáhla, že se jeho syn chová jako světec, a určitě se bude snažit přesvědčit Margaret, že její asistentka není pro firmu zas tak nepostradatelná. Ať tak nebo tak, její dny u Querruel International jsou sečteny, což je škoda. Tak tvrdě bojovala, aby dosáhla nějakého trvalého zaměstnání – a takhle to skončí…

„Takže vy nemáte moc velkou důvěru ve spravedlnost firemního vyšetřování?“ zeptal se jí Jacques Querruel jemně.

Holly zvedla hlavu. Jeho neosobní přístup, kterým vyšetřoval, co se stalo, ji zaháněl do pocitu izolace a naprosté bezvýznamnosti. Ale nakonec, na tyto pocity byla zvyklá a naučila se je mistrovsky skrývat. Polkla a uvědomila si, s jakou silou až dosud svírala čelisti. Její hlas byl však pevný a klidný, když odpověděla: „Jsem u této firmy zaměstnaná teprve osm týdnů, takže na tuto otázku nemůžu odpovědět obecně.“ Odmlčela se. „Ale v souvislosti s tímto konkrétním incidentem a vzhledem k tomu, kdo je jeho aktérem střelila po Jeffovi pohledem plným hlubokého opovržení „ – by ode mě bylo zřejmě velmi naivní domnívat se, že spravedlnosti bude učiněno zadost.“

„Chápu.“ Dvakrát za posledních pár minut se Jeff pokusil promluvit, dvakrát ho však umlčelo velitelské mávnutí ruky. Ale teď se k němu Jacques Querruel obrátil a promluvil na něj snad ještě mírněji než na Holly. „A vy, Jeffe. Myslíte, že zavládne spravedlnost?“ usmál se sametově.

„Mám ve firemní proceduru bezmeznou důvěru,“ pronesl Jeff pomalu a pompézně.

Jak jen mohl Michael Roberts, muž, jehož si vážil pro jeho neobyčejné pracovní nasazení, mít takového syna? A jak o něm navíc mohl mít tak zkreslené představy? Jacques se postavil a snažil se skrýt své podráždění, které v něm nastalá situace vzbudila. Věděl dávno, že Michaelova syna ve své společnosti nechce, ale zdálo se, že je poměrně výkonný a Jacques neměl žádný důvod se ho zbavit.

Přešel k masivnímu oknu a na moment se zahleděl na rušnou londýnskou ulici pod sebou. Měl poslechnout svoje instinkty a přeřadit už před pár měsíci Jeffa do francouzské pobočky, aby viděl, jak by si vedl, kdyby nad sebou neměl ochrannou otcovskou ruku. Ale samozřejmě o této druhé stránce tohoto muže neměl ani ponětí. Jeho ústa se znechuceně zkřivila. Teď bude za své otálení platit.

Rozhodně se otočil. „Jeffe, pro vás to bude znamenat zadržení platu až do chvíle, než se vše řádně vyšetří.“

„Ale –“

„Žádné ale.“ Jeho slova byla jasná a neosobní. „To je firemní politika, jak dobře víte.“

„Ale já jsem si myslel…“ Jeffův hlas se vytratil. A pak udělal tu chybu, že pokračoval. „Přece se nedomníváte, že na historce té dívky je něco pravdy? Je písařka a sekretářka a já…“ Prudce se odmlčel, když se na něj Jacques zpříma podíval. „Chtěl jsem říct, že můj otec…“

„Dozajista schválí jednotnost postupu v případě všech našich zaměstnanců,“ doplnil ho Jacques hladce.

Když k ní zaletěl jantarový pohled, uvědomila si Holly, že zírá s pootevřenými ústy. A ačkoli hned sevřela rty, viděla, jak se Jacques Querruel jejímu úžasu pousmál. „Máte k celé té věci ještě co dodat, slečno Stantonová?“ Mám? Asi hodně, pomyslela si Holly, ale teď měl její mozek kvalitu těsta na omelety. Pomalu potřásla hlavou.

„Pak byste tedy možná mohla jít do svého… kumbálu a napsat podrobnou zprávu o tom, co se dnes přihodilo, spolu s popisem jakýchkoli jiných incidentů, které s danou věcí souvisejí. Bylo by dobré, kdybyste mohla uvést data a časy, pokud je to možné. Pan Roberts udělá totéž zde se mnou.“ Vztáhl ruku a dotkl se bzučáku na stolní desce. Rychlost, s jakou se objevila Margaret jako džin z láhve, svědčila o tom, že umírala zvědavostí dozvědět se, co se to děje.

„Kávu, prosím, Margaret,“ usmál se na ni Jacques příjemně. Holly vykročila ke dveřím, kde ji zastihla další věta. „A objednejte, prosím, také pro slečnu Stantonovou, budete tak hodná? Vypije si ji ve svém kumbálu.“

„Prosím, pane Querruele?“

Holly se krátce zastavila, ale pak bez ohlédnutí vyšla a zavřela za sebou dveře prudčeji, než zamýšlela. Přešla Margaretinu kancelář a posadila se za počítač. Sevřela si hlavu a vnímala, že jí srdce tluče jako zvon. Několikrát se zhluboka nadechla, aby se trochu zklidnila. Je to kumbál. Je a je. Možná, že se mu nelíbí její terminologie, ale ta nemění nic na realitě, pomyslela si vzdorně.

Margaret se objevila ve dveřích jen o vteřinku později a její upřímná, vcelku obyčejná tvář byla ztělesněním zvědavosti.

„Tak co se to vlastně stalo?“ zašeptala naléhavě. „Objednala jsem kávu,“ dodala nesouvisle.

Holly jí vše rychle vypověděla, zatímco obě natahovaly uši, aby stačily zaznamenat jakýkoli pohyb z pracovny pana Robertse. Když skončila, starší žena ji chlácholivě poplácala po rameni. „Je to nechutný chlap, Holly, a takovou lekci potřeboval už pěkně dlouho. Já jsem s ním nikdy žádné potíže neměla, pochopitelně Margaret byla už třicet let šťastně provdaná a měla dvě dospělé děti ale vím nejméně o jedné dívce, která odsud raději odešla, než aby způsobila nějakou scénu. Neustále ji obtěžoval. Snažila jsem se o tom několikrát promluvit s jeho otcem, ale jako kdybych mluvila do zdi. Robertsovi ztratili před Jeffovým narozením dvě děti při autohavárii, takže se na něj nedívají realisticky.“

„Tak to nemám přílišnou naději, že mi někdo vůbec bude věřit,“ povzdechla si Holly beznadějně.

„Nevzdávej se. Všechno bude dobré,“ povzbudila ji Margaret. V tom okamžiku zaměstnanec kantýny přinesl objednanou kávu a ona vyklouzla do své kanceláře.

Měla bych se pustit do té zprávy, pomyslela si Holly. A hned potom si začnu hledat nové zaměstnání. Chvíli slepě hleděla na světle šedé registratury v rohu u dveří, pak usrkla kávu a začala psát.

Zjistila, že se musí velice soustředit na to, co píše. Ne, že by si nedokázala vybavit detaily, to dokázala, bohužel, bez jakýchkoli problémů, i když některá data jí vypadla z paměti. Rušily ji ale vzpomínky na agresivně mužnou tvář, která se jí neustále zjevovala před očima.

Než dokument vytiskla, dvakrát ho zkontrolovala, a pak, když ho už držela v ruce, přelétla ho znovu kritickým pohledem. Nic jsem neubrala ani nepřidala, pomyslela si nakonec. Nemusela. Když to vše viděla černé na bílém, divila se, že vůbec dokázala tak dlouho čekat. Násilníky si hnusila, a Jeff byl jeden z nejhorších, jaké si dokázala představit.

„Je to zlé, že?“

Zdvihla hlavu a hleděla přímo na Jacquese Querruela, který stál u dveří. Svlékl si svou koženou bundu, všimla si nepřítomně. Viděla, že černé tričko, které měl pod ní, halí postavu s krásně vykresleným svalstvem. Na tom, aby měl takovou fyzickou kondici, musí určitě pracovat denně.

Cítila, jak jí poskočilo srdce a začalo divoce tlouct do hrudní kosti. Znepokojovalo ji to a dráždilo. Určitě si je zcela vědom toho, jak působí na ženy kolem sebe, uvědomila si. Určitě je zvyklý na to, že jakákoli žena, která je aspoň o den mladší než Margaret, před ním padne na kolena a vzývá ho. Vteřinu jen seděla, tiše a s vyschlými ústy, ale pak jí jeho sebejistota napumpovala do žil další dávku adrenalinu. Možná, že je pomazanou hlavou v Querruel International, ale vehementně si slíbila, že na ni žádný takový účinek nikdy mít nebude. Stejně tady už nijak dlouho nevydrží, takže jeho vlivu, ať už bude jakýkoli, nebude dlouho vystavena.

Napřímila se a uvědomila si, že se nedokáže ovládnout natolik, aby nezčervenala.

„Posuďte sám,“ řekla krátce a s vědomím, že to není zrovna způsob jak hovořit s majitelem firmy, kde jí jde o všechno, ale nedokázala si pomoci.

Z jeho pohledné tváře se vytratil úsměv. Udělal dva kroky a vzal si papíry, které mu podávala. Nevěděla proč, ale udělala vše pro to, aby se jejich prsty vzájemně nedotkly.

Doufala, že si její zprávu odnese zpět do své pracovny a přečte si ji tam, ale namísto toho odsunul nějaké papíry z kraje jejího stolu a opřel se o něj. Její malinká místnost se náhle zdála ještě daleko menší. Byl tak blízko ní, že cítila exkluzivní odér jeho vody po holení, a ta vůně i pohled na kožené kalhoty, které obepínaly mužná stehna, způsobovaly, že její tváře hořely rozpaky.

Přinutila se zvednout zrak, a ten dopadl na jeho ruce – pevné, silné ruce s ušlechtilými prsty a krátkými čistými nehty. Ruce umělce nebo hudebníka. Náhle se rozzlobeně zarazila. Není ani jedno z toho, probůh, napomenula se podrážděně. Z řečí kolem sebe věděla, že Jacques Querruel je tvrdý obchodník, který nikomu neposkytuje žádné výhody a o žádné také pro sebe nežádá. Má rád rychlá auta, motorky a krásné ženy – to aspoň slyšela. Byl mnohonásobný milionář, takže stěží byl typem muže, který si ve volných chvílích maluje vodovkami akvarely!

Když se na něj podívala, viděla, že jeho ostrý profil je zachmuřený. Během četby si několikrát prohrábl vlasy, které byly přesně tak černé, jak slýchala. I když seděl naprosto klidně, vyzařoval ze sebe vitalitu a sílu. Ještě nikdy se nesetkala s tak znepokojujícím mužem. Možná to nebylo úplně logické, protože se celou dobu choval fér, ale Holly měla pocit, že jí není a nemůže nikdy být ani trochu sympatický.

Dostal se na poslední stránku její zprávy a určitě si už četl to, co napsala o události dnešního rána. Byla překvapená, když uslyšela, jak kleje přes zaťaté zuby. Nemluvila sice francouzský, ale na jeho výrazu bylo něco, co ji nenechalo na pochybách o významu výraziva, které zaslechla. Otočil se k ní a jeho jantarové oči se setkaly s jejíma modrýma. Znělo to skoro jako obvinění, když se jí zeptal: „Proč jste s tím, proboha, neudělala něco už dřív? Přece nejste typ, který by se jen tak nechal.“

„Doufala jsem, že si s tím budu schopná poradit sama.“

„A očividně jste neuspěla.“

„A je to snad moje chyba?“ vyjela. Za chvilku ji ze všeho obviní! „Chtěla jsem si udržet místo. To snad není zločin!“

„To samozřejmě není, slečno Stantonová,“ souhlasil jemně. „Pochopil jsem dobře, že pracujete u Querruel International teprve pár týdnů?“

„Osm,“ potvrdila mu agresivně. „A jestli mi chcete říct, že pan Roberts je ve firmě mnohem déle, a že si na něj nikdy nikdo nestěžoval, mohu vás ujistit, že to nebylo proto, že by k tomu nikdo neměl důvody.“

„Chápu.“ Zkoumavě ji pozoroval a ona se snažila zůstat za každou cenu v klidu. „To jsem říct nechtěl.“ Zvedl ruku, ve které držel její zprávu. „Mohu si to nechat?“ Přikývla. „Ano. Je to hotovo.“ Stejně jako byla ona hotová s Querruel International, tím si byla jistá. Může to trvat týden, měsíc, nebo dokonce půl roku, ale dříve či později si Jeffův otec najde záminku k tomu, aby se jí zbavil, ať už tato záležitost dopadne jakkoli. A ona by stejně nechtěla pracovat v jeho blízkosti jako asistentka jeho sekretářky. Celá práce tady jí zhořkla.

Jacques Querruel vstal a znovu na ni zkoumavě pohlédl. „Jestli to pro vás něco může znamenat, chci vám říct, že se mi muži, kteří se chovají k ženě jako Jeff Roberts, hluboce hnusí,“ řekl tiše. „Mohu vás ujistit, že celou záležitost prošetřím velmi důkladně. Jeffova pozice ve firmě neovlivní závěry vyšetřování ani v nejmenším, buďte si jista.“

Ale ne, on snad žertuje! Poletuje z Francie do Anglie, Ameriky a zpět, ale Jeffův otec tuto firmu pro Jacquese Querruela vede. Lidé, co tady pracují, si těžko budou stěžovat na chování jeho syna, protože jakmile velký šéf odjede za svými záležitostmi po světě, už nebudou mít zastání, když se odváží říct pravdu.

Holly si nebyla vědoma toho, jak výmluvnou tvář vlastní. Alespoň ne do okamžiku, kdy vysoký, tmavý muž naproti ní pronesl tiše: „Vy tomu nevěříte?“

„Ne,“ řekla. Nemělo smysl lhát. „Věřím tomu, že uděláte všechno pro to, aby se zjistila pravda, ale nepodaří se to. Víte, všichni mají rádi pana Robertse staršího stejně tak, jako nesnášejí jeho syna. A vědí, jak o něm on a jeho žena smýšlejí. A taky –“ Zaváhala.

„Ano, slečno Stantonová?“

„Vy tady většinu času nejste,“ řekla dutě.

„Ano, to je jasné.“ Jeho nádherné oči se zúžily. „Potom bude nutné, aby moji informátoři zůstali utajení. Jeffův otec se nedozví žádná jména. Kromě vašeho, pochopitelně.“

Tak to je opravdu skvělé. Nádhera. Bude hrát obětního beránka. Ale co jiného mohla nakonec čekat?

„Tak to je potom v naprostém pořádku.“ Snažila se, opravdu se snažila omezit sarkasmus na minimum, ale stejně do její krátké věty probleskl tak, že nebylo možné ho neslyšet.

A stejně jako předtím, i teď jí zcela dokonale četl myšlenky. Pevné rty se zvlnily do úsměvu a ve tváři se mu rozlilo něco, co se nebezpečně podobalo okouzlení. „Očividně jsem na vás nijak zvlášť nezapůsobil, slečno Stantonová,“ řekl lehce.

Bylo to prohlášení, ne otázka. A to bylo dobře, protože Holly by stejně nedokázala říct ani jediné slovo. Jacques Querruel se naklonil dopředu a obě ruce opřel o desku stolu. Byl tak blízko, že ji zaplavila jeho vůně. Cítila, že se chvěje a zlobila se, že se nedokáže ovládnout.

„A to je nezvyklé,“ pokračoval. „Jsem obklopen mnoha podlézavými lidmi, kteří se jen snaží přiživit na mém úspěchu. To se stává. Lidi, kteří mi skutečně řeknou to, co si myslí, bych mohl spočítat na jedné ruce. A pravděpodobně bych ani nemusel použít všechny prsty.“

Nevěděla, co na to říct, a tak neříkala nic.

„Nejprve to pro mě bylo něco… nového. Možná to pro mě dokonce bylo jistým způsobem uspokojující. Stydím se za to, ale musím to přiznat.“

Ale nevypadá, že by se za něco styděl, pomyslela si Holly. Neměla vůbec pochyby o tom, že si užíval každou minutu moci, kterou vládl nad lidmi a zejména nad ženami. Už takové muže dřív viděla, muže, kteří se vnímali jako polobohové. Muže, kteří se cítili v právu ovlivňovat a řídit životy jiných lidí. Ale je fakt, že žádný z nich nevypadal ani zdaleka tak dobře.

Uvědomila si, že Jacques Querruel čeká na její reakci. „Takže teď už to pro vás není uspokojující, pane Querruele?“ Chvíli se na ni beze slova díval a ona začala přemýšlet, jestli náhodou nezašla se svou přímočarostí až příliš daleko. A pak se usmál. „Jen příležitostně,“ připustil. „Ano, čas od času to slouží svému účelu.“

Ach bože! Odkud se v něm bere ta sebejistá arogance? Jestliže si ostatní dívky myslí, že je jako dynamit, pak se teď chová jako atomová bomba.

Holly si odkašlala a napadlo ji, že kdyby věděla, co ji dnes ráno čeká, vzala by si svůj nový kostým a věnovala by větší péči úpravě vlasů a make-upu. Pak si uvědomila, kam směřují její myšlenky a okamžitě se ovládla. Na věci by nic nezměnilo, kdyby se polila od hlavy až k patě Diorem a oblékla se jako Coco Chanel. Jacques Querruel byl od ní tak vzdálený jako muž na Měsíci! A nejen to – zdál být se naprosto bez srdce.

„Margaret mi řekla, že vaše práce tady je víc než dostačující,“ pokračoval Jacques po chvíli. „Vlastně řekla, že je vynikající,“ usmál se.

Stará dobrá Margaret!

„Kolik je vám let, slečno Stantonová?“ zeptal se náhle s upřímností, která ji na vteřinu vyvedla z míry.

„Dvacet pět.“ Zamračila se. „Proč?“

Vždycky se mu na ženách líbila jistá svéhlavost, ale ona byla tak záhadná, že ho to znepokojovalo. Tomu, čemu nerozuměl, nedůvěřoval, a jednou z jeho silných stránek vždy byla schopnost odhadnout lidi kolem sebe velmi rychle a přesně. Zdálo se, že je silná a odhodlaná, někdo by mohl dokonce říct, že až příliš, ale stejně za těma modrýma očima viděl několikrát něco jiného. Znepokojovala ho. A to se už dlouho nestalo.

„Proč?“ opakoval, ale neodpověděl. „Zvažovala jste někdy možnost práce za hranicemi, slečno Stantonová? Nebo jste tady snad vázána rodinou či přítelem?“

Holly zamrkala. Co to s tím má co dělat? Zírala na něj a přemýšlela, jak se k tomuto tématu dostali od čtení její zprávy. Klidně se na ni díval a trpělivě vyčkával. Zdálo se, že její ostražitý výraz je pro něj zdrojem pobavení. Jeho jantarové oči dostaly mírně cynický výraz, když líně nadhodil: „No?“

„Nevadilo by mi v budoucnosti cestovat,“ řekla obezřetně. „Ale nic v tom směru zatím neplánuju.“

„A co rodinné závazky? Láska?“

Jeho francouzský přízvuk dodal poslednímu slovu tak erotický význam, že se Holly celá zachvěla. Doufala, že to na ní nebylo vidět, ale cítila, že se lehce začervenala. „Žiju sama v pronajatém bytě, pane Querruele,“ odpověděla suše. „Mám nějaké dobré přátele, ale nikoho speciálního.“

Nějakou chvíli studoval její výraz a pak se napřímil. „Pan Roberts již opustil budovu, takže se můžete uklidnit. Potřebuju teď něco zařídit, ale chtěl bych s vámi ještě dnes mluvit, slečno Stantonová. Než odejdete z práce. Nezapomenete na to, prosím?“

Proč? Měl její zprávu a nebylo nic, co by k ní mohla nebo chtěla dodat. Ale věděla, že by se z její otázky opět nějak vykroutil. „Nezapomenu, pane Querruele. V pracovně pana Robertse?“

„Právě tam.“

A s tím ji opustil.

DRUHÁ KAPITOLA

Zbytek dne proběhl pod příkrovem mlčení. Holly sice šla jako obvykle s Margaret na oběd, ta se ale o ranních událostech nezmínila ani slovem.

Odpoledne strávila přepisováním dlouhé a důležité zprávy. Jedním uchem však neustále kontrolovala, co se děje vedle. S Jeffovým otcem se tváří v tvář nesetkala a byla za to vděčná. Další konfrontaci by už zřejmě nesnesla.

Margaretině kanceláři panoval obvyklý ruch. Jednou či dvakrát Hollyinu pozornost upoutaly vzrušené, i když tiché ženské hlasy. To vše je bezpochyby kvůli mně, pomyslela si Holly cynicky, ale jinak pracovala nerušeně.

Jakmile dopsala zprávu, vytiskla tři kopie. Než je založila do připravené složky, sepnula je k sobě.

Pak se unaveně protáhla, zavřela oči, vztáhla ruce nad hlavu a zhluboka si povzdechla. Pokoušela se nemyslet na nadcházející setkání s Jacquesem Querruelem, ale teď už bylo příliš blízko. A ona se s ním vidět nechtěla. Už nikdy.

„Unavená?“

Otevřela polekaně oči a on tam stál. Opřen mezi dveřmi, oblečený v lehkém šedém obleku, který musel stát celé jmění. Sako si nechal rozepnuté, takže měla výhled na smetanově bílou košili, zastrčenou do bezvadně vyžehlených kalhot. Od hlavy až k patě byl pravým obrazem úspěšného muže.

Holly se zhrozila nad svými myšlenkami a zrudla.

„Už je půl šesté,“ pokračoval. „Bylo by lepší popovídat si u večeře. Máte večer čas, slečno Stantonová?“

„Prosím?“ Musela mít halucinace.

„Večeříváte přece, ne?“ pronesl trochu sarkasticky. „Ptal jsem se vás, jestli vás mohu dnes pozvat.“

Holly se zarděla do krvava. Buď se zbláznil on nebo ona.

„Chtěl bych vám nabídnout práci,“ pokračoval hladce. „Ale mám hlad a žízeň. Už nejméně hodinu sním o láhvi cabernetu. Jestli můžete, svezu vás domů, abyste se mohla převléknout. Stůl jsem rezervoval na sedmou hodinu.“ Zírala na něj v čirém úžasu. A pak ji napadlo, koho by vzal, kdyby odmítla? Stůl už byl objednán a Jacques Querruel rozhodně nevypadal na to, že by chtěl jíst sám. Bezpochyby má v zásobě někoho jiného – musel počítat s tím, že bude zadaná. „Nerozumím vám, pane Querruele,“ pronesla co nejchladněji. „Říkáte, že pro mě máte pracovní nabídku?“

„Netvrďte mi, že jste nepřemýšlela o novém zaměstnání.“ Holly sevřela čelisti. Byla v pasti. Ať odpoví jakkoli, nemůže vyhrát. Když to popře, bude jasné, že lže. A když to připustí, bude muset opustit Querruel International ještě dřív, než předpokládala.

„Proč myslíte?“ zeptala se Holly opatrně.

„Pěkně jste se z toho vykroutila, slečno Stantonová,“ pronesl s oceněním.

Její oči zaplály hněvem, on se však na ni usmál. Trochu cynickým a vševědoucím úsměvem, který ji nesmírně popuzoval. „Takže. Dám vám deset minut, abyste to tady zamkla, a pak vyrazíme k vašemu bytu, ano?“ zeptal se a jeho tmavé obočí vzlétlo pobaveně do výše, když si povšiml jejího zmatku.

Holly přemýšlela nad všemožnými důvody, které by ji opravňovaly toto směšné pozvání odmítnout. Ten muž je nebezpečný – smrtelně nebezpečný. Slyšela toho o něm tolik! Je bohatý, mocný, chladný a arogantní. A taky zničujícím způsobem přitažlivý a zvyklý dostat jakoukoli ženu, které se mu zachtělo. Jen tak, lusknutím svých pečlivě pěstěných prstů. Nebylo jí příjemné, že to musí připustit, ale pravda byla taková, že ji Jacques Querruel děsil.

A navíc, nemá co na sebe. Půjde na večeři s multimilionářem a nemá nic, co by se hodilo.

I přes to všechno se náhle slyšela říkat: „Děkuji, pane Querruele, ráda si s vámi o vaší nabídce promluvím.“ Proč to, proboha, udělala?

„Výborně.“ Ještě jednou ji sjel pohledem, ale pak se beze slova obrátil a opět ji zanechal o samotě.

Aspoň na tak dlouho, jak dlouho mu trvala cesta k pracovně Michaela Robertse. Pak do její kanceláře vklouzla Margaret a obočí měla na čele tak vysoko, že se jí skoro ztrácelo ve vlasech. „Nemůžu uvěřit tomu, co jsem právě slyšela,“ zašeptala. „Pracuju tady už pět let. Za tu dobu jsem viděla zástupy dívek, které dělaly všechno možné a nemožné, aby se panu Querruelovi přiblížily, ale on si jich ani nevšiml. Práce a zábava jsou pro něj dvě zcela odlišné věci.“

„Ale toto je práce.“ Holly byla v rozpacích. „Říkal mi něco o nějaké nabídce. Asi předpokládá, že tady nemůžu zůstat.“

„A ty máš pocit, že to tak je?“ zeptala se jí Margaret.

„Asi ano,“ připustila Holly. „Bylo by divné, kdybych pracovala pro sekretářku pana Robertse. To přece uznáš?“

Margaret hleděla do Hollyiny tváře a náhle k ní pocítila mateřský vztah. „Buď opatrná. Jacques Querruel je vyhlášený Casanova. Jeho partnerky obvykle bývají úspěšné ženy, které nechtějí závazky, lásku a domov o nic víc než on.“

Teď pro změnu zírala Holly na Margaret. „Margaret, on mě jen požádal, abych s ním prodiskutovala nějaký pracovní návrh,“ vydechla zhrozeně. „Myslím, že mi ohledně Jeffa Robertse věří, i když to nevyslovil nahlas. A má asi pocit, že mi dluží nabídku nějaké alternativní práce. To je všechno.“ Co to Margaret napadlo? Jacques Querruel a písařka? Směšné.

Margaret si povzdechla.

„Nějak to dopadne,“ řekla a pohladila Holly po rameni. „Ale pamatuj, co jsem ti řekla.“

„Pozval mě před tebou,“ namítla Holly rozumně. „To by přece neudělal, kdyby nešlo o práci, ne?“

Margaret se na ni jen dívala a její obočí se teď uhnízdilo skoro na temeni. Holly její starost připadala komická.

„Slibuju, že si dám pozor,“ řekla nakonec a zadržovala úsměv. „Ráno ti všechno řeknu. Určitě si děláš zbytečné starosti, ale stejně ti děkuju,“ pohladila Margaret po paži.

Margaret se na ni vřele usmála. „Vím, že se asi moc starám, ale i přesto, že se spolu známe teprve krátce, považuju tě za svou přítelkyni,“ řekla jí upřímně. „A vzhledem k tomu, že nemáš žádnou rodinu, mám takový pocit, že jsi trochu…“

„Zranitelná?“ dokončila Holly.

Margaret nešťastně přikývla.

„Věř mi, Margaret, že zranitelná nejsem,“ řekla Holly pevně. „Naučila jsem se o sebe postarat už v dětství. Musela jsem – nikdo jiný se o mě nepostaral. A když budeš žít v šesti pěstounských rodinách, pak začneš být poměrně otrlá.“

„Ty mi chceš namluvit, že jsi otrlá?“

Tón Margaretina hlasu byl tak nevěřícný, že se Holly musela zasmát nahlas.

„Nejsem žádná tvrdačka,“ upřesnila. „Ale ještě jsem nepotkala muže, který by mě dokázal nějakými slovíčky přesvědčit, abych udělala něco, co nechci.“

„Ale taky jsi se ještě nesetkala s Jacquesem Querruelem,“ kývla Margaret a odběhla do své kanceláře vzít telefon.

Milá Margaret. Holly chviličku zůstala sedět a kousala si spodní ret. Je pravda, že už od přijímacího pohovoru, který Margaret osobně vedla, si byly sympatické. Věděla, že s Margaretinou podporou by se za nějaký čas určitě vypracovala na pozici s dobrým příjmem, který by jí mohl na dlouhá léta zajistit pohodlný život. Těžké práce se nebála právě naopak. A protože neměla žádné domácí povinnosti, mohla pracovat tak dlouho, jak bylo potřeba.

Margaretino varování Holly vířilo hlavou při úklidu stolu. Nakonec vypnula počítač a zamkla registratury. Poté prošla do Margaretiny pracovny.

Tato místnost byla prostorná, jak se sluší na kancelář ředitelovy sekretářky, se dvěma křesílky a malým kávovým stolkem. U okna se rozpínal pracovní stůl do L a v rohu stály skříně napěchované nabídkami originálního nábytku firmy. Jinde byly pod zámkem uloženy důvěrné materiály. Místnost se lišila od Hollyina krcálku snad ve všem.

Margaret stále ještě telefonovala a v tomtéž okamžiku, kdy do místnosti vstoupila Holly, objevil se ve druhých dveřích i Jacques Querruel. „Jste hotová?“ zeptal se rázně. Když přikývla, uchopil ji za paži, zavolal sbohem na Margaret a vyšel s ní do chodby a k výtahu, jehož dveře se otevřely, jakmile se dotkl tlačítka.

Ve výtahu měla Holly pocit, jako by jí někdo udělal na jazyku uzel. Horečnatě hledala nějaké téma, lehkou glosu, kterou by uvolnila napětí, ale bezvýsledně. Děkovala v duchu za to, že se celá léta učila skrývat svoje pocity, takže vypadala klidná a chladná, i když jí zmítaly ty nejprudší emoce. Rychle se podívala do zrcadla na stěně.

Viděla středně urostlou štíhlou tmavovlásku se světle modrýma očima a pravidelným obličejem. Svou chladnou image vědomě kultivovala. Byla to její zeď, za kterou se cítila svobodná a v bezpečí, ale dnes ráno byla narušena hned dvěma muži – i když z naprosto jiných příčin. Jeffem a Jacquesem Querruelem. Oba pronikli přes tuto složitě konstruovanou bariéru, na jejíž opravě Holly opět začala pracovat.

„Čeká na nás taxi.“ Holly si byla vědoma toho, že si ji Jacques Querruel ve výtahu prohlížel, ale nepromluvil, dokud se nedostali dolů. „Váš byt je v Battersea, že?“

„Ano.“ Jak to ví? Ptal se snad Margaret? Nebo prohlížel její osobní složku? Bude to složka, vsadila by se.

„A naše restaurace, Lemaires, je v Chelsea. To se hodí, že?“

Ani by neřekla. Pomyšlení na to, že by Jacques Querruel seděl v jejím malém podnájmu, který nazýval bytem a čekal na ni, naprosto nepřicházelo v úvahu. V jejím bytečku se skoro ani nedalo otočit. A že by na ni čekal venku v taxíku a odpočítával každou minutu, kterou by potřebovala na přípravu – ani to nebyla lákavá varianta. Když vykročili z klimatizované budovy do příjemného květnového večera, Holly se zhluboka nadechla. „Bude nejlepší, když mě vyložíte doma a pojedete do restaurace napřed, pane Querruele. Přidám se k vám, jakmile budu moci.“

„Tohle bude asi způsob, jak v angličtině slušně oznámit, čemu byste dala přednost.“ Ruka, která jí svírala paži, se zdála být stejně tvrdá jako jeho hlas. Otevřel jí dvířka taxíku a pokračoval: „Pošlu pak pro vás taxi. Je to tak v pořádku? A klidně si dopřejte čas na osvěžení.“

Osvěžení! Když si Holly sedala do polstrovaného sedadla, v duchu se usmála. Bude pobíhat po bytě jako vířící derviš!

Sotva si všimla, že se taxík rozjel, protože byla zaneprázdněná představami svojí garderoby a snahou předem vybrat, co by se hodilo do Lemaires. Už o Lemaires slyšela, samozřejmě – bylo to jedno z těch módních míst, kam chodili lidé, kteří se nikdy nemuseli dívat na ceny. Holly by si ani v těch nejdivočejších snech nepředstavovala, že by tam vkročila – a už vůbec ne, aniž by předtím věnovala pár hodin nákupu něčeho skutečně oslnivého.

„…a odtud bychom pak vycházeli dál.“

„Promiňte?“ Pozdě si uvědomila, že Jacques Querruel něco říká, zatímco ona byla v myšlenkách kilometry daleko. Rychle se k němu otočila a viděla, že se mračí. „Omlouvám se, že ruším, slečno Stantonová,“ řekl ledově, „ale zrovna jsem vám líčil, jakou mám o dnešním večeru představu. Navrhoval jsem společný koktejl nebo dva, při nichž bych vám vysvětlil svůj návrh. Během jídla byste si jej mohla nechat projít hlavou a odtud bychom pak vycházeli dál.“

Tak to šlápla vedle. Jacquesi Querruelovi se asi moc často nestává, že by neměl plnou a úplnou pozornost žen, když jim něco říká. „Ano, ovšem,“ řekla rychle. Teprve teď si naplno uvědomila intimitu taxíku, kterou předtím zastřely její obavy o to, co si vezme na sebe.

Nedotýkal se jí – vlastně mezi nimi byla minimálně dvaceticentimetrová mezera – ale snad nikdy v životě si nebyla tak ostře vědoma lidského těla. Cítila teplo, které se jí rozlévalo do tváře a pak, když viděla, že si jejích rozpaků všiml, přinutila se otočit hlavu a hledět z okna. „Krásný večer, že?“ podařilo se jí nezakoktat.

„Ano,“ souhlasil po chvíli. „Škoda, že jej musíme trávit ve městě. Bylo by daleko lepší vnímat vůni tisíců květin a pozorovat, jak obloha temní a objevují se na ní stříbrné hvězdy. A bylo by krásnější sledovat měsíční světlo tančící po trávníku a poslouchat křik divokých labutí od jezera.“

Překvapeně na něj pohlédla. „Můj zámek,“ odpověděl s úsměvem na nevyřčenou otázku. „Je tam překrásně.“

„Opravdu?“ usmála se. „To máte štěstí.“

„Byla jste někdy ve Francii, slečno Stantonová?“ Potřásla hlavou. Nebyla nikdy nikde, ale to mu neřekne. „Je to velice krásná země,“ podotkl tiše. „Mám byt v Paříži, ale skutečný domov mám na svém zámku, asi padesát kilometrů od města. Je to neuvěřitelně klidné místo, kde si vždycky odpočinu a načerpám další energii do práce.“

Holly si nedokázala představit Jacquese Querruela někde v klidu a míru. „Trávíte tam hodně času?“ zeptala se, aniž by tyto pocity dala najevo.

„Ne tolik, kolik bych si přál,“ odkašlal si. „Částečně je to moje vina, samozřejmě. Není pro mě snadné delegovat povinnosti.“ Tomuto naopak mohla uvěřit bez potíží. Její tvář mu asi prozradila, na co myslí, protože se suše usmál. „Myslím, že raději budeme mluvit o něčem jiném,“ řekl.

Během dvacetiminutové cesty k jejímu podnájmu se Holly cítila jako v kleštích, zatímco Jacques Querruel seděl s nohou přes nohu a celé jeho tělo vyzařovalo uvolněnost, kterou mu Holly ze srdce záviděla. Zdálo se, že si atmosféru uvnitř vozu naprosto neuvědomuje, což bylo zvláštní.

Ulice, na které byl její podnájem, nebyla nejlepší na světě, a třípatrový pavlačový dům, ve kterém se nacházel, byl stejný jako stovky dalších. Kočky paní Gibsonové si očividně zase užívaly na popelnicích, značná část jejich obsahu byla roztahaná po předním chodníku a trávnících.

Holly měla paní Gibsonovou ráda. Stará paní bydlela v přízemí a barvila si hlavu na oranžovo i přes to, že jí už bylo přes osmdesát let. Holly dokonce nevadily její tři kočky, které měly znechucující zvyk zvracet v těch nejméně vhodných chvílích. Dnes by se však bez nich obešla. Ale samozřejmě, jak přijížděli k domu, vynořili se všichni z předních dveří. Byl to prostě už takový den.

Velký béžový kocour zrovna vedl svůj harém k autu, a tak se Holly raději postavila přímo před okénko. „Opravdu pro mě nemusíte posílat taxi, pane Querruele,“ řekla rychle.

„O tom nechci ani slyšet.“ Mírně se naklonil a upřel svou pozornost někam za Hollyina záda. Pak se na ni podíval. „Je tam nějaká stará dáma, která má na hlavě háčkovanou přikrývku na konvičku. Mává na vás,“ pronesl pobaveně.

To se hodilo.

„To je paní Gibsonová. Je to moje přítelkyně,“ řekla obranným tónem. „Uvidíme se za chvíli, ano?“

„Budu se na to těšit.“ Odpověď zněla zdvořile, ale nepřítomně. Jedna z koček paní Gibsonové se totiž zrovna pokoušela o zlatou medaili v disciplíně dálkového zvracení, zlomila všechny předchozí rekordy, a paní Gibsonová ve dveřích předváděla něco jako krasobruslení v bačkorách, jak se snažila zabránit všem třem kočkám vklouznout do bytu.

Jacques vypadal fascinovaně.

Když taxík odjel, Holly se otočila a rezignovaně sledovala celou scénu. „Přinesu si hadr a nějakou desinfekci a všechno to tady uklidím, paní Gibsonová.“

„Opravdu, Holly? Jsi zlatíčko. Ten starý hlupák Bateman seshora odjel a vyhodil do popelnice uzenáče. Říkala jsem mu, že Tygr si ty popelnice otevře raz dva, ale on mě vůbec neposlouchal. Ten chlap je blázen.“

„Paní Gibsonová, proč máte na hlavě tu přikrývku na konvici?“ zeptala se Holly zvědavě.

„Cože tam mám, drahoušku? Ach!“ Paní Gibsonová na Holly mrkla a rychle si odstraňovala usvědčující důkaz z hlavy. Pak se zachichotala jako školačka. „Však jsem se pár dnů divila, kam se poděla. Musela jsem ji pověsit na věšák místo mého vlněného klobouku, když jsem obojí prala. Ale nevím, co jsem udělala s kloboukem, protože na konvici není.“

„Nebojte se,“ usmála se Holly do růžové vrásčité tváře. „Určitě se někde objeví.“

Holly uklidila po kočkách a zatížila víka popelnic kameny, které speciálně kvůli tomu účelu obstarala. Nezdálo se ale, že by je někdo kromě ní používal. Těmito aktivitami ztratila celých deset minut cenného času.

Vyběhla do svého pokojíku, strhala ze sebe šaty a dopřála si dvouminutovou studenou sprchu, protože ohřívač vody opět nefungoval. Rychle se utřela a postavila se před skříň.

Měla pár skutečně pěkných věcí, ale hodily se do Lemaires? O tom dost pochybovala. Nicméně černomodré šaty na ramínka a boty s vysokými podpatky, které si koupila na oslavu, když získala místo u Querruel International, budou muset stačit. Aspoň mi přidají pár centimetrů, vzpomněla si, jak se nad ní ve výtahu Jacques Querruel tyčil. Celý dojem pak zakončila černým přehozem od Versaceho, který asi před rokem koupila v charitním obchodě za zlomek původní ceny.

Než začala pracovat na make-upu a účesu, vykoukla rychle z okna a zjistila, že taxík už na ni čeká. Rychle si nanesla oční stíny a maskaru a opatrně se dotkla rtů nenápadnou rtěnkou. Chtěla si vyčesat vlasy do drdolu, ale na to teď už nezbýval čas. Zakončila svou toaletu dvěma střiky jemného parfému na zápěstí a byla hotová. Stála před zrcadlem a chvilku zhluboka dýchala. Ještě nikdy neměla takový strach.

„Podívej se na to takhle,“ promluvila na tmavovlásku s široce rozevřenýma očima. „Když si ho poslechneš, nic neztratíš. Stejně u Querruel International nezůstaneš. A on ti může udělat nabídku, kterou nebudeš moci odmítnout.“

Anebo trochu jinak, pomyslela si v duchu a před očima jí vyvstala podoba přitažlivého Francouze, se kterým se má za chvíli sejít. Je to spíš tak, že jí může učinit nabídku, která ji zachrání před absolvováním desítek pokořujících pracovních pohovorů.

Vyslechne ho, zváží všechna pro a proti a pak se rozhodne. Jednoduché. Tedy pokud to ona sama nezkomplikuje. Dobře, pozval ji na večeři, ale choval se naprosto neosobně. Určitě mu její přítomnost nevadí, ale zřejmě by mu nevadilo ani odmítnutí. A tak to je v pořádku.

Popadla malou černou kabelku a přehoz a narovnala štíhlá ramena, jako by šla do boje. Přesně tak se totiž cítila.

Jacques ji uviděl v okamžiku, kdy vešla do Lemaires. Vstal a zamával. Když byla uvedena číšníkem na místo, řekl tlumeně: „Děkuji vám, Claude. Přineste, prosím, slečně Stantonové jeden z vašich vynikajících koktejlů se šampaňským.“

Holly se usadila a nejistě na Jacquese Querruela pohlédla.

„Doufám, že jsem vás nenechala čekat příliš dlouho.“

„Ale vůbec ne,“ odpověděl příjemně a uvolněně.

Holly mu upřímně záviděla. Sama si připadala napnutá jako struna, ale nedokázala posoudit, jestli je na ní její napětí vidět. Vzápětí ji Jacques Querruel vyvedl z míry ještě víc. Naklonil se k ní a položil dlaně na stůl. „Vzhledem k okolnostem bychom mohli být možná méně formální, nemyslíte? Já se jmenuji Jacques a vaše jméno je Holly. Neobvyklé. A narodila jste se koncem prosince – do doby mezi vánočními svátky a oslavami Nového roku. To také není úplně běžné.“

Takže se díval do její osobní složky. Holly se cítila zcela obnažená, i když věděla, že na něco takového má, jako její nejvyšší nadřízený, plné právo. A navíc určitě chtěl znát veškerá fakta, než si s ní promluví. Ale z anonymní složky se stejně nedozvěděl všechno. Ani zdaleka ne.

„Jméno vám vybrala matka nebo otec?“ vyptával se.

„Ani jeden z nich.“ Schválně nic dalšího nevysvětlovala a doufala, že pochopí její narážku a přijme změnu tématu. „Je to od vás neobyčejně laskavé, pane Querruele, že jste mě pozval na večeři, ale naprosto to nebylo nutné.“

Jantarové oči pátravě zkoumaly její obličej.

„Ale bylo. A jmenuji se Jacques.“ Jeho pohled se zaostřil. „A kdo vám tedy vybral jméno, když ne vaši rodiče?“ naléhal.

„Sestra, která sloužila, když mě přinesli na jednotku intenzivní péče do porodnice. Byla jsem odložené dítě.“ Nepřišel s žádným komentářem, jakých slyšela při těch řídkých příležitostech, kdy přišlo na přetřes její narození, už bezpočet. Jacques Querruel pouze krátce a ostře vydechl. „Tvrdý začátek. Hodně tvrdý,“ poznamenal tiše. Přikývla. „Ano.“

„Našli ženu, která vás porodila?“

Byla ráda, že nenazval Angelu Stantonovou její matkou, protože už před dlouhou dobou se poučila o tom, že biologická schopnost porodit dítě z ženy matku nedělá. Opět přikývla. „V době, kdy mě porodila, měla už tři děti. Každé s jiným mužem. Už nechtěla čtvrté,“ řekla napjatě. „Když ji našli, byla mě prý párkrát navštívit. V jedenadvaceti jsem se s ní spojila a krátce jsme se sešly. Byla šťastná, že mi může říct všechno, co jsem chtěla vědět. Můj otec byl ženatý muž, se kterým měla krátkou milostnou aférku. Neřekla mi jeho jméno a já jsem se na něj neptala. Všechny ostatní děti, které měla, byly v určitém věku odeslány do náhradní péče v různých částech země. Po mně ještě přišly dvě další.“

Její ústa byla sevřená, ale v tom výrazu nebyla trpkost. Najednou měl zvláštní pocit, že by chtěl ta ústa políbit. Síla toho pocitu byla taková, že mu vyschlo v krku. „Je mi to opravdu líto, Holly,“ řekl nakonec chraptivě.

Pokrčila rameny a on si všiml, že její tvář se najednou ještě víc uzavřela. Na pětadvacetiletou dívku se chovala hodně staře. „To se stává,“ pronesla neosobně. „Na světě je mnoho lidí, kteří trpí mnohem víc. A každý den.“

V tu chvíli se objevil číšník se dvěma štíhlými sklenicemi a Jacques sledoval, jak se na toho plešatého a zakulaceného staršího muže usmívá. Nerada o sobě mluví. A on jí není sympatický. Cítil, jak se mu zrychlil tep a nedokázal určit, jestli pocit, který ho momentálně ovládá, je touha, uraženost, vzrušení, zvědavost nebo snad jejich kombinace.

Koktejl byl skvělý, ale velmi záhy cítila, že jí stoupá přímo do hlavy. Od oběda neměla nic v ústech a i tehdy vlastně jen uždibovala ze sendviče, protože se jí žaludek kroutil nervozitou z toho, co ji čeká. Snažila se nad sebou udržet kontrolu a zaměřila zrak na svého tmavovlasého společníka. Doufala, že její výraz je teď věcný a výkonný. „Zmiňoval jste se o nějaké pracovní nabídce,“ podotkla. Ráda by dodala „pane Querruele“, ale trval na tom, aby mu říkala Jacquesi a ona se k tomu nedokázala přinutit. „Později. Potřebujete se trochu uvolnit.“

Skutečně? Ona sama takový pocit neměla. Naopak, měla by být dnes večer neustále ve střehu. Ale to mu nemůže říct. Je to její nejvyšší šéf a těžko se s ním může přít. Nervózně si poposedla. Margaret měla pravdu. Na tohle nestačí.

„A přestaňte se na mě dívat jako Červená karkulka na zlého vlka, prosím vás,“ řekl Jacques hlasem, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech. „Raději mi povězte něco o místě, kde bydlíte. Jsou všichni vaši sousedé tak zajímaví?“

„Je to pronajatý pokoj,“ opravila ho Holly. „To je rozdíl. A paní Gibsonová? Milá stará dáma, která si na svůj věk vede skvěle. Je jen trochu výstřední,“

Usrkla šampaňského a stáhla si z ramen přehoz. Viděla, že jeho oči ten pohyb sledují a pak se zastavují na její krémově bílé pleti v místech, kde se začínaly zvedat kopečky jejích ňader. „Vypadáte nádherně, Holly,“ řekl pak.

Možná to bylo jeho neodolatelným přízvukem nebo snad neobvykle luxusním prostředím, na které nebyla zvyklá, či snad lidmi v úžasných toaletách a oblecích, mezi nimiž si připadala tak trochu jako Popelka, kterou vzali na bál. Nebo snad tím, že se už tak dlouho snažila skrývat svoji nervozitu. Ať to bylo jakkoli, najednou slyšela, že se chichotá. Panebože! Tohle je opravdu námět na film!

„Pobavil jsem vás?“ Jeho výraz byl skoro uražený.

Holly se nadechla. „Samozřejmě, že ne,“ zvážněla.

„Ale něco vás pobavilo.“

Hleděla na něj přes malý stůl pokrytý krémovým ubrusem, na němž stála malá broušená váza s růží, která provoněla vzduch kolem nich. Z nějakého důvodu měla náhle pocit, že se musí vzepřít jeho nadřazenosti. „Tohle všechno,“ řekla bez dlouhého rozmýšlení. „To přece není skutečný život, ne? Je to samozřejmě velmi krásné…“ Odmlčela se.

„Ó, děkuji vám.“ Jeho hlas přetékal sarkasmem.

„Ale mně se to líbí. Jen…“ Zakoktala se. Ach bože, pořád to jen zhoršuje. A navíc před člověkem, který ji sem zavedl a zaplatí za ni bůhví kolik. Ale všichni se tady brali tak strašně vážně, to bylo to, co jí tolik vadilo. Sama proti tomuto pokušení bojovala.

Padlo na ně ticho. Jacques seděl, nepřítomně si pohrával se sklenicí a oči měl upřené na její rozpačitou tvář.

Holly se přinutila zvednout zrak k jeho jantarovým očím, o nichž předpokládala, že budou stejně chladné jako jeho hlas. Ale když se jejich pohledy setkaly, pocítila stejný elektrický výboj jako v taxíku.

„Takže vy nejste žena, která by se nechala opít, uchlácholit dobrým jídlem a využít?“ zeptal se tiše. „A přitom jste tak krásná. Co to jenom s anglickými muži je, moje milá?“

Hollyiny oči se nevěřícně rozšířily a náhle netušila, co má říct. On s ní snad flirtuje! Jacques Querruel. Jacques Querruel?! Nic v její minulosti ji nepřipravilo na to, jak takovou situaci zvládnout. Vždycky dodržovala jedno pravidlo – držet se od mužů raději dál. Doslova. Vyhýbat se jejich dotekům, jejich průniku do jejího osobního prostoru. I to byl jeden z důvodů, proč jí byl Jeff Roberts tak odporný. Přímo si hnusila muže, kteří se domnívali, že mají svaté právo na to, aby se chovali k ženám, jak se jim zachce, manipulovali a zneužívali je. Bylo jednodušší držet si je od těla, aby žádný z nich něco špatně nepochopil.

Popadla sklenici a dopila. „Pokud vím, tak s nimi není vůbec nic,“ odpověděla a pak se na něj trochu nuceně usmála.

„Vy nemáte přítele nebo partnera?“

„Totéž se dá říct o mnoha ženách, nemyslíte?“

Při těch slovech si odhodila dozadu pramen vlasů a on si povšiml, že se jí oči opět zbarvují do fialova, což – jak už stačil zjistit – byla neklamná známka toho, že v ní roste rozčilení. Zcela určitě se dotkl obnaženého nervu. „To možná ano, ale ne o ženách, které mají oči jako chrpy a vlasy jako hedvábí,“ podotkl lehce, aby ji nevyplašil. „Kdy jste naposledy s někým chodila, Holly?“

Číšník se k nim vrátil se dvěma jídelními lístky vázanými v temně rudém hedvábí a položil je po jejich pravé ruce. Poté přijal od Jacquese objednávku na další koktejly a tiše zmizel. Holly chtěla něco namítnout, ale mlčela. Podvědomě cítila, že k přežití tohoto večera bude alkohol potřebovat.

Jacques otevřel jídelní lístek. „Černé čínské fazole a kuře na zeleném pepři. To bude dobrý začátek,“ navrhl hladce a předstíral, že si nevšiml jejích očí, úzkostně těkajících po jídelním lístku, který byl ve, francouzštině. „A pak losos na koriandru s mangem. To se hodí perfektně. Věříte mi?“

Podívala se na něj. Věřit mu? To není v jejích silách. „To zní velice lákavě,“ pronesla trochu upjatě.

„Ujišťuji vás, že to je lákavé,“ přikývl, když se číšník vrátil s koktejly. Objednal a pak se uvolněně opřel. „Takže poslední přítel,“ řekl trochu zlomyslně. „Je to vaše životní láska, nebo jen další, který marně doufá?“

Nebyla na tak přímou otázku připravená a viděla, že mu její rozpaky neunikly. Nadechla se. „Neměla jsem moc času na vztahy,“ řekla nakonec chladně a zpříma se na něj podívala.

Zrychlil se mu tep. Co tím, kčertu, chce říct?

„Ne?“

„Ne.“

„A proč ne, Holly?“ zeptal se tiše.

Usrkla koktejlu a odložila sklenici s naprosto čitelným výrazem – ach bože!, ve tváři. Jacques ho však ignoroval.

On toho nenechá, dokud mu neřeknu, co chce vědět, pomyslela si Holly vztekle. „Do osmnácti jsem byla na škole a pak jsem odešla, abych si našla práci a bydlení. Pracovala jsem dva roky, takže jsem se mohla přihlásit na univerzitu a nemusela jsem si nadělat dluhy. Na osobní život jaksi nezbýval čas.“

„A proč jste opustila domov i školu naráz?“

„Žádný domov jsem neměla!“ odsekla prudce. Pak se zarazila a snažila se ovládnout. „Žila jsem v pěstounské rodině a nevycházela jsem s nimi moc dobře. Můj odchod byl lepší pro všechny. Stejně jsem už byla příliš stará na to, abych s nimi dál bydlela. Dokončila jsem univerzitu, když mi bylo třiadvacet a měla jsem dvě zaměstnání. Rozhodla jsem se, že se raději soustředím na kariéru než na milostný život.“

Tohle nebral. „Velmi silné rozhodnutí,“ řekl však vážně. „Ale na univerzitě jste si bezpochyby užívala, ne?“ Ignorovala jeho dvojsmysl. „Bylo to pěkné období.“ Jacques chtěl ještě dál naléhat, ale teď na to nebyla ta pravá chvíle.

„To je tak pro každého,“ poznamenal. „Všechny ty hormony, které se probouzejí a navíc jste od rána do večera s mladými lidmi, kteří jsou poprvé v životě bez dozoru. Z takové situace pak vzniká bohatý materiál pro vedení deníčku.“ A pak opustil své dřívější rozhodnutí. „Psala jste si deník, Holly?“ zeptal se a snažil se potlačit spalující zvědavost. „Vsadím se, že by bylo co číst.“

Přes úsměv, který mu tkvěl na rtech, na ni hleděl vážnýma očima. Holly najednou měla pocit, jako by nebyla hostem v restauraci, ale spíše účastnicí jakéhosi souboje, jehož důvod ani pravidla neznala.

„Raději čtu, než píšu,“ pronesla lehce, ale stálo ji to nezměrné úsilí.

„Ano?“ Jeho hlas byl teď jako samet. „Ale to je poměrně osamělá činnost. Rozhodně to není nic, co by si mohli užít dva.“ Poposedl a svlékl si sako zrovna ve chvíli, kdy se objevil číšník s předkrmem. Jakmile bylo jídlo před nimi, naklonil se k ní a rukou se dotkl kravaty. „Nebude vám vadit, když si ji uvolním? Mám pocit, jako bych měl obojek.“

„Ne, samozřejmě,“ vydechla spěšně a snažila se od něj odtáhnout. Opět se opřel, uvolnil si uzel na kravatě a rozepnul první knoflíček košile. Ve vzniklém prostoru viděla jeho tmavé ochlupení, které patrně pokrývalo celou jeho hruď. Dopila koktejl a vzápětí se natáhla po sklence vína, které jim číšník nalil při servírování. Ale pak se zarazila. Musím nejprve něco sníst, varovala se horečnatě. Začala mít v hlavě, a to se jí dnes vůbec nehodilo.

Jakmile si vzala první sousto kuřete, neměla potíže v jídle pokračovat, i přes svou nervozitu. Jídlo bylo výtečné a musela se usmát, když si vzpomněla, co má doma v ledničce.

Bylo také dobré, že s příchodem jídla se Jacques Querruel změnil v humorného společníka s okouzlujícími způsoby.

Po hlavním chodu, který Holly nadchl snad ještě více než předkrm, jim číšník přinesl nabídku dezertů. Jacques ji provedl celou nabídkou takovým způsobem, že si kvůli svým jazykovým znalostem vůbec nepřipadala v rozpacích.

„Čokoládové vločky obalované v karamelu by asi byly úžasné,“ přemítala nahlas Holly. „Ale pomerančová pěna s vanilkovým likérem a strouhanými mandlemi mě taky hodně láká.“

„Tak si dáme oba a pak si je vyměníme,“ mrkl na ni rošťácky.

Vylekaně na něj vytřeštila oči. Taková věc už byla na Holly příliš intimní. „Ne, to je v pořádku,“ vyhrkla rychle. „Vyberu si jeden z nich.“

„To není třeba,“ řekl lehce, jako by si vůbec nepovšiml jejího výrazu. A když se pozorný číšník zjevil u Hollyina lokte, aby jí dolil sklenici, bylo rázem vše zařízeno. Tak hladce, jak probíhal celý život Jacquese Querruela.

A právě v tom okamžiku si uvědomila, že se během poslední hodiny nechala ukolébat falešným pocitem bezpečí. Pořád ještě neměla ani ponětí, čeho se vlastně tento večer měl týkat. Netušila ani, jakou nabídku jí hodlá předložit, a to tady s ním už byla – pohlédla nenápadně na svoje náramkové hodinky – přes dvě hodiny. Usrkla vína, otřela si ústa ubrouskem a nadechla se. O vteřinku se však opozdila.

„Tak, Holly.“ Shodil ze sebe image zábavného společníka jako plášť a najednou tady naproti ní opět seděl tvrdý podnikatel. „Vrátíme se teď na chvíli k práci. Studovala jste textilní designérství, je to tak? Co tedy děláte za psacím stolem?“

Holly ztuhla a opět si uvědomila, jak je ten muž naproti ní nebezpečný. Už jen tím, že dokáže všechno řídit právě takovým tempem, jaké se mu hodí. „Když jsem končila školu, nebyla v mém oboru žádná volná místa. Vedle textilu jsem ale také studovala ekonomii. Myslela jsem si, že bude dobré poznat nejprve fungování Querruel International a pak…“

„Potřebuji textilní designérku. Pracovní nadšení a nápaditost jsou pro mě daleko podstatnější než zkušenosti v oboru,“ přerušil ji Jacques netrpělivě. „Pracovala byste společně se zbytkem týmu. Budeme vyvíjet výrobky, které se budou prodávat tady a v USA. Querruel International prosperuje, ale potřebujeme větší pružnost. Chápete, o co mi tady jde?“

Bez dechu přikývla.

„Nabízím vám tříměsíční smlouvu, abychom zjistili, jak zapadnete do týmu. Většina jeho členů jsou se mnou od mých začátků, takže je pro mě důležité, aby se dobré vztahy v práci zachovaly,“ pokračoval Jacques. „Všichni v mém týmu jsou kvalifikovaní a zdatní. A všichni jsou Querruel International bezmezné oddáni. Nespokojím se s ničím menším. Platy jsou ovšem odpovídající.“ Zmínil výši nástupního platu a Holly byla ráda, že sedí. Suma, kterou vyslovil, byla čtyřikrát vyšší než ta, kterou vydělala v současnosti. „Z toho důvodu ovšem požaduji i práci přesčas, pokud je to nutné. Není to moc často,“ dodal s úsměvem. „Naprosto neočekávám, že budete od počátku perfektní, ale očekávám, že se s firmou stoprocentně ztotožníte.“

Holly nevěřila vlastním uším. Toto byla příležitost, jaká se naskytne jedenkrát za život, a ještě ne každému. Zlatý poklad na konci duhy. Mohla by pracovat celé roky a už nikdy by takovou příležitost nemusela dostat.

„Máte zájem poslechnout si o tom víc?“ zeptal se tiše a jeho oči visely na její zaujaté tváři. „Co si o tom myslíte?“

„Teď myslím hlavně na jednu věc. Kdy budu moci začít,“ odpověděla zadýchaně.

„Jakmile uspořádáte všechny svoje záležitosti v Anglii a budete se moci vydat na cestu,“ odpověděl s kamennou tváří.

Holly seděla, jako by do ní uhodil hrom. Nechce jí tím snad říct, že…

„Ta práce bude od vás pochopitelně vyžadovat, abyste se přestěhovala. Do Paříže,“ upřesnil Jacques a pozoroval příliv pochopení, které se jí začalo rozlévat po obličeji. „To nebylo jasné?“

Holly polkla.

Ne. Tohle jasné nebylo.

TŘETÍ KAPITOLA

Holly se příštího rána probudila do zvuku dešťových kapek za oknem s vědomím, že se celou noc převalovala a budila.

Sedá obloha a mokré ulice se včerejšímu krásnému večeru nemohly podobat méně. Mimoděčně tak svědčily o tom, jak mnoho může znamenat dvacet čtyři hodin v lidském životě, pomyslela si, když se tlačila v nacpaném vagonu metra.

Včera byla naprosto spokojená. Měla dobrou práci s dlouhodobou perspektivou a jistotu svého malého domova. No dobře, pronajatý pokojík, kam se z chodby vcházelo přímo do postele, nebyl možná pro každého splněním tajných snů, ale od té doby, co dokončila univerzitu, se tam zabydlela. Poprvé v životě se dokázala cítit bezpečná, protože jen ona rozhodovala, kdo projde dveřmi dovnitř. Svou samostatnost si těžce vydobyla, a proto si jí cenila nadevše.

Holly se otočila a hleděla na svůj nejasný odraz ve špinavém skle vlaku. Zato teď je úplně vykolejená. Na jedné straně by musela čelit úsilí získat novou práci a na druhé…

Opatrně přešlápla – slisovaná mezi mohutnou ženou středního věku s velkým kufrem a mladou dívkou s růžovými vlasy a černou rtěnkou – a odfoukla si z čela zatoulanou kadeř.

A na druhé straně by před ní ležela nutnost přestěhovat se do Paříže. A k tomu všechno – a všichni – co a kdo s tím souvisejí. A velmi dobře si uvědomovala, že slovo „všichni“ pro ni znamená především jednoho přitažlivého Francouze, kterého nedokázala vykázat ze svých myšlenek.

Jacques Querruel se k ní včera zachoval víc než velkoryse, to připouštěla. Ujistil ji, že pokud jeho nabídku odmítne a rozhodne se hledat jinou práci v Anglii, dostane ta nejlepší doporučení. Zároveň zdůraznil, že není třeba, aby své současné místo v Querruel International opustila, pokud si to nepřeje sama. Několikrát dokonce opakoval, že se osobně postará o to, aby nebyla – tady na moment zaváhal, pokud si vzpomínala – diskriminovaná pro své rozhodnutí podat na Jeffa Robertse stížnost. Jako teorie to znělo dokonale.

Souprava zastavila a dívka s vlasy barvy žvýkačky vystoupila. Všichni se trochu zavrtěli a hledali nové polohy, když se do vagonu začali hrnout noví pasažéři. Vlak se rozjel a vezl ještě větší náklad sardinek než předtím. Nenáviděla metro. Přinejmenším ve špičce. Tlak těl, jejich teplo a pachy. Jako dnes. Navlhlé pláště a vlasy, ze kterých cítila desítky včera vařených večeří. Od dámy s velkým kufrem měla všechny tyto vjemy z první ruky.

Holly se znovu soustředila na svůj hlavní problém. Jacques Querruel jí také sdělil, že dokud nevyprší tříměsíční zkušební lhůta, během které obě strany zjistí, zda se jim nová situace bude zamlouvat, bude pokračovat v placení za její podnájem v Anglii. A pro ni to nebude znamenat žádné snížení platu. Tak velkorysá nabídka! Podrážděně si povzdechla. Kdyby o tom řekla svým přátelům, nejspíš by se divili, co ještě dělá v Londýně. I ona by nejraději hned odjela. Okamžitě. Nebýt jeho.

Znovu si povzdechla a zachytila pohled ženy s kufrem. Pochopila, že si její vzdechy a přešlapování zřejmě vykládá jako stížnost na stísněnou situaci. Slabě se na ni usmála, ale to se zrovna tak dobře mohla usmát do kamenné zdi. Příští stanici, která byla naštěstí její, rychle zmizela.

Kanceláře Querruel International byly snad jen dvě minuty chůze od nejbližší stanice metra, ale ta kratičká doba stačila Hollyin žaludek stěsnat do malé tepající kuličky.

O nic se minulý večer nepokusil – ne, že by si myslela, že by vůbec chtěl – a byl příjemný a zábavný. Proč je tedy tak nervózní z možnosti pracovat v jeho blízkosti? Je pro něj přece jen zaměstnankyně! Jedna ze sta! Kdyby se včera nepřipletl k jejímu konfliktu s Jeffem, ani by netušil, že existuje.

Fajn, je to smyslný muž, dynamický a nebezpečný. A takovým je potřeba se vyhýbat, jak jen to jde. Ale ona přece vnitřně odmítla fyzické kontakty se všemi muži!

Možná ji znervózňuje proto, že na ni má takový nepoznaný vliv. Je kvůli němu vyvedená z míry a reaguje jinak. Anebo snad proto, že nedokáže přijít na kloub tomu, co se skrývá za jeho neproniknutelnou tváří? Nedokáže si ho zařadit, to je to. Slizáci jako Jeff se snadno zařadí tam, kam patří, a pak už nepředstavují žádnou hrozbu. Ale Jacques Querruel?

Došla ke schodům Querruel International a na okamžik se zastavila. Padající déšť vůbec nevnímala. Nechtěla ho už vidět, opravdu ne, tak proč ale jí po zádech přebíhaly vlnky pocitu, který nedokázala pojmenovat?

Vyběhla po schodech a přešla k výtahu. Zjistila, že v kabině pojede sama, což ji potěšilo. Upravila si v zrcadle vlasy, zkontrolovala, jestli se jí v dešti nerozpila řasenka. A pak ve svých očích spatřila něco, co jí bezmála vyrazilo dech.

Ne. Odpověď na Paříž musí znít ne. Náhle věděla, že není jiná možnost. Byl příliš znepokojující. Příliš ohrožoval její pocit autonomie a sebejistoty. Možná, že jeho agresivní sexualita jiné ženy dostává na kolena, ale ona si nic takového nepřála. Uvědomila si, že se jí trochu třesou ruce a sama nad sebou znechuceně odfrkla. Co se to se mnou jenom děje? Ten muž přece není všemocný, proboha, i když by se mu to určitě líbilo. A určitě by se mu velice zamlouvalo i to, kdyby věděl, že ji takhle vyvádí z míry!

Když výtah zastavil a dveře se začaly otevírat, Holly udělala to, co dělala celý svůj život. Napřímila svá skleslá ramena, zvedla hlavu, zúžila oči a obklopila se neviditelnou aurou chladné nepřístupnosti. Jacques Querruel se mi nedostane pod kůži, přísahala si. To mu nedovolím.

Včerejší večer ji trochu zaskočil, ale dnes je dnes. A navíc je jasné denní světlo. Slušně mu za nabídku poděkuje, ale odmítne. A to bude všechno. A pak odsud co nejdřív odejde, i kdyby to mělo znamenat, že si najde práci s nižším platem. Vlastně by mohla nějaký čas i brigádničit. Na univerzitě chodila na brigádu celou dobu. Paní z agentury, která jí dohazovala práce, bude celá šťastná, že ji tam zase bude mít. O víkendu za ní zajdu, rozhodla se. Nebo možná ještě dnes po práci.

Vystoupila rozhodně z výtahu, prudce se otočila doleva a najednou zjistila, že ji Jacques Querruel drží pevně v náručí, aby oba neupadli. Složka, kterou zřejmě do té doby držel v rukou, mu vyklouzla, otevřela se a papíry, které v ní byly, se bezcílně rozletěly celou chodbou.

Holly zrudla. Dávala si desítky předsevzetí, ale na to, co měla přímo u nosu, pozor nedávala. Jeho silné paže ji pevně svíraly, a když mu pohlédla do krásných očí, ucítila jemný závan příjemné citrusově vůně jeho vody po holení.

„Dobré ráno,“ zabručel pobaveně.

„Ach, promiňte, pane Querruele.“ Kdyby nezareagoval tak rychle, skončila by na zemi. Boty i šaty, které dnes měla, by jí určitě vzaly i tu trochu rovnováhy, kterou by si snad zachovala. Upjatý lososový kostým se sukní, která končila centimetr nad koleny, a podpatky, které byly dost vysoké na to, aby jí při každém kroku rozvibrovaly oba kotníky.

Jacques měl na sobě stejný oblek jako včera večer, ale vzal si jinou košili a světle šedou kravatu s drobnými, temně červenými krychličkami. Vypadal úchvatně. Úchvatně. „Dohodli jsme se včera na Jacquesovi, ne?“

Pořád ještě ji držel a Holly byla tak zmatená, že se mu ani nepokusila vymanit.

„Ale to nebylo v práci,“ podotkla slabě.

„A teď to je v práci, a pořád si přeji, abyste mi říkala mým křestním jménem, mademoiselle.“

Usmál se a v Holly sváděla tvrdý boj panika s okouzlením. Ale jen na okamžik. Pak panika zvítězila na celé čáře. Holly se odtáhla a rovnala si sako.

„Myslím, že to není moudré,“ řekla rychle. „Lidé by si mohli utvořit nesprávné závěry.“

„Proč by měli?“ Klekl si a sbíral papíry a její oči byly jako magnetem přitahovány k jeho pevným svalnatým stehnům. „A i kdyby, co na tom záleží? Já jsem tady šéf, jestli se nemýlím. A můžu si dělat, co chci.“

Bylo to tak půvabně chlapecké a nezralé, že na něj chvíli jen fascinovaně zírala.

„Ale o to přece zas tak nejde,“ řekla, ale zdaleka ne tak ostře, jak zamýšlela.

„Právě o to jde nejvíc!“ postavil se a všechna jeho chlapeckost byla náhle pryč. Holly upírala zrak na jeho ostře řezanou tvář, která byla dobrých deset centimetrů nad její. „Nikomu nedovolím, aby mi něco nařizoval, Holly. Nikdy jsem to nedovolil. Můj otec mi vždycky říkal, že do jedenadvaceti buďto budu ve vězení, nebo na cestě ke svému prvnímu milionu. Naštěstí to byl ten druhý případ.“

Ušklíbl se a ona jeho úsměv slabě opětovala. Uvědomila si, jak tvrdě pracovala na tom, aby svým dnešním oblečením, make-upem i chováním dala najevo, že se během uplynulých dvaceti čtyř hodin nic nezměnilo. Jen si lhala do kapsy.

„Váš otec si tedy musel oddechnout,“ podotkla formálně.

„Snad ano,“ souhlasil. „A moje matka taky. Mám ještě dvě velmi krásné mladší sestry a ona se o ně pořád bojí. Obě totiž ještě – jak se to řekne – hledají. Je pro ni úleva, že aspoň jedno z jejích mláďat už je pilířem společnosti.“

Pilíř společnosti? Jacques Querruel? Nikdy. Holly se zdvořile usmála.

„Měla bych říct Margaret, že jsem už tady.“

„Samozřejmě.“ Chvilku ji nehnutě pozoroval. Pak prudce přikývl, otočil se a odkráčel do pracovny na konci chodby.

Holly zjistila, že se za ním musí dívat. Jeho hlas ji děsil byl tak sametový a hluboký. A jeho přízvuk mu dodával ještě další rozměr přitažlivosti. A děsily ji i jeho způsoby. Byl tak sebejistý, že z ní samotné její sebejistotu, která nebyla nijak zvlášť vysoká, zcela vysával. Bála se ho. Cítila v něm jakousi temnou moc, která pravděpodobně pramenila z úsilí, kterým se během jednoho desetiletí vyšvihl z chudoby do nezměrných výšin bohatství. Vyzařovala z něj síla a vitalita. A ona by před ním nejraději utekla.

Zvláštní! Trochu se nad svými nezvyklými myšlenkami musela pousmát. To se mi vůbec nepodobá, pomyslela si.

Znovu se sebrala. Později mu řekne, že pečlivě zvážila jeho laskavou nabídku, ale že její odpověď je ne. Konec.

„Tak co?“ naklonila Margaret hlavu ke straně, když Holly vešla do kanceláře. „Jak sis s tím včera večer poradila?“

„Nech mě, abych se aspoň převlékla,“ rozesmála se Holly nad Margaretinou nedočkavostí. Margaret měla mnoho ctností, ale nedostatek zvědavosti mezi ně rozhodně nikdy nemohl patřit. A přesto měla Holly pocit, že jí zájem a starost starší ženy nevadí. Naopak. Nikdy ve svém životě nezažívala mateřskou lásku, a tak ji Margaretina náklonnost hluboce dojímala.

„Pan Querruel ti nechal na stole nějaké materiály,“ dodala Margaret a Holly bylo jasné, že hoří zvědavostí. „Říkal, že se týkají vašeho včerejšího rozhovoru.“

„Nabídl mi, abych pracovala ve Francii,“ oznámila jí Holly, když si svlékala sako. Margaret se objevila ve dveřích. „Řekla jsem mu, že se rozmyslím. Měla bych dělat textilní designérku. To je práce, o které jsem vždycky snila, ale…“

„Jaké ale, Holly? Zbláznila ses?“ vydechla tiše Margaret a přistoupila až k Hollyinu stolu. „Rychle to přijmi, než si to rozmyslí,“ šeptala naléhavě. „Vím o lidech, kteří by dali pravou ruku za to, aby mohli pracovat v jeho elitním pařížském týmu. Nežertuju. Proč nad tím vůbec přemýšlíš?“

Holly hleděla do rozrušené dobrácké tváře.

„Margaret, sama jsi mě před ním včera varovala,“ připomněla jí tiše.

„Ale to jsem si myslela, že… no, vždyť víš,“ opáčila Margaret rychle. „Ale jestli ti skutečně nabídl práci, znamená to, že nemá zájem. Nemíchá práci a osobní život.“

Holly přikývla. To byla přece dobrá zpráva, ne? Samozřejmě, že ano. Tak proč najednou cítila něco jako lítost?

Obě zaslechly zvuk bzučáku na Margaretině stole a Margaret se zatvářila kysele. „Pan Roberts není příliš dobře naladěný. Raději poběžím. A proboha, ber to. Pan Roberts tady celé odpoledne nebude, tak si o tom ještě pak můžeme popovídat.“

No to je skvělé. To dnešní úterý je čím dál slibnější. Teď do ní bude Margaret hučet celé odpoledne a ona v sobě bude mít ještě větší zmatek, jestli je to vůbec možné.

Když Holly osaměla, zhluboka se nadechla a pohlédla na velkou obálku před sebou. Na přední straně bylo rozmáchlým rukopisem Jacquese Querruela napsáno její jméno. Tak se podívá, co tam je. To přece neznamená, že by měnila názor.

O patnáct minut později však její názor změněn byl. Práce, kterou materiály popisovaly, zněla zajímavě a jako splnění všech snů. Plat byl fenomenální a připočítával se k němu ještě systém bonusů a ohodnocení, o kterém se Jacques včera nezmiňoval. V obálce byla rovněž informace o povinnosti Querruel International vyhledat pro ni v Paříži bydlení a během tříměsíční zkušební lhůty jí ho dokonce hradit. Nic neriskovala – a mohla tolik získat! A on se o ni nezajímal. Margaret to řekla. Ne, že by si snad na jedinou vteřinu myslela, že snad ano, to je přece samozřejmé.

Jacques se jí včera zmínil, že bude odjíždět z Anglie pozdě odpoledne, takže když se před jedenáctou objevil v její kanceláři oblečen v kůži, překvapeně se na něj podívala.

„Změna,“ odpověděl na nevyslovenou otázku. „Musím jet dřív.“

„Aha,“ přikývla a začervenala se. „Dívala jsem se na informace, které jste mi tady nechal, a chci vám říct, že bych vaši nabídku ráda přijala, pane Querruele.“

„Dobře.“ Přimhouřil oči. „Ale v týmu se všichni oslovujeme křestními jmény a tykáme si, jasné? Doufám, že vzhledem k této informaci pro vás bude Jacques už přijatelnější.“

Holly cítila, že se nesmí podvolit.

„Nechápu,“ odpověděla.

„Ne?“ vyděsil ji, když vkročil do místnosti a opřel se o pracovní desku jejího stolu. „Myslím si, že to není pravda, Holly. Myslím si, že se vám pomyšlení na tu práci zamlouvá, ale že se vám nechce pracovat tak blízko mě. Nebo snad blízko jakéhokoli muže?“ Jeho tón byl ironicky škádlivý. „Ne. Myslím, že to budu jen já, není to tak?“

„To je směšné,“ řekla Holly chladně.

„Možná.“ Usmál se, vztáhl ruku a zvedl jí bradu, aby mu musela pohlédnout do očí. „A možná ne. Ale na tom nezáleží. Potřebuju textilní designérku. A vy se k té práci zřejmě hodíte. Zavolám své sekretářce Chantal, aby zařídila vše potřebné. Vy se postarejte jen o to, abyste byla schopna za dva týdny odjet. Chantal se s vámi spojí. Zatím na shledanou, Holly. A nezapomeňte. Ve Francii si už budeme tykat.“

„Ale kde budu ve Francii bydlet? A co informace pro pana Robertse?“ Všechno se dělo tak rychle!

„Chantal se o to postará.“ Holly náhle měla pocit, že myšlenkami je už ve Francii. Odkašlala si. „Tak tedy na shledanou. Doufám, že budete mít příjemnou cestu.“

„To určitě budu, Holly.“ Vykoukl z jejího okénka. „Už se dokonce ukazuje slunce.“

Cožpak má pod kontrolou dokonce i počasí?

Holly si nebyla vědoma toho, jak moc se jí myšlenky zračí ve tváři. Když se Jacques zasmál, podivila se.

„Co se stalo?“

„Nic,“ řekl jemně. „Vůbec nic. Než přijedete do Paříže, už se do Londýna nedostanu, ale kdybyste se mnou chtěla kdykoli předtím mluvit, můžete zavolat do kanceláře. Pokud tam nebudu, sekretářka vám poradí, kde mě sehnat. Kdybyste měla pocit, že se mnou musíte mluvit mimo pracovní dobu, tady na vizitce je moje domácí telefonní číslo. To horní je do mého bytu v Paříži,“ vysvětloval jí, „ale tam bývám málokdy. Vlastně jen tehdy, když nastane nějaká krize. To druhé číslo je na můj zámek. Telefon vezme pravděpodobně Monique. To je moje hospodyně, abyste rozuměla.“

Rozuměla? Nerozuměla na tomto muži ničemu! Chladně se usmála.

„Nebude třeba, abych vás obtěžovala, pane…“

Jeho oči ji varovaly.

„Jacquesi,“ doplnila stísněně.

Přikývl. „Taky si to myslím. Pravděpodobně pro to uděláte všechno na světě.“

V jeho hlase zazníval nepřeslechnutelný sarkasmus, ale než Holly mohla jakkoli zareagovat, prošel dveřmi. Tam se otočil a usmál se na ni.

„Ještě nejsme ve Francii, ale přesto ti už začnu tykat. Holly, myslím, že ses rozhodla dobře. Je načase roztáhnout křídla a letět. V Paříži zjistíš, kdo jsi.“

V úžasu na něj zírala. „Vím, kdo jsem,“ řekla nakonec. „Říkala jsem ti přece, že jsem si o svém původu zjistila všechny podrobnosti.“

„Neměl jsem na mysli tvoje začátky,“ řekl něžně. Uvědomuje si vůbec, jak je krásná? Bylo to zvláštní, ale měl pocit, že spíš ne – a to nebylo obvyklé. Aspoň mezi ženami, s nimiž se stýkal. Ale možná se nestýká s těmi pravými? Tohle pomyšlení se mu příliš nezamlouvalo. Stejně jako vzpomínka na to, že toho minulou noc příliš nenaspal. Hlavou se mu honila její podoba a udržovala ho vzhůru skoro až do svítání. To není přijatelné. Ještě nikdy nic takového nezažil a teď s tím nebude začínat. Jacques se sebral a za těmito nevítanými myšlenkami zaklapl těžké víko své mentální síly.

„Au revoir“ krátce na ni pokývl. Pak se otočil a odešel. Holly slyšela, jak se dveře v Margaretině kanceláři otevřely a zavřely. A pak už jen ticho.

Seděla tiše a hleděla do míst, kde ještě před chvílí stál. Hlava se jí točila a v mysli jí vířilo tolik myšlenek, že jí skoro praskala hlava ve švech. Pak přešla ke svému úzkému oknu. Věděla, že míří na dvorní trakt firmy, kde bylo parkoviště. Pozorovala pohyb venku a srdce jí divoce bušilo.

Stála tiše u okna a v duchu přemlouvala Margaret, aby zůstala v kanceláři pana Robertse, kde už byla nejméně půl hodiny, co nejdéle. Po pár minutách byla její trpělivost odměněna. Motocykl byla krásná kompozice z chrómu a černého kovu, ale její pohled přitahovala osoba, která tento nádherný kolos ovládala. Jacques měl na hlavě helmu, ale Holly mohla skoro vidět jeho zaostřené oči šelmy, které nepřipouštějí, aby se mu cokoli postavilo do cesty.

Pozorovala motocykl a jeho řidiče, dokud nezmizeli za rohem a pak si zhluboka a trochu roztřeseně povzdechla. Musela se zbláznit, že tu práci přijala. To znamená, že ať se stane cokoli, musí za to přijmout stoprocentní odpovědnost. To nebyla zrovna povzbuzující myšlenka.

Holly se pokusila pokračovat v práci, která se před ní od včerejška navršila. Nařkl ji z toho, že práci, kterou jí nabízí, chce, ale nemá dobrý pocit z toho, že bude pracovat s ním. A měl pravdu. Skousla si spodní ret. Ano, měl pravdu. Byl příliš mužsky agresivní, příliš silný. Neměla nic proti dynamickým a energickým mužům obecně. S několika takovými už v životě pracovala. Ale žádný z nich nebyl jako Jacques Querruel. Nerozuměla tomu, ale bylo na něm něco, co v ní vzbuzovalo paniku a čirý děs.

Pevně zavřela oči ve snaze zapomenout na události, které se jí náhle začaly vynořovat v mysli. Najednou jí bylo zase osm let a cítila se opuštěná a nešťastná, protože se musela odstěhovat od svých pěstounských rodičů, kteří se o ni pečlivě starali od doby, kdy jí bylo sotva pár měsíců.

Milovala Kate a Anguse Westovy a pohlížela na další dvě děti v jejich péči, které byly mladší než ona a na jejich dvě vlastní děti, které byly naopak mnohem starší, jako na své sourozence. Ale během několika týdnů se vše změnilo. Angus onemocněl vzácnou formou rakoviny kostí a jeho žena byla vzápětí postižena několika těžkými infarkty, které pramenily podle lékařů nejspíš z prodělaného šoku a stresu. Rodina, o které Holly přemýšlela jako o „své“, byla násilně rozdělena.

David a Cassie Kirbyovi se od Kate a Anguse výrazně lišili. Žili ve velkém domě se šesti ložnicemi, čtyřmi koupelnami a bazénem. Holly měla svůj vlastní pokoj, šatnu plnou nového oblečení, začala se učit jezdit na koni – všichni si mysleli, že po nějakém čase změnu přijme jako pozitivní a stimulující. Je přece dítě, ne? A dítě se přizpůsobí všemu, to je známá věc. A další dvě děti, které s Davidem a Cassií Kirbyovými žily, svoje pěstouny naprosto zbožňovaly.

Holly tuto litanii slyšela pořád dokola, celých šest měsíců, ale pak, necelý měsíc před svými devátými narozeninami, najednou pochopila, proč se v přítomnosti charismatického, pohledného a bohatého Davida cítí tak sevřeně a špatně. Pochopila, proč nemá ráda jeho polibky a objetí, proč si nerada sedá na jeho klín, proč nechce být „jeho princeznička“.

Nechápala, co chystá, když za ní tehdy v noci přišel do jejího pokojíčku. Chodíval tam i jindy. Kontroloval její domácí úkoly nebo si s ní přišel povídat. Ale tentokrát jeho něžnosti neskočily u polibků. Dotýkal se jí velice zvláštně a líbal ji s ústy doširoka otevřenými, a to ji začalo děsit. Ale ona nebyla jako ostatní dvě děti, které byly v jejich péči od narození a pravděpodobně naprosto pod jeho vlivem.

Odmítla udělat, co po ní chtěl. Odmítla jeho přemlouvání i hrozby, které následovaly. A i když se nakonec musela jeho síle podvolit, dokázala se ubránit jeho nejhoršímu záměru, kterým nebylo nic menšího než znásilnění.

Zamkl ji v jejím pokojíčku, a když křičela a bouchala na dveře, slyšela ho říkat Cassii nějaké vymyšlené pohádky o tom, že na něj byla drzá.

Příští ráno se snažila povědět Cassii, co se stalo. Ale Davidova žena se na ni za „takové drzé a prohnané lži“ rozlítila a opět ji zamkla. A pak zjistila, jakou moc David skutečně má. Přinutil zbylé dvě děti, chlapce a děvče, říct, že je Holly napadala, ničila jim úkoly a hračky. Že je nezvladatelná a divoká. Že ukradla nějaké drobnosti z domu a také z místního obchodu. To vše oznámil David sociální pracovnici, kterou si zavolal. Smutně jí sdělil, že zkoušeli všechno na světě, ale Holly dostává záchvaty a oni musí přiznat porážku. Hlavně kvůli svým dvěma dalším osvojeným dětem. Cassie a děti nezvedly ani prst, aby jí pomohly.

Dostala nálepku problémového dítěte a byla příliš vyděšená, zraněná a zmatená, než aby trvala na svých obviněních a pokoušela se hledat pomoc. Její příští rodina byla příšerná zkušenost od prvního dne. Nebyla schopna navázat jakýkoli přátelský vztah s osobou druhého pohlaví, obzvláště s takovou, která nad ní chovala nějakou autoritu. A tato situace udávala jejímu životu tón po několik dalších let. Let, kdy střídala jednu pěstounskou rodinu za druhou a vždycky byla někým, kdo se liší. Kdo je jiný a divný. A celou tu dobu byla bolestně osamělá.

Když se na to vše dívala zpět z pohledu dospělého člověka, viděla, že mnoho dospělých, s nimiž přišla do kontaktu, se jí tehdy snažilo pomoci, ale chování Davida a Cassie z ní udělalo vystrašenou a podezřívavou bytost, která nedokázala uvěřit dobrým úmyslům. Ale přežila…

Holly otevřela oči a zhluboka dýchala, aby ovládla svoje divoce bušící srdce. Zařídila si svůj vlastní život a nikoho nikdy nežádala o pomoc. Cestou nasbírala pár přátel, hlavně žen, kromě drahouška pana Batemana z posledního patra jejich domu, kterému táhlo už na pětasedmdesát a trápil se láskou k paní Gibsonové. A pak tady ještě byl James Holden, jeden z jejích profesorů, který ji jednou večer našel zoufale plakat v odlehlém koutku univerzitní knihovny. Chtěla umřít a řekla mu to.

Odvedl ji do svého bytu, kde jí Lucy, jeho žena, která pracovala jako zdravotní sestra v místní nemocnici, diagnostikovala naprosté vyčerpání z únavy a stresu. Nedělali z jejího stavu aféru a mluvili o něm před ní jako o chřipce. Zůstala v jejich ložnici pro hosty skoro tři týdny, kdy nemusela nic dělat a s nikým se vidět. Lucy jí vařila teplá jídla a nutila ji, aby je také snědla, nosila jí časopisy a lehké knížky a skoro jí nedovolila vstát z postele. A James byl prostě kamarád. Dívali se spolu na televizi a Holly se víc a víc smála jeho potřeštěným vtipům.

To byla její první zkušenost skutečného přátelství s osobou mužského pohlaví a Holly teď věděla, že jí zachránila život. Balancovala na hraně života a smrti, a ačkoli Lucy a Jamesovi nikdy o svém dětství neřekla, věděla, že to byla právě léta frustrace a tajné bolesti, které ji přivedly na pokraj vážného onemocnění, či dokonce sebevraždy.

V bezpečí bytu u Holdenových si umínila, že svou minulost překoná. Nebude obětí, pokud se nebude jako oběť cítit.

Po třech týdnech se vrátila ke svému studiu a podařilo se jí absolvovat s vynikajícími výsledky. Odešla z univerzity, ale svoje přátelství s Lucy a Jamesem nepřerušila. Naposledy se viděli při křtu jejich dcery, Melanie Anny, při kterém Holly vystupovala v roli jedné z kmoter.

Proč na to vše teď myslím?, ptala se Holly sama sebe a podrážděně hleděla na stoh papírů, které musela přepsat. Dobře věděla, že David Kirby zemřel pár měsíců po jejím pobytu u Lucy a Jamese Holdenových. Pak už bylo snadnější se smířit se životem.

Christina, osvojená dcera Kirbyových, Holly našla přes sociální síť. Napsala jí o Davidově smrti. Ukázalo se, že David se o podobné triky pokoušel i v dětském klubu, kde příležitostně vypomáhal. Když policie začala vyšetřovat množící se stížnosti, odhodlala se konečně i ona promluvit o dlouholetém zneužívání, kterému byla vystavena. Policie vzala obvinění mladé ženy velice vážně a tváří v tvář výši trestu se David Kirby jednoho večera úmyslně předávkoval prášky na spaní.

Ten už tedy nikomu ublížit nemůže. Jeho moc, kterou používal k ovládání slabších a bezmocných, už nepůsobila. Holly se dívala na svoje ruce, které se viditelně třásly. Dokáže se o sebe postarat a svojí těžce nabyté svobody se nikdy nevzdá.

A Jacques Querruel?, popíchla ji nějaká část podvědomí, která se na okamžik vymkla její kontrole.

Jacques Querruel ztělesňoval vše, co na mužích neměla ráda. Byl pohledný, bohatý, tvrdý a nikomu se nezodpovídal. Ale ona mu nepodlehne. Bude to její zaměstnavatel a ona se bude snažit, aby ve své nové práci obstála na sto procent, ale její duši si Jacques Querruel nekoupí.

A když se jí v Paříži nebude dařit?

Spočítá svoje ztráty a nálezy a půjde zase o dům dál. Jako už tolikrát. Je to prosté a jednoduché. Vlastně jí teď připadalo trochu směšné, že kdy měla z Jacquese Querrela takový strach.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Krátká cesta byla velice příjemná, ale těžko mohla být jiná, pomyslela si Holly, když jí Jacquesova sekretářka zajistila let první třídou. Teď čekala na odbavení v terminálu. Na londýnské letiště ji dokonce odvezl objednaný taxík – vše bylo zaplaceno a Jacques se postaral i o tučné spropitné, jak ji ujistil řidič, když se mu pokoušela vnutit peníze. Vypadalo to, že Jacques Querruel myslí prostě na všechno.

Bylo domluveno, že pro ni někdo přijede na letiště a odveze ji do pronajatého bytu, kde se vybalí a osvěží. Pak pojedou do kanceláře a tam by se měla opět potkat s Jacquesem, který ji představí zbytku týmu.

To všechno jí Jacquesova sekretářka sdělila telefonicky a druhý den jí poštou přišel dopis, ve kterém vše potvrdila. Účinné, ale sterilní a bez emocí. Přesný opak Holly.

V posledních dvou týdnech neustále oscilovala od pocitu, že dělá přesně tu správnou věc, když se chce přesunout do Paříže a pracovat tam, ke stejně silnému přesvědčení, že to, co chce udělat, je naprosté bláznovství. Někdy se oba stavy vystřídaly během pár minut. Její noci se proměnily ve směsici zneklidňujících snů – takových jaké měla v době, kdy byla nemocná a měla horečky – a těžkého spánku, z něhož se probouzela ještě unavenější, než když šla večer spát.

Ale teď už byla konečně tady. Pohlédla na své dva velké kufry a jednu kabelu, které obsahovaly její šatník a pár drobností. Nebylo jí vlastně ani líto, že Anglii opouští.

Margaret jí tajně prozradila, že Jacques oznámil Michaelu Robertsovi, že pár žen ve firmě je připraveno dosvědčit u soudu, že je Jeff sexuálně obtěžoval. Margaret měla za to, že se Jeff nepokusí hájit, protože jasně viděl, že Jacques je odhodlán celou kauzu dovést až do konce. „Myslím, že vezme do zaječích a pěkně v tichosti si najde jinou práci, kterou mu tatínek přichystá,“ řekla jí důvěrně. „Ale tentokrát si bude muset dávat pozor na to, jak se chová. A bude muset pracovat, aby se uživil, protože tučné apanáže od rodičů jsou minulostí. Bude to pro něj dobré,“ uzavřela.

Holly to bylo srdečně jedno. Celá epizoda jí zanechala hořkou pachuť na patře a přála si jediné: na Jeffa zcela a dokonale zapomenout a koncentrovat se na svou novou práci, která jí momentálně způsobovala lehkou žaludeční nevolnost. Neumí ani slovo francouzský. Celý tým se spolu sžívá snad už celé roky. Ona nezná ve Francii živou duši a navíc nemá ani ponětí, co se od ní bude v práci očekávat. A k tomu všemu Jacques Querruel. To byla ta největší překážka ze všech.

A náhle, jako by ho její myšlenky dokázaly zhmotnit, stál před ní. Vysoký, se širokými rameny a stejně jako v Anglii, i tady z něj vyzařovala nepřehlédnutelná energie, která zřejmě byla integrální částí jeho osobnosti.

Když k ní vykročil, naprosto ztuhla a cítila, že jí srdce bije až v ústech. Měl na sobě černé džíny a tmavomodrou košili s krátkými rukávy, které jí umožnily pohled na jeho opálené paže. Celý byl jako vytesaný z granitu. A Holly si všimla, že nejedna žena Jacquesovi věnovala druhý i třetí pohled. A drobná blondýnka za přepážkou, které snad ještě nebylo ani dvacet, se na Jacquese zavěsila bezostyšně očima a uchváceně sledovala každý jeho pohyb.

„Bonjour; mademoiselle,“ oslovil ji trochu škádlivě. „Doufám, že jsi měla příjemnou cestu?“

Upjatě přikývla, zděšená z toho, jaký na ni má opět vliv. „Všechno proběhlo v pořádku,“ odpověděla. „Myslela jsem…“

„Ano?“ Tmavé obočí vylétlo s očekáváním do výšky.

„Tvoje sekretářka mi řekla, že mě tady vyzvedne řidič s vozem.“ Dívala se na něj tázavě.

„Vůz už čeká, milá Holly. A já mám řidičský průkaz už hezkých pár let,“ řekl pobaveně. Rozhlédl se kolem a mávl velitelsky rukou. Okamžitě se zjevil nosič a uklonil se směrem k Holly. „Ale nejprve odsud rychle zmizme. Letiště zrovna nepodněcují konverzaci.“

Letiště a Jacques Querruel, pomyslela si Holly bezradně, ale pak, když ji chytil pod paží a vyváděl z letištní haly, přestala myslet úplně a vnímala jen novou skutečnost.

Jasné květnové slunce, nebe bez mráčku, spěchající lidé všude kolem a jemná vůně muže, který kráčel vedle ní. Tyto a další vjemy zaplavily její smysly oslepující silou.

Pozorovala nosiče, který opatrně ukládal její zavazadla do štíhlého stříbřitého jaguára. A pak najednou seděla na sedadle a Jacques za ní zavíral dveře. O vteřinku později vklouzl vedle ní a ona cítila, jak na jeho blízkost reaguje celé její tělo, ačkoli by to nikdy nedala najevo ani mrknutím oka. Než dokázala popadnout dech, svištěli po silnici směrem k Paříži a letiště nechali daleko za sebou.

„Nebyl jsem si jistý, jestli přijedeš.“

Pár vteřin si Holly myslela, že se musela přeslechnout, ale když nakonec pohlédla na jeho profil, viděla, že nežertoval. „Přece jsem řekla, že přijedu,“ vypravila ze sebe tiše.

„Samozřejmě.“ Přikývl. Netušila, co tím myslí. „Je krásný den, že? Ideální na to, aby člověk viděl město lásky.“

„Města jsou jenom budovy. Jedno se podobá druhému,“ podotkla Holly a vycházela přitom ze své cestovatelské zkušenosti, která byla ovšem nulová.

„Mott Dieu! Jsi si vědoma toho, že taková poznámka zní každému horkokrevnému Francouzi jako svatokrádež?“ zeptal se jí Jacques škádlivě, ale s jistým ostnem chladu, jak si uvědomila. „Paříž v sobě má zvláštní magii, jakýsi duch, který fascinuje každého, kdo sem zavítá. Velkou částí této magie je vášeň. A byla to vášeň, která dala vzniknout obrovským bulvárům, kostelům, sbírkám obrazů a soch a reputaci v kulinářském umění. Pour etre Parisien, il n’set pa necessaire ďetre ne a Paris, il suffit ďy renaitre. To je naše přísloví a platí stejně teď jako v minulosti.“

„A znamená?“ zeptala se Holly nevinně.

„Na to, aby se stal člověk Pařížanem, se nemusí v Paříži narodit, ale přerodit,“ přeložil Jacques rychle a plynule. „Ale aby tomu člověk porozuměl, musí kráčet ulicemi a vnímat ruch, který je oživuje. Život, který není jen přítomností, ale také minulostí. Skoro každá ulice má nějakou trofej: strom, který zasadil Victor Hugo na Avenue Raspail, dům v Belleville, kde se narodila Edith Piaf, nebo značky na domech v Rue Bellechasse, které zaznamenávají výšku poslední velké povodně. Paříž prostě žije a dýchá. Rozumíš tomu? Je to tak odjakživa.“

Holly se na něj podívala. Nebyla si úplně jistá, jestli mluví vážně, a proto namítla trochu zlomyslně: „Pokud to cítíš takhle, proč je tvůj zámek kilometry daleko?“

„Ach, ne zas tak daleko. A mám tady byt, takže ve skutečnosti jsem Paříž neopustil,“ řekl lehce. „A kromě toho, moji rodiče a sestry žijí v Latinské čtvrti, takže jméno Querruel je v Paříži pořád dobře reprezentováno.“

„Tam ses narodil?“ zeptala se tiše, když si vzpomněla na řeči, které tvrdily, že se vypracoval z největší chudoby. „Ne tak úplně.“

Bleskově se vyhnul autu před nimi, které se bez jakéhokoli varování rozhodlo náhle zastavit, a jehož řidič freneticky mával a volal na nějakého svého přítele na chodníku. Holly si všimla, že Jacques nebyl ani překvapený, natož pak rozzlobený, takže předpokládala, že takové situace nejsou v Paříži neobvyklé.

„Narodil jsem se pár kilometrů odtamtud, ale v Paříži tě pár kilometrů může zavést do úplně odlišného světa,“ pokračoval tichým hlasem. „Chtěl jsem jim také koupit malý zámek, ale oni si to nepřáli. Chtěli zůstat na místě, kde každého znají. Otec hrává každé odpoledne se svými kamarády petanque a ráno chodívají s maminkou na snídani do nějaké kavárny a potkají se s přáteli. Prostě takové věci. Ale souhlasili s tím, že se přestěhují do malého domku v tiché ulici, kde má maminka konečně květinovou zahrádku. Tam, kde jsme bydleli předtím, mohla mít tak nanejvýš truhlík za oknem. Jsou tam spokojení a to je hlavní.“

Očividně svou rodinu velice miloval, to bylo jasné. Holly nevěděla, proč ji z toho pomyšlení tak rozbolelo srdce. Snad právě proto se rozhodla změnit téma. „Nemusím jet teď do svého bytu, pokud bys raději jel rovnou do práce.“

„Myslím, že by to nebylo dobré,“ mrkl krátce jejím směrem. „Odvezeme tvoje věci domů, jak to bylo původně v plánu. A pak půjdeme na oběd. Později bude na práci času dost. Já zas nejsem takový otrokář, jak si možná myslíš.“

Proboha, zdá se, že se urazil. To je opravdu skvělý začátek nového zaměstnání – urazit svého šéfa. „Máš na mysli oběd s ostatními?“ zeptala se naivně.

Na dlouhou chvíli se odmlčel.

„Ne, to nemám na mysli.“

„Ach.“

Chtěla ještě něco dodat, když Jacques náhle ukázal vlevo. „Podívej se, tam, na chodníku. Cikánský cirkus, vidíš?“

Projeli kolem příliš rychle, ale Holly stejně stačila zahlédnout kozu a dva pestře oblečené klauny, elektronické varhany a obrovitý klobouk na vybírání peněz. Byla tím pohledem uchvácená a otáčela se, aby zahlédla víc.

„Klauni jsou tam hlavně proto, aby dávali pozor na strážníky,“ řekl Jacques pobaveně. „Jsou úžasní v náhlém zmizení. Dokonce ta koza by trumfla i Davida Copperfielda.“ Holly si nedokázala pomoci a rozesmála se nahlas. „Tak to je lepší,“ zamumlal tiše. „Směješ se tak málokdy.“ Překvapeně se na něj dívala. „Jak to můžeš vědět?“ zeptala se útočně. „Vždyť mě vůbec neznáš.“

„To se ale v následujících dnech snad změní, doufám,“ podotkl slušně, ale jeho slova nesla význam, který nedokázala identifikovat.

Rychle přikývla. „Samozřejmě. Těším se, až se seznámím s ostatními lidmi z týmu.“

Jacques si něco pro sebe zašeptal. Holly by byla ochotna přísahat, že to bylo něco jako zatracený tým, ale to samozřejmě nemohla být pravda. Na okamžik se na něj nejistě zahleděla. Věděla, že společnost má sídlo na pravém břehu Seiny, ve čtvrti obchodníků a bývalé buržoazie. „Kde přesně je můj byt?“ zeptala se opatrně.

„Asi deset minut pěšky od kanceláří,“ usmál se. „A podnik, kde se naobědváme, L’Etoile, je hned ve vedlejší ulici, takže se do práce dostaneš co nevidět.“

Pořád ji škádlil. Ale namísto toho, aby ji to uvolnilo, uzavřela se ještě víc. Přijela sem přece pracovat, ne? Nemusel mít takové poznámky. Zamračila se a rozhodla se mlčet, dokud nedorazí na místo.

Zdálo se ale, že na Jacquese prostě nedokáže nemyslet. Jak si jeho velké auto proráželo cestu blázincem na pařížských ulicích, byla si jeho přítomnosti víc a víc vědomá. Jeho úzkých boků a dlouhých nohou, které byly natěsnány v černých džínsech, jeho vůně a ostrého profilu. Vyzařoval ze sebe mužnost, která se prostě nedala ignorovat.

Litovala, že nemá delší sukni. Ta, pro kterou se rozhodla, jí sahala přesně po kolena. Když stála. Ale teď, usazená v hlubokém sedadle, si všimla, že jí vycestovala až do poloviny stehen. Pokaždé, když se ji pokusila stáhnout, vyklouzla jí látka z prstů a posunula se ještě výš. Trochu se zavrtěla a snažila se najít polohu, ve které by si mohla nenápadně sukni shrnout ke kolenům.

„Pro všechny svaté, děvče, uvolníš se už konečně trochu?“

Holly ztuhla a zčervenala. „Prosím?“

„Chováš se jako kočka na rozpálené střeše,“ poznamenal. „Mon Dieu! Co si myslíš, že ti tady uprostřed dne na rušné ulici udělám? Cos to o mně slyšela, že se mě tak bojíš?“

Holly se na něj dívala. A nebyl to pohled zaměstnankyně. „Nemám ani to nejmenší ponětí, o čem to vlastně mluvíš,“ pronesla vznešeně a odhrnula si vlasy z hořící tváře.

„Chceš říct, že jsi nepředpokládala, že ti položím ruku na koleno?“ odsekl podrážděně.

„Samozřejmě, že ne.“ Byla skutečně šokovaná a neskrývala to.

„Chápu.“ Jeho zavrčení přešlo v hrdelní smích. „Ale jsi nervózní, to nepopřeš.“

„Samozřejmě, že jsem nervózní,“ vypálila na něj nedůtklivě. „Každý by byl nervózní. Zrovna jsem přiletěla do cizí země, mám se setkat s lidmi, které vůbec neznám, a pracovat na místě, které jsem nikdy neviděla.“ A navíc můj šéf, který pro mě přijel na letiště, je náhodou ten nejpřitažlivější muž, jakého jsem kdy viděla.

Zavládlo krátké ticho.

„Ano, chápu,“ ozval se nakonec. „Ale to zvládneš. Máš nezdolného ducha, jak jsem si všiml.“

„Ale jsem taky normální člověk,“ řekla suše. „Nebo snad zaměstnáváš typy jako Rambo, kteří neznají strach?“

Na vteřinku se ulekla, že zašla příliš daleko. Jacques je přece její šéf, pro všechny svaté, a její tón byl méně než uctivý. Byl útočný.

Teď mezi nimi zavládlo delší mlčení, ale nakonec se Jacques usmál.

„Nemám rád lidi typu Ramba, Holly. O tom tě můžu ujistit.“ Otočil se na ni a zalil ji svým jantarovým teplem. Pak se rychle vrátil ke sledování silnice.

A to bylo dobře, protože Holly teď nebyla schopna jediné poznámky. Nemohla dokonce ani pořádně dýchat! Díval se tak na svoje partnerky před milováním? Ta myšlenka jí bušila v hlavě jako zvon. Protože jestli ano, musí mu padat do náruče jako zralé hrušky. Samozřejmě, že to je jen hra. A pravděpodobně pěkně chladnokrevná. Ale je to skvělé!

Jacques zrovna zatočil vůz do široké, vzdušné ulice a ujeli sotva pár metrů, když zastavil. Před nimi stála krásná moderní budova s fontánkou na malém náměstíčku uprostřed.

„Pojďme,“ vystoupil z auta a otevřel Holly dveře. Ta však musela věnovat veškeré své úsilí tomu, aby přiměla svoje nohy k pohybu. Celá cesta sem jí ničím nepotvrdila, že se rozhodla správně, ale teď už bylo na stěžování pozdě.

Přistoupil k nim starší správce a z hovoru, který spolu cestou do haly vedli, bylo jasné, že se znají. Vzhledem k tomu, že mluvili francouzský, jim však Holly nerozuměla jediné slovo.

„A toto je mademoiselle Stantonová, Pierre,“ otočil se Jacques najednou a postrčil ji dopředu. „Pierre mluví velmi dobře anglicky, takže ti může pomoci, kdybys cokoli potřebovala,“ dodal k Holly.

„Bonjour, Monsieur.“ To byla skoro jediná dvě slova, která Holly znala. Usmála se a vztáhla k drobnému muži ruku.

Vrásčitý Pierre se na ni usmál a z jeho skřítkovské tváře na ni zářily dvě malé černé oči. „Bonjour, mademoiselle. Jsem potěšen, že se setkávám s přítelkyní monsieura Querruela a doufám, že tady budete spokojená. Jsem vám k službám, mademoiselle

Výtah je vyvezl do třetího patra a poté, co Jacques odmítl Pierrovu pomoc s Hollyinými zavazadly, spolu vystoupili do chodby se silným kobercem a příjemnou květinovou vůní, která se vznášela ve vzduchu. Jacques rázně přešel k posledním dveřím vpravo, položil zavazadla na zem a vylovil klíče z kapsy. „Tvůj nový domov, mademoiselle,“ usmál se. „Tenhle je od vchodových dveří,“ vysvětloval. „A ten druhý od bytu. A protože jsi tady teď doma, měla bys asi odemknout ty.“

Dveře se rozletěly a Holly vkročila do malé chodbičky, která se otevírala do jednoho z nejútulnějších obýváků, jaký si lze představit. Nebyl velký, ale světlé vybavení, laděné do žlutozelená, mu opticky přidalo na velikosti.

Byla zde dvě vysoká okna s prostornou alkovnou, do které se vešel psací stůl a knihovna, v níž bylo již pár knih.

Obýváček od malého jídelního koutu a kuchyně neoddělovaly žádné dveře, ale – díky vhodnému uspořádání nábytku – oba prostory měly své vlastní soukromí.

Dlouhé závěsy povlávaly v ranní bríze a jejich barva byla použita i na dvou křeslech a malé pohovce. Na malém balkoně byly umístěny dvě židle a malý stolek a jeho zábradlí bylo obloženo květináči s lobelkami a muškáty.

V rohu jemně šuměla malá fontánka a Holly vnímala, jak uklidňující vliv její zvuk má. Z balkónku byla vidět snad půlka Paříže a ta byla teď v centru pozornosti uchváceného Hollyina pohledu.

Z obýváku vedly jedny dveře do ložnice a druhé do koupelny. Obě místnosti barevně kopírovaly hlavní prostor bytu. Na podlaze byl béžový koberec, na oknech se vzdouvaly zlatavé závěsy a na malém stolku u postele stála mísa s ovocem.

Jacques se opřel o zeď v obýváku a pozoroval Holly, která svůj nový byt prozkoumávala s nezastíraným nadšením.

„Tak co?“ zeptal se trochu líně. „Líbí se ti to tady?“

„Jak by se to někomu mohlo nelíbit?“ vydechla Holly šťastně. „Ale když jsi mi řekl, že mi Querruel International poskytne dočasné ubytování, netušila jsem, že půjde o něco takového. Tohle musí stát společnost malé jmění.“ Podíval se na svoje italské, ručně šité boty, a zvažoval odpověď. Chtěl, aby tady s ním pracovala, a proto jí učinil nabídku, která se nedala odmítnout. To bylo přijatelné. Dělal to už dřív, pokud to bylo nutné. Věděl, že nezná ve Francii živou duši, dokonce ani nemluví francouzský, a proto si přál, aby se ve svém bytě cítila v bezpečí a příjemně. I to bylo přijatelné. Byla to zkrátka povinnost zodpovědného zaměstnavatele. Ale byt v této oblasti nebylo snadné sehnat. A jak správně předpokládala, byl i extrémně drahý. A kdo by to měl vědět lépe než on. V podkroví tohoto domu totiž vlastnil ateliérový byt…

Skutečně má nespravedlivě krásné řasy, pomyslela si Holly, která využila příležitosti, aby si ho prohlédla. Jeho u krku rozepnutá košile odhalovala tmavé chloupky, které pokrývají zřejmě celý jeho hrudník. Byl to ten nejpřitažlivější muž, jaký jí kdy zkřížil cestu. Tím si byla jistá.

Náhle vzhlédl a přistihl ji. Holly stálo nemalé úsilí, aby dokázala jeho pohled vydržet a neodvrátit zrak.

„Malé jmění?“ opakoval zamyšleně její slova. „Myslím, že peníze jsou relativní. Laciné bydlení může přinášet celou řadu problémů, které je v důsledku pěkně prodraží. Vím, že bezpečnostní systém v tomto domě je extrémně spolehlivý. Všichni mají klíče od vstupní haly, ale kromě toho vidí Pierre na monitoru každého, kdo do domu chce vstoupit. Musí se mu ohlásit a oznámit, koho chce navštívit, a kromě toho se pořizuje jejich záznam. Do domu tak nemá přímý přístup nikdo cizí. Není to nic příjemného, ale v těchto dnech je to bohužel nezbytné opatření.“

Pro ni? Těžko. Možná pro nějakého politika nebo jinou VIP osobnost. Holly zírala.

„Ale ty jsi vešel přímo do domu.“

„Pierre mě viděl a otevřel dveře,“ odvětil Jacques hladce. „Proto jsem nemusel použít tvoje klíče. Ani svoje.“

Na vteřinku nebo dvě Holly nechápala, co jeho slova znamenají. Ale pak viděl, jak otevřela doširoka oči. Aby předešel protestům, řekl rychle a chladně: „Mám v podkroví budovy byt, Holly. Proto jsem věděl o tom, že je tento byt k dispozici. Uvolnil se zrovna v době, kdy jsi přijala mou nabídku. Moje sekretářka byla ušetřena práce se sháněním bytu, což v Paříži skutečně není nic snadného. A to, že budeš bydlet tak blízko kanceláře, ti ušetří spoustu času.“

Holly ztuhla. „Promiň, ale uvědomil sis, co si pomyslí lidé?“ zeptala se přiškrceným hlasem.

„Lidé?“

„Ano, lidé,“ odpověděla suše. Zatraceně, moc dobře ví, co mu chci říct! „Lidé si většinou umí dát dvě a dvě dohromady. Přivezl jsi mě z Anglie a pak jsi mi poskytl bydlení v domě, ve kterém bydlíš. Skutečně není těžké získat mylný dojem.“

Jantarové oči si ji zkoumavě měřily. „Máš svůj klíč a já také,“ řekl chladně. „Co si z toho kdo vykonstruuje?“

No, jestli po celých třiceti dvou letech, co je na světě, nedokáže odpovědět na tak snadnou otázku, pak se Holly poněkud divila, že je tak úspěšný. „Lidé si povídají,“ řekla kamenně. „Nic nemají raději než pár šťavnatých drbů.“

„Ne o mně.“ Ve vteřině se změnil z milého muže v ledového obchodníka, kterému někdo zamával před očima rudým hadrem. „Pokud si cení svého blaha, nebudou si o mně nic šeptat.“

„Ne před tebou,“ trvala na svém Holly. „Ale ujišťuju tě, že o tom mluvit budou.“

„A obtěžovalo by tě to? Že tito bezejmenní a politováníhodní lidé plýtvají dechem na řeči a pomluvy?“

Nevěřícně na něj hleděla a toužila s ním zatřást, aby pochopil, o čem mluví.

„O to ale vůbec nejde.“

„Ale právě naopak. O tohle jde především,“ řekl suše. „A upřímně – dívka, která se postavila Jeffu Robertsovi a byla připravená ho se mnou konfrontovat, si určitě poradí s každým takovým ubožákem jedním mrknutím svých nádherných očí.“ Pomalu se usmál. „Podívej se na mě,“ řekl tiše a zvedl lehce obočí. „Dokážeš nahánět hrůzu, když chceš.“

Ne, nenechá se umluvit, i když musela zadržet úsměv, který se jí dral na ústa. „Prostě si myslím, že „Nech myšlení na mně.“ Holly otevřela úžasem oči nad tím, s jakou lehkostí jí skočil do řeči a zbavil možnosti odpovědět. „Promluvíme si při obědě, ano? Mám hlad. Chtěla by ses nejdřív trochu osvěžit?“

Ten chlap je jako lidský buldozer! Holly na něj beze slova hleděla a její oči tmavly vztekem. A je arogantní! Není divu, že všichni plní to, co jim řekne. Určitě se ho bojí!

Ale pak jí vzal všechen vítr z plachet, když tiše dodal: „Prosím tě, Holly.“

Proč to jenom dělá? Proč na ni mluví hlasem, který je vřelý a plný zájmu? Zachvěla se. „Za minutu budu hotová,“ natáhla se pro tašku. „A určitě si o tom ještě promluvíme.“

„Samozřejmě, že ano.“ Mluvil najednou docela podřízeně, ale v jeho očích bylo teplo úsměvu a laskavosti. „Dobré jídlo vždycky člověku pomůže najít to nejlepší řešení. Takovou mám zkušenost.“

Oběd se odehrával v příjemné restauraci, která byla postavena do proskleného půlkruhu na otevřeném prostranství. Za pěkného počasí se skleněné panely odsunuly zcela stranou a z uzavřené restaurace se stala zahradní.

Jídelní lístek byl ve francouzštině i angličtině a výběr jídel byl neuvěřitelně rozsáhlý.

Holly si na začátek vybrala salát z rajčat a mozarelly a jako hlavní chod kuřecí maso s vejcem a estragonem. Obě jídla byla skvělá, stejně jako dezert, ananasový plátek s vanilkovým likérem. Ale Holly jedla pouze mechanicky, i přes příjemné prostředí a skvělé jídlo.

Netušila, jak se francouzští zaměstnavatelé chovají ke svým zaměstnancům, ale zas takový rozdíl oproti anglickým zvyklostem to přece být nemohl. A Jacques určitě překračoval rámec pracovních kontaktů. Ne, neflirtoval s ní, připustila si tiše. Bylo to spíš tak, že s ní jednal, jako by mu byla rovná. Jako by byla jeho přítelkyně a ne někdo, kdo pro něj bude pracovat. A byl vtipný až běda – toho si v Anglii tolik nepovšimla – a zajímavý. Toho si naopak všimla až příliš.

Jsem rozrušená, uvědomila si. A to je špatné znamení. A je to nebezpečné. Nechtěla k Jacquesovi cítit nic osobního. K žádnému muži nechtěla cítit nic osobního! Svoboda pro ni byla rozhodující, a dokud se neobjevil v jejím zorném poli Jacques, byla schopna žít tak, jak si před lety usmyslela.

„Bude to v pořádku.“ Seděli a pili kávu, když Jacques po pár minutách ticha promluvil. Pozorovali dvě malé holčičky, které si v rohu hrály s panenkami. Holly si uvědomila, jak se jí líbí francouzský přístup ke stolování. Líbilo se jí, že na rozdíl od Angličanů, kteří dělali všechno pro to, aby sehnali pro své děti hlídání, je Francouzi prostě vezmou s sebou. V restauraci bylo několik párů s dětmi, a ty se tady očividně cítily dobře a chovaly se s vychovanou přirozeností.

Obrátila se k Jacquesovi. „Pardon?“ zeptala se a doufala, že si Jacques není vědom toho, jak na ni působí.

„Máš strach,“ řekl Jacques tiše. „To je pochopitelné. Ale brzo zjistíš, že s lidmi v týmu budeš vycházet skvěle.“

Holly dopila svou kávu, odložila šálek a až příliš pečlivě si otřela ústa ubrouskem. „Jsem si jistá, že to tak bude,“ prohodila lehkým tónem.

„A já taky.“

Ne, nebyla si tím jistá ani trochu. Ale on ji provokoval. Přikývla. „Samozřejmě,“ řekla a dala si pozor, aby její tvář zůstala zcela bezvýrazná.

„Samozřejmě,“ zopakoval po ní drsně a trochu ironicky. „Pověz mi, Holly. Co musí člověk udělat, aby prorazil tu zeď, kterou sis kolem sebe postavila?“

Postavil se, aniž by počkal na její odpověď, a ona ho musela následovat. Otevřel jí dveře vozu a přešel ke svému místu. Holly ho pozorovala, když obcházel přední kapotu. Vypadal jako muž, který má moc. A to ji děsilo.

„Tak, začneme tím, že tě představím ostatním.“

Představovala si, jak by zareagoval, kdyby mu řekla pravdu. Kdyby mu řekla, že setkání s jejími novými kolegy nebude nic proti tomu, co musela vytrpět během setkání s ním.

„Teď ti řeknu pár jmen, abys už je znala, až se setkáš s jejich nositeli. Nejprve Gerard Bousquet. Je to můj výrobní ředitel a budeš s ním v kontaktu asi nejčastěji. Pak je tady Jean-Pierre Delbuis, Gerardův asistent. S Chantal jsi už dvakrát mluvila telefonicky a Auguste s Christianem jsou naši dva nejlepší nábytkoví designéři. Odešli z velmi dobře placených míst a začali pro mě pracovat skoro na začátku. Hodně jim dlužím.“

Jacques mluvil a mluvil, představoval jí další členy týmu a Holly bojovala, aby udržela pozornost.

U oběda o jejím bytu nemluvili. Když o tom Holly začala, Jacques rezolutně prohlásil, že nevidí žádný problém. Stejně do svého bytu přichází jen výjimečně. Většinou odjíždí na svůj zámek, který je skoro padesát kilometrů za Paříží. A to je skutečnost, o které všichni moc dobře vědí.

Vysvětlil jí to jasně a klidně. Ještě k tomu si jejich číšník vybral zrovna tuto chvíli k tomu, aby jim přinesl předkrm, a když odešel, Jacques už mluvil o něčem jiném.

A možná mu právě o toto šlo, zamračila se Holly podezíravě. Nevěděla. Vlastně měla pocit, že neví nic o ničem! Ale to se může jen zlepšovat. Nebo snad ne?

PÁTÁ KAPITOLA

Po několika týdnech Holly s překvapením zjistila, že navzdory svým mnoha nejistotám se v novém zaměstnání, stejně jako ve francouzském způsobu života a vztazích s novými kolegy cítí jako ryba ve vodě.

Její spolupracovníci byli dobrá parta a Hollyina jediná stížnost – pokud by si stěžovat chtěla – by se týkala jejich otevřeného obdivu k Jacquesi Querruelovi. A v případě žen měl tento obdiv ještě vedlejší podtext, ze kterého Holly doslova bolely zuby. Ale rozuměla jim. Ach ano, rozuměla. Poté, co osm týdnů pracovala s lidským dynamem, které neslo jméno Jacques Querruel, chápala, že k tomuto muži musí člověk zaujmout jednoznačné stanovisko. Ale teď se na něj snažila nemyslet. Její jediné stanovisko se v danou chvíli vtělovalo do večeře, možná malé kávy a koupele. A přesto se jí pořád jeho osoba honila hlavou.

Byl inspirující. To musela, ačkoli nerada, připustit. A nikdy od svých zaměstnanců nežádal víc, než byl připraven nabídnout. Ráno byl v kanceláři první a jen málokdy se stalo, že někdo odcházel odpoledne později než on. Vyšlapával cestičku, která byla vyčerpávající, ale měla v sobě příchuť dobrodružství a vzrušení. Byl fascinující, hypnotický, přitažlivý a strašně svůdný – to byly popisy, které už o něm stačila zaslechnout. A musela se všemi souhlasit. Nebylo pochyb o tom, že jí zkřížil cestu někdo naprosto výjimečný.

Jedinečná bytost, kterou bylo nemožné uchopit a opatřit nějakou zjednodušující nálepkou.

A proto bylo snad tak ponižující, že si kdy myslela, že o ni měl zájem. Očividně mluvil ohledně jejího bytu naprostou pravdu. Bylo to efektivní a pohodlné. A to je vše.

V celých těch týdnech, které pro něj pracovala, se jí nedotkl ani prstem. A ještě k tomu musela od ostatních poslouchat romány o jeho bohatém a divokém milostném životě. Jacques zcela jednoznačně miloval nádherné ženy – jiskřivé a určitě velmi nákladné společnice, které ho otevřeně obdivovaly a líbaly půdu, po které kráčel.

A proč nakonec ne?, ptala se sama sebe upřímně. Byl zkrátka úžasný. Jacques už byl pět dní ve Státech, ale jeho přítomnost jako kdyby pořád přežívala v kancelářích společnosti a nutila lidi pracovat ještě o něco tvrději.

Zrovna chtěla přejít jedno z mnoha příjemných náměstíček, kterých je Paříž plná, ale na chvíli se zastavila a pozorovala skupinu starých mužů, kteří uprostřed na prostranství s uhrabaným pískem hráli petanque. Jacques se zmiňoval, že jeho otec je vášnivým hráčem této hry. Když muže chvíli pozorovala a vnímala duch kamarádství, který se nad nimi téměř viditelně vznášel, dokázala to pochopit.

Vůně a pachy městského večera se těžce vznášely ve vzduchu a omamovaly smysly. Holly pozorovala, jak se hráči snaží dostat se svou kovovou koulí co nejblíže k malé dřevěné kuličce – couchonetu. Mezi muži jiskřila dobrá nálada se spoustou kamarádského popichování i láska k životu, která v těchto zeměpisných šířkách zřejmě neustává ani v osmdesáti, což byl dozajista věk většiny staříků. Nerozuměla, čemu se smáli, ale jen při pohledu na ně se musela smát taky.

Na opačné straně náměstí hrála hudba, provozovaná skupinou bizarně oděných studentů. Chtěli se pobavit, a když se při tom pobaví i ostatní kolemjdoucí, tím lépe.

Holly postávala na náměstíčku a na rtech jí pořád ještě pohrával úsměv. Slunce pořád ještě pálilo dost silně, a tak si odhrnula vlasy z tváře a na moment mu vystavila tvář a zavřela oči. Jako by chtěla oslavit už jen ten prostý fakt, že žije a dýchá.

A když je zase otevřela, stál před ní Jacques. Jeho okouzlené oči se vpíjely do její tváře.

„Vidíš?“ pronesl a tiše se usmál. „Pařížské fluidum na tebe už působí.“

„Jacquesi.“ Věděla, že musí mít halucinace. Prudce se začervenala. „Myslela jsem, že jsi v Americe.“

„Možná, že je tady s tebou jen můj duch,“ usmál se chlapecky.

Rychle od něj odstoupila. „Promiň, to bylo hloupé,“ omlouvala se. „Myslela jsem –“

„Vím, co jsi myslela.“ Jeho pohled setrvával na její tváři a lesku jejích tmavých vlasů. „Nikdy nemluvíš hloupě, Holly.“

Nejistě se na něj dívala. Zdál se jaksi jiný, pomyslela si zmateně. Toto nebyl dynamický podnikatel nebo pronikavě inteligentní obchodník, kterého se v uplynulých týdnech naučila respektovat. A nebyl to ani vzdálený obyvatel bytu v podkroví domu, kde bydlela, nebo temný svůdce, o kterém se psalo, že má každý večer v náručí jinou ženu. Ale nedokázala říct, v čem se změnil. Kdo to tedy vlastně je?

„Já… jdu zrovna domů,“ vypravila ze sebe. „Jdeš do práce?“

Jacquesovy husté řasy stínily jeho oči, takže neviděla, jak se tváří. Doufala, že jde do kanceláře, její tón mu to řekl. A teď se snažil, aby na sobě nedal znát příliš mnoho. Po chvilce si připomněl předsevzetí, které si během minulých pár dnů formuloval, když ho myšlenky na ni pronásledovaly každou hodinu a minutu, kdy byl sám.

Jaká je to směšná situace, pomyslel si trpce. Celé týdny jsem zacházel s touto ženou jako s malovaným vajíčkem, ale to už teď musí skončit. Doufal, že se trochu uvolní. A ona se skutečně uvolnila – s každým, kromě něho. Slyšel ji, jak se baví s ostatními a dokonce Gerard, který rozhodně svým smyslem pro humor neproslul, ji dokázal rozesmát. Ale jakmile se on, Jacques, objevil na scéně, zhasla jako svíčka. A to ho žralo. Jak týdny ubíhaly, žralo ho to víc a víc. A teď je konec! Prolomí její bariéru, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělá.

„Ne, nejdu do kanceláře,“ řekl velmi tiše. „Zrovna jsem přiletěl a potřebuju si trochu protáhnout nohy a relaxovat.“ Jacques Querrel a relaxace? Holly přemítala o nějaké lehké a nonšalantní odpovědi.

„Ale ty přece takový nejsi.“

„Jaký takový?“

„Nejsi typ muže, který se potřebuje po práci uvolnit a relaxovat. Vždyť ty z práce žiješ.“

Jeho oči na ni nepohnutě hleděly.

„Myslíš, že jsem robot?“ zkřivil cynicky ústa. „Nebo stroj? Ale tak to není, Holly. Když mě řízneš, tak budu krvácet jako každý jiný.“

Jeho něžný a klidný tón ji nespletl. Trochu se urazil, ale nebylo divu.

„Nemyslela jsem to tak,“ řekla stísněně zrovna ve chvíli, kdy se ze skupiny staříků ozval výbuch veselí.

„Na ženu lžeš neuvěřitelně špatně.“

Možná, ale jestli to tak opravdu je, pak na to nepohlížela jako na něco špatného. Už v osmi letech poznala, co může způsobit lhaní v rukou experta. „Nechám tě, abys mohl pokračovat ve své procházce,“ řekla ostražitě a ustupovala.

„Procházel jsem se tady, protože vím, že tudy chodíváš domů z kanceláře,“ řekl Jacques tiše. „Mám pro tebe pozvání.“

„Pozvání?“ To znělo jako varování.

Potlačil náhlý nával hněvu. „Od mojí matky. Říkal jsem jí o anglické myšce, která sama přijela do zkaženého města, aby pro mě pracovala. Litovala tě a chtěla by ti uvařit večeři.“

Malá myška? Holly otevřela pusu a chtěla protestovat, ale pak zahlédla třpyt jeho očí.

„Ty žertuješ,“ řekla vysíleně.

„Jen částečně.“ Silná ruka ji chytla za bradu a ona byla tím pohybem tak překvapená, že nestačila ani uhnout. „Pozvání na večeři platí. Moje milá maminka je velice pohostinný člověk. Zhrozila se, když slyšela, že návštěvník našeho města a cizinec k tomu musí jíst sám ve svém bytě.“

„Ze své vlastní vůle, jak jsi jí snad vysvětlil,“ dodala Holly upjatě. „Ostatní už mě taky zvali, ale zatím se mám po večerech moc co učit. A ráda chodím včas spát.“

„To je obdivuhodné.“ Ale znělo to, jako kdyby si myslel pravý opak. „Velmi následováníhodné.“

Na to můžeš vsadit svůj život, pomyslela si Holly agresivně. „Poděkuj, prosím, za mě svojí mamince a řekni jí, že…“

„Můžeš jí to dnes večer říct u večeře sama.“

Cožpak neposlouchal ani jediné slovo z toho, co se mu snažila říct? Holly se cítila bezmocná a měla silný pocit déjà vu. Znovu byla v nebezpečí, že s ní tento charismatický a extrémně znepokojující muž bude manipulovat, a pokud si snad myslí, že to nedokáže poznat…

„Tvoje matka mě dnes večer nemůže čekat.“ Holly usoudila, že racionalita bude nejlepší zbraní. „Sotva jsi přiletěl.“

„Volal jsem jí cestou a řekl jsem jí, aby nás očekávala okolo osmé,“ odpověděl pevně. „Byla moc potěšená.“

„Ale já jsem dnes večer mohla mít úplně jiný program!“

„A máš?“ zeptal se přímo.

Zvažovala, že by mu zalhala, ale věděla, že má pravdu lhala neobyčejně špatně. Ale přesto, předpokládat, že tady čeká jen na jeho pozvání na večeři a je k němu kdykoli připravená, je vrcholem arogance.

„O to nejde.“

„To je pravda.“ Opět náhle změnil postoj a přistihl ji nepřipravenou. „Prosím o odpuštění, mademoiselle.“

Holly si ho měřila s temným podezřením. Pak si odkašlala. „Nemůžu tam přijít s prázdnýma rukama,“ namítla.

„Klidně bys mohla, ale jestli chceš něco přinést, tak ti dám radu. Moje maminka zbožňuje jeden konkrétní druh ručně vyráběné čokolády, která se prodává v malém obchůdku v Latinské čtvrti,“ podotkl Jacques. „Jestli chceš, můžeme se tam cestou zastavit.“

Chtěla se ho zeptat, jestli má ve zvyku brát svoje přátele a zaměstnance k rodičům na večeři, ale neudělala to. Dal jí jasně najevo, že jeho matka cítí s ubohou cizinkou, která je v Paříži sama. A i když nechtěla hrát roli ve filmu „Osiřelo dítě“, stejně tak nechtěla udělat tu chybu, že by za pozváním Jacquesovy matky viděla něco jiného, než slušnost a soucit. Přece to není žádné rande. Najednou si uvědomila, že způsobila kolem nevinného pozvání zcela zbytečný rozruch.

Jacques sledoval na Hollyině tváři hru emocí. Jako správný stratég odhadl, kdy do hry vstoupit a zatlačit. „Můžu jí tedy zavolat, že nás může v osm čekat?“ zeptal se pokorně.

Holly se teď cítila strašně. Přikývla a zčervenala.

„Je to od ní nesmírně laskavé a já si toho gesta upřímně vážím.“

Jacques si teď mohl dovolit být velkorysý, protože získal přesně to, co chtěl. Usmál se na ni. „Vím, Holly. Prostě tě to jenom překvapilo, že?“ uklidňoval ji. „Ale moji matku to moc potěší. Bude ráda, že bude mít pod křídly dalšího tvorečka na opatrování. Touží po vnoučatech, ale moje sestry se zatím nijak nesnaží jí toto přání splnit.“

A o sobě v tomto směru očividně ani nepřemýšlel. Na to si asi příliš skvěle užíval. Ta myšlenka se vynořila z Hollyina podvědomí, i když se snažila ji tam zahnat nazpět.

„Tak teď půjdeme domů a oblečeme se, ano?“ Holly s úžasem zjistila, že si vložil její ruku pod paži a tak spolu kráčeli směrem k jejich společnému domu.

Zdálo se jí, jako by úplně zapomněla jak klást při chůzi nohy před sebe. Zmítaly jí takové emoce, že skoro zkameněla. Byla si ho až nepříjemně vědoma a jeho mužné tělo, které se při každém kroku lehce otíralo o její, jí bralo dech.

Ale panika záhy ustoupila, protože Jacques se nijak nepokusil přitáhnout si ji při chůzi blíž nebo dotknout se jí intimněji. Holly mírně hystericky přemítala, co by řekl, kdyby se mu svěřila, že je to v jejím životě poprvé, co takhle jde s mužem po ulici. Pravděpodobně by se smál, až by se za břicho popadal. Anebo by ji uzemnil tím chladným pohledem, který nikdy nedokázala dešifrovat.

David Kirby uměl vrhat takové pohledy také. Většinu času byl milý a příjemný, ale pamatovala si, že dokázal chladnou krutostí přivést Cassii k slzám, aniž by řekl jediné slovo. A nejednou. Byl mistrem v chladném mlčení, které neprolomily žádné prosby. Pokud některé z dětí chtělo, aby s ním David opět mluvil, muselo se mu nejprve poníženě omluvit.

„Holly?“

Podívala se na něj. Viděla jeho trochu zaražený výraz a došlo jí, že něco řekl. Ale ona neslyšela ani jediné slovo.

„Co se děje?“ Zastavil se, obrátil k sobě její tvář a položil jí ruce na ramena. „Měla ses s někým dnes sejít?“

„Ne, ne,“ přerušila ho a její obličej doslova znachověl.

„Ale co tedy? Vypadala jsi… tak rozrušeně.“

Holly se na něj pořád dívala a zlobila se sama na sebe, že dovolila nevítaným myšlenkám na Davida Kirbyho, aby narušily přítomnou chvíli. Z Jacquesova zájmu cítila nepoznané teplo, ale zároveň si přála utéct.

„Na někoho jsem myslela,“ řekla. „Na někoho v minulosti.“ Zavrtěla se, ale nepustil ji.

„Na muže?“

Jeho hlas se trochu změnil a ona si náhle připadala jako v pasti. Opřel ji o zeď domu, u něhož stáli. Holly čekala, že ji zaplaví panika, strach a pocit znechucení, jako se to dělo vždycky, když k ní nějaký muž přistoupil příliš blízko. Ale nic takového se nestalo. Namísto toho cítila, jak její tělo reaguje na jeho. Nikdy ještě nezažila nával tělesné touhy, ale věděla, že jej zažívá právě teď.

Snad právě proto, že se musela vyrovnávat s dosud nepoznanou situací, odpověděla bez velkého přemýšlení. „Ano, na muže.“

„Ublížil ti?“

„Ano.“

„A skončilo to už?“

„Prosím?“

Holly si uvědomila příliš pozdě, kam jejich konverzace směřuje. Jacques se domníval, že mluví o milostném románku, který měla. Že mluví o svém milenci.

„Ptal jsem se, jestli to už skončilo,“ zopakoval tiše.

„ Ano, skončilo to.“ Holly cítila svůj sevřený žaludek až v krku, ale zvedla hlavu ve známém obranném gestu, které se již naučil rozpoznávat. „A opravdu o tom nechci mluvit.“

Jacques tiše vydechl. V této ženě se skrývalo nějaké tajemství, které nebyl schopen rozluštit. Zdála se jemná jako hedvábí, ale přitom vždycky narážel na chladnou stěnu tvrdou jako vyhlazený mramor. Trochu ustoupil a snažil se o věcnost. „Dobře, Holly. Nebudeme o tom mluvit. Ale pamatuj si, že moje rameno je ti k dispozici. Nemyslím si, že mluvení vždycky přinese úlevu a nesouhlasím s příslovím sdělená bolest, poloviční bolest, ale někdy ti to může pomoci, aby sis leccos ujasnila. No, za chvíli se setkáš s mými sestrami, a ty ti určitě během prvních deseti minut vylíčí svoje životní osudy, což taky není nejlepší přístup.“

Jacques neustále mluvil, až do chvíle, kdy spolu přišli k jejich domu. Byl uvolněný a příjemný a Holly si uvědomila, že opět zřejmě přisoudila jeho čistě přátelskému zájmu jiné významy. Nijak se o její minulost nezajímal. Jen s ní v tomto teplém letním večeru konverzoval. To je vše.

Holly se v bezpečí svého bytu osprchovala, umyla si vlasy, rychle je vysušila a svázala je do elegantního uzlu.

Jacques mluvil o tom, že se převlékne, takže předpokládala, že džínsy a tričko se hodit nebudou. Ale nechtěla se také přehnaně vystrojit. Nakonec se rozhodla pro khaki halenku a béžovou sukni po kolena, kterou si koupila ani ne před týdnem v rozkošném malém obchůdku blízko Rue Mouffetard na jednom z nejstarších tržišť v Paříži. Celou kreaci doplnila páskovými sandálky a lehkým kašmírovým svetříkem s tříčtvrtečními rukávy. Byla v hale během půl hodinky, ale Jacques na ni už čekal a povídal si s Pierrem.

Ulevilo se jí, když viděla jeho tmavé kalhoty a tmavomodrou košili, která byla u krku ležérně rozepnutá, takže její odhad oblečení byl správný. Jeho oči ji také ocenily a ani jazyk nezůstal pozadu. „Jsi rychlá. A jako vždycky ti to velice sluší. Jste jedinečná, mademoiselle Stantonová.“

„Děkuji,“ řekla lehce. Pak se obrátila k Pierrovi a vřele se na něj usmála. „Krásný večer, Pierre.“

Vyšli do dvora a vlahý vzduch k nim zanášel typické vůně Paříže. V autě Jacques skoro nepromluvil, což Holly ještě víc znervóznilo. Předstírala, že ji nic nezajímá víc než pohled z okénka, ale přitom musela bojovat se svým tělem, které si bylo tolik vědomo jeho blízkosti, a v duchu se snažila přijít na nějaké lehké téma k rozhovoru s Jacquesovou rodinou. Když zastavili u obchodu s čokoládou, zlobila se, když zjistila, že se jí při placení třesou ruce.

Před malým kamenným domem, u kterého nakonec zastavili, si hrálo několik dětí, na lavičkách o kousek dál posedávaly starší páry a vyhřívaly se na sluníčku. Celá atmosféra dýchala přátelstvím a radostí ze života.

Jacquesovi rodiče se Holly zalíbili na první pohled. Marc Querruel byl vysoký jako jeho syn a Jacques zdědil jeho pohledné, mírně autoritativní rysy i hřívu vlasů, ačkoli jeho otec je měl už skoro úplně bílé.

Camille, Jacquesova matka, byla drobná tmavovláska, jejíž vlasy nesly sotva stopu šedin. Jejich dvě dcery, Josephine a Barbe, se zcela podobaly matce. Byly velmi atraktivní, ale ne krásné. Ale obě dvě, stejně jako jejich matka, byly sebevědomé a uvolněné, což jim Holly, jak večer pokračoval, z celého srdce záviděla.

Dům sám byl ukázkou rustikálního stylu s poněkud vybledlou elegancí, která plnila jednotlivé místnosti svébytnou atmosférou. Bylo jasné, že v tomto domě se žije. Holly byla nadšená. Silné odhalené trámy, zdi pokryté obrazy a zrcadly, desítky květin v barevných starodávných květináčích a závěsy v tradičních barvách slunné Provence, to vše dům nesmírně zútulňovalo.

Navečeřeli se u kovového stolku v odlehlé části zahrádky a jídlo chutnalo snad ještě lépe, provoněné vůní květin a bylin, které všude kolem nich kvetly. Pili suché víno, které rozjařovalo mysl a skvěle doplňovalo příjemné posezení.

Jacques byl milý a trochu líně pobavený. Holly zjistila, že je to snad poprvé, kdy se v jeho přítomnosti cítí uvolněná a šťastná. Jeho sestry byly vtipné, i když občas poněkud šokujícím způsobem. Holly měla dojem, že extravagantní poznámky jsou určeny především sluchu jejich bratra. Choval se k nim s něžnou pozorností a Holly pocítila malé bodnutí u srdce, když slyšela, jak ho jeho sestry škádlí.

Zrovna se do něj pustila Barbe, když se jí ptal, s kolika muži se vídá. „Starej se o sebe!“ upřela na něj své temně modré oči. „Nebo se z tebe stává šovinista? Muž si může dělat, co chce, a je tím ještě zajímavější, zatímco žena, která má víc partnerů, je coura?“

„Barbe!“ Camille vrhla rychlý pohled na Holly. „Teď už je nemůžu poslat od stolu a do postele za to, jak mluví.“

„To je v pořádku,“ usmála se Holly na Barbe. „A musím říct, že souhlasím. Pořád ještě jsou oblasti, ve kterých ženy nemají úplnou rovnoprávnost.“

„Slyšíš? Holly se mnou souhlasí!“ podívala se Barbe vítězoslavně na svého bratra. „Muži jako ty jsou ti nejhorší pokrytci na světě. Podle jednoho měřítka soudíš sebe a podle jiného ostatní. Neuvědomuješ si, že tvoje partnerky mají otce a bratry, kteří k nim mají takový vztah jako ty k nám?“

Jacques vypadal, jako by měl každou vteřinu explodovat, ale než se zmohl na slovo, všichni zaslechli hlasy z ulice. Za okamžik se ve dveřích na zahradu objevil pár ve věku Marca a Camille. Než se přinesly židle a otevřela další láhev vína, nastolila se opět mírně rezervovaná pohoda, ačkoli Holly viděla, že Jacques vraždí Barbe pohledem.

Když se party chýlila ke konci, naklonila se Barbe k Holly a zašeptala: „Nevšímej si toho, co jsem říkala, Holly. Jenom jsem se pokoušela Jacquese vyprovokovat. Ty musíš být určitě jiná. Ještě nikdy se nestalo, aby někoho přivedl domů.“

„Ach, ale tak to není, opravdu,“ vysvětlovala Holly zděšeně. „Jenom pro něj pracuju, to je všechno. A vaše matka slyšela, že jsem tady vé městě sama, tak mě pozvala na večeři.“

Barbe zvedla překvapeně obočí a její tvář mluvila za vše. Pak se ale ovládla. „Aha, tak to jsem asi něco špatně pochopila. No, tak v tom případě tě Josephine a já někdy musíme vzít s sebou na nějaké večírky. Představit tě kamarádům.“

Holly se zdvořile usmála. Barbe a Josephine byly příjemné společnice a na večer s nimi by určitě jen tak nezapomněla. Ale přesto Barbeino pozvání neměla naprosto v úmyslu přijmout. Než to ale mohla nějak slušně vysvětlit, obrátila Barbe svou pozornost k Jacquesovi, který se zrovna loučil s odcházejícími přáteli rodičů. Ať už mu jeho sestra řekla rychlou francouzštinou cokoli, nepotěšilo ho to. Jeho tvář ztemněla a stačila jedna úsečná věta a Barbe seděla se zavřenou pusou a udiveným výrazem. Pak Jacques vstal.

„Už bychom měli s Holly pomalu jít,“ vytáhl ji na nohy. Usmíval se a jeho hlas zněl příjemně, ale Holly cítila, že se něco změnilo a přemítala, co mu asi Barbe řekla.

Zjistila to krátce po vřelém rozloučení a poté, co jí Marc a Camille dali jasně najevo, že se brzy těší na shledanou. Jacques vyjel beze slova, ale pak zastavil u malého parčíku. „Pojďme se projít,“ navrhl jí.

„Projít?“ Holly slyšela svoje nervózní vypísknutí.

„Holly, uklidni se.“ Jacques ji chytil za třesoucí se ruku a podíval se jí hluboko do očí. Holly měla najednou zvláštní pocit, že se vznáší ve stavu beztíže, že jediná skutečná věc na světě jsou jeho jantarové oči. „Musím s tebou mluvit. Ujasnit si pár věcí. To je vše.“

„Dobře,“ zašeptala. V posledních pár minutách se jasně něco změnilo. Jeho lehké, mírné chování nahradilo něco, s čím si nedokázala poradit. Ale aspoň ji nepozval, aby se podívala na jeho sbírku motýlů, pomyslela si hystericky.

Park byl sotva něco víc než malý trávníček obklopený stromy, neměl víc než nějakých sto čtverečních metrů, ale přesto v něm bylo pár laviček, které byly obráceny k malému vodotrysku uprostřed. K jedné z nich ji Jacques právě vedl.

Sedli si a on se napůl otočil směrem k ní, jednu ruku volně položil na opěradlo za jejími zády a druhou jí zvedl bradu, aby se na něj musela podívat. Holly se nepoznávala. Nedokázala uvěřit, že s ním sem šla, že se mu vystavila v tak zranitelné poloze, a přesto… přesto musela upřímně uznat, že ji k tomu nemusel nijak moc přemlouvat. Ve dvaceti pěti letech ještě za sebou neměla zážitek prvního polibku, ale od prvního dne, co Jacquese potkala, přemýšlela nad tím, jaké by asi bylo cítit jeho ústa na svých. A přes všechnu nervozitu a strach, které zažívala, jí připadalo úžasné, že dokáže toužit po tělesné blízkosti člověka opačného pohlaví. Protože po Jacquesi Querruelovi zcela bezpochyby toužila.

Dlouho a beze slova na ni hleděl. „Možná, že neuslyšíš ráda to, co ti teď řeknu,“ pronesl k jejímu překvapení.

Celá se uvnitř chvěla a jen se tiše modlila, aby to Jacquesovu zpytavému pohledu uniklo.

„Ach?“

„Řekl jsem Barbe, že nepřipadá v úvahu, aby tě s sebou vzaly na svoje večírky a představovaly tě kdekomu kolem,“ zašeptal skoro neslyšně. „Řekl jsem jí, že tě mám rád. Moc rád.“

Topila se v teplém pohledu jeho očí. Když vzal její tvář do dlaní, viditelně se zachvěla.

„Chápeš, co ti říkám, Holly?“ zeptal se pořád tak tiše a jemně. „Chci tě. A nechci se o tebe s nikým dělit.“ Všechno se dělo tak rychle, i když to vlastně rychle nebylo. Vždycky tušila, že se to jednoho dne stane, ale teď byla překvapená, že čekal tak dlouho, než jí svoje pocity vyjevil. Ach bože, byla uvnitř tak zmatená. Nevěděla, co dělat, co cítit, co říct…

„Máš mě ráda, Holly?“ zeptal se a pozoroval boj emocí v modrých očích, které se na něj dívaly a nesly stejnou barvu a neproniknutelnost jako jezírko na jeho zámku. „To není otázka toho, jestli tě mám nebo nemám ráda.“

„Ale ano. To tedy je. Byl jsem trpělivý a to mi není příliš vlastní,“ připustil trochu trpce. „Moje matka mi vždycky říkala, že si ptáčci staví své hnízdečko pomalu, ale já jsem měl vždycky pocit, že to není k ničemu.“

Snažila se od něj odtáhnout.

„Něco uvidíš, chceš to a dostaneš to. Tak to cítíš?“ zeptala se trochu drsným hlasem.

Musela tu intimitu, která se mezi nimi rozlila, nějak narušit. Byla zahlcující.

Očekávala, že to popře, ale namísto toho pomalu přikývl, naklonil hlavu a najednou byly jeho rty na jejích. Nebyl to svádivý ani omluvný polibek. Byl to polibek, kterým si ji bral, jako by k tomu měl dávné právo.

Srdce jí bilo jako splašené, ale nebála se. Cítila neuvěřitelně sladký příval vzrušení a rozkoše, který jí prochvíval páteří a celým tělem. A její ústa zareagovala na jeho jako růžové poupě, které se otevře májovému dešti.

Jeho paže ji objaly a povzbuzovaly k větší a větší intimitě. Holly byla unešená. Tento polibek představoval všechno, o čem kdy snila. Jeho rty byly pevné a teplé a ji prostupovala jeho nádherná vůně. A když si ji přitáhl blíž k sobě a ona pocítila jeho pevné tělo, málem se rozplynula v rozkoši. Líbal ji muž a bylo to tak přirozené a krásné. Holly nedokázala uvěřit tomu, že může tento typ intimity prožívat s tak čistými pocity a beze strachu.

Když Jacques nakonec zvedl hlavu, Holly se cítila jako v sedmém nebi.

„Věděl jsem, jak budeš chutnat. Věděl jsem to. Jako teplý, sladký med. Jsi tak nádherná, miláčku,“ pokračoval hlubokým a trochu zadýchaným hlasem. „Jsi celá k zulíbání. Měkká, jemná. Přivádíš mě k šílenství.“

Pak ji políbil ještě jednou, pokrýval celou její tvář žhavými polibky a pak se jeho ústa dostala k jejímu krku a ona se proti němu prohnula.

„Mmm,“ vzdychl. „Voníš krásně.“

Tohle musí skončit. Nebyla si jistá, proč chce, aby přestal, ale věděla, že to jinak nejde. Nevěděla, kam by je mohl tento okamžik přivést. Jacques byl svou přirozeností lovec – vlk. A ani se nenamáhal obléct si beránčí roucho.

„Chtěl jsem to už tak dlouho. Líbat tě a držet tě v náručí. Už od chvíle, kdy jsem tě poprvé uviděl. A chci tě svléknout a líbat tě, dokud se nerozpustíš jako vosk. A vzít tě tam, kam tě brali tvoji předchozí milenci. A ještě výš!“

Jeho slova ji zasáhla jako elektrická rána a reagovala na ně podobně. Odstrčila ho od sebe s takovou silou, že skoro přepadl přes okraj lavičky.

Znovu ji objal, ale ona vstala. „Chci jít. Chci jít domů.“

„Co je?“ vstal a pozorně na ni hleděl. „Co se stalo?“ Holly se nemohla ani pohnout, nemohla z něj dokonce ani spustit zrak. Měla pocit, že ze sebe nevydá ani hlásek.

„To kvůli tomu muži, kterého jsi znala? Kvůli tomu, co ti tak moc ublížil? Pověz mi o něm. Co byl zač?“

„Cože?“ Zírala na něj, jako by zešílel.

„Řekla jsi mi, žes na něj už zapomněla, ale myslím, že to není pravda,“ řekl Jacques něžně. „Jsi do něj pořád zamilovaná? To je ten důvod, proč chceš jít?“

Šok a odpor na její tváři mu řekly, že hádá naprosto špatně. „Co se stalo, Holly? O co tedy šlo?“

Jak mu to má říct? Jak to vůbec někomu může říct? Už to zkusila a k ničemu to nebylo. Vlastně bylo – cítila se pak ještě hůř. Bude znechucený. A bude si myslet, že nějakým způsobem vyvolala to, co se stalo. Ona sama si to myslela celé roky, tak proč by si to neměl myslet on? Když mu to neřekne, nebude jí alespoň opovrhovat… Chci jít domů.“

„Napadl tě nějak? Ten muž?“ Jacques to očividně nechtěl vzdát a Holly cítila nával hrůzy z odhalení. „Choval se k tobě násilně? Zneužíval tě?“ zeptal se tiše. Velmi tiše.

Těžce polkla, a zatímco se snažila dostat svoje emoce pod kontrolu, rozhodovala se, co mu řekne. Ale připadala si, jako kdyby byla bez mozku.

„Už je to dávno a já o tom nechci mluvit,“ přinutila se nakonec říct.

„Ale to je chyba.“

„Jak to pro všechno na světě můžeš vědět?“ Ta slova z ní vyletěla s takovou zuřivostí, že i jejím uším zněla jako zavrčení divokého zvířete.

Viděla, jak se mu úžasem rozšířily oči, ale jen stál a nic neříkal. Tiše ji pozoroval a ona se cítila chycená v pasti. „Podívej se. Není to tak, jak si myslíš.“

„Jak víš, co si myslím, Holly?“ zeptal se s velikou něhou. Nevěděla. To je pravda. Netušila, co se mu teď honí v hlavě. Náhle se v ní vzedmul hněv. Neznamená pro něj nic. Je to muž, který jen luskne prsty a má tolik žen, na kolik zrovna stačí. Slyšela o tom dost klípků v práci, takže věděla, že aspoň něco pravdy na nich zřejmě je. A ona je jiná. A to je pro Jacquese výzva. Lovecké instinkty vzplály a ona se nechala skoro chytit do pasti. „Chci jít domů. Mám jít pěšky nebo mě odvezeš?“

Jacques plných deset vteřin mlčel. To ticho bylo tak hlasité, že jí skoro praskly bubínky. Pak sklopil hlavu. „Samozřejmě, že tě odvezu, Holly.“ Trošku se na ni usmál, ale nebyl to veselý úsměv. „Možná si myslíš opak, ale já jsem poměrně civilizovaný člověk.“

Zírala na něj a na vteřinu se zastyděla za svůj výbuch. „Vím to.“ Věděla, že problém je na její straně. Nebyl ani trochu agresivní. A ona reagovala, jako by ji chtěl znásilnit.

Náhle se před ní zhmotnila její bolestná minulost tak mocně, že to bylo skoro k nevydržení. Cítila na sobě silné a kruté Davidovy ruce a jeho vlhká ústa. Chtělo se jí zvracet. „Promiň.“ Snažila se mluvit, i když by se raději zhroutila a křičela. „Jen nejsem připravená na… na nic.“ Netušila, co se vlastně snaží říct, takže byla překvapená, když uslyšela jeho změněný hlas. „Zapomeňme na to, Holly.“ Jeho oči na ni hleděly sice chladně, ale ne nelaskavě. „Jsme přátelé, kolegové z práce. Nic komplikovaného. Je to tak v pořádku?“

Bylo by to v pořádku, kdyby pouhá jeho přítomnost neměnila kvalitu vzduchu, který Holly dýchala. Podívala se na něj a srdce se jí sevřelo nepoznanou úzkostí a strachem. Nikdy sem neměla přijet. Neměla pro něj začít pracovat. A hlavně nikdy neměla přijmout pozvání jeho rodičů. „Ano,“ řekla bezvýrazně. „Úplně v pořádku.“

ŠESTÁ KAPITOLA

Červenec přešel ve znamení slunce, ale ani srpen za ním nezůstal nijak pozadu. Právě naopak. Francii zasáhla vlna veder. Holly si mohla užívat léta s radostí, protože kanceláře i její byt byly opatřeny klimatizací.

Po návštěvě u Jacquesových rodičů se cítila nervózní, a když šla pak do práce, koupala se v krvavých rozpacích. Ale Jacques byl tak neosobně přátelský a soustředěný na práci, že se téměř okamžitě uvolnila. Pomohl jí v tom také fakt, že pár hodin nato odletěl do Spojených států, protože situace, s níž se tam minule potýkal, se vyvíjela nepříznivě.

To bylo před dvěma týdny. A kvůli všemu tomu emocionálnímu a mentálnímu chaosu, který v ní ten večer vyvolal, se rozhodla zapojit se víc do vztahů se svými kolegy. Přijala už několik pozvání na večeři domů, dvakrát zašla na oběd s Chantal, Jacquesovou sekretářkou, a s Marianne, jednou z opor výrobního týmu, a vypila nesčetné šálky kávy cestou z nebo do práce s tím či oním kolegou.

Holly zjistila, že kromě ohromného kulturního vyžití, které Paříž nabízela na každém kroku, bylo toto město doslova zaplaveno jídlem. Kdekoli byla v dosahu nějaká pouliční kavárna a obchody napěchované pochoutkami – cukrovím, sýry, paštikami a vínem. Zdůvodnění běžného Francouze pro tento stav věci byl velice jednoduchý. Stejně jako ostatní smysly, i chuť by měla být brána s vážností. Umění pro oči, hudba pro sluch a dobré jídlo a pití pro jazyk a patro.

Přes svůj společenský život však Holly stále myslela na jednoho konkrétního Francouze, který rozhodně nebyl v žádném směru běžný. Toužila se s Jacquesem znovu potkat, protože od svého odjezdu stejně okupoval její denní noční snění. Nechtěla na něj myslet, nechtěla myslet na agresivní sexualitu, která z něj prýštila. A nejvíc nechtěla myslet na polibky, které byly tak sexy a přitom tak něžné a citlivé.

Nechtěla na to vše myslet hlavně proto, že Jacques jejím odmítnutím nevypadal nijak zdrcený. Choval se k ní příjemně a Holly to vadilo. Ale muž jako on má zřejmě vždycky v zásobě tolik možností, že nelituje, když o jednu přijde.

Holly se sama pro sebe zamračila. Řekl jí, že se s ní chce milovat – to si nepředstavovala – a teď to vypadá, jako by byl schopen svoje pocity zapínat a vypínat, jak se mu zachce. Pracovala s ním ve stejné blízkosti jako zbytek týmu, setkala se s jeho rodinou, líbal ji a hladil a stejně neměla ani nejmenší ponětí, kým je. Ale fascinoval ji.

Zamračila se ještě víc. Nelíbilo se jí to, ale nemohla to popřít, pokud k sobě chtěla být upřímná. A jestliže jeho polibky způsobily v jejím nitru takový chaos, jaké by to asi bylo, kdyby se s ním skutečně milovala?

Zachvěla se i přes teplý vzduch, protáhla si nohy a opřela se v pohodlném vypolštářovaném křesílku na balkoně. Chtělo se jí lenošit, i když by měla pomalu pomýšlet na večeři.

Trávila tady víc času než v bytě. Jedla, opalovala se, četla či pozorovala západ slunce nad řekou, jak se v myriádách odstínů oranžové, červené a fialové loučí se dnem.

Po ránu se dívala, jak z fontánky v rohu balkonu pijí malí ptáčci, a protože koupila nějaká semínka, zvykli si sem létat a dělali jí společnost i během dne.

Holly si nebyla tak úplně jistá, kdy se to stalo, ale tento malý byteček uprostřed Paříže byl jejím domovem víc než podnájem, ve kterém bydlela pár let. Ale samozřejmě mi chybí paní Gibsonová a pan Bateman, dodala si v duchu provinile.

To jí připomnělo, že chtěla zatelefonovat Lucy a Jamesovi. Mluvila s nimi před pár týdny a snažila se získat čerstvé informace o vzrušujícím vývoji své kmotřenky. Melanie Anna se už batolila a Lucy ji vřele ujistila, že je jí plný byt.

Holly už držela ruku na sluchátku, když zazvonil zvonek u dveří. Okamžitě věděla, kdo zvoní. Jacques. Kdyby to byl někdo jiný, Pierre by jí nejprve zatelefonoval z recepce.

Zvonek zazvonil ještě jednou, rázně a autoritativně. Se sevřeným srdcem přešla ke dveřím a odmítala si přiznat, že cítí vzrušené očekávání.

„Bonjour; chérie,“ odstoupil ode dveří a opřel se o stěnu chodby. Stál volně s pažemi podél těla. Vypadal nádherně a jeho oči přitahovaly její jako magnety. Neusmíval se.

„Ahoj, Jacquesi,“ měla radost, že její hlas zní pevně. „Netušila jsem, že jsi už zpátky.“ Hrej to lehce, aby nepoznal, žes na něj myslela každou vteřinu.

„Zrovna jsem přijel.“

Opatrně přikývla.

„Podařilo se to nakonec nějak srovnat?“

„Nakonec ano.“ Protáhl se a ona si najednou všimla, jak unaveně vyhlíží. „Do další krize, samozřejmě,“ dodal.

Usmál se úsměvem, který proteplil jeho tvář i oči. Holly polkla a pak ze sebe také vynutila úsměv.

„Navečeříš se dnes se mnou?“

„Dnes?“ zarazila se, když si vzpomněla, jak skončila jejich poslední společná večeře. „Raději ne,“ řekla nakonec. „Jsme jen přátelé.“ Její hlas se pomalu vytratil.

„A přátelé spolu nevečeří?,“ zeptal se vyzývavě.

„Ale samozřejmě. Tak jsem to nemyslela. Jen…“

„Už jsi byla na večeři nebo na obědě skoro s každým z kanceláře. Tak proč ne se mnou?“ pokračoval v otázkách.

Zírala na něj. „Ty jsi kontroloval, co dělám?“

„Je to snad zločin zajímat se o to, jestli se nový zaměstnanec cítí vítán v týmu?“ namítl hladce.

„Ale já jsem s tebou už večeřela,“ změnila směr hovoru.

„Ano, to je pravda.“ Udělal dva kroky a stál najednou přímo před ní, tak blízko, že cítila jeho nádhernou vůni. „Tak se mnou povečeř zase. Potěšilo by mě to.“ Tmavé obočí pobaveně vyjelo nahoru a ten výraz jí sdělil, jak dětinsky se chová.

Jak to, že ji tento muž vždycky přinutí k tomu, aby si připadala jako blázen? Zaváhala.

„Tak dobře,“ řekla pevně.

„Tak to už je lepší,“ ocenil ji a v očích mu jiskřilo.

„Jenom se převléknu,“ ukázala na tenké tričko bez rukávů a džínsy, které si oblékla po příchodu z kanceláře.

„To není potřeba.“ Usmál se. „Říkal jsem si, že bychom mohli zajet na zámek. Chtěl bych ti ho ukázat.“

Vrhla na něj dlouhý pohled.

„Jako přítel?“

Díval se na ni s pobavením, které si schovával snad jen pro ni. A pak se k ní sklonil a rychle ji políbil. „Škatulky nejsou nic pěkného, Holly. A teď zamkni dveře a pojď.“

Měsíc – jako obrovský opál – se zrovna začal zvolna vynořovat za obzorem, když Holly a Jacques sešli k jezeru.

Večeře, kterou připravila a naservírovala Jacquesova hospodyně, byla jedním slovem vynikající a zámek sám vypadal jako z pohádky, ve které se Holly nějakým nedopatřením ocitla. Nebyl velký, alespoň na zámek ne. Jacques jí vyprávěl, že některé z venkovských sídel mají třeba i třicet ložnic, takže jeho dům se šesti ložnicemi a čtyřmi obývacími pokoji vedle nich vypadal jako venkovská chalupa. Ale pozemky kolem byly naprosto unikátní.

Holly s ním v tomto bodě musela cele souhlasit. Trávníky byly svěží a smaragdově zelené a tu a tam na nich rostly staré rozložité stromy, které musely v horku dne poskytovat vytoužený stín. Ale to, co Jacquesovu pozemku dodávalo úplně nebeskou atmosféru, bylo jezero. Na jeho hladině se vznášely lekníny a vzduch byl plný jejich těžké voskové vůně. Mezi nimi se proháněly vážky a dál ke středu pluly majestátní divoké labutě a buclaté kachničky. Kolem jezera rostly trsy pomněnek a blatouchů, které musely ve dne zářit do daleka.

„Je to nádherné,“ vydechla Holly uchváceně.

Jacques ji vedl k dřevěné lavičce a výraz v jeho tváři, kterého si všimla, v ní vzbudil nával očekávání. „Ty také,“ zachraptěl. Jedním prstem se dotkl jejích úst a sledoval křivku rtů. Pak se letmo dotkl její brady a pokračoval dál, po krku a šíji, až se zastavil na vyvýšenině jejích ňader. Holly ho pozorovala s bušícím srdcem a byla si vědoma toho, že se celá třese. Nedokázala s tím ale vůbec nic dělat. Zaplavila ji touha, a ačkoli ji Jacques nijak neomezoval, nebyla schopná jediného pohybu.

„Holly. Sladká Holly,“ napůl si povzdechl a napůl zašeptal. Pak si ji k sobě prudce přitáhl a začal ji líbat s vášní, která by ji měla vystrašit. Ale to se nestalo.

Objala ho oběma pažemi a reagovala na jeho polibky. Protože teď byl tady a ona si uvědomila, jak moc ho postrádala. Posledních pár dní bylo časem prázdnoty. A i když si to jen těžko připouštěla, teď to bylo víc než jasné. Má ho ráda. Ale její mozek zatím nebyl připraven připustit víc.

Jeho ruce se dotýkaly jejích ženských křivek a jejich něžná naléhavost v ní probouzela dosud nepoznaný hlad. Jeho polibky byly stále vášnivější a Holly, která by měla začít panikařit, místo toho cítila jen slastné očekávání jeho dalších doteků a byla si vědoma svojí probouzené touhy. Žila. Cítila, že v ní konečně proudí krev, kterou David před mnoha lety dokázal zchladit na bod mrazu.

„Holly?“ Jeho hlas zněl jako vyhřátý samet a francouzský přízvuk, kterým obdařil její jméno, ji ještě víc rozechvěl. „Vadí ti, že tě objímám a dotýkám se tě?“

Vadí? Zvedl hlavu a jeho oči se do ní vpíjely s bouřlivou touhou. Holly na něj hleděla a snažila se najít slova pro to, co cítila. Pak však dokázala sotva lehce zavrtět hlavou.

„Chci tě, ale to už dávno víš.“

I přes prožívanou slast ztuhla. A on si toho okamžitě všiml.

„Nebudu se ti za svou touhu omlouvat, Holly. Chci se s tebou milovat. Ale jen v případě, že ty to budeš chtít taky. Tady,“ pohladil ji po hlavě, „i tady,“ položil jí ruku na srdce. „A také celým tělem. Celou svou bytostí. Rozumíš, co ti chci říct?“

Trošičku se od něj odtáhla.

„Chceš zkrátka úplnou spolupráci,“ řekla lehce, i když jí srdce bušilo jako divé.

„Jestli to tak bereš…“ Pořád ji objímal a ona náhle měla pocit, že kdyby se mu snažila vymanit, nenechal by ji. Jakási poťouchlost ji přinutila k tomu, aby se o to pokusila. A měla pravdu. Její měkká ústa mírně ztvrdla.

„Určitě máš kolem sebe dost dámské společnosti a nemusel by ses obtěžovat se mnou, ne?“ Tentokrát se lehkost v jejích slovech neobjevila a ona si toho byla bolestně vědoma.

„Aha. Už to chápu.“

Rychle ji vzal kolem pasu a jediným pohybem si ji posadil na klín. Trochu vypískla a chtěla začít protestovat, ale rychle ztichla. Oči, kterýma se na ni teď díval, ještě neznala. Někde v hloubi duše zase začala vzpomínat na svůj starý strach. David Kirby ji choval právě tak. Tolikrát.

A dokonce už před tou strašlivou nocí, kdy se její podvědomý odpor náhle zformoval v děsivém důkazu, věděla, že se jí to nelíbí. David způsobil, že panikařila a chtěla za každou cenu z jeho objetí uniknout. Jak se ale cítí teď?

Nedokázala to určit, ale věděla, že necítí strach. Jakmile si to uvědomila, její neklid se pozvolna začal rozplývat.

„Nechci žádnou dámskou společnost v množném čísle, Holly.“ Byla u něj tak blízko, že mu mohla téměř spočítat jednotlivé řasy. Musela se zdržet náhlé touhy, která ji nutila, aby ho pohladila po tváři, na které začaly lehce rašit vousy. „Chci jenom tebe,“ dodal hlubším hlasem.

Nechtěl by ji, kdyby věděl, jaká doopravdy je. Všechny její minulé nejistoty se v ní vzedmuly jako jarní záplava a ona nedokázala ani vydechnout. A pak řekla hlasem, který byl snad ještě hlubší než jeho: „Neznáš mě. Ne doopravdy. Vidíš jen to, co vidět chceš. Jen to, co je zvenku.“ Jacques sklopil hlavu a frustrovaně si povzdechl. „Moc se mi zvenku líbíš, ale mýlíš se, Holly. Znám tě teď už celé měsíce a jsem poměrně dobrý znalec lidských povah. Musím být, abych přežil. To mě vyneslo nahoru.“

„Možná,“ přikývla rychle a odtáhla se od něj, aby mu nedala příležitost ji zase políbit. Tohle je šílené. Co tady, pro všechno na světě, dělá? Přece si nemůže začít románek s Jacquesem Querruelem! Flirtoval s ní, ale ať říká cokoli, je to pro něj jen hra. Bude jedna z mnoha jeho krátkodobých známostí a bude čekat, že Holly dodrží pravidla. Jenže na rozdíl od jeho partnerek netušila, jaká ta pravidla jsou!

„Určitě. A dřív nebo později budeš muset riskovat. Budeš muset někomu věřit, ať už se k tobě ten muž zachoval jakkoli.“

„Proč?“ namítla ostře. „Proč bych měla?“

„Protože jinak nad tebou zvítězí.“

„Nerozumíš tomu,“ řekla bezvýrazně.

„Tak mě vyzkoušej.“

Cítila, že jí srdce bije až v krku, a odvrátila od něj oči. Dívala se na jezero a sbírala všechny svoje síly. „Ne.“

Nikdy se neponíží tím, že mu bude vysvětlovat, co se stalo. Už se o to jednou pokusila. Dodneška si jasně pamatuje hrůzu a znechucení na Cassiině tváři. A když se snažila něco naznačit sociální pracovnici, která jí měla najít nový pěstounský domov, chovala se k ní, jako by si myslela, že Holly blouzní. I teď, po všech těch letech, jí pouhá vzpomínka na tyto situace působila žaludeční nevolnost.

„Zas na něj myslíš!“ křikl. „Skončila jsi to ty nebo on?“

Na jeden šílený okamžik měla Holly pocit, že se neovládne a hystericky se rozesměje, ale nakonec se udržela. Nevěděl vůbec nic. Ale jak by taky mohl? „Říkala jsem ti, že tomu nerozumíš,“ vypravila ze sebe poměrně klidně.

Na několik okamžiků mezi nimi zavládlo ticho. Jediné zvuky přicházely od jezera, kde se káchající kachny ukládaly ke spánku a čeřily vodu.

„Pojď ke mně, Holly,“ naklonil se k ní Jacques mazlivě.

Věděla, že by měla prchnout zpět do světel zámku a přítomnosti Monique, ale namísto toho se přistihla, že se k němu tulí. Přivinul ji hladově k sobě a líbal ji s vášní, kterou náhle byla bez jakýchkoli limitů schopna opětovat. Něco se s ní dělo a ona tomu nerozuměla. Stačilo, aby se jí dotkl a rázem zapomněla na všechny důvody, proč vztah mezi nimi nemůže nikdy fungovat. Už sama sebe neznala. Nevěděla, kdo je. Aspoň tehdy, když byl v dohledu tento muž.

Dlouho ji líbal, vášnivě a hladově, a pak zase něžně, jako by byla tak křehká, že by se mohla jeho pouhým polibkem zlomit. Jeho tělo proti jejímu bylo tvrdé a pevné a neomylně hovořilo o jeho touze po ní, ale i když jejich mazlení bylo stále intimnější a polibky vášnivější, k ničemu ji nenutil.

Když se od ní po chvíli trošku odtáhl, prohrábl si rukou vlasy a podíval se na ni.

„Ještě jeden polibek a já úplně ztratím hlavu,“ řekl roztřeseně a s mírnou sebeironií. „Nejsem zvyklý se tak držet, když se mám milovat se ženou.“

Přitiskla se k němu a sama pro sebe se usmála. Věděla, že se snaží žertovat, protože to byla pravděpodobně jediná cesta k tomu, jak si s celou situací mohl poradit. „Není pochyb o tom, že jsi pěkně zkažený,“ řekla a snažila se o tutéž lehkost. „Určitě znáš desítky žen, které touží po tom, aby ti mohly sloužit. Ale dostat vždycky přesně to, co člověk chce, není moc dobré.“

„Ty jsi pro mě dobrá,“ řekl a v jeho hlase znělo okouzlení. Dívala se na něj a cítila uvnitř jakousi divnou nepoznanou bolest. Kdyby jen nebyl tak zkušený, tak bohatý a pohledný. Tak přitažlivý. Proč to nemůže být nějaký obyčejný muž? Jacques měl už hodně žen, které přesně věděly, jakým způsobem ho mají uspokojit a udržet si jeho zájem. Jak by s nimi mohla soupeřit? Měla uvnitř sebe takový zmatek!

Sexuálně byla pořád stejně nevinná jako to osmileté děvčátko, které se David pokusil před lety znásilnit. Nevěděla nic o životě, mužích a sexu. Odřízla sama sebe od možností prožívat romantické chvíle se svými vrstevníky do té míry, že by ani nevěděla, kde s nimi začít. Všechny fáze dospívání přešly kolem ní zcela nepovšimnuté. Žádná zadní sedadla aut ani líbání doma u televize, když rodiče odešli někam za zábavou, se v jejím případě nekonaly.

Nebyla si vědoma toho, jak její tvář odráží její ustarané myšlenky. Byla proto překvapená, když si ji Jacques náhle sesadil z klína a prudce ji políbil. „Pojďme se na chvilku projít. Ukážu ti, kde mají labutě hnízdo. Jsou tam také nějaká mláďata, ale ta už jsou skoro stejně veliká jako jejich maminka.“ Vzal ji kolem ramen a usmál se na ni. „A ukážu ti, kde hnízdí sova, která taky měla nedávno mladé. Ale ti už se rozhodli, že jsou dost staří na to, aby roztáhli křídla a vyletěli z hnízda.“

Holly na něj překvapeně zírala. Je to přece tvrdý obchodník. A i jeho přátelé o něm tvrdili, že je cynický a bezohledný. Neočekávala by, že ho budou zajímat soví mláďata.

„Co se stalo?“ všiml si jejího výrazu.

„Nic.“

Zastavil se a přitáhl ji blíž. „Copak?“ opakoval něžně. „Opravdu nic,“ odpověděla nejistě. „Jen mě překvapilo, že se zajímáš o přírodu.“

„Ano?“ zasmál se a rychle ji políbil. „A co si o mně vlastně myslíš, Holly?“ zeptal se tiše a pak se na chviličku odmlčel. „Nebo by možná bylo pro moje zraněné ego lepší, kdybys mi neřekla pravdu.“

Se zájmem se na něj zahleděla. V jeho hlase sice zaznívalo obvyklé škádlení, ale bylo v něm i něco jiného.

Zachytil její pohled a překvapil ji tím, že se najednou hlasitě rozesmál. „Ty jsi jedinečná. Víš to?“ zašeptal, když nad sebou zase získal kontrolu. „Můj otec často říká mojí mamince – pánbůh mi tě poslal, abych zůstal pokorný.“

„Pokorný?“ Srovnání s jeho rodiči ji zahřálo. „V souvislosti s tebou by mě to slovo určitě nenapadlo.“

Přitiskl ji k sobě a líbal ji tak dlouho, že jí nezbýval už žádný dech. Když se znovu vydali na cestu, Jacques se rozpovídal a ona najednou poslouchala o tom, jak se stal tím, kým je. Vyprávěl jí o svém těžkém dětství a o krutosti – vědomé i nevědomé – s jakou se společnost k znevýhodněným lidem chová. Vyprávěl jí o těžké nehodě svého otce, ke které došlo, když byl malý hoch, a která rodinu finančně zruinovala. Mluvil o odvaze a tichém odhodlání své matky…

„Můj otec pracoval pro nábytkářskou firmu a spadla na něj těžká dubová skříň, která mu zlomila a roztříštila obě nohy. Můj otec jim uvěřil, že mu zaplatí odškodné, když je nebude žalovat. Ale firma namísto toho zaplatila několika lidem za lži a můj otec od nich nakonec nedostal ani penny,“ vyprávěl Jacques tiše. „A pak už neměl peníze ani na to, aby se s nimi tahal po soudech. Museli jsme prodat dům a nastěhovat se do podprůměrného bytu. Moje matka celé dny pracovala. Uklízela, dělala servírku. Dělala všechno, co mohla.“

„Ale tvůj otec teď chodí dobře, ne?“

Jacques pokrčil rameny. „Pořád ho to velice bolí, ale naučil se to skrývat. Má taky trochu slabé srdce, což zapříčinila jeho další zranění. Moje matka pohlíží na každý den, který s ním stráví, jako na dar. Můj otec na tom není dobře.“

„Je mi to líto, Jacquesi,“ vydechla a vybavila si vysokého, aristokraticky vyhlížejícího muže s předčasně zbělelými vlasy a jeho malou tmavookou ženu, která ho milovala. Srdce se jí stáhlo lítostí.

„První věcí, kterou jsem udělal, když jsem vydělal dost peněz, bylo, že jsem zničil firmu, pro kterou můj otec pracoval,“ řekl Jacques pevně. „Byla to přes sto let stará rodinná firma. Byli na ni velice hrdí. Připravili mého otce o zdraví a to je přišlo draho. Ztratili vše, čeho si cenili, a k tomu ještě svou reputaci. Nikdy mi to nebylo líto.“ Ano, tomu věřila. Tomuto muži by nikdo, kdo si cenil svého blahobytu, neměl přeložit stéblo přes cestu.

„Velice brzo jsem se naučil, že společnost znevýhodňuje slabé a chudé. Jediné, co funguje, je bohatství a moc.“ Jacques k ní otočil hlavu a zkoumavě se na ni podíval. „Šokuje tě, že to říkám?“

„Ne.“ Odmlčela se. „Ale nemyslím si, že je to tak úplně jednoznačné.“ V hrdle se jí usadila trpkost a nemohla skoro polknout, když se snažila říct, co chtěla, protože si opět vzpomněla na Davida Kirbyho a na vše, co jí způsobil. „Ve všech společenských třídách jsou dobří lidé, kteří stojí na straně spravedlnosti. Ale souhlasím s tím, že je to tuhý boj. A nevinní v něm většinou trpí. A manipulátoři, chladní a vypočítaví jedinci, kteří nemají žádnou morálku, z něho vyváznou bez jediného zranění. Ale člověk by nikdy neměl přistoupit na jejich způsob boje.“

„S tím souhlasím.“ Chvilku se na sebe dívali a pak se Jacques pousmál. „Bojoval jsem s nimi čestně a neporušil jsem jediný zákon, ačkoli tě ujišťuju, že jsem byl mnohokrát v pokušení to udělat. Ale měl jsem na své straně aspekt pýchy. Jejich pýchy. Jak by nad nimi mohl vyhrát syn muže, kterému nevěnovali ani zdaleka takovou pozornost jako svému psovi? To je nemožné. To si mysleli.“

„Ty je nenávidíš.“

Nebyla to otázka, ale stejně odpověděl.

„Kdysi jsem je nenáviděl. Hluboce a vášnivě.“ Jeho ostře řezaná tvář teď vypadala spíše zamyšleně. „Ale už ne. Jakmile byly rozbity moc a bohatství, které je očividně držely pohromadě, jejich rodina se rozpadla a její jednotliví členové spolu bojovali i o to, co při boji spadlo pod stůl. Nebylo to nic hezkého. A moje rodina stále drží při sobě a je silnější než kdy předtím.“ Jacques se trochu smutně usmál. „Nenávidět poraženého nepřítele by bylo plýtváním času, ne? Bylo by to skoro stejně pošetilé, jako chtít se vzpírat moci lásky.“

Holly ze sebe nedokázala vypravit ani slovo. Jak mohla být tak slepá?, ptala se sama sebe zděšeně. Miluje ho. A Jacques má pravdu. Bylo by pošetilé proti tomuto pocitu bojovat. Ale co s tím má teď dělat? Nebyla pro Jacquese Querruela vhodnou ženou. Vlastně si nedokázala představit, jak by se mohla ještě víc lišit od žen, se kterými se obvykle scházel.

Byla pro něj teď něčím novým. Nepadla mu okamžitě do náručí, byla rezervovaná a odtažitá, a to v něm mohlo ještě víc podnítit touhu ji dostat.

„Zůstaneš tady se mnou přes noc?“ zeptal se jí něžným hlasem. Odmlčel se a po chvíli dodal, „Všechno bude jen tak, jak si budeš přát ty. Slibuju ti to.“

Zhluboka se nadechla. „Takhle to děláš se všemi ženami, které si sem s sebou bereš?“ zeptala se hlasem, o němž doufala, že vyjadřuje lehké pobavení.

Jacques neřekl nic. Když se ticho prodlužovalo, podívala se na něj a zjistila, že na ni tiše hledí. „To nejsi ty,“ řekl trpce. „Proč předstíráš, že jsi někým, kým nejsi? Myslel jsem si, že jsme to dnes večer překonali. Už celé týdny se přede mnou ukrýváš za jakousi masku. Už toho mám dost.“

„Očividně tě tedy obtěžuju,“ pronesla upjatě. „Myslím, že bude lepší, když pojedu domů.“

„To je jediná odpověď na všechno, kterou znáš? Utíkat?“

„Co si to dovoluješ?“ Byla teď tak vzteklá, že by ho nejraději udeřila. „Nikdy ve svém životě jsem od ničeho neutekla, i když jsem k tomu měla tisíc důvodů!“

„Dokaž mi to. Zůstaň tady dnes,“ řekl rychle. „Jestli na tom trváš, budeš mít svůj vlastní pokoj.“

„Ne,“ odsekla, ale cítila, že se červená.

„Proč ne?“ Jeho hlas se položil níž, a všechen jeho hněv jakoby zmizel. „Proč ne, Holly?“

„Protože nechci.“ Napřímila vzdorně ramena. „Lhářko.“ Měl tu drzost se na ni dokonce usmát! Pak se najednou otočil a ukázal někam do větví stromu. „Poslouchej. Tam nahoře. Sova. Slyšíš?“

Řekla o sově něco velmi hrubého. Oba je to překvapilo a Holly se zarděla do šarlatova.

Jacques přimhouřil oči a bylo vidět, že se opět chystá k útoku. „Usnadním ti to,“ řekl tiše. „Zůstaneš tady. Jsme padesát kilometrů od Paříže a potmě bys neušla ani jediný.“

„Nevěřím vlastním uším!“ vykřikla na něj.

„Ani já nevěřím tomu, že to říkám,“ reagoval pohotově. „Je to poprvé v životě, co musím použít takovou metodu, abych si zajistil dámskou společnost.“ Tmavé obočí se mírně ironicky zvedlo do výše.

„O tom nepochybuju,“ odfrkla. „Za normálních okolností tady na tebe stojí asi frontu!“

„A jak dlouhou!“ přikývl potěšeně.

„Muži jako ty mají jisté jméno.“

„Ano, několik jmen,“ souhlasil příjemným hlasem. „Úžasný, neodolatelný, uhlazený, přitažlivý. Mám pokračovat?“

Usmál se na ni a zkoušel číst z její tváře. Holly cítila, jak se jí do tváře vkrádá úsměv, ale snažila se ovládnout.

„Je to strašlivě staré klišé a váhám ho použít, ale jsi krásná, když se zlobíš,“ řekl s poťouchlým uspokojením.

„To máš pravdu. Je to opravdu velice staré klišé,“ řekla sarkasticky. Nenechá se umluvit pár slovíčky! „A já tady prostě nezůstanu. Nemám nic s sebou a do kanceláře takhle jít v žádném případě nemůžu.“

„Mně to vadit nebude. A jsem šéf.“ Pak se jeho hlas náhle změnil. Všechno pobavení bylo náhle pryč. „Nemůžeš mi o tom něco povědět, Holly?“ zeptal se jí něžně. „Jsem dospělý muž a nebudu šokovaný ničím, co mi řekneš. Ptám se, protože mi na tobě záleží.“

Ještě před pár vteřinami byla Holly rozlícená, ale teď náhle musela bojovat se slzami. Vypadal tak mužně, ale přesto v něm byla něha a to, co tato kombinace dokázala s jejími zmatenými emocemi, Holly nikdy ještě nezažila. Horečně polykala. Poprvé ve svém životě toužila být objímaná mužem, který by se o ni staral. Který by ji přijal přesně takovou jaká je, věděl o ní všechno, a přesto by ji miloval.

Třásly se jí nohy i hlas, když ze sebe vypravila: „Udělala bych to, kdybych mohla. Ale nedokážu to.“ Ztratila by celé své těžce budované sebevědomí a respekt k sobě samé, kdyby to udělala. Věděla, že by z ní Jacques byl znechucený. Že by o ní smýšlel jinak. V nejlepším případě by ji litoval a v nejhorším by si mohl myslet, že udělala něco, čím Davida k jeho činu vyprovokovala. Lidé si občas takové věci mysleli. Měla s tím zkušenosti z první ruky.

Ale ať by to bylo jakkoli, určitě už by se na ni nedíval stejně. Pětadvacetiletá žena, která nikdy neměla žádného milence? Ani vztah s mužem? Musel by si myslet, že je divná, nepoužitelná v normálních lidských kontaktech. Tak, jak si to mysleli sociální pracovníci a všichni lidé, se kterými měla v dětství co do činění.

Pamatovala si na to, když první pěstounská matka, kterou měla po svém odchodu od Kirbyových, mluvila se sociálním pracovníkem. Mysleli si, že je neslyší, protože si s něčím hrála. „Musím říct, že jsme nezaznamenali žádné projevy agresivity, o kterých mluvila předchozí rodina,“ říkala zrovna žena tlumeným hlasem. „Ale je to zvláštní dítě. Nekomunikativní. A jako by se pořád trochu bála. Byla u psychiatra? Ne? No, to by nemusel být špatný nápad. Po tom všem, co se stalo, musíme být opatrní. Hlavně kvůli ostatním dětem v rodině.“

„Holly?“ Jacques ji chytil za bradu a zvedl si k sobě její tvář. „Nemůžeš mě pořád odhánět. Nenechám tě. Nejdřív jsem si myslel, že ti prostě nejsem sympatický. Že budeme muset zůstat jen kolegy z práce. Ale teď si to už nemyslím. Objímal jsem tě a líbal. Tvoje tělo mi říká to, co ty sama nechceš připustit.“

, „Samozřejmě, že tě mám ráda. A líbíš se mi,“ šeptla. „Ale…“ Její hlas se zvolna vytratil.

„Vždycky je tady nějaké ale. A pořád sama se sebou jen bojuješ,“ namítl velmi jemně. Přitiskl ji k sobě a hladil ji po vlasech, takže cítila teplo jeho rozložitého hrudníku a jeho nádhernou vůni. A protože nebylo, co by dodali, stáli takhle tiše hodnou chvíli.

Chtělo se jí plakat. Tak moc se jí chtělo plakat, ale věděla, že kdyby začala, už by nebyla schopna skončit. Od té doby, kdy musela opustit rodinu Anguse a Kate Westových, o které si myslela, že je její ve všech ohledech, na nichž záleželo, věděla, že je odkázána sama na sebe. Musela se sama vyrovnávat s problémy a překonávat překážky. Vždycky. Když si nepomohla sama, nemohla čekat, že se nějaká pomoc objeví odjinud. A aféra s Davidem Kirbym v ní tento pocit ještě prohloubila. Musela se rychle stát samostatnou a nezávislou. Jinak by nedokázala přežít. A ona přežila. Se ctí. Nikdy by nedala Kirbyovým takovou satisfakci!

Ale někdy se cítila tak slabá a vyčerpaná, jako by všechny zdroje její síly náhle vyschly. Zhluboka a bezmocně si povzdechla. Pak se napřímila a trošku se od něj odtáhla. „Prosím tě, Jacquesi, odvez mě domů,“ zašeptala zoufalým hlasem, který by obměkčil skálu.

„Ne.“ Jacques promluvil laskavě, ale zároveň velmi pevně. Když viděl, jak úžasem rozšířila oči, pokračoval: „Zůstaneš tady. Budeš mít vlastní pokoj, ale zůstaneš. Ráno se spolu nasnídáme a pak tě odvezu domů, aby ses mohla převléknout.“

Všechno to znělo tak příjemně. Ale ona to nemohla přijmout. „Teď nejsme v práci. A já od tebe nebudu přijímat žádné příkazy. Budu dělat, co chci, a půjdu, kam uznám za vhodné. A dnes chci jít domů.“

Usmál se, ale jeho oči na ni hleděly se smutnou vážností. Přesto jeho hlas zněl velmi příjemně, když řekl: „Dobrý pokus, ale špatný postup, Holly. Taky nepřijímám příkazy. A teď, když jsi vyzkoušela obranný ženský přístup, možná by pomohlo pár slz…“

Ztuhla a prudce od něj odstoupila. „Nic tady nezkouším!“ vyštěkla ostře.

„Nezkoušíš, to je pravda,“ poznamenal hloubavě. „A to je jedna z věcí, které tě v mých očích dělají velmi zvláštní, víš? Dalo by se říct unikátní.“

„To je mi úplně jedno.“ Zlobila se. I proto, že si uvědomila, jak moc jí budou chybět jeho paže, které ji objímaly a laskaly.

„Doufám, že to není tak úplně pravda.“ Jeho hlas byl teď trochu ironický. „Ale raději budu předpokládat, že to tak může být. Ale každopádně…“ Vzal ji za paži v naprosto neosobním doteku, který se jí zdál drsnější, než byla všechna jeho ostrá slova. „Zůstaneš dnes přes noc na zámku, tak mi udělej alespoň jednu laskavost. Snaž se předstírat, že tento osud není horší než smrt.“

Sršela vztekem a snažila se mu vymanit. Držel ji však tak pevně, že její úsilí nemělo žádný výsledek.

„A když jsme už u toho, nepočítám s tím, že by tvoje dnešní návštěva u mě měla být poslední. Rozumíš, Holly? Jen aby bylo mezi námi v tomto ohledu jasno.“

„Jacquesi…“

„Už ani slovo.“ Jeho hlas byl teď drsný a najednou měla pocit, že by nebylo rozumné ho dál provokovat. „Zkušební období je u konce, mademoiselle. Nastal čas rozhodnutí. Chtěl bych, abys zůstala v Paříži. Jaký je tvůj verdikt?“

„Verdikt?“ Vynutila ze sebe trochu křečovitý úsměv. „Stavíš to tak, jako by to byla otázka života a smrti.“ Hněvala se, že se jí zachvěl hlas a doufala, že si toho nepovšiml.

Jacques se na ni dlouho beze slova díval. Když se ticho neúnosně protáhlo, řekla pomalu: „Práce v týmu se mi moc líbí a baví mě. Ráda bych tady zůstala, pokud mi nabízíš jen práci. Je to tak?“

Stále na ni hleděl beze stopy úsměvu či pobavení. Pak dlouze vzdychl a jedním prstem nesmírně něžně pohladil její napjatou tvář. „Ano, Holly. Přesně tak. Nabízím ti práci,“ odpověděl tiše.

SEDMÁ KAPITOLA

Holly strávila noc v prostorné ložnici pro hosty, což byl sen v bledě žluté a teplém okru, se stěnami v barvě letního listí. Každé zaskřípání starého domu ji budilo. To pak chvíli ležela s očima doširoka otevřenýma a sledovala těžké dubové dveře na opačném konci místnosti. Ale klika se nepohnula a temný Adonis jejích ztrápených snů se neobjevil.

V pět hodin vzdala snahu usnout a osprchovala se. Dlouho stála pod proudem vody v luxusní koupelně a přemítala, jak se jenom dostala do své současné nepochopitelné situace.

Bylo to kvůli němu. Zaryla si prsty do vlasů a zbytečně silně si je masírovala šamponem. Všechno, co mu stálo v cestě, smetl jako buldozer. Neslyšel nic, co slyšet nechtěl a kladl důraz pouze na svoje touhy a potřeby.

Touhy… To slovo se jí honilo v hlavě tak dlouho, dokud nevztáhla ruku ke kohoutku a nedopřála si ledové probuzení.

Chtěla se na něj zlobit. Potřebovala se na něj zlobit: byl to jediný způsob, jak lásku k němu udržet na uzdě. Zasténala. Musela se zbláznit, když se zamilovala do takového muže. Použije ji a půjde si pak šťastně dál svou cestou. Samozřejmě. V posteli ho zklame. A zklame ho ve všech dalších ohledech. Ale s tím nic nenadělá.

Vystoupila ze sprchy a zabalila se do huňatého županu, který voněl citronem a vanilkou. Přešla do pokoje a znovu si lehla s vlasy rozprostřenými na polštáři, aby mohly uschnout.

Snad to bude v pořádku. Musí. Dřív nebo později ho jeho současný zájem unaví a začne se zabývat nějakou jinou ženou, která se bude hodit do jeho života i postele mnohem lépe. Ženou, která ho bude schopna dokonale uspokojit sexuálně, mentálně i citově. Která s ním bude schopna inteligentně rozprávět o jeho práci a ve dveřích ložnice se změní podle jeho přání v nezkušenou jeptišku nebo lehkou holku. Viděla v časopisech pár fotografií jeho minulých lásek a byly to přesně takové ženy. Až ji z toho rozbolelo břicho.

Jedna z nich, divoká rusovláska, vedla svou vlastní společnost a druhá, stejně nádherná blondýna, byla jednou z nejžádanějších modelek ve Francii. Samozřejmě.

Zavrtěla se na hedvábném přehozu a zacpala si oběma rukama uši. Tohle musí skončit! Je to ničivé a hloupé a dokud nepotkala Jacquese, nikdy takové myšlenky neměla. Zavřela oči a ztratila se v neklidném přemítání.

Nebyla si vědoma toho, že usnula, takže když na svých rtech ucítila jeho, trvalo jí pár okamžiků, než se probudila.

„Dobré ráno, holčičko.“ Nedal jí žádnou šanci na odpověď a opět ji políbil, dlouze a hladově. Pak se posadil na okraj její postele a objal ji. „Líbí se mi takhle začínat den,“ řekl nakonec s hlubokým uspokojením v hlase.

„Využil jsi toho, že spím,“ protáhla se se slabým protestem. Ale to bylo vše, nač se zmohla. Byl prostě neodolatelný. Čerstvě oholený a s vlasy ještě vlhkými ze sprchy vypadal prostě úžasně. Holly si najednou uvědomila, jak asi vypadá ona. Žádný make-up a ještě k tomu usnula s mokrými vlasy.

„S tebou to jinak nejde. Taky se mnou nehraješ fér.“ Mluvil lehce, ale vnitřnosti se mu ještě svíraly při vzpomínce na to, jak vypadala, když sem vešel. Mladá, spící, nevinná. Chtěl ji tak moc, že se skoro nedokázal ovládnout. A s nenávistí myslel na toho darebáka, který způsobil, že byla tak ustrašená a odtažitá.

Znovu ji políbil a rukama vklouzl pod župan, který měla jen volně přepásaný. A ačkoli na chvilku ztuhla, neodstrčila ho.

Holly se bolestně svíralo srdce, ale věděla, že po dnešní noci, kterou strávila v samotě očekávání, chce jeho ruce na svém těle, jeho polibky a blízkost. A chce vědět, že on po ní také touží. Ne trvale, dodala si rychle v duchu. Jen teď. Náhle chtěla zapomenout na minulost i budoucnost. Chtěla prožívat jen tuto vzácnou chvíli.

Když Jacques zjistil, že je Holly nahá, na chvilku se zarazil. Ale pak začal lehce a pečlivě prozkoumávat všechny její omamující křivky, a když se dostal k jejím ňadrům, zavřel oči, když ucítil, že se v jeho náručí neovladatelně chvěje. Objala ho kolem krku a vášnivě ho líbala, takže když ji náhle od sebe odstrčil, vstal a přešel k oknu, klesla zmateně mezi polštáře.

„Monique sem za minutku přinese tvůj ranní čaj,“ promluvil na ni trochu zadýchaně. Když se k ní otočil a viděl zmatek v její tváři, pousmál se na ni. „Chceš, aby nás přistihla? Přišel jsem sem, protože jsem nedokázal odolat, ale –“

Ozvalo se tiché zaklepání a Holly se rychle zavrtala pod přikrývky. Byla v krvavých rozpacích, ale když Monique vešla s tácem naloženým biskvity a čajem, nezračilo se na její dobrácké tváři žádné překvapení.

Spávaly všechny jeho partnerky v pokoji pro hosty?, přemítala Holly a odpověděla Monique na dotaz, jak spala. Anebo jim to bylo jedno? Připustily, aby Monique přinesla místo jednoho tácu dva přímo do pokoje jejího zaměstnavatele, ke kterému se tam tulily po noci plné uspokojení a vášně?

Monique opustila pokoj a informovala je oba, že snídaně bude hotová během dvaceti minut. Jacques se pomalu vrátil k posteli a shlížel na Holly s úsměvem ve tváři.

„Říkal jsem ti, Holly, že chci, abys se mnou byla tělem, myslí i srdcem. A taky – nechci, aby naše první milování bylo poznamenáno spěchem a možností, že nás někdo vyruší.“

Dívala se na něj a cítila, jak se jí do tváří hrne krev. „Vypadá to, že jsi si až moc jistý, že bude nějaké první milování,“ řekla co nejchladněji.

„A ty o tom pochybuješ?“

Přikývla. Zdálo se to bezpečnější, protože si nebyla jistá, že by ji její hlas nezradil.

„Já ne.“ Pozoroval vážnýma očima její tvář. „Existují určité věci, které jsou nevyhnutelné jako příliv a odliv, holčičko. Uvědomil jsem si to už dávno. Jednou za život, když má člověk štěstí, zachytí osud. Svůj osud. Ta svízel s Jeffem se zkrátka musela stát. Způsobila naše seznámení.“

V jeho hlase se neozýval žádný humor. Naopak. Byl těžký čímsi, co Holly nedokázala pojmenovat. Cítila se nejistě. Tyto pocity se zřejmě musely odrážet v její tváři, protože Jacques se usmál. „Nedělej si starosti. Máme čas.“

„Čas?“ Vrhla na něj zkoumavý pohled. „Na co?“

„Na to, abychom se lépe poznali, než se staneme milenci.“

V týdnech, které následovaly, byla Holly zcela vytížená prací. Byla jí svěřována stále větší zodpovědnost a k tomu se přidávala i nutnost vyřízení všech záležitostí v Anglii a informování přátel, že se její pobyt ve Francii prodlouží. A také se pravidelně vídala s Jacquesem.

Ukazoval jí stále víc stránek své složité osobnosti a každá z nich ji přibližovala k muži, který se skrýval za bohatým a mocným obchodníkem, jak ho znal zbytek světa.

Trávili spolu večery i víkendy, chodili do divadel, kin nebo do jednoho fascinujícího podniku, který Jacques znal už léta. Jindy se spolu jen navečeřeli na zámku, projeli se na harleyi nebo se zastavili na drink v některé z malých vesnických hospůdek, kterých Jacques znal bezpočet.

Holly zjistila, že je mu schopna říkat věci, které neřekla nikdy nikomu. Vyprávěla mu o svých nejistotách, obavách a bolestném dětství, ale nikdy se ani slovem nezmínila o Davidovi Kirbym. A když se Jacques pokoušel vyzvědět něco o jejích minulých láskách, narážel na betonovou zeď. Kdyby připustila, že Jacques je první muž, se kterým se schází, otevřela by Pandořinu skříňku. A s tou možností se ještě nesmířila. Ale stejně si víc a víc uvědomovala, že Jacques nepřijme jejich status quo navěky. Dříve či později se bude muset nějak rozhodnout.

Holly byla Jacquesovi vděčná, že na pokrok v jejich vztahu nespěchal. Přizpůsoboval se jejímu tempu a Holly věděla, že to dělá kvůli tomu, že mu na ní skutečně záleží. Čím víc ho poznávala, tím víc viděla, že pomluvy, které opřádaly jeho život, byly velice nadnesené – jak už to tak s pomluvami většinou bývá. Měl milenky, to věděla, ale věděla také, že mu na každé ženě, kterou měl, muselo osobně záležet. Nešel by s nikým do postele jen tak.

Jacques byl vyznavačem milostných her, ale hrál je čestně. To musela Holly připustit.

Když se vraceli z klubu nebo divadla pozdě, přespával Jacques ve svém bytě. A nikdy Holly nenutil, aby tam přespala s ním. Při takových příležitostech většinou brzy ráno vyběhla po schodech, aby se spolu mohli nasnídat. Jeho byt byl typické staromládenecké doupě, zařízené v šedé a stříbrné barvě a vybavené všemi dostupnými i nedostupnými technologickými vymoženostmi. Od jejího pohostinného bytečku o pár pater níž – nebo i od luxusního, ale teplého vybavení na zámku – se snad nemohl lišit víc.

A tak Jacquesovo úsilí a péče dopadaly na ochrannou bariéru Hollyina srdce jako kapka za kapkou, a léto se přelilo do průzračného a vonícího podzimu. Holly se radovala ze života jako nikdy předtím, ale když začala přemýšlet nad důvody, odmítala si přiznat, že je to Jacquesova zásluha.

Od doby, kdy Jacquese poznala, zažívala chvíle, kdy si připadala jako dospělá a vyzrálá žena, která je se sebou v harmonii a smířená se světem kolem. Ale pořád se jí občas stávalo, že se vracela do doby, kdy jí bylo osm let.

Doslova cítila tu strašlivou paniku, kterou zažívala, když z ní David Kirby strhal šaty, tu koncentrovanou hrůzu, když s ním bojovala tak dlouho, dokud to nevzdal. A když ji opustil, prohlížela si roztřeseně hluboké škrábance na stehnech a modřiny po celém těle.

Měla Cassii nebo někomu jinému dovolit, aby se podíval na stopy, které jeho brutalita zanechala na její jemné kůži. Jak často si vyčítala, že to neudělala? Ale byla malé dítě. Vyděšené k smrti. A neskutečně se styděla.

Nic z toho nebyla její vina, ale trvalo nesmírně dlouho, než tuto skutečnost přijala. A stejně tak dlouho trvalo, než pochopila, že Kate a Angus se jí nezřekli. Že zkrátka neměli jinou možnost. Až po letech se dozvěděla, že oba dva zemřeli v odstupu několika týdnů snad tři měsíce poté, co se od nich musela odstěhovat – a teprve tehdy pochopila, co bylo důvodem toho, že ji už nikdy nekontaktovali.

Ale někdy – jen někdy – všechna rozumná a racionální vysvětlení selhávala a pocit osamění a opuštěnosti ji zahltil silou, která byla ničivá. A paradoxně takové stavy zažívala častěji, když byla s Jacquesem, když ji líbal a hladil a když se celé její tělo probouzelo způsobem, o kterém si nedovolovala celé roky ani snít. A pokaždé posunul její sexuální hranice o kousek dál.

Ale stejně to takhle nemůže pokračovat. To je jasné. Ale vždycky, když na posunování došlo, bylo to tak krásné, že se nezmohla ani na sebemenší protesty.

„Chtěl bych, aby ses dneska večer jen třpytila,“ zašeptal jí Jacques do ouška.

Byli spolu toho říjnového odpoledne v kanceláři už sami a Jacques ji zrovna líbal tak, že ztratila dech. Jeho jantarové oči ji sledovaly s neskrývaným uspokojením.

Trošku se od něj odtáhla. „Ale proč?“

„Moji přátelé, Alain a Marguerite, pořádají večírek. Slyšeli o úžasné Angličance s očima jako chrpy a chtějí tě poznat.“

Holly zčervenala jako růže. „Jacquesi. Cožpak tys jim o mně něco říkal?“

„Samozřejmě,“ řekl jemně. „Pár měsíců byli v cizině kvůli Alainově nové prácí. A teď jsou zpět a celí nedočkaví chtějí vidět Sirénu, která ukradla moje srdce.“

Jeho oči svítily smíchem a jedno tmavé obočí vyjelo do půli čela. Ale něco v jeho tónu spustilo v Hollyině hlavě všechny alarmy. Vypadal uvolněně a radostně. Nic nenasvědčovalo tomu, že by něco z toho, co říkal, bylo něco víc než pouhé flirtování, ale Holly si tím náhle nebyla zcela jistá.

Ale stejně věděla, že pro Jacquese je tohle všechno jenom hra. Za celou dobu, kdy se spolu scházeli, se ho Holly ani jednou nezeptala, jestli se vídá kromě ní ještě s někým jiným. Nevěřila, že má na takovou otázku právo. Naopak, dávala mu všemožně najevo, že jejich vztah nepovažuje za závazný. Žádná pouta, žádné sliby. Až ji opustí, nebude to pak tak bolet. Nebo ano? Ale to už bude její problém.

Holly zhluboka vydechla. „Myslím, že party na začátek víkendu je přesně to pravé. Kdy mám být hotová?“

„V osm, ano?“ Přimhouřil oči. „Ale když chvilku počkáš, můžeme spolu jít teď domů společně.“

„Musím ještě něco nakoupit,“ namítla lehce. „Raději si dejme sraz až pak.“ Rozhodla se, že práci a soukromé vztahy bude držet co nejoddělenější, i když Jacques byl přítomen v obou těchto oblastech. A proto mu dala jasně najevo, že s ním nechce chodit do ani z kanceláře společně. Nelíbilo se mu to, ale dosud její rozhodnutí respektoval.

„Dobře,“ řekl věcně po delším tichu, a když si všiml, že se jí ulevilo, rozzlobil se. Pořád sním bojuje! A přitom Jacques cítil, že po něm touží. Byl si tím zcela jistý. Vlastně začínal mít pocit, že ho mentálně přijme až poté, co se mezi nimi naplní fyzická stránka vztahu.

Po páteři mu přeběhl mráz chladné zloby. Ať už jí ten muž udělal cokoli, je v její minulosti. A tam taky zůstane.

Jacques ze sebe vynutil křečovitý úsměv. „Tak ahoj v osm,“ řekl popuzeně a odmítavě sklonil hlavu k papírům na stole. Měl trpělivost celé měsíce. A co tím získal? Nic! Tam, kde selhávají slova, budou muset promluvit činy. Už nedokázal snést, aby ta trapná situace pokračovala dál. Slyšel, že se dveře jeho kanceláře zavřely, a teprve potom zvedl hlavu.

Vesnice Montfort L’Aumary na západ od Paříže vypadala jako přesně ty vesničky, které se fotografují na vánoční pohlednice. Tu a tam poblikávala v oknech světýlka a zaštěkal pes. Nad hlavou jim viselo temně modré nebe se záplavou hvězd a měsíc vykoukl z řídkých mračen zrovna ve chvíli, kdy Jacquesův jaguár zastavil před velikým domem jeho přátel.

Jacques se naklonil k Holly a políbil ji na tvář. „Vypadáš nádherně, holčičko. Budou bez sebe.“

Holly se na něj dívala, když obcházel kapotu, aby jí otevřel dveře. Za měsíce, které s ním trávila, se naučila přijímat jeho galantnost s potěšením. Pro Jacquese tyto drobnosti nebyly ničím, co by vyčetl z příručky slušného chování. Bylo vidět, že jsou jeho druhou přirozeností, něco tak samozřejmého jako dýchání. Holly si uvědomila, že se tak pravděpodobně chová neustále. A to bylo nebezpečně krásné.

Když vystoupila, uhladila si vlasy a potlačila touhu pohrávat si nervózně s náušnicemi. Doma se dlouho zkoumala v zrcadle, než zvolila černostříbrnou sukni a temně modrý top. Věděla, že chladné barvy zdůrazní modrou jejích očí a bohatost vlasů. Dala si dnes večer na svém vzhledu obzvlášť záležet, i když vlastně nevěděla proč. Setkávala se s Jacquesovýmí přáteli poměrně často, a dnešní večer nebude proto ničím neobvyklý.

A taky nebyl. Aspoň zpočátku. Alain a jeho sympatická tmavovlasá manželka byli nesmírně milí a přivítali Holly s otevřenou náručí. Když pak přišli další hosté, Holly s Jacquesem se přesunuli do obrovského světlého pokoje, kde bylo přichystáno občerstvení.

V rohu místnosti hrál pianista – později se měla dostavit celá kapela – a velká francouzská okna na opačné straně se otevírala do rozlehlé zahrady. Stromy byly ověšené lampióny a všude kvetly záhony podzimních pestrých květů. Celou dokonalost ještě zdůraznila zapomenutá dětská trojkolka na perfektně zastřiženém trávníku.

Usmála se. Náznak lidskosti byl v tom davu vonícím parfémy značky Dior a blyštícím se diamanty velmi uvolňující. Ještě pořád se usmívala, když zachytila překvapený pohled mladé ženy na opačném konci místnosti.

Už to bylo sedmnáct let, co viděla Christinu naposledy osobně, ale její nevlastní sestra přiložila do dopisu, ve kterém ji informovala o Davidově sebevraždě, svoje nedávné fotografie. Holly jí tehdy zdvořile odpověděla, ale odmítla její návrh na setkání. Neposlala jí ani žádné fotografie, ale teď bylo zřejmé, že ji Christina poznala.

Holly se vnitřně zachvěla pod tlakem vzpomínek, které tvář její nevlastní sestry vyvolala. To není možné. Co tady dělá? Ve Francii? A v tomto domě? Co si počne? Co si počne?

„Co se děje?“ Musela asi vypadat strašně, protože Jacquesův hlas byl plný obav a starosti. „Je ti špatně?“

„Ano…“

„A chceš odejít?“

Ano, Holly chtěla odejít. Ještě nikdy odnikud nechtěla odejít tak moc, ale už bylo pozdě.

Když k ní Christina přistoupila, stála klidně, ale cítila stud, strach a paniku. Mluv s ní jako s kýmkoli jiným, radil jí hlas v její hlavě. Chovej se k ní jako ke kamarádce z dětství, kterou jsi neviděla celé roky. Jacques přece ví, že jsi vyrůstala v několika rodinách. Nepomyslí si nic jiného, než že je to zvláštní náhoda.

Když jí Christina psala, v náznaku se jí zeptala, zda jí jejich pěstounský otec také ublížil, ale to bylo všechno. Zcela určitě si tím nebyla jistá. A o něčem takovém se na party bavit nebudou. Není důvod panikařit.

„Holly? Jsi to ty?“ Christina vypadala upřímně potěšená a Holly se na okamžik cítila provinile za to, že není raději. Odpustila Christině a ostatním, že o ní před lety lhali – byly to jen děti, zmanipulované zlým člověkem – ale měla s usmívající se blondýnkou svázáno tolik nepříjemných vzpomínek, že nebyla s to v sobě vzbudit nějaké pozitivní city. „To je úžasné! Nemůžu tomu ani věřit!“

„Ahoj, Christino.“ Holly cítila, jak se jí do tváří hrne krev. „Jak se máš?“

„Skvěle.“ Christina nezaváhala ani na okamžik a vřele Holly objala. Holly však její objetí neopětovala – ba naopak. Měla dojem, jako by měla ruce přilepeny k bokům vteřinovým superlepidlem. „Je to úžasné, že se tady potkáváme, ne? Po celé té době,“ zářila na ni Christina. Pak mrkla směrem k Jacquesovi a tázavě se na Holly podívala způsobem, který jasně dával najevo, že chce být představená.

Holly polkla. „Christino, tohle je Jacques. Jacquesi, Christina je kamarádka z Anglie. Znaly jsme se v dětství.“

„Opravdu?“ Jacques se zdvořile usmál a potřásl Christině rukou. „Je příjemné potkat někoho z Hollyiných přátel,“ pokračoval hladce. „Byla v dětství taky tak krásná, jako je teď, Christino?“

„Určitě.“ Christina se na ně usmívala, jako by je našla pod vánočním stromečkem, a Holly cítila vzrůstající popuzenost. Přece Christina nemůže být tak tupá, aby neviděla, že Holly nad jejich setkáním zrovna nejásá!

Ale zřejmě to tak bylo.

„Jsem tak ráda, že tě vidím.“ Christině očividně připadalo, že je na místě sentiment. „Psala jsem ti ještě jednou po tamtom dopise, ale univerzita mi ho vrátila. Bylo tam připsáno – adresát neznámý

Holly přikývla. Vždyť to tam sama napsala.

„No, ale teď jsme se potkaly,“ odváděla rychle řeč. „Jsi tady s někým?“

„Ano, s manželem.“ Christina na ni opět vrhla stowattový úsměv. „Tady je. Louisi, tohle je Holly. Pamatuješ si? Vyprávěla jsem ti o ní. Holly, toto je můj manžel. Louis.“ Vysoký a štíhlý muž byl aspoň o takových dvacet let starší než jeho mladá žena, ale zdál se velmi příjemný. Prohodil s nimi pár zdvořilostních vět a Holly si už skoro oddechla, když tu ji Christina uchopila za paži a odtáhla ji kousek stranou. „Tak dlouho jsem se s tebou chtěla potkat, Holly. Abych se ti omluvila. John i já jsme moc dobře věděli, že jsme měli promluvit a zastat se tě.“

„To je v pořádku,“ vpadla jí Holly do řeči. „Zapomeň na to.“

„Ne.“ Christina položila Holly ruku na paži. Ačkoli se Jacques zdál pohroužen do rozhovoru s Louisem, Holly si nebyla úplně jistá, že Christinu neslyší.

„Problém byl v tom, že David uměl geniálně manipulovat s lidmi,“ pokračovala Christina tiše. „Dělal nám tytéž věci, ale my jsme o tom nikdy nemluvili. Dokonce ani spolu. Teprve až jsme byli starší a vyšla najevo ta věc s klubem, o které jsem ti psala. Pak se přiznal i John.“

„Christino, nechci o tom mluvit.“

Tentokrát ani Christina nemohla neslyšet odmítavý tón v Hollyině hlasu. Trochu ztuhla a pak potřásla hlavou. „Taky jsem na tom takhle byla,“ pokračovala ještě tišeji. „Ale pak, když můj případ přišel k soudu, setkala jsem se s mojí matkou, kterou jsem neviděla roky. A zjistila jsem, že můj otec byl Francouz. Sešla jsem se s ním a přes něj jsem se seznámila se svým manželem. Představ si, že bych něco takového propásla!“

„Já jsem se se svou matkou taky potkala. Nebylo o co stát,“ řekla Holly bezvýrazně. „A s mým otcem neměla žádný vztah, o kterém by stálo za to mluvit. Strávili spolu jen jednu noc. Tím, že s nimi nejsem v kontaktu, nic neztrácím. Věř mi.“

„Holly, pomohlo by ti, kdyby se tyhle staré rány vyčistily.“

„Christino, jsem ráda, že se ti daří dobře, ale minulost –“

„Chodila jsi někam na terapii?“ přerušila ji Christina. „Opravdu to pomáhá. Po Davidově smrti jsem začala chodit k terapeutovi jednou týdně. A pomohlo to! Teď se s ním setkávám už jen jednou za měsíc. A mám kontakt na úžasnou terapeutku přímo tady, v Paříži. Můžu ti dát na ni číslo, jestli chceš.“

Holly nevěděla, jestli se má cítit lépe nebo hůř, když se jí u lokte zjevila Marguerite.

„Chtěla jsem vás dvě seznámit, ale vidím, že jste se už našly. Je milé potkat se s někým z rodné země, když si člověk zvyká na cizinu, ne?“

Jasně. Příšerně krásné. „Ano, je to milé,“ ujistila ji Holly trochu upjatě a uvědomovala si, že muži vedle nich domluvili a teď se dívají jejich směrem.

„A věřila bys, Marguerite, že se známe?“ zasmála se Christina šťastně.

„Ne. Opravdu?“ Margueritiny oči se rozzářily zájmem. „Svět je malý,“ promluvil Jacques a vzal Holly za paži. „Ale musím Holly seznámit ještě s několika lidmi, takže se vám omluvíme,“ dodal hladce.

Slyšel něco? Holly kradmo pohlédla na Jacquese, ale z jeho výrazu nedokázala nic vyčíst. Aspoň ji nezatáhl někam do kouta a nezačal vyslýchat, jak napůl předpokládala. Namísto toho udělal přesně to, co řekl. Představil ji několika svým přátelům, se kterými se ještě nesetkala, a ničím nedal najevo, že by si snad všiml něčeho neobvyklého.

Snad Christinu tedy neslyšel. Hollyino napětí trochu povolilo, ale pořád nebyla úplně ve své kůži. Bude to v pořádku. Musí se jen Christině po zbytek večera vyhýbat.

A nebylo to ani tak těžké. Jacques ji vodil od skupiny ke skupině, usmíval se a lehce konverzoval. Postaral se o všechno tak dokonale, že Holly mohla jen jednoslabičně odpovídat, což bylo právě tak to, nač se zmohla.

Ze všech míst na světě si Christina musí k životu vybrat zrovna Paříž! A jaká byla pravděpodobnost, že se Alain a Marguerite budou znát s jejím mužem? Milion k jedné. A přesto se to stalo. Byla teď s Jacquesem v Paříži už celé měsíce a na mnoha večírcích. Nikdy se ještě s Christinou nesetkala, takže není pravděpodobné, že by na ni ještě někdy narazila. Možná, že Louis je obchodním partnerem nebo přítelem Alaina či Marguerity, ale nepatří do Jacquesova okruhu známých. Snad, probůh. Později se Jacquese na ten pár diskrétně vyptá.

Jakmile se všichni najedli a pozdravili, postavila se na pódium konečně kapela. Holly si vzpomněla, že za celou dobu nic nesnědla a modlila se, aby si jejího nechutenství Jacques nevšiml.

Ale stejně ho několikrát přistihla, jak na ni zkoumavě hledí. Vzápětí se však na ni usmál svým pomalým úsměvem a Holly sama sebe přesvědčovala o tom, že si jeho znepokojení jen představuje. Však to taky byl šok! Setkání s Christinou oživilo staré nevítané vzpomínky a zanechalo Holly trpkou pachuť na patře.

Christina a Louis už odešli. Rozloučili se s ní pouze zamáváním přes místnost plnou lidí a přes píchnutí viny si Holly pomyslela, že je to tak nejlepší. Její chování mohlo Christinu asi trochu zklamat, ale to je tak všechno. Co taky jiného dělat? Bylo nemyslitelné, aby si spolu sedly a tlachaly o „starých dobrých časech“ u Kirbyových!

Když se Holly s Jacquesem také odebrali k odchodu, Alain a Marguerite vytáhli z Holly slib, že se brzy zastaví na čaj, aby se seznámila s jejich dvěma dětmi. Pak byli venku a noční můra skončila. To si aspoň Holly myslela. Asi minutu.

Po několika stovkách metrů Jacques zastavil na odlehlém parkovišti, které bylo ze všech stran kryto vzrostlými duby. Vypnul motor a otočil se k její znepokojené tváři. „Fialky.“

„Prosím?“

„Když jsi nervózní nebo se bojíš, tvoje oči ztmavnou a mají barvu fialek. Už jsem si toho všiml dřív.“

Holly se snažila přijít na nějakou odpověď, ale marně. „Kdo byl David, Holly?“ Jacques mluvil tiše, dokonce něžně, ale ji neoklamal. Její čas vypršel. To mu jasně četla v očích. „A co měl společného s tebou a Christinou?“

„Tys nás poslouchal,“ obvinila ho chabě.

„Ne tak moc, jak bych rád,“ řekl trpce. „Ten její zatracený manžel mlel cosi o golfu. Ale pochytil jsem pár zvláštních slov. A několik z nich mě opravdu znepokojilo.“

„Ano?“ Rychle na něj pohlédla, ale pak znovu odvrátila zrak. „Jako třeba?“

„Třeba terapie, soud a jméno tohoto muže,“ odpověděl Jacques bezvýrazně. „Co jste s ním měly společného? Obě jste s ním chodily? A oběma vám ublížil? Určitě tam byl nějaký problém. Zneužíval vás?“

„Jacquesi. Prosím.“ Nedokáže to. Prostě to nedokáže. Miluje ho, ale není tou, za kterou ji považuje. Byla teď tak zmatená! Vůbec netuší, jakou má hrůzu z lásky, ze zranitelnosti, kterou s sebou nese. A nechtěla mu uvidět v očích, že se jeho vztah k ní po tom strašném odhalení změní. Dříve nebo později jejich aférka skončí. A co si pak počne? Už teď bylo těžké si představit, že bude muset žít bez něj. Ale jestli se mu vydá, jestli mu odhalí svoji duši, pak to bude skoro nemožné.

„Ne! Už toho bylo dost! Už žádné Jacquesi, prosím,“ řekl drsně a odhodlaně. „Takhle je to pokaždé, Holly. Nerozumím tomu. Nechápu, co po mně chceš. Kdyby to byla jakákoli jiná žena, byl bych si jistý, že je to způsob, jak udržet můj zájem. V jedné chvíli vášeň, v druhé led. Ale ty nejsi taková. Přinejmenším to vím jistě.“

„Nevíš o mně nic, Jacquesi. Ne doopravdy,“ řekla Holly s bolestí v hlase. On sám jí toho o sobě řekl tolik! O svém dětství, dospívání, nadějích a obavách. Velkoryse s ní sdílel svoje touhy a emoce, a ona mu vracela tak málo! Ale nikdy ji z toho neobvinil.

„Vím dost na to, abych si byl jistý, že si tě chci vzít,“ řekl bezmocně. „Jsem si tím jistý. Ať už byl ten muž kdokoli. Ať pro tebe znamenal cokoli. Chci se o tebe starat jinak než on – chci tě hýčkat a milovat tě. Proč si myslíš, že jsem se s tebou nevyspal? Protože si tě chci vzít. Nechci mít s tebou jen nějaký románek nebo nezávislý moderní vztah. Už toho mám dost. Miluju tě, Holly. Cožpak to nechápeš? Čekal jsem na tebe. Na svou ženu, na matku mých dětí. Čekal jsem, dokud si ke mně nevypěstuješ důvěru. Dokud mě nebudeš chtít tělem, srdcem i myslí. Tak to je!“

Holly slyšela, že Jacques vedle ní prudce dýchá a snaží se ovládnout.

„Tolikrát jsem se s tebou chtěl milovat. A mohl jsem to udělat. Ano, mohl. To dobře víme oba,“ pokračoval trpce. „Dokonce i dnes jsem si umínil, že dneska budeš v mé posteli. Rozhodl jsem se, že už jsem se načekal dost. Ale vztah na celý život musí začít absolutní důvěrou.“

Holly nevěřila svým uším. Zírala na něj a v hlavě jí bušilo. Ještě večer by přísahala, že kdyby Jacquese slyšela říkat to, co právě řekl, bez sebe štěstím by se mu vrhla kolem krku. Protože si byla jistá, že se něco takového nemůže stát. Když sama sobě lhala, byla v bezpečí. Jacques miloval krásné a úspěšné ženy, se kterými mohl trávit příjemné chvíle. To byl Jacquesův styl. Nic vážného.

Ale ona mu teď stoprocentně věřila. Svádění bylo u konce. Už si s ní nehrál.

„Vždycky jsem přemýšlel, jestli někdy tahle slova někomu řeknu,“ vydechl po dlouhé chvíli mlčení. „Ale nikdy jsem si nemyslel, že vyvolají takovou reakci.“ Hleděl přímo před sebe a rty měl stažené do téměř neviditelné čárečky.

„Promiň.“ Co může říct? Jak mu to může vůbec vysvětlit? Nebyla to jeho vina, ale Holly věděla, že jakmile se takový muž někomu oddá, bude očekávat stoprocentní odezvu. A tu mu ona nemůže poskytnout. Nikdy nemůže naplnit jeho očekávání. Neví ani jak. A až to Jacques zjistí… „Promiň,“ řekla znovu třesoucím se hlasem.

„Ty necítíš totéž.“

Necítí? Vždyť ho zbožňuje! Miluje ho celou svou bytostí! Ale jak by mohla přežít, kdyby ji kvůli tomu, co mu o sobě řekne, opustil? Znala pocit opuštění a odmítnutí z první ruky, ale toto je něco jiného. Kdyby ji Jacques opustil, už by neměla sílu dál bojovat.

Nevěděla, že se jí oči zalily slzami a že celá její tvář je věrným obrazem jejích duševních muk, takže ji překvapilo, když Jacques najednou vzal její malé studené ruce do svých a zahříval ji. Čekala, že na ni bude křičet, že jí bude vyčítat. „Jak ti jen ublížil, Holly?“ zamumlal chlácholivě. „Pořád ho ještě miluješ?“

„Ne. Ne!“ Ach bože, ta ironie!

„Holly, lámeš mi srdce. Nemůžu tě vidět v takovém stavu.“

Láme mu srdce? Ta věta ji úplně zničila. Měla pocit, že jí srdce vyskočí z hrudi, jak prudce bušilo. „Jacquesi, není to tak, jak si myslíš.“

„Ne?“ Jeho hlas byl teď upjatý a pod naprostou kontrolou. „Pověz mi, holčičko, co si myslím.“

„Jacquesi. Nemůžu ti to vysvětlit.“

„Nemůžeš, nebo nechceš?“

Měla v krku takový knedlík emocí, že skoro nedokázala promluvit. „Nemůžu. Prosím tě, věř mi. Nemůžu.“

„Tak jak na tom vlastně spolu jsme? Za co mě považuješ? Jsem tvůj přítel, sponzor, kolega nebo co? Vnímáš mě jako svého milence, Holly? Anebo jsme jen dvě lodi, které se míjejí za noci? Nezdá se mi, že bys od nás čekala víc.“ Jak mu má odpovědět? Věděla, že ho ztrácí, ale nedokázala nic říct. Na tuto chvíli čekala od okamžiku, kdy si přiznala svou lásku k němu. A teď to vše, po čem prahla, bylo tady, a ona to ničí. Nerozuměla si.

Chtěl, aby mu řekla všechno. Aby mu otevřela svou minulost se všemi přízraky, prožívala s ním současnost a věřila mu do budoucnosti. A to ona nedokáže. Nedokáže. Konec příběhu. Konec její skvělé práce, jejího milovaného malého bytu, Paříže. Konec jejího nového života. A Jacquese.

Ze všeho chaosu jí v mysli vykrystalizovala jediná smysluplná myšlenka. Konec. Musí to teď skončit. Aspoň toto mu dluží. Udělá to, co měla udělat už dávno. A zmizí. „Chci podat výpověď.“

„Cože?“ Teď se zlobil.

„Dávám výpověď. Bude to tak jednodušší?“

„Ach ano, Holly. To bude úplně skvělé. Úžasně jednoduché,“ procedil mezi zuby. „Ztratím tak textilní návrhářku i svou dívku. To je skutečně něco extra!“

„Chceš, abych podala výpověď písemně?“ zeptala se bolestně.

„To, co chci…“ Prudce se zarazil a snažil se ovládnout. „Ale, zatraceně! Do pekla s tím!“

A to, co tím myslel, bylo do pekla se mnou, povzdechla si Holly v duchu. Náhle zaklel a oběma rukama si přitáhl její hlavu k sobě.

Nebyl to něžný polibek. Byl v něm každičký gram jeho zklamání a vzteku, bolesti a divoké lítosti. Tohle byl polibek muže, který se dostal na pokraj svých sil. Který cítil, že ztrácí něco velice vzácného.

A ona s ním ani chvíli nebojovala. Přijala hladově jeho polibky a zoufale se k němu tiskla.

Jeho ruce bloudily slepě po celém jejím těle a oba se do sebe vpíjeli, vdechovali svou vůni a chtěli se stát jednou bytostí. Najednou Holly věděla, že ho chce. Jeho. Jacquese. Nikdo jiný nemůže způsobit, aby se cítila tak zahlcená emocemi a láskou. A věděla, že když se nebude milovat s ním, nebude se milovat s žádným mužem na světě.

Divoce ho líbala a hladila po šíji a zádech, když se nad ni naklonil na předním sedadle. A najednou v něm pocítila prudkou změnu. Ztichl, zklidnil se a už ji nelíbal.

„Jacquesi?“ zašeptala, když se pohnul a posadil se na své sedadlo. „Co se stalo?“ zeptala se ho zmateně.

„Takhle by to nemělo být, Holly. Ne mezi námi dvěma.“ Zhluboka si povzdechl a pak udeřil oběma rukama do volantu. „Nechci s tebou mít takovýhle vztah! Chci si tě vzít! Chci se vedle tebe každé ráno probouzet, zatraceně! Chci vědět, že budeš to první, co každý den po probuzení uvidím. Chci tě nacházet doma, když se tam budu vracet! Chápeš to? Chci, abychom spolu žili. Je na tom snad něco špatného? Když se budeme dnes v noci milovat, stejně budu mít jen tvoje tělo. Nebudu mít tvoje srdce. A to nestačí, Holly. To mi ani zdaleka nestačí.“

„Na začátku jsi chtěl, abychom byli jenom milenci,“ připomněla mu Holly a stěží dokázala potlačit slzy, které se jí draly do očí. „Co se změnilo?“

„Já,“ odpověděl dutě. „To je skvělý vtip, že? Miluju tě, a proto si tě tady teď nevezmu. Šílím z toho, ale chci víc!“

„Chceš toho příliš mnoho,“ vydechla.

„Možná.“ Podíval se na ni a přivřel oči. „Ale takový jsem. Nemůžu být jiný.“

„Všechno nebo nic?“ zašeptala ztrápeně a zavřela oči, aby neviděla jeho zmučený výraz. Měla pocit, že je téměř slyšet, jak se její srdce láme na tisíc kusů.

„Přesně tak.“

„A když se ukáže, že nebude nic?“

„Nikdy v životě jsem tuto možnost nebral v úvahu. A teď s tím v žádném případě nehodlám začínat.“ Nastartoval vůz, a když vyjeli z parkoviště, otočila Holly hlavu k oknu, aby Jacques neviděl záplavu horkých slz, které jí nekontrolovatelně stékaly po tváři.

OSMÁ KAPITOLA

„To mi vážně říkáš, že jsi z té práce snů a z jeho života odešla beze slova? To se ti nepodobá, Holly.“

Ne, to je pravda. Ale taky už nejsem tou samou osobou, jako když jsem odlétala, pomyslela si Holly, když se dívala na Lucy přes šálek kouřící kávy.

„Napsala jsem dopis, ve kterém jsem vysvětlila, proč nemůžu zůstat,“ řekla dutě, protože bylo jasné, že Lucy čeká nějaké další vysvětlení. „Přiložila jsem k němu i klíče od toho bytu.“

„A myslíš, že to stačí? Co až budeš potřebovat reference pro další zaměstnání?“ Lucy si posadila Melanii Annu na klín a zamezila tak svému andílkovi tahat jejich kočku za ocas.

„Nebudu o žádné reference žádat,“ namítla Holly rozhodně. „Vůbec ho už nebudu kontaktovat. Je nejlepší to skončit jednou provždy. Bude to pro nás oba méně bolestné.“

„Holly, jsem tvoje přítelkyně.“ Lucy ji pozorovala vážným zrakem. „A musím říct, že vypadáš nejhůř za celou dobu, co tě znám. Včetně těch tří týdnů, kdy jsi tu byla s námi.“

„Díky.“

„Myslím to vážně. Tenhle chlapík, jak říkáš, ti nabízí manželství. A nezapomeň, že mluvíme o manželství s milionářem. To je pěkný bonus. A řekla jsi mi, že ti na něm záleží. Nechápu, kde je problém. Opravdu.“

Holly se udělalo mdlo. Ale něco takového čekala. Od okamžiku, kdy včera večer vkročila do svého bytu, věděla, co dělat. Zavolala na letiště, a pak několik hodin balila a uklízela. Poté, co napsala Jacquesovi dopis, si zavolala taxi a opustila svůj byt za úsvitu.

Před nedávnem konečně vypověděla svůj podnájem a požádala majitele, aby všechno, co tam zapomněla, dal paní Gibsonové. A teď tedy přijela do Anglie a neměla žádný domov. Ale věděla, že u Lucy a Jamese pro ni vždycky bude volné lůžko a přátelská náruč. Ale byla si vědoma i toho, že jim bude přinejmenším dlužit úplné zdůvodnění svých činů. Nikomu ještě o Davidově napadení nepověděla. Ani o tom, jak na její oznámení reagovali sociální pracovníci.

Teď se tedy dívala na Lucy a nevěděla, kde začít. Lucy si všimla podivného výrazu v Hollyině tváři. „Co se stalo, Holly?“ zeptala se znepokojeně. „Víš co? Uložím Melanii Annu, a pak si v klidu popovídáme.“

O hodinu později před oběma ženami stála prázdná krabice papírových kapesníčků. Plakaly a hodně se objímaly a Holly péči svojí přítelkyně přijímala s vděčností a láskou. „Vždycky jsme tušili, že něco skrýváš, Holly,“ řekla jí Lucy. „Ach bože, jak ti jen muselo být! Okamžitě bych zabila kohokoli, kdo by na Melanii Annu jen položil prst!“

Holly se slabě usmála vehemenci v Lucyině hlasu. „A já bych stála hned za tebou, kdyby potřeboval dobít.“

„Předpokládám, že ti nemusím zdůrazňovat, jak úžasná bytost jsi, Holly. A že všechen tvůj strach v souvislosti s Jacquesem je jeden veliký nesmysl,“ podotkla Lucy tiše. Holly potřásla hlavou.

„Nikdy nebudu taková, jakou by mě chtěl mít,“ odpověděla pomalu. „Vím to. Oba bych nás svými nejistotami ničila. Určitě by byl trpělivý, ale všechno má své meze. A kdyby se mnou zůstal jen ze soucitu…“

„Holly, nehněvej se na mě, ale předpokládáš to úplně nejhorší. Co když si ho vezmeš a ukáže se, že je pro tebe ideální? To se stává. Podívej se na nás,“ argumentovala Lucy. „Jsi silná a statečná žena. Daleko silnější, než si sama uvědomuješ. A řekla jsi, že ho miluješ. Prosím tě, nezahazuj takovou šanci jen proto, že ten chudák je náhodou bohatý a hezký. Nemysli si, že proto musí být méně důvěryhodný než nějaký úředníček.“

„A kvůli tomu se mám cítit líp?“ usmála se Holly nešťastně. „Lucy, vím, že to myslíš dobře, ale už jsem se rozhodla.“

Lucy se těžce opřela. „Ach, Holly.“

„Prosím tě, nevzdychej. A slib mi, že ty ani James se nepokusíte Jacquese kontaktovat, ano?“

„Samozřejmě.“ Lucy vypadala zděšeně. „Myslím, že ses zbláznila, a přála bych si, abys změnila názor, ale něco takového bychom já ani James nikdy neudělali.“

„Děkuju.“ Holly se natáhla přes stůl a položila na okamžik Lucy ruku na paži. „Nevadilo by ti, kdybych tady zůstala, než si najdu práci a nějaké bydlení? Samozřejmě ti budu přispívat. Na účtu v bance sice teď mám docela dost, ale raději bych byla s tebou a Jamesem než někde v hotelu.“

„To bych prosila!“ usrkla Lucy kávy. „Zůstaň tady tak dlouho, jak se ti to bude hodit. Víš, že budeme jenom rádi. Aspoň se provětrají peřiny v pokoji pro hosty.“

Když se James vrátil domů, potvrdil vřele pozvání své ženy. Lucy počkala, až Holly usnula, a pak mu vše pověděla. Příští ráno se Holly dočkala od Jamese medvědího objetí a tichého zamumlání, že by někteří muži měli být povinně kastrováni.

Vděčně na něj pohlédla a dokonce se dokázala zasmát. Milovala tento pár i malou Melanii Annu. A kdyby se necítila tak zle, byla by u nich dokonale šťastná.

Jednoho podvečera, když Holly žehlila hromadu prádla, o kterém Lucy připustila, že se už nějaký čas hromadí – žehlení se mi hnusí, pořád ho odkládám, až je pak z něj taková hora! – se rozhodla, že si nějaký čas dá pauzu.

Bude dělat třeba servírku. Nebo prodávat. Mimo jiné tím zmenší riziko, že ji Jacques vystopuje. Když se se svým plánem svěřila Lucy, ta jen tázavě zvedla obočí.

Od Lucyina těhotenství Holdenovi bydleli v krásném domku ve Wimbledonu, ale ačkoli James pracoval a i Lucy stíhala zaměstnání sestry na částečný úvazek, nebyli na tom s penězi nijak zvlášť dobře. Proto Lucy také přišla s návrhem, zda by Holly nechtěla nechat shánění podnájmu a zůstat u nich do nového roku? Jim to pomůže finančně a Holly se snad u nich může cítit během Vánoc lépe než někde o samotě. A Melanie Anna by trochu lépe poznala svou kmotřičku.

Holly nadšeně souhlasila, protože se nesmírně bála okamžiku, kdy bude od Holdenových odcházet. Byla ráda, že nakonec někomu o Davidovi pověděla. Myslela si, že to bude, jako by si sypala sůl do rány, ale pocítila spíš úlevu. Ty týdny, co byla tady, působily na její rozjitřené emoce jako balzám.

O dva dny později Holly našla práci v kavárně kousek od domu Holdenových, s níž byl spojen také obchod a pekárna. Pracovala těžce a bývala unavená, ale platili jí poměrně dobře. Majitelé byli laskaví manželé, kteří pracovali stejně tvrdě jako jejich personál, a její kolegyně byly milé dívky.

Holly věděla, že měla v hledání práce veliké štěstí a Lucy s Jamesem se snažili, co mohli, aby se i u nich cítila milovaná a chtěná. Ale stejně měla pocit, jako by většinu dnů trávila ve vakuu bez lásky a bez perspektivy. Jak šly dny, postrádala Jacquese stále víc, místo aby vzpomínka na něj bledla. Ale nikdy nepochybovala o tom, že se zachovala správně. Za daných okolností to však byla dost chabá útěcha.

Jacques určitě brzo potká jinou ženu, která nebude pronásledována žádnými démony a dá mu přesně to, co chce.

Týden před Vánocemi zašla Holly navštívit pani Gibsonovou a pana Batemana. Nesla jim hromadu dárků a nezapomněla ani na kočky. Strávila s nimi krásné nedělní odpoledne a o Jacquesovi jim toho řekla víc, než zamýšlela.

Považovali celou historii za velmi tragickou a romantickou, zvlášť, když je Holly žádala o naprostou mlčenlivost.

Příštího dne ráno Holly vzhlédla od chlebíčků, které připravovala, a náhle viděla, že před ní stojí Jacques. Krabice s chlebíčky jí spadla na zem a jedna ruka jí vyletěla ke krku. Druhá dívka, která si očividně myslela, že Holly omdlí, ji chytila za paži a volala dozadu o pomoc.

„Jsem… jsem v pořádku,“ zašeptala s očima stále upřenýma do Jacquesových. Stál kousek od ní. Nehýbal se. Jen na ni hleděl. Zamrkala a protřela si oči. Jak mě tady jenom našel?

Poslední větu vyřkla nahlas.

„Volala mi paní Gibsonová. V poslední době jsme se dost spřátelili,“ odpověděl jí tiše.

Oněměla a nekontrolovatelně se roztřásla. Alice, která ji stále podpírala, kulila oči samou zvědavostí.

Jacques vypadal nádherně. Ale zhubl, hodně zhubl. A vypadal o dost starší. Cítila, že se jí srdce sevřelo láskou. Ach bože. Moje lásko. Proč jsi přijel? Proč jsi to nenechal být? „Prosím tě, Jacquesi, odejdi,“ vypravila ze sebe.

„Ne,“ odpověděl. „Vezmi si plášť. Musíme si promluvit.“

„Nemůžu jen tak odejít. Jsem v práci.“

Nevmetl jí do tváře, že přesně toto udělala v Paříži. Jen se na ni podíval. „Jdi si pro plášť, Holly,“ opakoval tiše.

„Zavolám pana Bishopa!“ zaútočila na něj Alice vyděšeně.

„Zavolejte si koho chcete,“ odpověděl jí Jacques příjemně.

„Ne, ne,“ zareagovala Holly na tuto rozvíjející se frašku. „Řekni, že jsem odešla dřív na oběd,“ řekla Alici zvadle.

„Řekněte jim, že by si měli najít novou prodavačku.“

„Jacquesi.“

Holly se rozhodla, že bude nejlépe, když tady přestane hrát pro Alici divadlo. Vyšla ven a našla ho stát opřeného o zeď s rukama založenýma na hrudi. Vypadal uvolněně. Ale znala ho už tak dobře, že tuto klamnou pózu dobře odhalila. Vedle něj stála paní Bishopová, která se vracela z banky. Zřejmě spolu mluvili, protože se k ní trochu omámené otočila. „Dnes už tě nebudeme čekat, Holly,“ řekla a vřele se na Jacquese usmála.

Jak to jenom dokázal? Určitě musel obyčejně velmi realistickou paní Bishopovou zcela okouzlit, protože pondělky byly v jejich malém obchůdku vždycky nejrušnější.

Čekala, že na ni okamžitě zaútočí, ale vzal ji jen pod paží a kráčel s ní po rušném chodníku. Obchody byly plné vánočních světel a vzduch byl svěží a ostrý. Navzdory sobě samé Holly cítila jakousi hořkosladkou radost z toho, že ho zase vidí. Nervózně se na něho po straně podívala. Určitě zhubl, přesvědčila se. A vypadal tak ještě líp a sexy…

„Kam jdeme?“ vynutila ze sebe nakonec.

„Někam, kde si budeme moci promluvit,“ odpověděl pevně.

„Neměl jsi sem jezdit.“

Lehce ji k sobě přitáhl a svým tělem ji ochránil před rozjívenou bandou několika teenagerů, kteří zabírali většinu chodníku. „Ale ano, to jsem tedy měl.“

Došli k dlouhému štíhlému vozu – Holly hádala, že je to ferrari – mistrovsky zaparkovanému v miniaturním prostoru mezi dvěma dodávkami. „Nastup si.“ Jacques jí otevřel dveře a Holly neměla na vybranou. S bušícím srdcem vklouzla na polstrované sedadlo. Nevěděla, co si má myslet. Čekala, že se na ni bude hněvat, ale očividně měl svůj vztek pod kontrolou. Ale co taky jiného mohla čekat? Kontrola a sebeovládání byly pro Jacquese přirozené.

„Zhubla jsi,“ promluvil po pěti minutách jízdy. „Jsi krásnější než kdy předtím, ale jsi moc štíhlá,“ opakoval starostlivě. „Jíš pořádně?“

„A co ty?“ opáčila slabě.

„Ne. Ale já jsem nebyl ten, kdo odešel,“ usekl.

„Ale to neznamená…“ Prudce se zarazila.

„Ano?“ zeptal se rychle.

„To, že jsem odešla, neznamená, že mi na tom nezáleželo.“

„Možná ne dost?“ nadhodil lehce, ale Holly při těch slovech, která ťala do živého, pocítila bodnutí u srdce.

Co má říct? Podívala se na něj, ale jeho profil byl zcela bezvýrazný. „Tak to není.“

„Možná. A možná ne. Ale teď to zjistím, i kdyby to mělo trvat týden,“ řekl. „Smiř se s tím. Bude to tak snadnější.“ Holly se nadechla a modlila se o vnuknutí. Ale žádné nepřicházelo. Tentokrát se Jacques už nenechá odradit a ona už neměla kam utéct. Byl rozhodnutý zjistit, proč je jejich vztah – a tudíž i manželství – nemožný. Proč mu nevěří.

Holly se bezmocně kousala do rtu. Jedna z jejích méně citlivých pěstounských matek jí jednou řekla, že je blbá. A možná měla Meg Connorová nakonec pravdu. Jen bláznivá žena by mohla odmítat Jacquese Querruela.

„Chceš se nejprve najíst, nebo si promluvit?“

„Prosím?“ zeptala se ustrašeně, když do víru jejích myšlenek vpadl Jacquesův hlas. „Promluvit si,“ řekla nakonec roztřeseně. Čas vypršel. Všechno mu řekne, a pak se bude muset smířit s tím, že pro ně neexistuje žádná myslitelná budoucnost. A Jacques už na ni zřejmě ani nebude naléhat.

Zaparkoval poblíž krásné fontány ověšené vánočními světly a Holly trpce vstřebala ironickou skutečnost, že smrtící rána jejich vztahu musí přijít v tak romantickém prostředí.

Pak se k němu otočila. „Neměl jsi sem jezdit, Jacquesi. Bylo by mnohem lepší, kdybys nechal věci tak, jak byly.“

„Skutečně?“ odpověděl a zpříma se na ni podíval pohledem, který ji zasáhl svou krystalickou čistotou rovnou do srdce. „Nesouhlasím. Ale možná, že někteří muži by si to dokázali užít. Radovali by se z toho, že můžou bezvýsledně pátrat po někom, kdo beze slova odešel z jejich života. Možná, že by je bavilo najímat soukromé detektivy a zpovídat staré výstřední dámy v naději, že objekt jejich zájmu se nakonec objeví. Mimochodem, přátelství s paní Gibsonovou je snad jedinou pozitivní věcí za těch pár týdnů. Jinak ty věci vypadaly takhle, Holly. Měl jsem je nechat být? Ne. Ale tak jsem trávil celou dobu, co jsi zmizela.“

„To jsem nečekala,“ řekla stísněně. Soukromí detektivové? „To je očividné,“ podotkl velmi suše.

„A co jsi slíbil paní Gibsonové, že byla ochotná mě prásknout?“ zaútočila na něj.

„Prásknout?“ Sevřel rukama volant, až mu zbělely klouby. „Holly, já nejsem žádný gangster,“ ovládl svůj hlas, „a paní Gibsonová není můj – jak je to slovo? – špeh.“

„Rozumím.“

„Holly, poslouchej mě,“ zvedl jí prstem bradu. „Chci dostat pár odpovědí. Je mi jedno, jak dlouho tady budeme. Dostanu je. Nikdy jsem žádnou ženu nepřemlouval tak jako tebe. Kolem žádné jsem nechodil jako po špičkách, abych se nedotkl něčeho bolestného. A nikdy jsem na žádnou ženu tak dlouho nečekal. To tedy určitě ne. Ale co je moc, to je příliš. Rozumíš?“

Pohladil ji po bledé tváři. „Miluju tě,“ řekl tiše. „A chci tě políbit. Pak se tě zeptám na pár věcí. A ty mi odpovíš.“ Polibek byl dlouhý a na jeho konci Holly věděla, že její chvění prozradí Jacquesovi vše o její touze. Pak se od ní váhavě odtáhl. „Holly, kdo je David Kirby a jaké místo měl ve tvém a v Christinině životě? A než mi odpovíš, chci, abys věděla, že jsem Christinu navštívil.“

Zírala na něj bledá jako stěna.

„Nic mi neřekla,“ pokračoval pomalu. „Vůbec nic. Ale já vím, že vám nějak ublížil. Rozděluje nás, a to nedovolím.“ Holly cítila žaludeční nevolnost a raději zavřela oči, aby se na Jacquese nemusela dívat. „David Kirby nebyl můj přítel ani milenec, jak sis myslel,“ pronesla dutým hlasem. „Nikdy jsem žádného přítele neměla. Před tebou,“ dodala.

Pořád ještě držel ruku na její tváři a její teplo kontrastovalo s chladem, který cítila.

Jacques se nepohnul. „Pořád ještě jsi mi neodpověděla na mou otázku, holčičko,“ zašeptal.

„Vyprávěla jsem ti, že jsem odmala vyrůstala v mnoha rodinách. Ale neřekla jsem ti, že od narození do osmi let jsem žila s manželi, na které jsem hleděla jako na své rodiče. Věděla jsem samozřejmě, jak to je, ale byli to úžasní lidé a já jsem je milovala. A pak oba onemocněli. Sociální úřad mě poslal jinam. Do rodiny Davida a Cassie Kirbyových. Byli bohatí a oslňující. Christina u nich tehdy už žila s dalším chlapcem, který se jmenoval John.“

Zavrtěla se a otevřela oči. Odvrátila však hlavu a slepě hleděla z okénka vozu na ulici. Bůh ví, že nic neviděla. „Takže tam jsme byli všichni tři a Kirbyovi nás zahrnoval dárky a pozornostmi. Všichni si mysleli, jaké jsem měla štěstí, že jsem se dostala právě k nim. Ale já jsem věděla, že něco není v pořádku. Hned od samého začátku.“ Bolestně polkla a po tvářích jí tiše stékaly slzy. „David chodíval často do mého pokoje. Nejdřív jen chtěl, abych mu seděla na klíně. Četl mi, povídal si se mnou a pak mě objímal a políbil na dobrou noc. Ale ne jako dítě. Jednoho dne, když jsem tam bydlela už pár měsíců a on si myslel, že mě má pod kontrolou stejně jako Christinu i Johna,“ nadechla se trhaně, „se mě pokusil znásilnit.“

Cítila, jak se napnul, a pak ji prudce objal. Nebránila se, ale nepodívala se na něj a zabořila tvář do jeho hrudi. „Nakonec jsem se ubránila, ale on o mně pak napovídal spoustu lží. A přinutil ke lhaní i Christinu a Johna. Dali mě do jiné rodiny, ale já jsem byla vystrašená a zmatená… Od té chvíle šlo se mnu všechno z kopce.“

Holly cítila na své tváři tlukot jeho srdce. Stále se neodvažovala na něj pohlédnout a hrozila se toho, co uvidí vepsáno v jeho tváři, až to bude muset udělat.

„Ten chlap. Ten Kirby. Kde je?“ zavrčel pak Jacques temně.

„Je mrtvý,“ zašeptala a otírala si oči hřbetem ruky. „Mělo se s ním konat soudní přelíčení kvůli obvinění několika dětí z klubu, kde vypomáhal. A Christina se odhodlala, že taky promluví. Hrozil mu vysoký trest a on spáchal sebevraždu.“

„Škoda. Raději bych se s ním setkal a tu práci mu ušetřil.“ Odmlčel se. „Kolik ti bylo, když se zabil?“

„Byla jsem na univerzitě.“

„A celou tu dobu ses s tím vyrovnávala sama? To byl důvod, proč ses stěhovala z jedné rodiny do druhé?“

Přikývla.

„Byla jsem problémové dítě,“ řekla přiškrceně.

Pohladil ji po vlasech a pak po mokré tváři. „Podívej se na mě, holčičko,“ řekl něžně. A když zavrtěla hlavou, dodal: „Nebyla jsi problémová. Vím to. Byla jsi statečná a silná. Necitliví lidé mohou tyto vlastnosti vnímat jako vzdor.“

„Ne,“ pronesla zase tím tenkým hláskem.

„Co ne?“

„Nemůžu…“ Zvedla hlavu. „Nikdy ti nemůžu dát to, co chceš, Jacquesi. To, co potřebuješ. To už teď přece vidíš?“

„Vidím jen krásnou ženu.“

„Jacquesi, nemůžu ti dát, co ode mě očekáváš. A co bys ode mě měl právo očekávat, kdybych byla tvoje žena. Říkala jsem ti, že jsem nikdy neměla přítele. A milence už vůbec ne.“

„Protože jsi čekala na mě,“ vydechl. „Už jsem ti řekl, holčičko, že nás svedl dohromady osud. A netvrď mi, že budeme mít potíže v sexu. Já jsem si jistý opakem. Objímal jsem tě, dotýkal jsem se tě a ochutnával jsem tě. Věř mi.“

„Ale to je právě to, co nedokážu,“ odtáhla se od něj. „Holly, já v posteli nečekám žádné představení,“ řekl s nekonečnou trpělivostí. „To přece chápeš. Myslíš si, že jsem si tvé nezkušenosti nevšiml?“

„Já ale nemluvím jen o fyzické stránce našeho vztahu,“ pronesla bezradně. „Nebo ne jenom. Nevím, jak to vysvětlit.“

„Zkus to,“ vypravil ze sebe. „Zkus to, než se zblázním.“

„Nebylo by to tak zlé, kdybych tě nemilovala. Ale já tě miluju. Kdybychom se vzali, pořád bych přemýšlela, kdy mě budeš mít dost. Vím, jak jsi pro ženy přitažlivý, a nakonec by nějaká… Ani by to nebyla tvoje vina,“ dokončila slabě.

„Ach, děkuju ti,“ řekl suše. „Nejen, že jsem donchuán, ale ještě k tomu bezpáteřní slaboch a lump?“

„To jsem neřekla.“ Všechno šlo od deseti k pěti. „Přesně to jsi řekla, Holly. Nemůžu za to, jak vypadám. Za to musíš volat k zodpovědnosti moje rodiče. Ale mozek a zásady mám vlastní. A věřím v manželskou věrnost.“

„Ale i kdybys nic neudělal, chtěl bys,“ vynutila ze sebe nešťastně. „Prostě se k sobě nehodíme, copak to nechápeš? Tvůj svět je úplně jiný než můj.“

„Holly!“ skoro vykřikl samou frustrací. „Miláčku. Chápu teď, proč jsi tak zranitelná a nejistá

„Ne, to není tím,“ vzlykla. „Ty nejsi obyčejný muž, Jacquesi. A já… já jsem velmi obyčejná. Možná bychom spolu mohli mít krátkou aféru, ale manželství by nefungovalo.“

„Mýlíš se, Holly,“ pronesl tiše. „Tak moc se mýlíš. Jsem stejně zranitelný a obyčejný jako kterýkoli muž. To ty jsi výjimečná. A já s tebou nechci mít žádnou aféru. Krátkou či dlouhou, to je jedno. Chci si tě vzít. Žít s tebou. To mi musíš věřit,“ hovořil k ní naléhavě.

Hollyin žaludek udělal kotrmelec. „Nemůžu,“ zašeptala a Jacques v tom slovu slyšel definitivní rozhodnutí.

Chvíli na ni hleděl a jeho tvář potemněla. Holly věděla, že se vší silou snaží ovládnout, aby nevybuchl. Vypadal tak rozzlobeně, jak ho ještě nikdy neviděla. „A já do toho nemám co mluvit?“ vybuchl trpce. „To si myslíš? Chceš zničit náš vztah, naše životy, a ode mě se čeká, že to budu jen tak akceptovat? To tedy ne! Nebudu se omlouvat za to, kdo jsem, a nemůžu za to, že se líbím ženám, zatraceně! Od doby, kdy jsem tě potkal, jsem si jich ani nevšiml. Chci jen tebe a chci tě navždycky. Co, kčertu, mám říct víc?“

„Nic,“ řekla a rty se jí třásly. „Vím, že to není tvoje chyba. Jediná chyba je ve mně.“

„No tak to si zasloužíš metál!“ vyštěkl. „A co kdybych byl ošklivý a chudý? To by sis mě vzala?“

„Nech toho.“

„To je ale přece logický závěr, ne?“ křikl rozhořčeně. „Holly. Dám ti všechen čas na světě. Budu tě každý den našeho života ujišťovat o své lásce, pokud to bude nutné. Ale nemůžeš mě jen tak vykopnout ze svého života. Jsem tady a zamýšlím tady taky zůstat. Tvoje problémy jsou teď moje. Chováš se, jako kdybychom byli dva nezávislí lidé, ale já to tak nevidím. Nemluvíme tady o tobě nebo o mně. Manželství znamená, my. Budeš spoléhat na mě a já na tebe. Já ti pomůžu s tvými démony a ty mně s mými.“

Byla to krásná představa. Ale jen představa. „Ty žádné démony nemáš. Všechny jsi je přemohl už dávno.“

„Každý muž, žena i dítě někdy potřebují pomoc. Nejsme ostrovy. Tys tak dlouho zkoušela žít, ale dál už to nejde. Kirby je pryč a zaslouží si, abys ho ve své mysli pohřbila stejně, jako pohřbili jeho tělo. Když to neuděláš, pořád bude mít moc ti ubližovat.“

„Jak to můžeš říct?“ vykřikla. „Žádnou moc nade mnou nemá!“

„Dokaž mi to. Řekni mi, že jsi připravená přijmout výzvu lásky a odevzdání. Miluju tě celou svou bytostí, Holly. Máš v rukou moje srdce. Vezmi si mě.“

Zavládlo dlouhé ticho. Holly věděla, že jí po tvářích tečou slzy, ale Jacques teď neudělal nic, aby ji utěšil. Bylo jasné proč. Muž jako on se rozhodně nebude nikoho o nic doprošovat. Na to je příliš hrdý. Obnažil jí svou duši a dal jí všechno, co mohl. Ale to nestačí. Ať je to dobře nebo ne, nestačí to.

„Ne.“

Opět na ně padlo nekonečné ticho. Pak Jacques nastartoval.

Bylo po všem.

DEVATA KAPITOLA

„Silvestr. Moc to tak nevypadá, že?“ Alice se protáhla a pak si upravila svou červenou minisukni, která se jí vyhrnula po černých punčocháčích. „Máš něco domluveno, Holly?“

„Ne.“ Holly se přinutila k úsměvu. „Budu hlídat svou kmotřenku. Lucy a James byli pozváni k sousedům na party a já jsem se nabídla, že zůstanu s Melanií Annou. Protestovali, ale já bych stejně nikam nešla, tak co.“

Alice přikývla, ale Holly cítila, že spolu nejsou na jedné vlnové délce. Ve svých devatenácti letech byla Alice pořád ještě přesvědčená o tom, že „noc“ se vyslovuje „klub“ a že zůstat doma, když všichni ostatní slaví, se blíží tragédii.

„Jdeme na Trafalgar Square,“ zasmála se Alice a odhodila si vlasy dozadu. „Napít se, zatancovat si, a tak vůbec. Možná nás uvidíš zítra ráno ve zprávách!“

„Už se těším. Ať vám to vyjde,“ popřála jí Holly přes rameno, protože se její pozornosti dožadoval další zákazník.

Po zbytek dne se k dalšímu rozhovoru už nedostaly, ale Holly tomu byla spíš ráda. Cestou domů k Lucy a Jamesovi se její myšlenky zaobíraly jako obvykle Jacquesem. Naposledy ho viděla před dvěma týdny a postrádala ho každou minutu. V posledních dnech v sobě opět cítila onu zahlcující osamělost, kterou poprvé zažila, když se musela odstěhovat od Kate a Anguse Westových. Doufala, že se její stav zlepší, ale zatím se každým dnem zhoršoval.

Období Vánoc bylo jako noční můra, v neposlední řadě proto, že na sobě nemohla dát nic znát před Lucy a Jamesem a už vůbec ne před Melanií Annou. A celou dobu se jí v hlavě znovu a znovu přehrával rozhovor s Jacquesem, až měla pocit, že jí snad praskne.

Vysadil ji tehdy před její prací bez jediného dalšího slova. Vystoupili spolu a přešli na chodník. Pak ji vzal za ruku a podíval se jí do očí. „Nemůžeš mě vystrnadit ze své hlavy a ze svého srdce, Holly. Copak to necítíš? Na to je pozdě.“

A pak se otočil a odjel. A od té doby o něm neslyšela. Celé svátky čekala na zavolání, nebo dokonce na návštěvu, ale nic takového se nestalo. Nic. A to bylo přece přesně to, co si přála. Nebo snad ne? Po takových myšlenkách ji vždy znovu vyděsil závazek, který po ní chtěl. Jak by mohla Jacquese milovat tak, jak očekával, jak by si zasloužil, když byla spoutaná tolika strachy a nejistotami? Nedokázala by to. Ale jak bude schopná žít bez něj? Taky to nedokáže. A tak to šlo pořád dokola.

Každý den od Vánoc čekala na zazvonění. Čekala, že uvidí Jacquese stát přede dveřmi nebo v obchodě, když zvedne hlavu. Ale nestalo se to. Vzal ji za slovo a zmizel z jejího života. A ona teď netušila, jak se s tím dokáže vyrovnat.

Do očí jí vhrkly slzy a ona je rychle zamrkala zpět. Žádnou sebelítost, pokárala se divoce. Měla s Jacquesem svou příležitost a zničila si ji. A měla-li být k sobě upřímná, musela si přiznat, že by to možná udělala zase. Nic se nezměnilo. Nic, kromě – jak se zdálo – Jacquesových citů k ní, které zřejmě mohl vypínat a zapínat podle své vůle. Ale proč by ji vůbec měl ještě milovat? Někdo tak hrdý a efektivní jako Jacques přece nebude plýtvat časem na to, aby tloukl hlavou do zdi.

Skvělé. Vánoce. Čas, kdy se lidé sbližují, pomyslela si Holly ironicky, když se blížila k domu Lucy a Jamese.

Na domech visely zlaté a stříbrné žárovičky a ve vzduchu byl cítit mráz. Dříve večery, jako byl tento, milovala, obzvlášť když ve vzduchu ucítila stopu vůně dřeva páleného v krbu. Ale dnes ji ten jasný romantický večer nedojal. Dojde vůbec někdy klidu? Zastavila se před vchodem a zvrátila hlavu. Nebe bylo jasné a poseté miliony hvězd.

„Holly? Jsi to ty?“

Přední dveře se náhle rozletěly a Holly málem vyletěla z kůže, jak ji Lucyin výkřik vylekal. „Jistě, že jsem to já. Co se děje?“

„Ach, Holly. Pojď honem dovnitř.“

Vyběhla rychle po schodech a pak se překvapeně zastavila, když ve vchodu do Lucyina obýváku uviděla paní Gibsonovou. Holly svou bývalou starou sousedku neviděla od Jacquesovy poslední návštěvy. Nechovala k ní žádnou zášť – paní Gibsonová udělala to, o čem se domnívala, že bude nejlepší. Kdyby si to nemyslela, nevypáčil by z ní informaci, kde Holly bydlí a pracuje, ani násilím. Ale stejně se s ní nechtěla vidět.

„Co se stalo, paní Gibsonová?“ Bylo zřejmé, že stará dáma je velice rozrušená. Za normálních okolností ze svého bytu skoro vůbec nevycházela… Je pan Bateman v pořádku?“

„Pan Bateman?“ Stará dáma si znechuceně odfrkla. „Ten starý blázen zaklapl víko popelnice, když byl Tygr zrovna uvnitř. Tygr dva dny nepřišel domů a já jsem zorganizovala úplné pátrání! A zrovna si musel vzpomenout a zatížit víko! Ale naštěstí to přežil. Měl jen strašný hlad a smrděl, že to dál nešlo. Musela jsem ho vykoupat.“ Holly předpokládala, že poslední dvě věty se týkaly Tygra a ne pana Batemana, i když paní Gibsonová mluvila trochu zmateně.

„Ach,“ potřásla soucitně hlavou. „Proto jste tady?“

„Tady? Ach ano, ano. Je to ode mě hloupé. Pan Bateman mě úplně vykolejil,“ pokývala oranžovou hlavou. „Ne, proto tady nejsem. Přišla jsem kvůli tomu mladíkovi. Jacquesovi.“

Tak je to tedy. Bylo jasné, že paní Gibsonová má pocit, že se z ní stal skřítek dobré vůle, a plete se do věcí víc, než je zdrávo. „Paní Gibsonová, o Jacquesi Querruelovi se nechci bavit. Viděli jsme se a je konec.“

„Opravdu?“ paní Gibsonová přikývla. Lucy chtěla něco říct, ale stará paní ji mávnutím umlčela. „To mě překvapuje. Určitě si na tebe hodně myslel. Milly, řekl mi – věděla jsi, že mi říká Milly?“ zeptala se Holly najednou. „No… ne, nevěděla jsem to.“

„Ach ano. Nejdřív si se mnou jen dal čaj. To tě ještě pořád hodiny a hodiny hledal po všech čertech. A domluvili jsme se, že si budeme tykat. Milly je zkratka z Millicent, víš?“

„Aha.“ Holly se snažila, aby její hlas zněl neutrálně. Hlas paní Gibsonové jasně naznačoval, jak vidí současnou situaci a na čí straně stojí. A rozhodně to nebylo na straně Holly. Pokud věděla, snad nikdo – pravděpodobně včetně zesnulého pana Gibsona – ještě neměl tu výsadu, aby ji oslovoval křestním jménem. Ale Jacquesovi k tomu pochopitelně stačila hodinka a ona roztála jako vosk na kamnech.

„Kde jsem to byla?“ Paní Gibsonová popuzeně hleděla na Holly a Lucy, jako kdyby ji přerušily. „Aha, ano. Zrovna jsem povídala, co mi ten chlapec řekl.“

„Paní Gibsonová –“

„Řekl mi, Milly,“ ignorovala paní Gibsonová Hollyin pokus o přerušení, potkal jsem ženu, se kterou bych chtěl strávit zbytek života. Najdu ji, ať se děje, co se děje. Co na to říkáš?“ vyjela na Holly trochu útočně.

„Už jsem vám to řekla, paní Gibsonová. Je po všem.“

„Lucy si myslela, že to řekneš.“

„A měla pravdu.“ A fakt, že se s ní Jacques vůbec nesnažil spojit, svědčil o tom, že se přes její odmítnutí přenesl taky docela rychle! Holly si byla vědoma toho, jak je nespravedlivá, ale nemohla si pomoci. Zdálo se jí, že kam se podívá, vidí zástupy úchvatných žen, kterým se v žádném směru nemohla vyrovnat. A v Paříži jsou jistě také zástupy.

„Takže tě asi nebude zajímat, že ten hoch měl strašnou nehodu, že? Sejde z očí, sejde z mysli. Tak to je.“ Jiskrné oči paní Gibsonové setrvávaly bez pohnutí na Hollyině tváři.

„Co… co jste to řekla?“ Holly se zastavilo srdce a zalapala po dechu.

„Stalo se to brzo ráno na Štědrý den,“ pokračovala paní Gibsonová neúnavně. „Srazil se s autem, které se dostalo do protisměru, když se vyhýbalo nějakému dítěti. A samozřejmě motocykly nemají ty různé ochranné pásy a nevím co ještě. Pan Gibson kdysi řídil motorku, ale to jsem mu zatrhla brzo poté, co jsme se seznámili.“

„Říkáte, že Jacques je zraněný? Ale není…?“

„Mrtvý? Ne, mrtvý není. Vypadalo to tak?“ zeptala se paní Gibsonová bez stopy omluvného tónu v hlase. Ale k léčbě šokem se rozhodla už ve chvíli, kdy hovořila s Jacquesovou hospodyní. Ta situace už trvala dost dlouho a Holly musel někdo konečně přivést k rozumu. „Pochopila jsem to tak, že byl několik dnů v bezvědomí a jeho rodina se o něj samozřejmě hrozně bála. Ale už tě nesmím dál zdržovat. Určitě si chceš vypít čaj a odpočívat. Jen si vezmu kabát a klobouk a „Paní Gibsonová, prosím…“

Paní Gibsonové se zželelo mladé ženy s tváří bledou jako stěna a její hlas trochu změkl. „Nevím toho o moc víc, než jsem ti řekla, Holly. Ale myslím, že je mimo nebezpečí. Víš, celé Vánoce se neozval, a to mi připadalo divné. Takže jsem zatelefonovala dnes ráno na číslo, které mi dal.“

„Měl se ozvat?“

„Ale ano. Chtěl strávit celé Vánoce v Anglii.“ Paní Gibsonová se na ni zkoumavě dívala. „Tam, kde je jeho srdce. Jeho hospodyně mi řekla, že ujel jen pár kilometrů. Myslím, že by ti jeho rodina dala vědět, ale neměli na tebe kontakt. A Jacques byl v bezvědomí.“

V bezvědomí. Proboha. Prosím. Panebože nedopusť, aby byl vážně zraněný. Je mimo nebezpečí. Ale co to znamená? Může být zmrzačený, nehybný. Panebože. Mohl klidně umřít! Mohl umřít a ona by se to nikdy nedozvěděla, nebýt paní Gibsonové. Panebože, pomoz mi, abych se k němu dostala co nejrychleji. Prosím tě, ať se mu nic dalšího nestane…

V devět hodin večer už byla Holly na palubě letadla, které ji odváželo za Lamanšský kanál.

Než odjela, mluvila s Monique a hospodyně při zvuku jejího hlasu okamžitě propukla v pláč, který Holly k smrti vyděsil. Pro Holly to znamenalo nejhorších třicet vteřin v jejím životě, ale když se Monique uklidnila, vyšlo najevo, že Jacquesův stav je nezměněný.

„Má vážný otřes mozku a zlomené obě nohy,“ informovala ji Monique s pláčem, když se jí Holly zeptala na to, co se vlastně Jacquesovi stalo. Měl také nějaká vnitřní zranění, ale lékaři věří, že nebezpečí je už zažehnáno. Ale je stále ve vážném stavu a nic se nedá stoprocentně zaručit…

Cesta letadlem a pak taxíkem do Paříže se zdála nekonečná a Holly dokázala myslet jen na Jacquese.

Celou dobu, od prvního okamžiku, co se setkali, jej pořád jen odstrkovala od sebe. Odmítala mu věřit, jednala s ním tak, že by se mu nedivila, kdyby s ní po jejich setkání v Anglii už nikdy nechtěl mít absolutně nic společného. Ale on za ní i přesto jel. Monique jí to potvrdila. Vyjel brzy ráno na Štědrý den, aby s ní mohl strávit Vánoce.

Jak mohla být tak hloupá? Jak si mohla byť jen na okamžik myslet, že bez něj může žít? Kdyby se mu něco stalo, umřela by. Určitě by umřela. Už by nechtěla dál žít. Tohle všechno byla jen a jen její vina. Kdyby ho neposlala pryč, neodjel by a nemusel by se vydat na tu cestu, na které se skoro zabil. Pořád ještě může zemřít, jestli se něco začne vyvíjet špatně. Co když doktoři něco přehlédli? O takových věcech přece člověk čte v novinách den co den. Nikdo není neomylný a i lékaři jsou především lidé.

Co když jí v nemocnici řekne, že si všechno rozmyslel po tom všem, co se stalo? Po té nehodě? Co když jí nakonec uvěřil, že s ním nemůže žít? Věřila tomu. Pořád ještě tomu trochu věřila. Protože se zdálo nemožné, že muž jako Jacques by ji mohl milovat navždy. Ale teď, ve srovnání s hrozbou smrti, všechny ostatní pochybnosti bledly.

Když Holly přijela do nemocnice, shledala ke svému překvapení, že je očekávána. Byla rychle provedena chodbami mladou sestrou a blahořečila Monique, která sem očividně zatelefonovala a připravila pro ni půdu.

Před Jacquesovým pokojem na ni čekala Barbe. Když Holly spatřila, vyskočila a vroucně ji objala. „Jsme tak šťastní, že jsi přijela, Holly. Všichni odjeli domů, aby se trochu vyspali, ale rozhodli jsme se, že já na tebe počkám.“

„Děkuju.“ To bylo víc, než si zasloužila. „Jak mu je?“

„Hlava je v pořádku, to je to hlavní,“ řekla Barbe a slabě se usmála. „Vyděsilo nás, když jsme Jacquese viděli ležet tak bez života. Pořád ještě většinu času prospí, ale když je vzhůru, už nás poznává. A pokud jde o nohy… nějaký čas to potrvá, ale snad se uzdraví. Hlavně ta pravá je na tom hodně špatně. Možná bude do smrti kulhat.“

„Ach, Barbe.“ Chtěla být s Jacquesem, sedět u něj, líbat ho, zahrnout ho láskou. Tak dlouho, jak si bude on přát. „Ví… ví, že jsem sem jela?“ zašeptala těžce.

Barbein pohled, ačkoli přátelský, jí řekl víc než všechna slova na světě. Potřásla hlavou. „Raději jsme počkali.“ Kdyby si to rozmyslela. Holly na Barbe kývla a uvědomila si, že Jacquesova rodina nemá ani ponětí, jak moc ho miluje. Tím víc jim byla za jejich velkorysost vděčná. „Můžu tam jít?“

„Samozřejmě. Já teď jedu domů, tak ho ode mě pozdravuj.“

Barbe jí otevřela dveře do pokoje.

„Monique vzkazuje, že máš připravený pokoj. Až tady skončíš, máš jet na zámek.“

Jacques už nebyl napojen na žádné hadičky, které si Holly v duchu představovala. Na posteli ležela jen rozměrná kovová konstrukce, která fixovala jeho zraněné nohy. Tiše přistoupila k posteli a její srdce zrychlilo svůj běh, když hleděla na muže, který na ní spal. Byl to Jacques a zároveň nebyl. Byl velmi tichý a ve tváři měl skoro šedivou barvu. Vlasy mu padaly přes obočí a kolem úst měl hluboké vrásky. Holly měla pocit, že se jí srdce rozskočí láskou a lítostí.

Ach, Jacquesi, Jacquesi. Holly polykala, ale nedokázala se zbavit překážky, která se jí utvořila v hrdle a zadržovala slzy, které měla na krajíčku už od návštěvy paní Gibsonové. Nemůže plakat. Ne tady. Mohl by se probudit a ona nechtěla, aby ji viděl, jak tady vzlyká. Miluje ho. Tak moc ho miluje. A zoufale se snaží věřit, že se jim to spolu podaří.

Na okamžik zavřela oči a sbírala sílu. Musí teď být silná a budoucnost se už nějak vykrystalizuje. Když oči opět otevřela, Jacques se na ni díval.

„Ahoj, miláčku.“ Bylo to poprvé, co mu takhle řekla. Když nijak nereagoval, začaly se jí třást rty. Nahnula se k němu a krátce ho políbila. Když ucítila, že ji jeho paže pevně objaly, přitiskla se k jeho hrudi a líbala ho s takovou vášní a láskou jako nikdy předtím.

„Ublížím ti,“ nadechla se a snažila se odtáhnout. Ale jeho ruce ji svíraly ještě pevněji.

„Nedokážu uvěřit, že jsi skutečná,“ zamumlal. „Když jsem tě tady uviděl, myslel jsem si, že spím. Tolikrát se mi o tobě už zdálo…“

Znovu ji políbil a jeho polibek rozhodně nebyl polibkem těžce zraněného muže.

„Jacquesi, jsem moc těžká,“ vydechla.

„To není pravda.“

„Ale tvoje nohy…“

„K čertu s nimi.“

Holly se vzdala a znovu ho začala líbat. O hodnou chvíli

později se posadila k němu na postel a držela ho za obě ruce. V očích se jí třpytily slzy.

„Je mi to tak líto. Promiň mi to, Jacquesi. Promiň,“ šeptala. „Neměla jsem tě poslat pryč. Tohle všechno by se nestalo.“ Bezmocně se podívala na kovovou konstrukci v Jacquesových nohou.

„Neposlala jsi mě pryč,“ šeptl. „Šel jsem sám. Rozhodl jsem se, že ti dám ještě víc času, abys přišla k rozumu. A to, že jsem se na motorce vydal do Anglie, bylo moje rozhodnutí, ne tvoje. Ta nehoda se mohla stát kdykoli a kdekoli.“

„Ale stala se právě tehdy,“ vzlykla.

„Ano.“ Na jeho tváři se na okamžik objevil stín. „Ale přivedla tě ke mně. Takže je dobře, že k ní došlo.“

„Jak to můžeš říct?“ zeptala se ho roztřeseně. „Mohl ses zabít. A tvoje ubohé nohy…“

„Moje ubohé nohy se zase uzdraví,“ řekl trošku pobaveně a ona si oddechla, když v jeho slovech uslyšela toho starého Jacquese, kterého tolik milovala. „Určitě se uzdraví minimálně do naší svatby. A umírat rozhodně ještě dlouho nebudu. Neopustím tě. Zestárneme spolu, ano?“

„Ach, Jacquesi.“ Neuvědomila si, že pořád pláče, a ten pláč odplavoval všechny její staré pochybnosti a strachy.

„Ano, zestárneme,“ opakoval s úsměvem. „Vezmeš si mě? Netuším, jak ses dozvěděla, že jsem tady, a je mi jedno, kdo tě sem přivedl. Nikdy bych tě sem nezavolal. Nechtěl jsem tě vydírat soucitem. Počkal bych. A až by moje nohy byly zase jako dřív, zase bych za tebou přišel a přemlouval bych tě, aby sis mě vzala. Ale teď jsi tady a já jsem pochopil, že by to bylo bláznovství. Jsem šťastný, že tady se mnou jsi. A všechna moje pýcha se rozplývá, když se na tebe dívám.“

„Tomu nevěřím ani trošku,“ řekla škádlivě.

„Tak to se ještě o mně máš co učit,“ usmál se. „A já o tobě, to je jasné. Ale může to být příjemné učení. Dej mi pusu.“ Holly se naklonila a přimkla se k jeho rtům. Hladil ji a jeho polibek začal být vášnivější a intimnější. Rukou vklouzl pod její halenku, dotýkal se jejích ňader a věnoval jí tu nejintimnější péči, která ji přinutila prudce dýchat a působila jí skoro nesnesitelnou rozkoš.

Při zvuku kroků z chodby se od něj rychle odtáhla. „Jacquesi, někdo jde.“ Posadila se a uhladila si vlasy. „Co by říkali, kdyby nás přistihli, jak se milujeme na nemocniční posteli?“

„Že z tohohle zatraceného místa můžu vypadnout dřív, než si mysleli.“ Pak se na ni vážně zahleděl. „Už mi věříš?“ řekl pevně. „Věříš mi dost na to, aby sis mě vzala, jen co odsud odejdu po svých? Protože tímto to musí začít. Zbytek přijde sám. Čas ti dokáže, že tě miluju a potřebuju víc než život sám. Zůstaneš už tady, Holly?“

Beze slova přikývla a její oči hořely láskou. „Vytvoříme si náš společný svět, holčičko. Věř mi. Svět, ve kterém budou naše děti. Budou vědět, že jsou vytoužené a milované a nikdy nebudou muset procházet tím, čím jsi musela projít ty. Náš svět bude bezpečný, láskyplný a silný.“

Náhlý zvuk někde venku ho přerušil a oba se zaposlouchali. „To jsou přece ohňostroje,“ vydechla Holly okouzleně. „Je tady Nový rok.“

„Nový začátek,“ řekl tiše a Holly viděla, že je vyčerpaný. „A je tady pro nás, abychom s ním něco udělali. A my to dokážeme. Souhlasíš?“

„Musíš mě začít učit francouzský,“ řekla a cítila, jak jí dojetím vyschlo v krku. „Nemůžu dopustit, aby naše děti mluvily líp než já.“

„To je pravda,“ pohladil ji svou opálenou rukou po uslzené tváři. „Ale ať anglicky nebo francouzský, hlavně mi vždycky pověz o všech svých obavách a nejistotách, miláčku. Věř mi. Vždycky, když mě budeš potřebovat, budu ti k dispozici. Slibuju ti to. Miluju tě.“

„Taky tě miluju,“ vydechla.

„A nic víc nepotřebujeme.“

DESÁTÁ KAPITOLA

Jacques a Holly se vzali na trávníku před zámkem jednoho krásného čirého únorového rána. Slunce svítilo na smaragdově zelené trávníky a zahřívalo příjemným teplem dům i srdce všech hostí.

Lékaři Jacquesovi prorokovali, že nebude chodit dřív než na jaře, ale on se nezměrnou vůlí dokázal uzdravit dřív než za polovinu toho času.

Ale nakonec, jak pošeptala Lucy Jamesovi, není ani divu. Měl přece k dispozici tu nejlepší medicínu ze všech, ne?

Holly byla naprosto okouzlující v dlouhých krémových šatech s péřovým boa. V ruce nesla jednoduchý košíček mateřídoušky a z její tváře prýštila láska k muži po jejím boku.

Paní Gibsonová, která jen zářila, ujistila Holly, že je nejkrásnější nevěsta, jakou kdy viděla. Dokonce si trochu poplakala, což dalo panu Batemanovi příležitost obejmout ji kolem ramen. Zbytek dne zářil jako vydlabaná dýně.

Novomanželé trávili líbánky nejprve v Karibiku a pak na měsíční cestě kolem Velkého bariérového útesu. Když se v létě vrátili na zámek, Jacques chodil jako dřív a Holly měla vzhled šťastné a naplněné ženy. Jacques ji stokrát denně ujišťoval o své lásce a dávné stíny pomalu bledly.

Během následujících měsíců se Holly otevírala Jacquesově lásce jako květina. Když se jim narodila dcera a poté syn, cítili se požehnaní štěstím a radostí.

A pak, v den desátého výročí svatby, se probudili a Holly se v náručí svého manžela slastně protáhla. Velkou část noci se spolu milovali a její štěstí se jí odráželo v hlase, když řekla: „Jacquesi, nedokážu tomu ani věřit. Měli jsme spolu takové štěstí.“

„Já vím,“ odpověděl a něžně ji pohladil po jejích hedvábných vlasech a po šíji.

„A přitom to všechno mohlo dopadnout úplně jinak,“ povzdechla si a přitulila se k němu blíž.

„Ne.“ Zvedla k němu překvapeně oči a viděla, že se na ni zářivě usmívá. „Nikdy bych to nevzdal, holčičko. Nikdy. Nenechal bych tě od sebe odejít. A myslím, že to moc dobře víš. Není to tak?“

„Chtěla bych mít další děti, Jacquesi,“ vydechla a krátce ho políbila. Když se k ní s ďábelským úsměvem natáhl, škádlivě ho pleskla po ruce. „Počkej. Myslím to vážně. Chtěla bych si vzít nějaké děti do pěstounské péče. Děti, které tolik potřebují lásku a něhu. Děti, které byly zraněné životem. Jako já. Cítím se teď na to dostatečně silná. Chtěla bych jim dopřát šanci pro život. A chtěla bych jich tady mít co nejvíc, protože…“

„Copak?“ Dotkl se lehce její tváře a pozoroval ji laskavým zrakem. „Co, lásko?“

„Protože by nemusely potkat později v životě žádného Jacquese. Potřebují nás teď. Teď hned. Měl jsi pravdu, miláčku. Vždycky jsi měl pravdu, ale já jsem tě dlouho nedokázala slyšet. Ale už jsem to pochopila a nikdy v životě na to už nezapomenu. Jedině láska dokáže člověka vyvést z temnoty do světla.“

„Takže už tady nejsou žádní démoni, kteří by tě ode mě odháněli, holčičko?“

„Ani jediný.“

„Pak máš tedy pravdu. Je načase.“

A v brzké době se v jejich domě objevili další, kdo dostávali jejich nekonečnou lásku.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s